Funkční bezpečnost, revizní technici a zákon č. 22/1997 Sb.

Funkční bezpečnost, revizní technici a zákon č. 22/1997 Sb.

Problematika zajišťování bezpečnosti technických (tedy i elektrotechnických) zařízení začíná v poslední době trápit mnoho techniků a nabývá na aktuálnosti při zavádění dalších a dalších předpisů a norem, přejímaných zejména ze zemí EU, které jsou bezpečností doslova posedlé, do českého technickoprávního systému (pokud to ovšem vůbec nějaký systém je). Požadavky těchto předpisů a norem svou úrovní odpovídají vyspělé úrovni ekonomického a právního systému EU, předpokládají účinně fungující kontrolu trhu, rychle fungující soudnictví a důslednou kontrolu kvalifikace živnostníků specializovanými živnostenskými společenstvy. Vzhledem k tomu, že nic takového v České republice neexistuje, a navíc jsou předpisy a normy EU přejímány chaoticky a nekompetentně, vzniká množství problémů vyžadujících neprodleně systémové řešení, tj. upravení příslušné legislativy. O některých nejpalčivějších problémech v oblasti elektrotechniky se sice veřejně diskutuje, potřebné změny však nenastanou, dokud nebudou sjednoceny názory na bezpečnost elektrických zařízení a pokud o změny nebude koordinovaně usilovat většina elektrotechniků, každý v oblasti, kterou zná nejlépe.

Problematikou zajišťování funkční bezpečnosti elektrických zařízení průmyslových strojů se zabývám mnoho let, a proto považuji za nutné veřejně vyjádřit své stanovisko k bezpečnosti elektrických zařízení z tohoto hlediska.

To, že je termín „bezpečnost“ stále častěji ve všech pádech skloňován na stránkách odborného tisku, časopis ELEKTRO nevyjímaje, je sice potěšitelná skutečnost, ale méně potěšitelná je snaha mnoha autorů příspěvků zabývajících se tematikou bezpečnosti definovat jakousi imaginární bezpečnost elektrotechnických zařízení, univerzálně použitelnou ve všech oblastech elektrotechniky, a zjednodušit tak činnost hlavně revizním technikům. Na základě svých zkušeností se domnívám, že takové snahy jsou spíše ztrátou času, neboť obrovský rozsah současné elektrotechniky vyžaduje nejen specifický přístup k posuzování bezpečnosti v různých oblastech tohoto oboru, ale zároveň také zásadní specializaci revizních techniků pro činnost v určité oblasti (oblastech), má-li jejich instituce mít i nadále nějaký smysl.

Příspěvek, ve kterém se zabývám problematikou bezpečnosti automatizovaných průmyslových zařízení, je určen jak provozovatelům, tak revizním technikům, projektantům a výrobcům těchto zařízení. Jestliže některé moje názory a úvahy, zveřejněné v tomto článku, snad přispějí k obecně prospěšné diskusi na dané téma, popř. k následným změnám evidentně nevyhovujícího systému české technické legislativy, splní svůj účel.

Obecně o bezpečnosti a spolehlivosti technických zařízení
Velmi často se setkávám s tím, že i zkušení elektrotechnici zaměňují navzájem termíny „bezpečnost“ a „spolehlivost“, což je ovšem zásadní chyba v přístupu k dané problematice. Pokusil jsem se proto definovat oba pojmy ve vztahu k automatizovaným průmyslovým zařízením, přičemž považuji za nutné zdůraznit, že tato zařízení musí být vždy chápána (tedy i projektována, vyráběna, zkoušena, provozována atd.) jako jeden celek, přestože technicky je lze rozdělit na několik částí (např. strojní část, elektrickou část, programové vybavení atd.).

Bezpečnost, z obecného hlediska, zjišťuje příčiny a následky možných poškození, ať už jde o úrazy, popř. poškození zdraví osob, nebo o škody na majetku, popř. na životním prostředí. Bezpečnostní požadavky jsou zaměřeny na vytvoření technického zařízení, které není příčinou poškození, hlavně úrazů, přičemž jejich hlavním smyslem je zabránit vzniku nebezpečných stavů technického zařízení, pokud události mohou být příčinou poškození. Bezpečnostní požadavky také ukazují, jaká opatření mají být použita, jestliže nepředvídatelná událost v daném prostředí vede ke vzniku nebezpečného stavu technického zařízení. V případě automatizovaných průmyslových zařízení lze bezpečnost definovat jako schopnost zařízení vykonávat požadované funkce ve všech fázích existence zařízení a za podmínek předpokládaného použití, které jsou uvedeny v návodu k používání, aniž by přitom zařízení bylo příčinou zranění nebo poškození zdraví osob, popřípadě jiných škod.

Spolehlivost je pouze jeden z faktorů, na jejichž základě je možné stanovit náročnost opatření směřujících k zabránění, popř. omezení vzniku nebezpečných stavů technického zařízení, jako důsledků poruch a následných závad. Samotný termín „spolehlivost“ vyjadřuje pouze to, že závada nastane s větší či menší pravděpodobností, přičemž absolutní spolehlivost u technických zařízení neexistuje. Spolehlivost je tedy schopnost automatizovaného průmyslového zařízení, jeho částí nebo příslušenství vykonávat bez poruchy požadovanou funkci v daném časovém období a za určených podmínek.

Z hlediska bezpečnosti nezáleží na tom, že automatizované průmyslové zařízení neslouží svému účelu, pokud nejsou porušeny bezpečnostní požadavky. I velmi spolehlivé zařízení může být nebezpečné, např. zařízení s optoelektronickým ochranným zařízením, u kterého nebyla správně stanovena bezpečná vzdálenost, nebo zařízení s předem ověřeným programem, u kterého nebyly správně stanoveny bezpečnostní požadavky.

Není bezpečnost jako bezpečnost
Vzhledem k tomu, že příčiny ohrožení zdraví osob, majetku nebo životního prostředí mohou být velmi různorodé, stejně jako technická opatření na jejich odvrácení, je nutné odlišovat různé druhy bezpečnosti, zejména podle stanovené konkrétní příčiny možného ohrožení. Rozlišuje se tedy např. „elektrická bezpečnost“, jde-li o ochranu před nebezpečnými účinky elektrického proudu, „požární bezpečnost“, jde-li o ochranu před zahořením nebo požárem, „jiskrová bezpečnost“ u zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu a v souvislosti s rozvojem průmyslové automatizace také „funkční bezpečnost“, je-li bezpečnost závislá na korektní funkci.

Zavedení pojmu „funkční bezpečnost“ se projevilo v oblasti technické normalizace vydáním speciálních norem, které se funkční bezpečností zabývají. V oboru průmyslové automatizace se na funkční bezpečnost strojů a strojních zařízení soustřeďuje norma ČSN EN 954-1, která obsahuje bezpečnostní požadavky a všeobecné zásady pro konstrukci bezpečnostních částí řídicích systémů strojních zařízení. Tato norma je určena pro všechny bezpečnostní části řídicích systémů strojů a strojních zařízení, bez ohledu na druh používané energie (např. elektrické, hydraulické, pneumatické, mechanické), a specifikuje pět kategorií požadavků na bezpečnostní části řídicích systémů z hlediska spolehlivosti a konstrukce, včetně popisu charakteristik jejich bezpečnostních funkcí.

Pro dosažení funkční bezpečnosti je potřebné nejen to, aby bezpečnostní části ochranných zařízení a řídicího systému strojního zařízení správně fungovaly, ale také to, aby se v případě vzniku poruchy a následné závady chovaly tak, že je zajištěno uvedení strojního zařízení do bezpečného stavu. Pro splnění požadavků příslušných norem je nutné v elektrických řídicích obvodech používat vyspělou přístrojovou techniku vyvinutou speciálně pro bezpečnostní obvody řídicích systémů strojních zařízení, přičemž výsledná úroveň funkční bezpečnosti je do značné míry závislá také na způsobu propojení přístrojů. Mírou pro dosaženou úroveň funkční bezpečnosti je pravděpodobnost nebezpečných selhání, odolnost vůči závadám a kvalita, kterou mají být vyloučeny systematické závady (systematické závady se mohou do výrobku vloudit v některé existenční fázi produktu). Používání kategorií požadavků na bezpečnostní části jako referenčních bodů, společně s deklarováním výchozích údajů pro konstrukci, umožňuje, aby konstrukce a aplikace v praxi jakékoliv bezpečnostní části řídicího systému mohly být jednoznačně posouzeny třetí osobou.

Příslušná kategorie požadavků na bezpečnostní části řídicího systému podle ČSN EN 954-1 má být zvolena s ohledem na druh stroje a rozsah použití řídicího systému k zajištění bezpečnostních funkcí. Předpokladem pro volbu kategorie je vykonání a zdokumentování analýzy rizikovosti strojního zařízení. Při volbě kategorie požadavků a konstrukci bezpečnostních částí řídicího systému (tedy i při projektování elektrických řídicích obvodů pro zajištění bezpečnostních funkcí) musí konstruktér v dokumentaci o bezpečnostní části uvést tyto informace:

• zvolenou kategorii požadavků,
• funkční vlastnosti,
• přesné úkoly, které plní v ochranném opatření u strojního zařízení,
• všechny uvažované závady pro bezpečnost relevantní,
• přijatá opatření pro vyloučení některých závad pro bezpečnost významných,
• důležité parametry, které ovlivňují spolehlivost,
• druh použité technologie.

Je zřejmé, že jestliže se kdokoliv vyjadřuje k bezpečnosti strojního zařízení, popř. k bezpečnosti některé jeho části (např. elektrické části), jejíž funkční bezpečnost může ovlivnit bezpečnost stroje jako celku, musí mít zmíněné informace k dispozici (společně s celou řadou dalších dokumentů) a také se musí velmi dobře orientovat v ČSN EN 954-1 a dalších bezpečnostních normách pro strojní zařízení, aby mohl dosaženou úroveň funkční bezpečnosti zařízení skutečně kvalifikovaně posoudit.

ČSN EN 954-1 patří do stejné skupiny bezpečnostních norem pro strojní zařízení (typu B1) jako ČSN EN 60204-1 Elektrická zařízení strojů – všeobecné požadavky a vztahuje se na všechna zařízení, která odpovídají definici v nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb., není-li pro dané zařízení vydána norma typu C, jejíž znění má přednost před požadavky a ustanoveními norem typu B. Příklady strojů, na jejichž elektrická zařízení se vztahuje ČSN EN 60204-1, jsou uvedeny v příloze A této normy. V článku 19 se norma ČSN EN 60204-1 zabývá zkouškami a ověřováním a mimo jiné požaduje také vykonání funkční zkoušky, při níž musí být ověřena funkce elektrického zařízení, zejména má-li vztah k bezpečnosti a pracovní ochraně. Přezkoušení funkce vhodným způsobem je rovněž požadováno u vyměněných nebo upravených částí stroje.

Kdo je odpově dný za bezpečnost elek- trického zařízení průmyslových strojů

Průmyslová automatizovaná zařízení většinou odpovídají definici pro strojní zařízení, která je uvedena v nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb., a spadají tedy plně (včetně elektrického zařízení) do oblasti působnosti zákona č. 22/1997 Sb., nyní ve znění zákona č. 71/2000 Sb. Z toho vyplývá, že za bezpečnost zařízení v okamžiku jeho uvedení na trh (do provozu) je odpovědný jeho výrobce, distributor, dovozce (dodavatel), a jestliže je zařízení uváděno na trh (do provozu) jako nové, musí k němu existovat prohlášení o shodě skutečných technických vlastností produktu s požadavky příslušných nařízení vlády. Prohlášení o shodě musí být doloženo technickou dokumentací, která musí obsahovat, mimo jiné, také protokoly o provedení zkoušek elektrického zařízení podle ČSN EN 60204-1.

Tato norma se vztahuje na celé elektrické zařízení stroje, včetně propojovacích vedení, a jestliže jsou zkoušky podle článku 19 vykonány poctivě, je prověřena jak elektrická bezpečnost zařízení (kontrolou spojitosti ochranného obvodu, měřením izolačního odporu, zkouškou napětím a zkouškou ochrany před zbytkovým napětím), tak funkční bezpečnost elektrického zařízení (funkční zkouškou). Při uskutečňování výchozí revize před uvedením elektrického zařízení do provozu, která je požadována jinými předpisy, kontroluje revizní technik nejen elektrickou bezpečnost, ale také bezpečnost požární (měřením impedancí a kontrolou jištění a dimenzování vodičů), přičemž se v tomto případě nemusí zabývat funkční bezpečností elektrických řídicích obvodů.

Na tomto místě považuji za důležité upozornit na skutečnost, že podle zákona č. 22/1997 Sb. jsou jako nová uváděna do provozu i strojní zařízení demontovaná a instalovaná na jiném místě, popř. repasovaná, tzn. že v okamžiku uvádění do provozu musí bezpečnostní obvody těchto zařízení splňovat požadavky aktuálních bezpečnostních předpisů, bez ohledu na datum výroby stroje. Smyslem a hlavním cílem tohoto ustanovení zřejmě je znemožnit jednoduché prodlužování existence starých strojních zařízení (např. pouhým odstraněním mechanických nepřesností a nahrazením elektrických přístrojů a vodičů novějšími typy). U repasovaných nebo znovu instalovaných strojních zařízení musí být před jejich uvedením do provozu v plném rozsahu zpracována dokumentace k prohlášení o shodě a vykonány zkoušky a revize jako u nových zařízení.

Zákon č. 22/1997 Sb. se také vztahuje na rozsáhlé investiční nebo technologické celky, které odpovídají definici pro strojní zařízení tak, jak je uvedena v nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb.

Po uvedení strojního zařízení do provozu zůstává na dodavateli pouze odpovědnost za případné škody způsobené vadným výrobkem (zákon č. 59/1998 Sb.) a za bezpečnost všech částí zařízení, tedy i elektrické části, nese odpovědnost provozovatel zařízení, který by také měl stanovit lhůty pro vykonávání periodických revizí. Při pravidelné revizi strojního zařízení se revizní technik s plnou odpovědností vyjadřuje k bezpečnosti elektrické části zařízení, jejíž funkční bezpečnost však může významně ovlivnit bezpečnost stroje jako celku. Připadá mi proto logické, že nevykoná-li někdo jiný (např. zkušební technik dodavatele zařízení) funkční zkoušky bezpečnostních elektrických obvodů, musí tyto zkoušky uskutečnit revizní technik.

To ovšem klade vysoké nároky nejen na teoretické znalosti a zkušenosti z praxe revizního technika, ale i na jeho přístrojové vybavení. U složitých automatizovaných zařízení je nutné, aby revizní technik předem důkladně prostudoval technickou dokumentaci strojního zařízení; obvykle je při vykonávání revize a funkčních zkoušek potřebná také účast projektanta elektrické části strojního zařízení, čímž se zvyšuje i ekonomická náročnost pravidelné revize. Snížení rizikovosti je, zejména u automatizovaných průmyslových strojů, zajišťováno hlavně bezpečnostními funkcemi, které jsou vykonávány prostřednictvím elektrických řídicích obvodů. Periodické funkční zkoušky jsou proto velmi důležité u strojů, jejichž řídicí obvody jsou konstruovány pro nižší kategorie požadavků (B, 1), neboť umožňují zjistit případné nekvalifikované zásahy, vedoucí ke snížení bezpečnosti zařízení, např. odstranění bezpečnostních ochranných zařízení nebo potlačení bezpečnostní funkce obsluhou zařízení za účelem dosáhnout vyšší produktivity práce.

Nechápání odpovědnosti a serióznosti

Velmi liberální postupy pro posuzování shody stanovených výrobků před jejich uvedením na trh nebo do provozu, dané zákonem č. 22/1997 Sb., vyžadují povinnou účast autorizované osoby jen při posuzování shody strojních zařízení, která jsou vyjmenována v příloze č. 4 nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb. U ostatních strojních zařízení může shodu posoudit sám výrobce (dodavatel). Shodu skutečných vlastností výrobku s požadavky technických předpisů osvědčuje výrobce, dovozce – obecně dodavatel vydáním prohlášení o shodě, za jehož pravdivost je plně odpovědný. V České republice s děravým právním systémem, kde chybí systematická výchova k odpovědnosti, chápe mnoho dodavatelů prohlášení o shodě jen jako další formální dokument, vyžadovaný státní byrokracií, aniž by si přitom uvědomovali jeho závažnost a také nutnost doložit prohlášení o shodě technickou dokumentací v rozsahu požadovaném příslušným nařízením vlády ČR.

Někteří dodavatelé strojních zařízení dokládají prohlášení o shodě výchozí revizí elektrického zařízení v domnění, že tak mohou nahradit protokol o zkouškách podle ČSN EN 60204-1, a spoléhají se na posouzení bezpečnosti zařízení revizním technikem, který podle mých zkušeností velmi často nemá o požadavcích na funkční bezpečnost ani tušení. Vzhledem k tomu, že výrobní technická dokumentace takto dodávaných strojů obvykle neobsahuje předepsané dokumenty, jež poskytují informace o rizikovosti zařízení, opatřeních přijatých k jejímu odstranění nebo snížení a informace o volbě kategorie požadavků na bezpečnostní části řídicího systému, revizní technik ani nemůže funkční bezpečnost posoudit, i kdyby chtěl.

Obávám se, že jestliže by na zařízení vznikly problémy bezpečnostního charakteru, které nebylo možné předvídat, bude jednatel dodavatelské firmy (ten může mít např. pouze ekonomickou kvalifikaci, je však přesto jednoznačně odpovědnou osobou), který podepsal prohlášení o shodě, vymáhat odpovědnost na revizním technikovi, který sice teoreticky ručí jen za správné vykonáni revize, byl však v tomto případě jedinou osobou s oficiální bezpečnostní kvalifikací, která se k bezpečnosti zařízení vyjádřila. Popsaný chybný postup nahrazování zkoušek strojního zařízení vykonáním „klasické“ výchozí revize elektrického zařízení stroje bohužel používá spousta českých firem. Tato skutečnost je o to závažnější, že na pravdivost prohlášení o shodě spoléhá i zákazník, tedy provozovatel, který v době uvedení zařízení do provozu většinou nemá k dispozici odborníky, kteří by prohlášení o shodě byli schopni zpochybnit.

Při soudním projednávání případu je sice odpovědnost jednoznačně na jednateli dodavatelské firmy, přičemž mu hrozí jak pokuta za klamavé prohlášení o shodě, tak případné náhrady za škody způsobené vadným výrobkem, je však zřejmé, že si svoji odpovědnost v tomto případě neuvědomuje ani revizní technik, který nechápe, že na jeho nekvalifikovaný posudek se spoléhá nekvalifikovaný dodavatel s nekvalifikovanými konstruktéry a následně také nekvalifikovaný provozovatel. V popsaném případě je evidentní, že ani jeden z uvedených subjektů se nechová seriózně, a to vlivem nepochopení vlastní odpovědnosti za bezpečnost produktu, které vyplývá z nekvalifikovanosti.

Nekvalifikovanost provozovatelů automatizovaných strojních zařízení se obvykle projevuje už ve stádiu sjednávání smlouvy o dodávce zařízení, kdy není kladen dostatečný důraz na bezpečnostní aspekty a upřednostňována jsou hlavně ekonomická hlediska, přičemž neznalý provozovatel spoléhá na serióznost a kvalifikovanost pracovníků dodavatele a předpokládá, že bude-li k dodanému zařízení vystaveno prohlášení o shodě, je z hlediska bezpečnosti učiněno zadost požadavkům příslušných předpisů. V nabídkovém řízení nejlépe uspějí výrobci strojních zařízení, jejichž konstrukční řešení má velmi nízkou bezpečnostní úroveň (neboť bezpečnost vždycky něco stojí), a z nekontrolovaného trhu jsou tak vytlačováni výrobci nabízející kvalitní stroje, při jejichž konstrukci byly zohledněny i náročné požadavky aktuálních předpisů na funkční bezpečnost. Chování provozovatelů může ovlivnit pouze důsledná kontrola provozovaných zařízení, neboť právní cestou je asi jen těžko postižitelný nákup stroje pouze podle jeho ceny. Vzhledem k tomu, že neserióznost českých dodavatelů je všeobecně známa, považuji takové přístupy ze strany provozovatelů rovněž za neseriózní a krátkozraké, neboť levně nakoupené nekvalitní stroje nejen ohrožují bezpečnost zaměstnanců (např. obsluhy stroje), ale často bývají i zdrojem technických problémů, např. výpadků ve výrobě apod.

Na neodpovědné české výrobce a dodavatele průmyslové automatizace není z hlediska dodržování bezpečnostních požadavků při konstrukci a výrobě vytvářen potřebný tlak ani ze strany zahraničních zákazníků (provozovatelů), kteří prohlášení o shodě (k označení CE) dodané výrobcem zařízení považují za dokument nejvyššího významu; ani je nenapadne, že by mohlo být klamavé, a nepovažují tudíž za nutné bezpečnost dodaného zařízení zkoumat. V zemích s vyspělým právním systémem by totiž vydání klamavého prohlášení o shodě mělo pro výrobce zařízení nedozírné následky, jež vedou např. až k likvidaci firmy.

Nekontrolovaný český trh, ochotný absorbovat jen ty nejlevnější produkty, bez ohledu na jejich bezpečnost, se projevuje katastrofálním dopadem na úroveň výrobců a dodavatelů průmyslové automatizace, hlavně jejich projektantů. Kvalifikovaní projektanti elektrických zařízení průmyslových strojů, kteří znají požadavky příslušných předpisů a norem na funkční bezpečnost, nejsou schopni konkurovat cenou své práce nekvalifikovaným „šmudlům“, neboť kvalitní, odpovědná a poctivá práce je vždy drahá. Vyšší je obvykle i cena kvalifikovaně vyprojektovaného zařízení, ve kterém jsou použity speciální přístroje pro zajištění funkční bezpečnosti. Technicky nekvalifikovaný management dodavatelských firem s neodpovědným a neseriózním přístupem k prohlášení o shodě nemá v současné době zájem takovéto konstruktéry zaměstnávat, takže kvalifikovaní projektanti se buď přizpůsobují požadavkům zaměstnavatele a ve snaze udržet si zaměstnání požadavky aktuálních bezpečnostních předpisů ignorují, nebo opouštějí elektrotechnický obor. Postupně se tak snižuje bezpečnostní úroveň technického řešení elektrických zařízení průmyslové automatizace a trvale klesá i konkurenceschopnost části českých výrobců.

Za neodpovědný a neseriózní se nebojím označit ani přístup mnoha revizních techniků, kteří revidují průmyslové stroje, zejména automatizované. Mnoho revizních techniků působí nyní „na volné noze“ a ve snaze uživit se revidují „co se dá“, přičemž jejich zákazníci obvykle dávají přednost těm revizním technikům, s nimiž „nejsou žádné problémy“. Univerzální revizní technici většinou nemají ani potřebné znalosti o požadavcích na funkční bezpečnost strojních zařízení, ani další znalosti potřebné pro revize průmyslových zařízení. Vzácností nejsou např. zprávy o revizi elektrického zařízení, ve kterých jsou uvedeny naměřené hodnoty impedance vypínací smyčky u pohonů připojených na měniče frekvence, přičemž řídicí obvody takový revizní technik takticky nereviduje, neboť se oprávněně obává, že by obvody, jejichž funkci obvykle nechápe, mohl při měření poškodit.

Domnívám se, že kvalifikovaný a odpovědný revizní technik by měl znát všechny bezpečnostní aspekty, které je možné uplatnit ve vztahu k revidovanému zařízení, měl by mít odborné technické znalosti, úměrné technické složitosti zařízení, a má-li jeho zpráva o revizi být seriózní, měl by především přesně specifikovat rozsah revidovaného zařízení a vykonané úkony. Velmi citlivě by měl přitom zvážit, co od něj zákazník vlastně očekává, a jestliže vykonává zkoušky zařízení pro výrobce, měl by znát i problematiku zákona č. 22/1997 Sb. Znám, bohužel, jen několik revizních techniků, které lze označit za spolehlivé a seriózní.

Neinformovanost

Jako hlavní příčina popsaného stavu se z mého pohledu jeví především závažná a všeobecně velmi nebezpečná neinformovanost jak výrobců strojních zařízení, tak jejich provozovatelů o požadavcích aktuálních bezpečnostních předpisů pro tato zařízení a z nich vyplývající právní odpovědnosti. Před zavedením Směrnice pro strojní zařízení 89/392/EEC (po několika novelizacích 98/37/EC), která vznáší také požadavky na zajištění funkční bezpečnosti, byli technici v zemích EU systematicky informováni o jejím obsahu, jak prostřednictvím specializovaných živnostenských společenstev, tak prostřednictvím jiných institucí, v jejichž zájmu bylo používání nových předpisů v praxi. V České republice musí technici po změnách technické legislativy doslova pátrat. Neznám zatím žádnou instituci, která by měla skutečný zájem na zavedení předpisů a norem přejímaných z EU do praxe. Dobře informovaní o relativně nových požadavcích na funkční bezpečnost jsou jen technici těch českých firem, které vyrábějí strojní zařízení pro smluvní partnery v zemích EU, nebo firem, jež dodávají stroje do sféry automobilového průmyslu, kde se všechno několikrát kontroluje. Problematiku zajišťování funkční bezpečnosti museli zvládnout hlavně konstruktéři těchto firem, neboť bezpečnostní opatření přijatá ve fázi projektování jsou nejúčinnější, nejlevnější a mají přednost před všemi ostatními bezpečnostními opatřeními. Informace o nových předpisech a normách jsou ovšem obvykle získávány ze zahraničí. V současné době se technici těchto firem, na základě požadavků dobře informovaných zákazníků (provozovatelů), zabývají systémem „Safety Integrated“, který napomáhá zajistit funkční bezpečnost prostředky moderní, vysoce vyspělé techniky, samozřejmě za odpovídající cenu. Schopnost těchto českých výrobců konkurovat svými stroji produktům z vyspělých zemí je dokladem toho, že „když se chce, tak to jde“.

Vlivem neinformovanosti českých provozovatelů vegetuje v České republice velké množství firem dodávajících průmyslovou automatizaci, jejichž konstruktéři ani management nevědí nic o funkční bezpečnosti, přičemž o náročných požadavcích zákona č. 22/1997 Sb., popř. nařízení vlády ČR č. 170//1997 Sb. mají jen mlhavé představy, čemuž odpovídá také úroveň jejich produkce, včetně technické dokumentace. Jak jinak si člověk může vysvětlit dosti častý dotaz jednatelů takových firem: „… a můžu já to prohlášení o shodě vůbec napsat?“ Samotná prohlášení o shodě ke strojům, které byly v těchto firmách vyrobeny, bývají velmi kuriózní a lze v nich najít např. konstatování, že „zařízení odpovídá předpisům a normám, které platily v době před vyhlášením účinnosti zákona č. 22/1997 Sb.“ , a nijak mě tedy nepřekvapilo, když jsem se na počátku roku 1999 setkal s prohlášením o shodě, ve kterém byla uvedena dávno zrušená ČSN 34 1010.

Konstruktéři a technici takových přežívajících firem jsou sice obvykle velmi přemýšliví a tvořiví lidé, dokáží zkonstruovat a vyrobit nesmírně důmyslné stroje a na svou práci jsou náležitě hrdi, jejich produkty však mohou konkurovat ostatním výrobcům pouze cenou, neboť bezpečnostní úroveň technického řešení výrobku bývá žalostná. Právě těmito výrobci a dodavateli bývá revizní technik elektrických zařízení chápán jako vrcholná instituce pro posouzení bezpečnosti stroje, a jestliže zařízení „posvětí“, je považováno za bezpečné.

Směrnicí 89/655/EEC byla provozovatelům strojních zařízení v členských zemích ES stanovena povinnost, že od 1. ledna 1997 musí řídicí obvody všech provozovaných strojů splňovat minimální bezpečnostní požadavky Směrnice pro strojní zařízení (98/37/EC), bez ohledu na datum výroby stroje. I v bohatých zemích EU představuje takové nařízení značný problém, proto byla stanovena přechodová lhůta pro jeho realizaci, přičemž odborníci odhadují, že přechodové období skončí někdy v letech 2001 až 2002. Uvedené minimální požadavky se týkají hlavně funkční bezpečnosti řídicích obvodů pro zajištění bezpečnostních funkcí a dodatečně uskutečňované úpravy na stávajících strojích jsou vysoce náročné jak technicky, tak ekonomicky.

Mnoho provozovatelů strojních zařízení, zejména ze SRN, využilo špatné informovanosti českých provozovatelů a místo vykonání náročných úprav byly staré stroje demontovány, levně prodány a bez problémů znovu uvedeny do provozu na území České repu-bliky. Největší příliv takových strojních zařízení jsem zaznamenal na konci roku 1998, tj. v době, kdy už platil zákon č. 22/1997 Sb. a nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb. , v nichž jsou uvedeny požadavky odpovídající požadavkům Směrnice 98/37/EC. Popsaný proces stále pokračuje, a strojový park mnoha českých firem se tak rychle stává evropským „skansenem“. Také v těchto případech spoléhají čeští provozovatelé na posudek revizního technika a mylně předpokládají, že revizní zprávou je pokryta bezpečnost zařízení jako celku.

Oprávněně lze očekávat, že ještě před vstupem České republiky do EU budou prostřednictvím zákonných opatření vůči českým provozovatelům výrobních zařízení v plném rozsahu uplatněny požadavky Směrnice 89/655/EEC, což pro mnohé z nich bude znamenat ekonomickou katastrofu, neboť nutné úpravy výhodně (rozuměj levně) nakoupených strojů (od kohokoliv) nesplňujících minimální bezpečnostní požadavky aktuálních předpisů budou velmi náročné.

Samozřejmě, že i na území ČR existují provozovatelé, kteří jsou velmi dobře informováni o požadavcích aktuálních předpisů pro funkční bezpečnost. Většinou jde o firmy se zahraniční kapitálovou účastí, strojní zařízení však tyto firmy obvykle nenakupují od českých výrobců, a pokud ano, tak určitě ne od těch, kteří dosud pracují „kutilským“ způsobem.

Co s tím
Revizní technici jsou stále považováni za jakousi poslední bariéru pro zařízení, která nesplňují požadavky aktuálních předpisů, zejména bezpečnostních, a to i v oblasti automatizovaných průmyslových strojů, přičemž provozovatelé těchto zařízení mylně chápou závěrečné vyjádření ve zprávě o revizi elektrického zařízení jako konstatování, že strojní zařízení je bezpečné jako celek.

Jestliže se tedy revizní technik funkční bezpečností revidovaného zařízení nezabývá a nezkoumá ji, měl by na to důrazně upozornit hlavně provozovatele zařízení, buď přímo ve zprávě o revizi nebo zvláštním dokumentem.

Domnívám se však, že jestliže revizní technik v odůvodněných případech musí bezpečnost elektrického zařízení zkoumat i z hlediska ochrany před požárem nebo výbuchem, musí v případě strojních zařízení zkoumat také funkční bezpečnost obvodů, které mohou zásadním způsobem ovlivnit bezpečnost stroje jako celku. Je tedy nutná specializace revizních techniků pro oblast elektrických zařízení průmyslové automatizace, přičemž základními předpoklady musí být hluboké teoretické znalosti problematiky funkční bezpečnosti, rozsáhlé zkušenosti z praxe v oblasti průmyslového strojírenství a také rozsáhlé a nákladné přístrojové vybavení. Jedině takový revizní technik-specialista je schopen vypracovat zprávu o revizi, jejíž závěrečné hodnocení kvalifikovaně pokryje bezpečnost strojního zařízení v rozsahu, jaký předpokládá provozovatel zařízení.

Požadavek na specializaci by však měl postihovat hlavně projektanty elektrických zařízení automatizovaných průmyslových strojů a technologických celků, neboť právě konstruktéři zásadním způsobem ovlivňují funkční bezpečnost těchto zařízení a napravování jejich chyb v pozdějších etapách existence zařízení, např. při oživování, je časově, technicky i ekonomicky velmi náročné. Bohužel, tento můj názor nesdílejí páni poslanci, kteří schválením zákona č. 124/2000 Sb. učinili z projektování elektrických zařízení a výroby elektrických rozváděčů volné živnosti, takže uvedené činnosti může vykonávat kdokoliv a bez jakékoliv kvalifikace. Uvedený zákon mě velmi překvapil a nemohu se zbavit pocitu, že mírně koliduje se stále platnou vyhláškou č. 50/1978 Sb., která kdysi umožňovala získání kvalifikace pro projektování elektrických zařízení (§ 10) až po čtrnácti letech potvrzené praxe. Ustanovení zákona č. 124/2000 Sb. je o to podivnější, že uvedené dvě činnosti v oblasti elektrotechnické kvalifikace dříve patřily k nejpřísněji sledovaným.

Současný chaotický stav v oblasti elektrotechnické kvalifikace, jehož dokladem jsou i dotazy typu: „ … získal jsem § 10, poraďte mně někdo, jak mám projektovat“ (publikované v časopisu ELEKTRO), přirovnávají někteří pamětníci ke stavu, který v České republice nastal v období po zrušení živnostníků a který si vyžádal vydání vyhlášky č. 95/1961 Sb., jež později byla nahrazena vyhláškou č. 50/1978 Sb. Bude-li vývoj v této oblasti i nadále upravován způsobem, jakým to činí uvedený zákon č. 124/2000 Sb., lze oprávněně očekávat nárůst úrazů způsobených elektrickými zařízeními, přičemž kompetentní orgány nebudou včas varovány k tomu určenými prostředky, neboť objektivní statistiky o vývoji úrazovosti v současné době neexistují. Jsem přesvědčen o tom, že vytrvalý pokles úrovně bezpečnostní součásti odborné kvalifikace elektrotechniků, jenž se rapidně projevil po roce 1995, je možné zastavit jedině zavedením systému, ve kterém nebude o stupni elektrotechnické kvalifikace rozhodovat státní úředník, ale specializované živnostenské společenstvo (obdobný systém velmi úspěšně funguje např. v SRN).

Úmyslně jsem až na konec této části ponechal téma kontroly. Kontrolních orgánů je celá řada, a mám obavy, že jejich kompetence jsou jasné jen několika málo lidem. Jisté je pouze jedno – nefungují, tj. nekontrolují, a jestliže ano, tak nedůsledně. Jinak by nebylo možné to, co jsem popsal v předchozích odstavcích. Jestliže však nebude funkční hlavně kontrola bezpečnosti u provozovatelů strojních zařízení, těžko budou výrobci těchto zařízení nuceni změnit své postoje k zajišťování funkční bezpečnosti, neboť v demokratické společnosti s tržní ekonomikou může jedině tlak trhu (kontrolovaného) vyvolat potřebné změny u výrobců a donutit je k serióznosti při projektování a výrobě i při vydávání prohlášení o shodě.

Poradenství
Problematika funkční bezpečnosti a jejího zajišťování i problematika posuzování shody a vytváření dokumentace k prohlášení o shodě spolu úzce souvisejí a pro mnohé výrobce automatizovaných průmyslových strojů představují těžko překonatelný problém, neboť jde o náročné a zcela nové „vědní obory“, jimiž se ve zrušeném systému povinného schvalování výrobků zabývali výhradně specialisté státních zkušeben, výzkumných ústavů apod. Podrobnější informace o rozsahu a náročnosti zmíněné problematiky lze najít např. v [1], [2] a [3]. Získání potřebného know-how vlastními silami vyžaduje roky usilovného studia i praktické činnosti v dané oblasti, přístup k odborné literatuře, zahraničním projektům obdobných zařízení apod., a mnozí výrobci proto používají služby poradenských firem.

Tyto firmy obvykle poskytují odborné poradenství zaměřené na problematiku zákona č. 22/1997 Sb., jen několik z nich je však schopno poskytovat kvalifikované poradenství v oboru strojních zařízení, tj. v oblasti působnosti nařízení vlády ČR č. 170/1997 Sb. Zásadní chybou přitom je, že výrobci a dodavatelé se na poradenské firmy většinou neobracejí v době zahájení projektu, kdy by jejich pomoc byla nejúčinnější, ale teprve ve chvíli, kdy na výrobce (dodavatele) dolehnou problémy související s vydáním prohlášení o shodě. Dodavatel potom obvykle nepožaduje na poradenské firmě nalezení řešení, kterým by byla naplněna litera zákona, ale snaží se o nějaké typicky české řešení, které nabízí možnost, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Z vlastní zkušenosti vím, že získat mezi výrobci strojních zařízení zákazníky, kteří by měli zájem o poradenské služby, je velmi obtížné. Na desítky rozeslaných nabídek na poskytnutí potřebného know-how, včetně metodiky řízení projektů průmyslové automatizace zaměřené na zajištění funkční bezpečnosti a zaručující bezproblémové vydání prohlášení o shodě k finálnímu produktu, pozi tivně reagovalo pouze několik velkých a renomovaných výrobců strojních zařízení. Pracovníci těchto firem sice potřebné know-how mají k dispozici, vědí však velmi dobře, že informací z této oblasti není nikdy dost a že výměna zkušeností také není nic vysloveně škodlivého.

Naopak málo informovaní výrobci a dodavatelé strojních zařízení nemají o podobné nabídky zájem, tvrdí, že konstrukční řešení jejich strojů je na dostatečné bezpečnostnětechnické úrovni, a dokládají toto tvrzení spokojeností zákazníků, kteří většinou nemají o požadavcích na funkční bezpečnost ani potuchu a důvěřují serióznosti výrobce a vydanému prohlášení o shodě.

Kdyby služby poradenských firem využívali provozovatelé strojních zařízení, byli by asi překvapeni, jak nedokonalé stroje se jim dodavatelé často snaží prodat, a ještě více by byli překvapeni neúplností a nedokonalostí dodávané výrobně technické dokumentace. Toto tvrzení se vztahuje i na mnohé zahraniční strojírenské firmy zvučných jmen, které v České republice prodávají stroje neprodejné v zemích EU s dokumentací, která je někdy pro ostudu. Využitím poradenství lze především vyloučit možnost, že bude koupen stroj, který je nebezpečný a může být pro provozovatele zdrojem potíží. Lze ovšem také ušetřit náklady nutné pro zajištění funkční bezpečnosti, na úpravy takových strojů, které provozovatelé budou muset dříve či později (v závislosti na činnosti kontrolních orgánů) vynaložit, aby mohli stroje dále provozovat, přičemž obvykle jde o částky několika desítek až stovek tisíců korun.

Závěr
Ve svém příspěvku jsem se pokusil sice stručně, ale souhrnně, popsat některé zdánlivě nesouvisející problémy současné elektrotechniky spojené s rozvojem průmyslové automatizace a vyjádřit svoje názory na možná řešení stávajícího, zcela určitě nevyhovujícího stavu. Uvedené názory, se kterými souhlasí i mnoho mých nepřátel a které řada mých přátel zásadně odmítá, mohou být mylné, neboť nejsem zaměstnancem žádné instituce, která se danou problematikou zabývá oficiálně, a chybí mi tedy komplexní informace. Za důležité pro dosažení vývoje v jakékoliv oblasti však považuji, aby lidé, jichž se to bezprostředně týká, vůbec nějaký názor měli a nebáli se jej veřejně vyslovit i s rizikem, že se tento názor později bude jevit jako nesprávný. Díky prohlášením typu „no comment“ z úst profesionálů, kteří jsou placeni za to, aby svými mediálně prezentovanými názory ovlivňovali veřejné mínění a vývoj společnosti, je Česká republika tam, kde je. Proto na často pokládanou otázku, zda věřím tomu, že moje snažení v oblasti bezpečnosti strojních zařízení má nějaký smysl, stále ještě odpovídám: „ano, věřím“.