| Elektroinstalace v opevnění Historie opevnění Ve druhé polovině 30. let minulého století vyrostlo téměř okolo celého Československa, ale i v několika vnitrozemských liniích opevnění na obranu proti sousedním státům. Jeho podstatnou část tvořily tzv. řopíky*), tedy železobetonová kulometná hnízda bez náročnějšího vybavení. Na nejohroženější linii mezi Krkonošemi a Ostravou a na jižní Moravě, ale také u Bratislavy a Komárna, však stály mohutné pěchotní sruby (obr. 1) a tvrze se stálou osádkou a bohatým vybavením. Sruby byly dvoupatrové pevnostní objekty vyzbrojené několika kulomety a obvykle i kanony či minomety. Ve spodním patře se nacházela strojovna, filtroventilační zařízení, ubikace osádky a sklady. Na zvlášť důležitých místech pohraničí stály tvrze tvořené několika pěchotními a dělostřeleckými sruby, spojenými rozsáhlým podzemím.  Zdroje energie Ve srubech i tvrzích pohánělo množství elektromotorů různá zařízení – výtahy, ventilátory, čerpadla či motorgenerátory a elektrické osvětlení, které se časem stalo samozřejmostí. Elektrická energie byla proto ve srubech i tvrzích nezbytná a její výrobu zajišťovala soustrojí skládající se z naftového motoru a alternátoru či dynama (obr. 2). V polovině roku 1938 se připravovalo napojení jednotlivých objektů na veřejnou elektrorozvodnou síť, k tomu však už nedošlo. Pevnostní stavby určené k boji se konstrukcí, způsobem využívání i podmínkami funkčnosti výrazně odlišovaly od běžných budov. Například dieselagregáty musely být schopny pracovat v malých uzavřených vlhkých místnostech nepřetržitě až čtrnáct dnů, přičemž teplota okolního vzduchu mohla stoupnout až na +50 °C. Musely být odolné i proti úlomkům zdiva, odletujícím v boji při dělostřeleckém ostřelování i při kulometné palbě (obr. 3). Nevýhodou bylo i dlouhé výfukové potrubí a předpokládané velké proudové rázy při zapínání větších motorů. To vše vyžadovalo uzavřené kryty, zesílený setrvačník, důkladnější regulátor výkonu, mohutně dimenzovaný chladič a výkonné čerpadlo chladicí vody. V praxi to znamenalo, že jmenovitý výkon agregátů byl oproti civilnímu provedení asi o 20 % nižší, avšak cena o 25 % vyšší. Protože se jednotlivé sruby a tvrze svou velikostí a vybavením značně lišily, měli projektanti na výběr sedm typů stejnosměrných a šest typů třífázových soustrojí s rozsahem výkonu od 3 do 130 kW a s napětím 110, 220 a 380 V.  Elektroinstalace Stejně přísné podmínky jako pro zdroje elektrické energie stanovila vojenská správa i pro elektroinstalaci. Všechny její součásti, včetně různých přístrojů, musely být vodotěsné nebo v provedení do vlhka (obr. 4, obr. 5). V zásadě ovšem šlo o běžně dostupné „civilní“ výrobky. Stupně krytí (IP) v současném pojetí tehdy neexistovaly. Spotřebiče s příkonem nad 0,5 kV·A, výjimečně už od 0,2 kV·A, měly ruční přepínač hvězda-trojúhelník, aby při jejich rozběhu nedocházelo k proudovým rázům. Proti přepětí a zkratům chránily instalaci tzv. soklové automaty (jističe). V opevnění se zajišťovala ochrana neživých částí proti nebezpečnému dotykovému napětí uzemněním, v zásadě odpovídající současným sítím TT. Veškeré neživé kovové části tedy byly spojeny středním i ochranným vodičem v hlavním rozváděči objektu se zemí. Zpočátku se k tomu používala měděná pocínovaná deska o rozměrech 1 × 1 m uložená v zemi pod základem objektu. Zemnicí vodič k ní vedl svislou nebo šikmou trubkou nahoře zakončenou malou nálevkou, do níž se pro snížení odporu uzemnění nalévala voda. Projektanti si ovšem záhy uvědomili, že masivní železobeton objektů, včetně základové desky, obsahuje hustou a navzájem provázanou síť z ocelových armatur, které mají se zemí dostatečný kontakt. Později se proto už při betonáži nechával ve stěně strojovny malý výklenek k jednomu z prutů vodorovné armatury, na který se po očištění upevnilo uzemnění rozváděče. Je ovšem s podivem, že už v době projektování opevnění bylo v Československu rozhodnuto, že se nejpozději od roku 1941 musejí nové instalace provádět s ochranou nulováním a rovněž staré izolace se při opravě musely opatřit touto ochranou. To by se jistě týkalo i opevnění, pokud by v té době ještě bylo aktivní. Ve skutečnosti se ovšem, vzhledem k válečným a poválečným poměrům, přešlo na ochranu nulováním až počátkem roku 1948.  Obr. 1. Jeden z několika stovek pěchotních srubů v našem pohraničí (T - S 81a )
Obr. 2. Pevnostní dieselagregát typu 3F8 o výkonu 8 kW
Obr. 3. Kulometné dvojče ve střílně (vypínač a ruční lampa v pozadí) Elektroinstalace byla provedena vodiči se dvěma, třemi či čtyřmi žilami o průřezu 1,5 až 10 mm2. V nejdříve budovaných pevnostech, v okolí Moravské Ostravy, byly použity vodiče typu G, jejichž měděné dráty byly beze švů izolovány dvojitou a dvoubarevnou pryží, přesněji řečeno přírodním kaučukem vulkanizovaným asi 10 % síry. Aby síra nenarušovala měď, musely být žíly pocínovány. Povrch vodiče byl opatřen opletením, které však rychle podléhalo vlhkosti, a dokonce i plesnivělo. Brzy se proto přešlo na typ NG, jehož opletení bylo napuštěno suříkem či podobnou hmotou chránící proti účinkům povětrnosti. Zejména se však používal typ GOP (guma-olovo-pancíř – obr. 6). V něm se jednotlivé navzájem stočené žíly (fázové a střední vodiče) chráněné pryží a pryžovou textilní páskou pro ochranu před vlhkem potahovaly olověným pláštěm. Pod plášť se přikládal holý měděný drát jako ochranný vodič. Olovo kryla vrstva asfaltovaného papíru a plášť z plechových pásků – pancíř, zvětšující pevnost kabelu. Vnější obal opět tvořily dvě vrstvy papíru a napuštěná jutová tkanina bránící rezavění. Pryžová izolace musela po 24hodinové vodní lázni o teplotě 15 až 20 °C vydržet půl hodiny zkoušku efektivním napětím 2 000 V, přibližně sinusovým, o kmitočtu asi 50 cyklů (označení frekvence s jednotkou hertz bylo přijato až během války). Takto konstruované vodiče se vyráběly až do 70. let minulého století; nahradily je vodiče s izolací z plastů.  Obr. 4. Rozvodné „vlhkuvzdorné“ krabice firmy Kramer&Löbl Jablonec nad Nisou Při průřezu žil 16 mm2 a větším již šlo o kabel s olověným pláštěm a pancířem z ocelových drátů s obchodním označením KP (kabel s pancířem). Existovalo i několik dalších druhů. Pro uchycení kabelů a drobných instalačních předmětů ke stěnám pevností byly používány olověné hmoždinky, pro větší předměty zazděné kamenáče. Kvůli ochraně před poškozením při otřesech v boji však nebyly s výjimkou kabelů žádné elektroinstalační součásti upevňovány přímo ke stěně, nýbrž vždy na pružné držáky zajišťující tlumení otřesů. Drobné předměty, jako vypínače či rozvodné krabice, měly jednoduchý držák tvaru písmene C vylisovaný z plechového pásku, větší a těžší předměty se zavěšovaly na držáky z plechových vlnovců (obr. 7) či z vinutých pružin (obr. 8). Osvětlení K osvětlení prostoru v pevnostech sloužila oválná průmyslová svítidla se sklem chráněným kovovou mřížkou, upevňovaná na stěnu, na strop či na tzv. raménko. U zbraní a v telefonní ústředně se též používala ruční lampa (obr. 9) s pevně napojenou přívodní šňůrou délky 1,5 m, zvanou lodní lano. Ochranná drátěná klec ruční svítilny měla na okrajích výstupky, umožňující odložení ve svislé poloze. Oba typy svítidel se v podobném provedení používají dodnes. Vypínače tehdy měly běžnou otočnou konstrukci s bakelitovým nebo litinovým tělesem (obr. 10). Je zajímavé, že se v pevnostech nepočítalo se zásuvkami, protože všechny spotřebiče byly předem přísně naplánovány a pevně napojeny a použití jiných spotřebičů nepřicházelo v úvahu. Obr. 5. Originální krabice a svodka firmy Továrna na káble Bratislava (foto M. Prášil)
Obr. 6. Konstrukce kabelu GOP 2 × 1,5 mm2 často používaného v opevnění (kreslil Z. Komanec)
Obr. 8. Závěs z vinuté pružiny pro ochranu upevněných předmětů proti otřesům (kreslil Z. Komanec) Intenzita osvětlení dosahovala velmi nízké hodnoty a hluboko zaostávala za současnými normami. Žárovky v ubikacích, na chodbách, ve skladech apod. měly příkon pouhých 15 W, žárovky v ručních lampách byly 25W, jen na stanovišti velitele, ve strojovně a v telefonní ústředně svítily žárovky o příkonu 40 W. Nepřímo to potvrzuje např. objednávka vystavená Ředitelstvím opevňovacích prací 25. listopadu 1937. Pražská firma Arnošt Glücklich, zastupující továrnu na žárovky Watos v Ústí nad Labem, měla podle ní dodat 2 140 žárovek o příkonu 15 W, 1 894 žárovek 25 W, 472 žárovek 40 W a jednu jedinou žárovku 60 W. Čiré nebo mléčné (v originále označované jako jasné nebo mdlé) žárovky měly bajonetový úchyt Swan průměru 22 mm, tehdy zvaný podle anglického vynálezce Josepha Wilsona Swana (obr. 11). V každé místnosti byla svítidla napojena na různé fáze, aby při výpadku jedné z fází bylo zachováno alespoň nějaké osvětlení. Zcela samostatnou kapitolou jsou různé miniaturní lampičky osvětlující zaměřovací stupnice zbraní či záměrných dalekohledů. Napájel je suchý nebo louhový akumulátor a byly součástí zbraně a spolu s ní se také dodávaly. Obr. 7. Upevnění větších předmětů na závěsu z plechového vlnovce (kreslil Z. Komanec)
Obr. 9. Ruční lampa firmy Kramer & Löbl
Obr. 10. Otočný průchozí vypínač Kramer&Löbl
Obr. 11. Objímka Swan, předchůdce současných „bajonetů“; pro výkonnější či speciální žárovky se podobné řešení používá dodnes
Obr. 12. Předválečný přístroj Mavometr s předřadnými rezistory pro měření střídavého proudu Údržba elektrického zařízení Běžnou obsluhu elektrického zařízení ve srubech zajišťoval velitel strojovny a strojní pomocník, přičemž vždy jeden z nich měl být v civilu elektrotechnikem a druhý strojníkem. Případný druhý pomocník ve srubech s bohatším vybavením měl být od příbuzného řemesla. Ještě v létě 1938 si však vojenský stavební dozor stěžoval na naprosto nedostatečný počet vycvičených obsluh. Poruchy měl ovšem odstraňovat pouze specialista, kterým byl vycvičený vojín ze strojního družstva ženijní čety hraničářského pluku. Revize elektrické instalace se tehdy nevykonávaly, protože nebyly povinné. Technické předpisy pouze vyžadovaly, aby se první spuštění elektrického zařízení nahlásilo správci „jenž ustanoví osobu, která prohlídkou všech přístupných míst, podle potřeby i zkouškou zjistí, zda při zapětí nehrozí nebezpečí osobám i věcem.„ Instalace elektrického zařízení Stejně jako celou stavbu opevnění, zadávala vojenská správa i provedení elektroinstalačních prací odborně zdatným a státně spolehlivým civilním firmám na základě výsledků soutěže. Velmi rozsáhlou část prací v opevnění na Náchodsku, Opavsku a Ostravsku např. získala tehdy známá a velká plzeňská firma Jindřich-Karel Rudolf, která si také sama vyráběla mnoho komponent. Na Trutnovsku, Králicku a na Slovensku pracovala pražská firma VES neboli Velkoobchodní elektrotechnická akciová společnost. Zakázky na Trutnovsku, Rokytnicku a Králicku získal i pražský instalační závod Ing. Františka Beutelschmidta. Královéhradecká firma Josef Ježek (v dobách socialismu byl jejím pokračovatelem podnik Eram) pracovala na Trutnovsku a u Ostravy se též angažovaly Elektrotechnické závody z Olomouce.  Finanční náklady na elektroinstalaci v jednom pěchotním srubu se pohybovaly mezi 10 až 15 000 Kč a zahrnovaly práce a veškerý materiál, který si se souhlasem vojenského dozoru musela obstarat podnikatelská firma. To se netýkalo dieselagregátu. Instalace v podzemí tvrzí stála vždy několik stovek tisíc korun, např. ve známé tvrzi Hanička v Orlických horách získala tyto práce plzeňská Škoda za předpokládanou odměnu 592 038,20 Kč. Celkem zadalo Ředitelství opevňovacích prací (do podepsání mnichovské dohody) elektroinstalační práce za téměř 5,5 milionu korun. Práce byly v období Mnichova z velké části již dokončeny, o čemž dodnes svědčí množství konzol, hmoždinek, kamenáčů a jiných přístrojů zachovaných v téměř každém srubu (obr. 12). Literatura:
[1] DOBROVOLNÝ, B.: Učebné texty. Elektrotechnika, Praha, 1939.
[2] HÁK, B.: Osobní informace. Hořice v Podkrkonoší, 2006.
[3] Katalog výrobků firmy Kramer & Löbl. Jablonec n. N., 1938.
[4] Kurs pro radioamatéry, díl II. Praha, 1940.
[5] PRÁŠIL, M.: Elektroinstalace v těžkém opevnění. In: BOING, zpravodaj KHV Brno, 2006, č. 60.
[6] Technické předpisy. 1931.
[7] VONDROVSKÝ, I.: Elektrifikace těžkého opevnění v r. 1938. Energetika, 2005, č. 10.
[8] VÚA, Vojenský historický archiv Praha, fond ŘOP a ŽSV. |
