Miroslav Dobiáš, Turnov I mistr tesař se utne Skutečně mě po přečtení článku Ing. Honyse v ELEKTRO č. 9/2001 o bezpečnosti elektrických zařízení v období přechodu na mezinárodní soustavu nic jiného nenapadlo. Především jde o úvodní část s nadpisem „Jakou bezpečnost kontrolovat“. Podle mého názoru obsahuje rozporné pohledy na současnou problematiku elektrotechniky. To, že autorem je odborník, jehož literaturu elektrotechnická veřejnost zpravidla zná, svědčí o složitosti této problematiky, která hluboko zasahuje do sfér práva. Není elektrotechniky akceptována, a tak se elektrotechnici sami vystavují právním postihům, které mohou mít hluboké dopady na jejich osobní život. Je jednoznačně zřetelné, že by se záležitostí měly zabývat orgány SOD (Státního odborného dozoru), měla by započít věcná diskuse k problému. Jejími účastníky by měli být i pracovníci elektrotechnických škol, a to proto, aby výsledek nebyl v rozporu s teorií, což by se kvůli různým lobbystickým zájmům snadno mohlo stát. Za největší rozpor v uvedeném článku považuji tvrzení, že bezpečnost elektrických zařízení není přesně definovatelná. Jde samozřejmě o to, „co je to přesně“. Každé elektrické zařízení by mělo být navrženo pro definovaný účel. V této definici by mělo být stanoveno, o jaký druh zařízení půjde (rozvody, stroje atd.), a dále, kdo bude uživatelem zařízení (odborník, neodborník). Jedná se tedy o tzv. kvalifikované zadání. Potom, v rámci takto určených podmínek, je jistě možné bezpečnost elektrického zařízení stanovit. Problémem ale prozatím zůstává stadium tvorby elektrického zařízení, ve kterém se bezpečnost zařízení prošetří. Jak jsem v ročence ELEKTRO 2001 prokázal, nemůže se bezpečnost elektrického zařízení stanovovat až při revizi, a to jak výchozí, tak periodické. Bezpečnost zařízení již musí být stanovena v technické dokumentaci zařízení, která musí být trvale poctivě spravována. Poté musí následovat kvalitně vykonávaná trvalá údržba zařízení, a to včetně měření technických parametrů. Pak lze směle prohlásit, že elektrické zařízení je schopno bezpečného provozu. Je nutné ale ještě jednou upozornit, že musí jít o provoz zařízení v limitu stanoveném technickou dokumentací. Bezpečnost zařízení tedy není možné sledovat v rámci tzv. revizí, či chcete-li, inspekcí. Na otázku v úvodníku „Jakou bezpečnost elektrického zařízení musí revizní technik při vykonávání výchozích i periodických revizi kontrolovat?“ odpovídám, že žádnou, neboť ji stanovit v této fázi nemůže (jestliže by se ovšem v tomto stadiu zakreslovalo zařízení, dále by se dělaly příslušné technické výpočty, lze tento postoj upravit. Jistě ale cítíte absurdnost takto vykonávané činnosti, neboť by šlo o suplování stadia projektování). Zde bych tedy uvedl, že revizní technici nebudou zapotřebí žádní. To však neznamená, že schopní odborníci-elektrotechnici budou bez práce. Mnozí jistě zvládnou transformaci do oblasti tvorby technické dokumentace či transformaci do oblasti údržby dokumentace a do sféry vedoucích funkcí v elektrotechnice. Až se bude někdo pokoušet poctivě prověřit bezpečnost elektrického zařízení podle předpisů řady ČSN 33 2000, zjistí, kolik je to práce a jak mnohdy zařízení nebude vyhovovat novým požadavkům. Z výsledků této úvahy je možné konstatovat, že takovýchto odborníků bude třeba daleko více než nyní a navíc budou muset být vybaveni podstatně hlubšími znalostmi než doposud. Nelze se jistě donekonečna vymlouvat na to, že zařízení je provozováno z doby platnosti norem řady ČSN 34xxxx, popř. řady 33xxxx, bylo by to pokrytecké a nebezpečné. Závěrem bych si ještě dovolil několik slov k článku „Odborná způsobilost a znalostní standardy“ autorů Ing. Kříže a pana Lojkáska z téhož čísla ELEKTRO. Je jistě prospěšné, že se někdo v tomto státě snaží něco navrhnout. Jistá provázanost soukromopodnikatelských aktivit firem IN-EL, spol. s r. o., a ESČ (Elektrotechnického svazu českého) je z textu dobře patrná. Bohužel ale jmenované firmy nejsou státními orgány, nemohou tedy v daném momentě legislativu nijak ovlivnit. S jistými pochybnostmi jejich činnost sleduji, a to především pro neustálé pokusy o udržení kvalifikace revizních techniků při životě. Řekněme, že vzájemně jde o konkurenční záležitost. Zde myslím především na rozporný názor na stadium stanovení bezpečnosti elektrických zařízení a z toho plynoucích úprav systému činnosti při provozu těchto zařízení. Je tedy nyní na orgánech SOD, aby se problematiky chopily a určily směr, kterým se v elektrotechnice bude postupovat. Tak zvané tržní mechanismy to vyřešit nemohou. Osobně jsem těmto orgánům poskytl podnět (text v ročence ELEKTRO 2001). |
