Evropská Unie a technika – úvod do problematiky

Evropská Unie a technika – úvod do problematiky

Ing. Michal Kříž, IN-EL

V posledních několika letech se nelze vyhnout otázkám vztahů s Evropskou unií. Přestože je to útvar nehmotný a málokdo se s představiteli EU setkal přímo, dotýká se nás denně. Ráno na nás útočí ze stránek novin, večer se nám představuje na televizních obrazovkách, z billboardů švédská hospodyňka sděluje našim hospodyňkám, jak jim EU prospěje. O prospěchu nakonec nechceme ani pochybovat, nicméně snad je dobré o EU vědět trochu více, než že k nám odtud přišla nemoc šílených krav, a nyní se v důsledku toho musíme podřídit tvrdým evropským předpisům.

Co je to EU

Evropská unie (EU) je nadnárodní organizace evropských států založená zejména za účelem rozvoje a upevňování hospodářské spolupráce a integrace mezi členskými státy (jak praví učené knihy).

Přitom se nenechme mýlit tím, že zakládající státy datují své členství již od padesátých let minulého století. EU byla formálně ustavena až v roce 1993, kdy byla dvanácti zakladatelskými státy ratifikována Smlouva o EU (označovaná jako Maastrichtská smlouva). Přitom např. Rakousko, které má k našemu vstupu do EU zřejmě nejvíce námitek, se stalo členskou zemí teprve „předevčírem„, přesněji řečeno v roce 1995.

To, že pokládáme EU za již poměrně letitou organizaci, je dáno tím, že vznikla přetransformováním ze tří evropských společenství (Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství uhlí a oceli a Evropského společenství pro atomovou energii). Přitom počátky snah o spolupráci mezi západoevropskými státy je možné sledovat již v období těsně po druhé světové válce.

Poznámka: Mnoho z nás v dokumentech EU narazí na zkratky dřívějších organizací – Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropských společenství (ES). Je to proto, že EU je následnickou organizací předchozích organizací, tj. především EHS a ES, a dokumenty vytvořené těmito předchozími společenstvími nadále používá pod stejným názvem a označením, jaké měly v době, kdy byly vytvořeny (např. směrnice o nízkém napětí – anglická zkratka LVD, ze které vychází naše nařízení vlády 168/1997 Sb. v platném znění, kterým se stanoví technické požadavky na elektrická zařízení nízkého napětí – nese označení 73/23/EHS, anglické označení 73/23/EEC, ještě jako směrnice EHS).

Vznik EU

Je samozřejmě krásné jako občan požívat výhod velkého státního útvaru: moci bez překážek cestovat po všech evropských zemích, kdekoliv využívat služby a všude za ně platit stejnou měnou. To je jistě příjemný přínos, který nyní mohou občané EU využívat, a ačkoliv to je také jedním z důvodů vzniku EU, není to důvod zdaleka jediný – a pravděpodobně ani nejpodstatnější. Základní pohnutka tkví v ekonomii. Každý ví, že k získání jednoho bochníku chleba vynaložíme menší úsilí, jestliže jej koupíme u pekaře, který jich peče více najednou, než kdybychom si jej pekli sami. Tento ekonomický důvod – umožnit výrobu ve velkém – je tím pádnější, čím je výroba složitější a nákladnější. I naši podnikatelé ve svém rozmachu často narážejí na státní hranice, na omezené možnosti našeho trhu. Tím markantnější je potřeba trhu bez hranic a bez celních a technických bariér pro nadnárodní společnosti, které nejen potřebují své zboží distribuovat po celé Evropě, ale potřebují uplatňovat stejná pravidla pro své výrobní závody, ať jsou v jakékoliv zemi. Proto je třeba poskytnout určité záruky volnosti – nebo (vznešeněji) svobody – nejen velkým společnostem, ale i občanům.

Záruky členství v EU

Maastrichtskou smlouvou je všem občanům členských států EU garantováno občanství EU. Uvnitř hranic unie se postupně naplňuje hlavní účel, pro který byla ustavena, totiž volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.

Volný pohyb je logicky takový pohyb, kterému nebrání žádné překážky. V rámci EU volný pohyb znamená:

• u zboží: obchod mezi členskými státy se uskutečňuje bez cel, kvantitativních omezení apod.,

• u služeb: příslušníci jednoho státu mohou poskytovat služby v jiném státě bez jakýchkoliv překážek a omezení,

• u osob (popř. pracovních sil): možnost hledat, přijímat a poskytovat zaměstnání v rámci celé EU,

• u kapitálu: úplné uvolnění platebního styku v rámci EU.

Odstraňování technických překážek v Evropě

Překážkami volného pohybu je clo, kvantitativní omezení, ale i omezení v podobě různých pravidel, která platí v různých státech. To, čím se západoevropské státy ve vzájemných vztazích zabývaly a zabývají od druhé světové války, a čím se my ve vztahu k Evropě zabýváme od roku 1990, je právě odstraňování uvedených překážek.

Nás – jakožto pracovníků v elektrotechnice, tzn. v technickém oboru – se týká zejména odstraňování technických překážek. To jsou překážky, které brání především obchodu. Velkou technickou překážkou pro obchod byla např. různá napětí elektrických distribučních sítí v jednotlivých regionech. Není tomu tak dávno, co se elektrické spotřebiče musely jenom na území naší republiky dodávat v provedení na 220 i 120 V. Dnes je teoreticky v celé Evropě používáno pouze jedno jmenovité napětí – fázové 230 V a sdružené (mezi fázemi) 400 V. Obdobného úspěchu bylo dosaženo při sjednocování mnoha technických požadavků na výrobky i systémy. Bohužel se však pro nepřekonatelnou ješitnost jednotlivých evropských zemí nepodařilo sjednotit domovní zásuvkové systémy.

Technické překážky se však nemusejí týkat jen obchodu, ale mohou hrát svou negativní úlohu i při omezování volného pohybu osob. Pracovník – odborník – ucházející se o místo v některé zemi EU může narazit na jiná technická pravidla, než jsou ta, na která je zvyklý ze své vlasti, a to může bránit jeho přijetí na volné místo.

Odstraňování technických překážek se věnuje nemalé úsilí. Rozumní elektrotechnici s ním započali mnohem dříve, než se vůbec o EU začalo uvažovat. Mezinárodní elektrotechnické normy, které jsou jedním z nástrojů odstraňování těchto překážek, se tvoří již od počátku minulého století. Nicméně po vzniku Evropských společenství dostává toto sjednocování technických norem – alespoň v Evropě – pevnější právní rámec. Technické překážky nejsou odstraňovány pouze na základě mezinárodních norem, jejichž uplatňování v jednotlivých zemích je dobrovolné, ale na základě právních aktů, které se v zemích EU uplatnit musí.

Dokumenty pro fungování EU

Dokumenty (řídicí akty) účinné pro řádné fungování EU vydává Evropská komise (EK)¹⁾. Její rozhodnutí, směrnice a nařízení schvaluje Rada EU²⁾. Nejdůležitějšími řídicími akty jsou:

• nařízení ES (regulations) – jsou závazná ihned po vydání pro všechny členy EU, aniž by je bylo nutné transformovat do národní legislativy,

• směrnice ES (directives) – vyžadují zavedení do národní legislativy vhodnou formou tak, aby k určitému datu byly ve všech členských státech uplatněny veškeré požadavky směrnice,

• rozhodnutí ES (decisions) – jsou závazná jako celek pro každého, kdo je v rozhodnutí uveden jako adresát; jde o řídicí akt určený většinou pro vybrané členské země, firmy nebo i jednotlivce,

• doporučení (recommendations) – jsou závazná co do cílů, prostředky k jejich dosažení nejsou předepsány,

• stanoviska (opinions) – jsou používána institucemi společenství, které však nemají váhu závazného právního dokumentu,

• rezoluce (resolutions) – doplňkové právní akty neupravené zřizovacími smlouvami.

Všechny uvedené řídicí akty vycházejí v úředním věstníku evropských společenství – Official Journal of the EC tak, aby byly dostupné. V ČR jsou k dostání na adresách:

Národní informační středisko
Konviktská 5
Praha 1
tel.: 224 230 907

Evropské dokumentační středisko
Mánesova 75
Praha 2
tel.: 222 000 160

V českém znění:
UTRIN
Gorazdova 24
120 00 Praha 2
tel.: 224 907 111

Právní akty EU pro otázky techniky v ČR

Právními akty, se kterými se nejběžněji setkáváme, jsou směrnice ES. Ty jsou pro členské státy závazné z hlediska výsledků, nikomu se však nepředepisuje, jakým způsobem mají být zavedeny a jaké prostředky je nutné uplatnit, aby byly dodržovány. To v podstatě znamená, že členské státy jsou povinny uvést národní technické předpisy do souladu s příslušnými směrnicemi. Vlastní provedení potřebných úprav je v jednotlivých členských státech rozdílné.

V ČR byla zvolena relativně jednoduchá a přehledná forma. Obecné povinnosti jsou uvedeny v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění zákonů č. 71/2000 Sb., 102/2001 Sb. a 205/2002 Sb. (v dalším textu jen „zákon„), přičemž tato obecná úprava je konkretizována jednotlivými nařízeními vlády, která jsou plně slučitelná s příslušnými směrnicemi Rady ES. Pro oblast elektrotechnických výrobků mají zásadní význam:

• nařízení vlády č. 168/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na elektrická zařízení nízkého napětí, ve znění nařízení vlády č. 281/2000 Sb. (datem vstupu ČR do EU bude nahrazeno nařízením vlády č. 16/2003 Sb.),

• nařízení vlády č. 169/1979 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska jejich elektromagnetické kompatibility, ve znění nařízení vlády č. 282//2000 Sb. (datem vstupu ČR do EU bude nahrazeno nařízením vlády č. 17/2003 Sb.),

• nařízení vlády č. 170/1997 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na strojní zařízení, ve znění nařízení vlády č. 15/1999 Sb. a č. 283/2000 Sb. (datem vstupu ČR do EU bude nahrazeno nařízením vlády č. 24/2003 Sb.).

Pro některé elektrotechnické výrobky mají význam také další nařízení vlády, které však mají charakter národní úpravy, tj. nepřejímají konkrétní směrnici Rady ES, svým pojetím se však blíží pojetí uplatňovanému v ES.

Až do poloviny roku 2002 to bylo nařízení vlády č. 173/1997 Sb., kterým se stanoví vybrané výrobky k posuzování shody ve znění nařízení vlády č. 174/1998 Sb., č. 78/1999 Sb., č. 323/2000 Sb. a 329/2002 Sb. (týkalo se např. zařízení pro napájení elektrických ohradníků, zásuvek a vidlic pro domácnost, elektrochemických zdrojů primárních článků a baterií, olověných článků s kyselým elektrolytem a článků a baterií s alkalickým elektrolytem). Poslední úpravou však byla z rozsahu platnosti tohoto nařízení veškerá elektrická zařízení vypuštěna.

Takže dnes se elektrotechniky ještě významně dotýká nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky (např. i pro součásti pro elektrické rozvodné, regulační a měřicí systémy soustavy nn a mn).

S výjimkou uvedených dvou nařízení jsou ostatní nařízení vlády vydaná k provedení zákona a vztahující se na výrobky plně slučitelná s právem ES. To znamená, že ten, kdo splní požadavky stanovené v nařízení vlády vydaného k provedení zákona, má jistotu, že rovněž splnil odpovídající požadavky práva ES, konkrétně té směrnice Rady ES, která je uvedena v poznámce pod čarou k § 1 každého nařízení vlády přejímajícího konkrétní směrnici Rady ES. Například u nařízení vlády č. 168/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů jde o směrnici Rady 73/23/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se elektrických zařízení určených k užívání v určených mezích napětí, u nařízení vlády č. 169/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů o směrnici Rady 89/336/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se elektromagnetické kompatibility ve znění pozdějších směrnic.

Uvedení stanovených výrobků na trh – posouzení shody

Podle zákona č. 22/1997 Sb. (§ 13 v platném znění) se mohou stanovené výrobky uvést na trh, jen byla-li stanoveným postupem posouzena shoda jejich vlastností s požadavky na bezpečnost výrobků stanovenými tímto zákonem a technickými předpisy.

Nahlédnutí do uvedeného zákona a navazujících nařízení může v nezaujatém člověku vyvolat dojem, že soustava technických předpisů, kterou jsou do české legislativy zaváděny technické předpisy EU, je výčtem podmínek, jimiž se výrobkům uvedení na trh brání. To však vůbec není původní účel vytvoření evropské technické legislativy a konec konců to není a nesmí být účelem naší národní legislativy, která legislativu evropskou implementovala. Nahlédneme-li do překladů směrnic a komentářů k nim vydaných v EU, je zřejmé, že:

členské státy jsou povinny:

• nezakazovat, neomezovat ani nebránit uvedení na trh nebo uvedení do provozu takových výrobků, které jsou v souladu se všemi příslušnými směrnicemi, nového přístupu,

a naproti tomu:

• učinit všechna nezbytná opatření, aby výrobky byly uvedeny na trh a do provozu jen tehdy, jsou-li správně zkonstruovány, instalovány, udržovány a používány v souladu s jejich účelem, neohrožují-li bezpečnost a zdraví osob,

• nebo jiné zájmy zahrnuté v příslušných směrnicích.

Opatření k zajištění základního cíle – nebránit obchodu (vždyť zejména k tomu byly ES a později EU ustaveny) – jsou doplněna opatřeními k zajištění bezpečnosti výrobků.

Přitom platí, že týž výrobek nebo riziko může podléhat dvěma či více směrnicím. V takovém případě je použití dalších směrnic často omezeno vyloučením určitých výrobků z působnosti těchto směrnic nebo tím, že se upřednostní specifičtější směrnice. Obvykle je třeba posoudit riziko spojené s výrobkem, popř. někdy provést rozbor zamýšleného použití výrobku, aby se odpovídající směrnice určila. Při určování rizika spojeného s výrobkem může výrobci pomoci posouzení rizika uskutečněné normalizačními orgány z hlediska harmonizovaných norem vztahujících se na dotyčný výrobek.

Uplatňování harmonizovaných norem

Podle evropských směrnic se za vyhovující požadavkům směrnic považují výrobky splňující požadavky harmonizovaných norem vyhlášených v souvislosti s danou směrnicí. Jestliže tedy výrobek splňuje požadavky harmonizované normy, která pro něj platí, má se za to, že splňuje i požadavky směrnice, k níž je tato norma vyhlášena jako harmonizovaná.

V ČR se podle posledního znění zákona č. 22/1997 Sb. za harmonizovanou normu považuje pouze ta norma, která plně přebírá požadavky stanovené harmonizovanou evropskou normou. Harmonizované české technické normy jsou tedy zároveň evropskými harmonizovanými normami. Seznamy českých technických norem harmonizovaných k jednotlivým nařízením vlády jsou zveřejňovány ve Věstníku ÚNMZ, kde jsou uváděny jako normy přejímající EN vyhlášené jako harmonizované v Ústředním věstníku ES.

Přitom obdobně jako podle evropských směrnic se také podle jednotlivých nařízení vlády, která jsou v souladu s právem ES a s mezinárodní smlouvou (za kterou se považuje příslušná směrnice Rady ES), výrobek považuje za splňující základní požadavky nařízení, jestliže jeho vlastnosti jsou v souladu s harmonizovanými normami platnými pro daný výrobek, které byly zveřejněny ve Věstníku ÚNMZ k tomuto nařízení.

Výrobek splňující požadavky příslušných harmonizovaných norem platných pro výrobek, jestliže shoda s těmito požadavky byla posouzena v nařízení stanoveným způsobem, je tedy možné považovat za vyhovující nejen požadavkům daného nařízení, ale i požadavkům evropské směrnice, s kterou je nařízení v souladu. Tato směrnice musí být při vývozu uvedena v ES prohlášení o shodě.

Obdobnou funkci jako harmonizované normy, což jsou převzaté normy evropské, mají i tzv. určené normy. To jsou další normy, které jsou vedle harmonizovaných norem zveřejňovány ve Věstníku ÚNMZ, aby podle nich mohla být posuzována shoda s požadavky některých nařízení vlády. Tyto normy jsou zveřejňovány zejména pro oblasti, pro něž je evropská legislativa neúplná a/nebo pro kterou harmonizované evropské normy neexistují. Konkrétně je to oblast stavebních výrobků, pro niž platí již uvedené nařízení vlády č. 163/2002 Sb.

Elektrotechniky se týká především tzv. směrnice pro zařízení nn a nařízení vlády 168/1997 Sb. Na obr. 1 je schematicky znázorněn jednoduchý postup posuzování shody pro tuto směrnici a toto nařízení.

O prohlášení o shodě v ES, kdy a proč se na výrobek dává označení CE a o dalších podmínkách posuzování shody bude napsáno příště.

¹⁾ EK je jeden z hlavních orgánů EU (vzniklým původně jako Komise ES), má monopol na zákonodárné iniciativy a je složena z komisařů z členských států.
²⁾ Rada EU je jedním z vrcholných orgánů EU, který má zákonodárnou funkci; je složena z ministrů vlád členských států.