Jak to vidí: Ing. Jaroslav Smetana, jednatel Blue Panther s. r. o.

Jaroslav Smetana po dokončení studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT v roce 1985 nastoupil do Výzkumného ústavu A. S. Popova, kde se zabýval vývojem měřicích zařízení a analýzou řeči. V roce 1992 založil společnost Blue Panther s. r. o., která od svého vzniku poskytuje průmyslovým podnikům konzultace a dodávky přístrojového vybavení v oblasti diagnostických měření, údržby výrobních zařízení, infrastruktury závodu, energetiky a vývoje. Už od onoho počátku 90. let spolupracuje s vydavatelstvím časopisu ELEKTRO. Redakci je znám svou znalostí technických témat i svými názory na jejich přesah do ekonomických a společenských souvislostí.

Pane Smetano, uplynulé období bylo zkouškou nervů a psychické odolnosti lidí, ale i připravenosti firem na nenadálé situace. Jak to všechno vidíte nyní, prakticky po bitvě?

Nechci být ten příslovečný generál po bitvě, který zpětně vidí do všech podrobností taktiky a strategie. Ale byl jsem při tom. V mnoha firmách ještě zůstala spousta nejistot, často chybí průběžná data z hospodaření a málokdo ví, jak to s ním vypadá po ekonomické stránce, naše obchodní partnery nevyjímaje.

Docela mě šokovalo, jak byl využit (nebo snad zneužit) program nazývaný naší státní správou Kurzarbeit. Byl zřejmě motivován snahou zabránit tomu, aby zaměstnavatelé okamžitě začali propouštět. Velké firmy to využily tak, že většinu zaměstnanců pustily domů na tak zvaný home office. Podle aktuální legislativy se podpora firmám vyplácí jen na lidi, kteří nepracují, a tak i lidé v pozicích, které umožňují pracovat z domova, často mají vedením firmy zakázáno pracovat, aby firma dostala tu 60% dotaci od státu.

Veškerá hygienická pravidla byla na celostátní úrovni vytvářena v psychóze strachu, primárně vyvolané těmi největšími médii. Nejen v rámci naší republiky, ale i v evropském a světovém měřítku. Těmi médii, která měla informovat objektivně a s nadhledem a namísto toho po celé týdny a měsíce vzrušeně a s rozkoší přinášela zprávy o rostoucích počtech mrtvých a dalších děsivých souvislostech. V takové situaci by málokterá vláda odolala příležitosti, aby ukázala, jak se s mimořádnou situací vyrovná.

Při vytváření pravidel, která tu předtím nebyla, se (při zpětném pohledu) některé věci nastavily neúměrně tvrdě, bez přemýšlení, kolik to bude stát finančně, co to bude stát morálně.

Podle mého názoru v mnoha případech nebylo nutné práci takhle utnout. I při onom „houm-ofisu“ například vývojáři mohou vyvíjet, obchodníci mohou obchodovat. Vybraní provozní zaměstnanci mohli při zachování určitých opatření dělat na pracovišti údržbu.

Co asi s člověkem může udělat po morální stránce, je-li celé tři měsíce doma, nepracuje a bere mzdu v celkem příjemné výši. Kdo ty lidi dostane zpátky do práce, aby se ta ekonomika opět rozjela?

Teď to vypadá, že není třeba pracovat a máme se pořád stejně. Různí ekologové konstatují: Ano zlepšila se čistota vzduchu, necháme to tak. Copak jim nedochází, že ta mašina na výrobu peněz, v kterých oni žijí, potřebuje skutečně pracující lidi? Jinak ty peníze nebudou. Lidi si neuvědomují, jak funguje ekonomika. Zastavila se? No, a co? Peníze pořád přicházejí. Odkud? To nás nezajímá.

Naše malá česká firma nemůže poslat zaměstnance domů a přikázat jim, aby nepracovali. Namísto toho se snažila organizovat práci tak, aby zajistila hygienické podmínky buď na pracovišti, anebo prací z domova. Zaměstnanci produkují, ale firma nemá nárok na dotaci. Naproti tomu velké zahraniční společnosti stále jedou. Ty mají největší prospěch z finančních náhrad za mzdy nepracujících zaměstnanců. Využívají toho, že stát uměle udržuje zaměstnanost. Lidi jsou stále na výplatní listině firmy, přitom nepracují a dostávají státní peníze podobně, jako by byli přihlášení na úřadu práce. To jsou moje osobní zkušenosti z rozhovorů s lidmi z těch fabrik.

Na seznamu jarních veletrhů jsme si škrtli Ligt+Building, Hannover Messe, a nakonec došlo i na AMPER 2020. Tím odpadly významné příležitosti kontaktu se zákazníky. Jistě, důvody jsou pochopitelné. V takové psychóze by se žádná z akcí nevydařila. Ale jsem přesvědčen, že hrůza z pandemie byla hlavně v emocích, a ne v reálu.

Pak byl vyhlášen výjimečný stav a velké zahraniční firmy, naši hlavní zákazníci v oblasti průmyslové údržby, poslali většinu lidí domů. A ti, kteří ještě pracovali, měli zakázáno stýkat se s kýmkoliv mimo firmu. To byl pro nás velký problém, protože přístroje nabízíme především tak, že je předvedeme osobně. Nikdo z vrcholového managementu si nechtěl vzít na odpovědnost, že by se ve fabrice někdo nakazil. Odbory totiž okamžitě zareagovaly tak, že kdyby se někdo nakazil v pracovním procesu koronavirem, byl by to pracovní úraz se všemi důsledky, včetně odškodnění. Takže pro vyděšený management bylo nejjednodušší všechno zastavit a požádat stát o dotaci na mzdy. Velká část zaměstnanců je doma, nepracuje a zaměstnavatel na ně dostává dotace. Někteří chodí do práce na dva dny jednou za dva týdny. Projekty, které jsme měli s těmito firmami rozjety, stojí. Ne proto, že by to ten zákazník nepotřeboval, ale proto, že není s kým jednat.

Další negativní dopad pro nás přineslo omezení investic, což nemusí být opatření trvalého rázu, ale je to určitá ukázka, kam vede šok z vyděšení.

Očekával bych, že v době krize všichni budou vymýšlet a vyvíjet, aby měli připraveno, až se zákazníci začnou shánět po něčem novém. A pak se oficiálně dozvím, že jedna velká evropská automobilka vyhlásila, že zastavuje veškeré finance do vývoje. Správní rada rozhodla...

Jak jste využili čas v době nuceného útlumu činností?

V prvních dvou třech týdnech výjimečného stavu jsme u nás nadšeně začali připravovat webináře k tématům údržby v průmyslovém podniku. Domnívali jsme se, že než zákazníkům poradíme nějaké řešení, měli bychom je seznámit s možnostmi a dovzdělat v této oblasti, aby mohli dělat svou práci rychleji a efektivněji, s menšími ztrátami. My za nimi nemůžeme jít; dobrá, vymyslíme pro ně webináře, budeme komunikovat elektronicky. Ostatně máme spoustu témat…

Rozeslali jsme newsletter s tématy a s dotazem, kdo by měl zájem. Zjistili jsme, že není nikdo, kdo by ty naše webináře sledoval.

Mysleli jsme, že lidé, kteří se nemohou scházet ve fabrice kvůli riziku jakési nákazy, by mohli mít zájem sledovat aspoň vzdělávací webináře. Omyl! Dostali jsme několik odpovědi typu: Pracujeme z domova. Jsme na home office. A podobně. Prostě: česká legislativa zorganizovala pro pracující lid dva měsíce prázdnin.

U několika projektů se nám přece jen podařilo připravit prezentaci a ukázat ji vzdáleně zákazníkům. Těm, kteří byli ochotni ji sledovat, a bylo jim dovoleno pracovat. Aby finanční úřad náhodou nepřišel na to, že v době, kdy zaměstnanci neměli pracovat, poslouchali webinář. Tím, že s těmi zákazníky komunikujeme, se dozvídáme zajímavé věci. Třeba: bohužel nemohu se s vámi sejít, nemůžu vám odpovědět ani mejlem, od července by to možná šlo. V některých firmách zaměstnancům na podpoře preventivně odebrali služební telefony, aby se snad nedopustili prohřešku práce.

Nápad s webináři a prezentacemi tedy vyšel naprázdno, proto řešíme vzdělávání zákazníků spíš pasivní metodou – formou článků, částečně v médiích, ale hlavně na sociálních sítích.

Jaký je podle Vašeho názoru, stav údržby ve výrobních podnicích a vybavení přístroji?

Údržba v podnicích tradičně není prioritou vedení firmy. Velmi častý byl tlak vyrábět, vyrábět, vyrábět, dokud se to nerozpadne. Za léta praxe jsme v tom vypozorovali sekundární efekt evropských dotací. Dotace vlastně vychovávají uživatele k tomu, aby si nevážili výrobních prostředků. Šikovně napsaný projekt mi vynese investiční dotaci 30 nebo 50 % na výrobní zařízení, proč bych se tedy staral o jeho údržbu. Snažím se ho maximálně vytěžit a předpokládat, že až se zařízení rozpadne, získám další dotaci na nové. Když tedy zakalkuluji do projektu dotaci, zjistím, že údržba by byla dražší než si pořídit nové zařízení.

Další věc je samozřejmě vzdělanost pracovníků v údržbě. A třetí věc: v údržbě se stále ještě projevují následky krize z roku 2008. Firmy tehdy musely skutečně propustit řadu lidí a první z nich byli pracovníci údržby. Po nějaké době provozu se zjistilo, že fabrika jede, i když je údržba zredukovaná na minimum. Takže původní stav před rokem 2008 se už nikdy nevrátil. Ve firmách nebylo potřeba vybavení pro měření a diagnostiku. Vytratila se kdysi skvělá kvalifikační úroveň pracovníků údržby. Pokud vůbec někdo organizoval údržbu nebo dokonce prediktivní diagnostiku, byly to zahraniční firmy, které již od svých mateřských firem věděly, že starat se o výrobní prostředky se vyplácí. Že to předchází náhlým haváriím, šetří peníze na výpadky výroby, na pokuty od zákazníků za zpoždění dodávky. Ale naprostá většina firem se údržbou zabývá jen sporadicky. Souvisí to jednak s možnostmi kvalifikovaných pracovníků, jednak s přístupem managementu a jeho důvěry v názory a doporučení technických pracovníků, kteří mají údržbu na starosti.

Preventivní diagnostikou se zabývám skoro tři desetiletí. Navštěvuji firmy, své obchodní partnery, a pozoruji, jak se v nich mění management. Naštěstí i mnozí pracovníci managementu s čistě ekonomickým vzděláním chápou to, co je technikům vlastní: že stroj potřebuje určitou údržbu, i kdyby měl jen stát na místě. To je přirozený princip zvyšování entropie – neuspořádanosti systému. Má-li něco zůstat v původním stavu, musíme do toho stále vkládat energii pro zachování tohoto stavu.

V poslední době se i v údržbě projevuje vliv platformy Průmysl 4.0, kdy se stále víc a víc věcí monitoruje vzdáleně. Ale i když je indikován potenciální problém, nakonec k tomu zařízení stejně musí dojít člověk s ručním přístrojem a zařízení opravit fyzickým servisním zásahem.

Například ložisko, které dosluhuje, se projeví zvýšenou teplotou (na obrazovce termovize) například 2 měsíce před havárií, takže mám dost času stroj zastavit v době, kdy mi to vyhovuje, a ložisko vyměnit, aniž dojde k havárii.

Z ekonomických výkazů se dá snadno odvodit, jak je údržba v podniku vedena. Rostoucí náklady na údržbu, stoupající počet poruch zařízení je jasným indikátorem, že něco není v pořádku.

Standardem v českých firmách je přenášet rozhodování o tom, jak provádět dané činnosti a jaké mít k tomu vybavení, na nejnižší úroveň pracovníků údržby. Tito lidé mají svoje návyky a víme, že lidi jsou od přírody líní, a tedy řeší věci cestou nejmenšího odporu. Pokud vedení údržby nezná technologii a postupy její údržby, nezajímá se o nové metody, je stále na nějakém „mítingu“ a většinu času tráví vyplňováním excelových tabulek a řeší věci metodou „oni si kluci poradí“, jak to ve většině podniků dnes je, výsledek je jasný.

Před časem jsem měl možnost hovořit se zástupci americké firmy, která se zabývá prediktivní diagnostikou pohonů. Ukázalo se, že v Americe je primární zařízení v chodu co nejdéle diagnostikovat, průběžně opravovat, a tím šetřit náklady. Naproti tomu v Evropě je zvykem vytěžit technologické zařízení beze zbytku – a až se všechno rozsype, nakoupit nové za cenu sníženou dotací. V Evropě není primární snahou technologický pokrok a snižování nákladů, ale platí tu krédo: lidi musejí mít zaměstnání. Tento setrvávající princip socialistického státu má v sobě zakletý úpadek. Jestliže stát má zachraňovat firmu, která spěje k úpadku jen proto, že má 5 000 zaměstnanců, je to začátek konce. Jestliže tohle dělají i politici, kteří znají zákony ekonomiky a zákony entropie, je to jasný důkaz, že si kupují voliče. Neuvědomují si, že takový systém je neudržitelný. A přitom jsme to tady už měli. Tentokrát je ale trh celoevropský, takže do krachu to trvá hodně dlouho, ale bez změny přístupu je nevyhnutelný.

Jak vidíte úroveň kvality elektřiny ve výrobních podnicích a její vliv na výrobu?

Toto je dlouhodobé téma naší firmy. Zabýváme se tím dlouhá léta, poskytujeme poradenství, audity a nabízíme řešení. Pracovníci podniku zpravidla vůbec netuší, že za velkým množstvím jejich problémů ve výrobě, za poškozením a výpadky výrobních zařízení stojí jejich zdroj elektrické energie. Většina výrobních zařízení využívá jako zdroj elektrickou energii.

Většina lidí, jejichž starostí je podniková energetika, je toho názoru, že většina energetických anomálií má původ venku. Z nadřazené sítě ale pochází jen menšina (asi 5 až 10 %) těchto událostí. Zbylých devadesát procent si vyrábí firma sama a nemá o tom tušení.

V podnikové síti je velké množství výkonových elektronických zařízení, pohonných jednotek, akčních členů – často s velmi rychlým pohybem. Všechna tato zařízení mají obrovský vliv na vnitřní elektroenergetickou síť podniku, která je vlastně jeden velký elektronický obvod.

Současné normy předpokládají, že podniková síť je tvrdá, management je přesvědčen, že stroje jsou certifikované, a tím je zajištěno, že se nemohou navzájem ovlivňovat. Samozřejmě každý stroj sám o sobě splňuje veškeré podmínky norem i na elektromagnetickou kompatibilitu, ale když je složíte k sobě do jedné výrobní haly a napájíte z jedné podnikové sítě, musela by se udělat zkouška a analýza celého zařízení jako celku a nastavit všechno tak, aby to fungovalo dobře. Jenže stroje jsou uspořádány podle potřeby technologie, čas od času se uspořádání mění. Takový technologický celek má potenciál ovlivňovat se navzájem, dokonce i ovlivňovat kvalitu výrobků. Management zpravidla nic netuší. Vysvětlování je velmi složité, protože podstata věci je hluboko mimo znalosti ekonomicky vzdělaného vedoucího pracovníka. Často se k tomu přidá nedůvěra v názor toho, kdo je technicky vzdělaný a věci rozumí. Naštěstí se situace s postupem doby zlepšuje; máme určité reference.

Jsou-li v podnikové síti nějaké anomálie, může to mít dva důvody. Buď má některý ze strojů poruchu a ruší ostatní, anebo celková konstelace strojů je taková, že si navzájem ubližují. V prvním případě je zapotřebí najít a opravit vadný stroj (tím se zase dostáváme k systematické údržbě, měření a diagnostice). V druhém případě zřejmě pomůže aktivní zařízení, které síť stabilizuje.

Naše firma se zabývá právě situací na sekundární (podnikové) straně distribučního transformátoru. Abychom měli přehled, co se v síti děje, je potřeba zajistit trvalý monitoring. V jednotlivých částech podniku umístíme trvalé monitory kvality elektrické energie. Musí to být rychlé zařízení, které registruje a zaznamenává všechny události v síti pro potřeby online informace, ale i případného pátrání po příčině již proběhlé poruchy.

Kvalita elektrické sítě zásadním způsobem ovlivňuje technický život a poruchovost technologických zařízení, a tím náklady na údržbu. Ovlivňuje také kvalitu výrobků, tedy zmetkovitost. Kvalita sítě je jeden z klíčových parametrů, které by si vedení podniku mělo hlídat. Zejména jsou-li ve hře další zdroje, jako je solární elektřina, záložní zdroje, akumulační jednotky a tak dále. V každém případě je dobré znát chování zdroje energie, který využíváme.

Rozhovor vedl Ing. Emil Širůček, FCC PUBLIC s. r. o.