Elektrotechnické „placebo“

Elektrotechnické „placebo“

Miroslav Dobiáš, Turnov

Elektrotechnické fórum je otevřená rubrika pro sdělování názorů a stanovisek všech těch, kteří se vyjádřit chtějí. Její pomyslné hranice jsou tedy širší, potažmo žádné. Názory a stanoviska uveřejněná v rubrice Elektrotechnické fórum se nemusejí ztotožňovat s názorem redakce (např. jsme si nechali v ELEKTRO č. 01/04 na str. 14 vynadat od čtenáře Vyčítala do „kšeftařů„, byť s trochu zatnutými zuby, ale nešť).
Problematika revizních techniků (RT) elektro je v našem časopisu, a zejména ve zmiňované rubrice, propírána opakovaně. Odráží nepochopitelnou roztříštěnost v názorech na jejich postavení, kompetence a kvalifikaci. Na to se dále vážou otázky pracovněprávních a obchodnězávazkových vztahů, popř. i trestněprávní odpovědnosti. Názory na postavení RT oscilují od mantinelu „nejsou potřeba, úplně zrušit„ až k mantinelu „musí umět všechno, nesou veškerou zodpovědnost„. Následující článek je blíže prvnímu z mantinelů a vyvažuje tak mnoho názorů z druhé strany pomyslného hřiště uveřejněných v časopisu ELEKTRO v nedávné době. Přečtěte si ho, prosím, v klidu a bez emocí a teprve potom si odpovězte na otázku nadhozenou autorem v jeho závěru: Je naše společnost za současného stavu schopna se s problematikou elektrotechniky vypořádat kvalitně a kvalifikovaně?

Redakce

V několika posledních číslech časopisu ELEKTRO byly uveřejněny příspěvky, které mě opět přiměly k tomu, abych se ozval. Ale podobně, jako autoři těchto článků píší stále o tomtéž, i já jsem nucen oživit své připomínky k současné elektrotechnice. Jedná se především o prověření bezpečnosti elektrických zařízení a s tím související pozici revizních zpráv a jejich tvůrců, tedy revizních techniků (RT).

Znovu musím zdůraznit, že v současných technicko-právních podmínkách není průchozí prověřování bezpečnosti elektrických zařízení ve fázi tzv. revize v termínech podle ČSN 33 1500 (tato norma je tedy navržena ke zrušení oprávněně).

Pokračování činnosti revizních techniků elektrických zařízení (podle vyhl. č. 50/78 Sb.) se rovná nebezpečnému hazardu, a to jak pro samotné RT, neboť jejich revizní zprávy jsou v pozici klamavých dokumentů – protože prohlašují stav zařízení zpravidla za bezpečný, přičemž tvůrci nemají dostatek vstupních informací pro tento závěr –, tak pro samotné uživatele elektrického zařízení, ať jsou v jakékoliv pozici, neboť stav zařízení zpravidla neodpovídá deklarovanému závěru revizní zprávy, tudíž bezpečnost zařízení je nejistá.

Revizní technici, kteří dosud působí v elektrotechnice, se takto vystavují všanc velmi tvrdým právním postihům, protože se předpokládá jejich odborná způsobilost, které mohou skončit až trestním stíháním se všemi důsledky (tedy i odnětím svobody). Zde bych upozornil na pozici revizního technika plynových zařízení v případě výbuchu plynu, který byl uveden v TV asi v listopadu 2003.

Co však je na celé situaci velmi zarážející, je postoj kompetentních státních orgánů v čele s MPSV. Osobně jsem na situaci písemně upozornil ČÚBP, HZS, ČOI, ČKAIT a několik dalších institucí, přičemž jsem informaci zaslal na vědomí i poslanecké sněmovně. Pouze ČÚBP, ČKAIT a později také ČOI reagovali potvrzením příjmu, ČOI vyhýbavou odpovědí. To ale bylo vše. Celá záležitost „spí“ na úřadech. Jistě je potřebné konstatovat, že situace v elektrotechnice je značně náročná technicky i finančně, její neřešení však může vést – podle mého názoru – pouze k prohloubení chaosu (který nyní panuje), popř. až ke kolapsu elektrotechniky.

Povšimněme si nyní legislativních podmínek činnosti v elektrotechnice. Po zavedení zákona č. 22/97Sb. a navazujících NV se soustava norem stala nezávaznou (není tedy možné zařízení posuzovat zastaralými metodami). Bezpečnost je však závazná. Za její prověření je tedy odpovědný výrobce, popř. dovozce zařízení. Bezpečnost dokládá v tzv. Prohlášení o shodě podle již zmíněného zákona. V této pozici neobstojí názor, že elektrické zařízení není výrobek. Jak jsem již jednou odůvodnil, vezmu-li potřebný kabel o určité délce z cívky, vyrobil jsem výrobek, u něhož jsem povinen určit reálné parametry (výpočtem z charakteristických), a ty potom zakomponovat do reálných parametrů elektrických zařízení v místě použití. Podobně jsem takto povinen zakomponovat reálné parametry ostatních použitých součástí. Postupně tak musí vznikat podrobná dokumentace s vypočítanými reálnými parametry v místě použití, na jejichž základě teprve lze vyhodnotit bezpečnost zařízení.

Pracovně jsem soubor dokladů potřebných ke sledování této bezpečnosti nazval Průkaz bezpečnosti nebo – chcete-li poněkud evropštější název – Certifikát shody. Tento průkaz by měl být nedílnou součástí prohlášení o shodě po celou dobu životnosti zařízení. Jeho nepřetržitá aktualizace a údržba je nutným předpokladem okamžitého reálného stavu elektrických zařízení, s důrazem na bezpečnost.

Ke konci roku 2002 (přestal jsem sledovat další vývoj v očekávání, jak se vyjádří úřady) by takovýto průkaz měl mít takovouto obecnou strukturu:

Průkaz bezpečnosti elektrického zařízení:
Návrh struktury (sestavené na základě platné legislativy v r. 2002):

1. obecný popis elektrického zařízení,

2. koncepční návrh,

3. schéma (přehledové, blokové, naukové, funkční, obvodové, náhradní, zapojovací vnitřních i vnějších spojů, svorkovnicové, situační),

4. popisy nutné pro srozumitelnost schémat (vývojový diagram, včetně výpisu programu),

5. výsledky provedených výpočtů (které jsou důležité pro vyhodnocení bezpečnosti zařízení),

6. zkušební protokoly (výsledky funkčních zkoušek)

7. seznam technických předpisů a harmonizovaných norem vztahujících se k zařízení,

8. návod k obsluze zařízení (s uvedením požadavků k vykonávání údržby včetně měření a potřebných zkoušek a testů).

Toto je jistě velmi náročná záležitost, která jednoznačně „ukončuje život„ revizních techniků elektrických zařízení (to by však nemělo znamenat, že kvalifikovaným elektrotechnikům hrozí nezaměstnanost, spíše opak by měl být pravdou). Vyhodnocení bezpečnosti se přesouvá do oblasti tvorby technické dokumentace. To však znamená poměrně hlubokou reorganizaci práce v elektrotechnice a s tím spojenou nutnost investovat vysoké finanční částky (to bude nejspíše pravý důvod liknavosti v elektrotechnice).

Co si však – ve světle nových požadavků – mám myslet o příspěvku p. Fialy, jakožto soudního znalce, který ve svém příspěvku v ELEKTRO č. 10/2003 vznáší nářky nad návrhem ke zrušení ČSN 33 1500, opravdu nevím (pochopil vůbec novou situaci?). A co ostatní soudní znalci, popř. právníci, vyjádří se některý? Jak vlastně probíhají soudní spory ve světle nových podmínek? A co je to vlastně za „odborníky„, jestliže nadále podepisují bezpečnost elektrického zařízení formou revize?

Dále, co má vlastně znamenat školení současných i nových revizních techniků různými organizacemi a prověřování odborné způsobilosti státními orgány? (Že by poměrně snadný zisk?) Jak je vlastně uplatňován státní odborný dozor oprávněnými orgány státní správy? A proč je vlastně nadále udržována při životě vyhl. č. 50/78 Sb., která je svým pojetím poplatná úrovni elektrotechniky v době, kdy vznikla? Dnes je jasné, že elektrotechnika je natolik náročná oblast činnosti, že oprávnění vydaná podle této vyhlášky musí být v podstatě „dávačky„ – k tomuto by se měl také někdo vyjádřit.

Nyní se podívejme do technické oblasti – pro odůvodnění mého výše uvedeného názoru. Jedině na základě technických argumentů lze oponovat. Zaujal mě příspěvek Ing. Kříže a Ing. Sajnera s názvem Vyhodnocování naměřených hodnot v ELEKTRO č. 11/2003. Článek dobře ukazuje postup při vyhodnocování hodnot naměřených elektrických veličin. Co ale stojí za pozornost, je výsledek uvedeného příkladu. Autoři zvolili jištění B80 A a z naměřené hodnoty impedance smyčky posuzují správnost osazení tohoto jištění. Po výpočtech, které uvádějí, je závěr velmi zajímavý. Doslova cituji: „Vypočítaná impedance smyčky se tedy nachází právě v pásmu, ve kterém není skutečně jisté, zda předřazený jistič vypne, či nevypne.„ Dále uvádějí, že je potřebné použít přesnější přístroj, popř. uplatnit výpočetní metodu.

Zde bych připomněl můj příspěvek, který byl uveřejněn v ročence 2001. Již tehdy jsem poukazoval na neprůchodnost vyhodnocení bezpečnosti z měření. Pro připomenutí uvádím část publikovaného rozboru:

Měřicí přístroje (tedy jejich přesnost) pro měření impedance poruchové smyčky zajišťují prakticky reálný odečet hodnoty od 0,1 W výše, přičemž korekční křivky začínají zpravidla až od hodnoty 0,3 W. Jinými slovy to tedy znamená, že teprve od hodnoty 0,3 W (po započtení chyby) lze operovat určením bezpečnosti zařízení zjištěného měřením před úrazem elektrickým proudem.

V následujícím zdůvodnění uvažme, že vypínací proud I_n pro jištění typu „B„ je pětinásobkem Iⁿ, pro jištění typu „C„ je desetinásobkem Iⁿ, pro jištění typu „D„ je dvacetinásobkem Iⁿ. Jednoduchým výpočtem se dospěje k následujícím mezím určení bezpečnosti (tab. 1):

Výsledky jsou alarmující a jednoznačně prokazují, že určení bezpečnosti zařízení z hlediska úrazu před dotykem pouze z měření je jen hrubě orientační.

To plně koresponduje s dříve uvedeným příkladem. Oba autoři zmiňovaného příspěvku tak vlastně potvrzují oprávněnost ukončení činnosti revizních techniků ve smyslu již zastaralé vyhl. č. 50/78 Sb. Co ale další požadavky k zajištění bezpečnosti elektrických zařízení? Jednoznačně je nutné prověřit oteplování zařízení nadproudy a zkraty, dále oteplování rozváděčů a přístrojů (především v prostorách typu „B„). Důležité jsou také dynamické účinky zkratových proudů (především v rozvodnách). Tyto další bezpečnostní požadavky jsou nekompromisně spojeny s výpočty parametrů a tím i s kvalitou technické dokumentace.

Ještě bych se znovu vyjádřil k naznačenému použití proudových chráničů v případě, že impedance smyčky nevyhovuje předřazenému jištění (jen v sítích TN-S). Již jednou jsem upozorňoval na skutečnost, že použití proudových chráničů jako ochrany základní je nepřípustné. Při jeho selhání je situace životu nebezpečná. Navíc proudové chrániče nejistí proti přetížení. Požadavek bezpečnosti v plně širokém pojetí vyžaduje vždy použití pojistky či jističe.

Další příspěvek, který mě zaujal, je článek Ing. Melena Bezpečnost elektrických zařízení a revizní technici elektro v ELEKTRO č. 12/2003. Zde bych zdůraznil, že autor je soudním znalcem. Kromě toho, že Ing. Melen připomněl působnost zákoníku práce, zákona č. 22/97Sb. a k němu se vztahujícího NV 168/97Sb. a zákona č. 59/98 Sb., se nemohu zbavit dojmu, že si jinak značně odporuje. Na jedné straně zdůrazňuje důležitost revizních techniků, na straně druhé ovšem připouští, že – cituji „Z uvedených předpisů vyplývá pro roli revizního technika jediná zásada: do té doby uplatňovaná primární role revizního technika pozbyla nabytím účinnosti citovaných předpisů své důležitosti a výlučnosti.„

Dále se dotýká oblasti elektrického zařízení strojů, kde revizní techniky opět uvádí do důležitého, „do jisté míry nezastupitelného„ postavení pro stanovení bezpečnosti. Situace stojí za následující úvahu: Pokud měl Ing. Melen v úmyslu zdůraznit úlohu takto kvalifikovaného technika jako člena autorského týmu, se všemi povinnostmi podle zákona č.22/97 Sb., nic proti tomu, pokud však měl v úmyslu podpořit pozici technika, který přebírá za autora odpovědnost vydáním tzv. revizní zprávy, je možné konstatovat, že tato pozice je v rozporu s uvedeným zákonem. Platí tak spíše již uvedená citace.

Závěrem bych se chtěl jen krátce dotknout článku p. Lojkáska z téhož čísla ELEKTRO. Pan Lojkásek zdůrazňuje, že úloha revizních techniků ještě vzroste. Jeho pozici v problému elektrických zařízení zastává více lidí. Jsem si jist, že skupina těchto elektrotechniků si neuvědomuje souvislosti v současné technicko-právní situaci v elektrotechnice. V závěru jeho příspěvku se zmiňuje o připravované certifikaci pracovníků v elektrotechnice. V případě certifikace revizních techniků v současném systému (tedy podle vyhl. č. 50/78 Sb.) vypadá situace mírně řečeno značně odlehčeně. Zdá se, že společnost není schopna se s problematikou současné elektrotechniky kvalitně a kvalifikovaně vypořádat.

Použijme tedy všeobecně uznávané „placebo„: Napišme pozitivní revizní zprávu.