Elektrikář – co má vlastně umět aneb chvála univerzálnosti

Elektrikář – co má vlastně umět aneb chvála univerzálnosti

Následující příspěvek je úvahou na téma, co by měl znát elektrikář a jak by měl být školen, aby co nejlépe obstál na trhu práce, a to nejen v současnosti, ale i v budoucnosti.
Odborné školství v České republice je na začátku 21. století pro nezasvěcené jistě dost nepřehlednou oblastí. Starší generace znají střední odborná učiliště a střední průmyslové školy, ale vědí všichni, co nabízejí centra odborné přípravy či integrované střední školy? A nesmíme zapomínat na různé soukromé školy a jiné subjekty, jež se zabývají odborným vzděláváním. V nabídce odborného školství se těžko orientují rodiče, ale i lidé, kteří fungují jako zákazníci, odebírající, co jim školy nabízejí, tj. zaměstnavatelé, podnikatelé, pracovníci úřadů práce a živnostenských odborů obecních úřadů. Tento článek si klade za cíl pomoci zlepšit orientaci v současném odborném elektrotechnickém školství. Současně však také jde o zřetelnější kvalifikační vymezení profese, pro niž se vžilo označení elektrikář.

Autor, sám učitel, se denně přesvědčuje o absenci přesného zadání v této problematice. Možná, že někoho zarazí, že tematika učení a vzdělávání se objevuje na stránkách časopisu Elektro, odborného časopisu pro elektrotechniku. Jak však už bylo naznačeno, nepůjde zde ani tak o rodiče a děti, jak bývá většinou zvykem, je-li řeč o škole, ale o vztah vzdělání (ve smyslu odborné kvalifikace) a praxe (ve smyslu uplatnění v daném oboru).

Pojmem elektrikář se v obecné mluvě současné doby označuje člověk, který absolvoval buď tříletý učební obor a má výuční list, anebo čtyřletý studijní obor a má v ruce maturitní vysvědčení. Z hlediska budoucího pracovního zařazení tohoto člověka je zcela lhostejné, na jakém typu školy své vzdělání získal. To je zcela zřejmé a mimo jakoukoliv diskusi. Mnoho otázek pro diskusi se však vynoří, půjdeme-li do hloubky a budeme zjišťovat, co se vlastně dotyčný absolvent ve škole učil, resp. co se musel naučit, co musel zvládnout, než mu byl vydán výuční list či maturitní vysvědčení. A tady existuje množství rozdílů, jejichž příčiny lze hledat ve dvou rovinách – objektivní a subjektivní.

Za objektivní rovinu lze v této souvislosti označit legislativní podmínky, jež platily v době, kdy adept své odborné vzdělání nabýval. Jde zejména o členění oborů (např. elektromontér, elektromechanik pro stroje a zařízení apod.) a z toho vyplývající závazné učební dokumenty (tematické či učební plány, tzv. osnovy pro učitele). Hovoříme zde o objektivní rovině, protože škole jsou tyto dokumenty přiděleny a ona je musí přijmout a řídit se jimi.

Zde je nutné navíc připomenout hledisko historické – do roku 1989 neexistovala žádná soukromá vzdělávací zařízení. Jen zdánlivě se tomuto tvrzení vymykají různé závodní školy či odborná učiliště působící pod hlavičkou velkých podniků (ČKD, AVIA, Pražská stavební obnova apod.). I tato školská zařízení byla jednotně metodicky řízena ministerstvem školství. Určitou autonomii bylo možné zaznamenat jen v oblasti odborného výcviku (praktického vyučování). Podniky totiž měly možnost pro své učně zřizovat střediska praktického vyučování. Část svých školních dnů tedy žák trávil v klasické škole, která organizačně pod daný podnik vůbec nespadala, a část v dílnách, obvykle přímo v podniku, v němž potom absolvent mohl najít i své budoucí uplatnění.

Za subjektivní rovinu příčin rozdílů mezi absolventy jednotlivých odborných škol je možné považovat zejména volbu výběrových předmětů (v rámci schválených učebních dokumentů), ale jistě zde hraje roli i kvalita a schopnosti učitelů. To vše jsou faktory, jež může ovlivnit subjekt poskytující odborné vzdělání, tedy škola (je jistě zřejmé, že zde máme na mysli školu střední, ale laskavý čtenář sám posoudí, zda mnohé z toho, o čem je v tomto článku řeč, neplatí i pro školy vysoké).

Výlet do historie a teoretizující pohled na rozdíly mezi školami a profilem jejich absolventů byl nutný, protože zde je pověstné „jádro pudla“. Ale buďme konkrétní.

Počínaje rokem 1990 nastaly změny v celé společnosti, které zasáhly všechny oblasti a nevyhnuly se přirozeně ani školství včetně té jeho části, která se zabývá odborným vzděláváním elektrotechniků. Mění se názvy oborů, mění se názvy škol. V praxi to znamená, že absolventi mají na svých výučných listech uveden pouze obor „Elektrikář“. V případě studijních oborů na středních školách se zase např. objevuje obor „Elektrotechnika“. Samotné názvy těchto studijních oborů pouze naznačují, jakým směrem bylo odborné vzdělávání žáků a studentů orientováno, avšak již málo vypovídají o konkrétním obsahu jejich znalostí. Vyplňme tedy tuto mezeru a poodhalme roušku, která brání jasnému pohledu na naše střední odborné elektrotechnické školství.

Za základní princip je vytyčen princip univerzálnosti. Ano, univerzálnost jako opak specializace – to je nosný princip současného odborného školství. V rámci uplatňování tohoto principu však velmi zřetelně vystupuje do popředí úloha konkrétní školy – vzdělávacího subjektu, jak už o něm byla řeč. Každá škola má totiž určité možnosti při volbě předmětů. Například u oboru „Elektrikář“ jsou v závěrečném ročníku dány na výběr tyto odborné předměty: Stroje a zařízení, Rozvodná zařízení, Měřicí zařízení, Elektronická zařízení a Automatizační zařízení. Je zřejmé, že právě výběrem profilujících předmětů v posledním ročníku studia může škola poměrně značně ovlivnit profesní orientaci absolventa. Z výučního listu se však nikdo nedozví, jaké předměty byly ve škole vyučovány, ani se nedozví, kolik hodin výuky týdně bylo těmto předmětům věnováno (ve školní terminologii se tomu říká hodinová dotace).

Pro úplnost budiž řečeno, že jako povinné odborné elektrotechnické předměty jsou vyučovány ještě Základy elektrotechniky, Technologie, Elektronika, Elektrické stroje a přístroje a Elektrická měření. Navíc musí žák samozřejmě povinně projít i předměty všeobecně vzdělávacími, za něž se kromě klasické mateřštiny, matematiky, fyziky a cizího jazyka nyní považuje i výpočetní technika, resp. práce s počítačem. Nelehký úkol skloubit všechny povinné i výběrové předměty a spolu s odborným výcvikem se s nimi vejít do stanoveného objemu 33 vyučovacích hodin týdně leží na vedení škol.

Snad ještě komplikovanější, a proto i odpovědnější úkol stojí před školami a jejich řediteli při koncipování studijních plánů čtyřletých studijních oborů. Podívejme se konkrétně na zmíněný obor Elektrotechnika. I zde je ze strany metodického řízení ministerstva školství dávána škole určitá vůle a možnosti výběru předmětů. Kromě Základů elektrotechniky, Elektroniky, Číslicové techniky a Elektrotechnických měření je možné zařadit i předměty „neelektrické“, jako např. Technika administrativy a korespondence, Psychologie, Účetnictví, Marketing, Právní nauka a Zbožíznalství. Snaha o maximální univerzálnost ve vzdělání je zde zcela zřejmá. Požadavky na co nejširší záběr znalostí jsou v současné době stále hlasitěji akcentovány právě ze strany poptávky na trhu práce, tzn. ze strany zaměstnavatelů, úřadů práce či soukromých firem, jež se zabývají zprostředkovatelskou činností v oblasti pracovního uplatnění.

Jak už bylo řečeno, velkou odpovědnost za úroveň vědomostí, za šíři rozhledu absolventa a tím i za možnosti jeho uplatnění na trhu práce nese škola. Vzhledem ke značné volnosti ve výběru předmětů je však reálné nebezpečí vzniku velkých rozdílů mezi úrovní absolventů různých škol, přestože budou studovat stejný obor. Domnívám se proto, že jasná řeč podnikatelů, ředitelů podniků, ale i zástupců profesních sdružení může v této věci být jen ku prospěchu. Ředitelé škol, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, ale i Česká školní inspekce by měli slyšet jasný hlas praxe, který jim pomůže v rozhodování, co učit (jaké předměty), v jakém rozsahu (hodinová dotace), na co klást důraz při kontrole znalostí žáků a podobně. To všechno jsou zcela zásadní otázky, které vyžadují konkrétní odpovědi. Nejde přitom o akademickou diskusi, ale o konkrétní názory na konkrétní problémy.

Jedním z diskutovaných problémů je rozdíl v odborných znalostech mezi elektrikářem „jen“ vyučeným a absolventem s maturitou. Jak velký má (může) být tento rozdíl? Zásadní, anebo jen nepatrný? Je logické, že absolutní setření rozdílů mezi vzděláním středním odborným (SO – výuční list) a úplným středním odborným (ÚSO – maturita) není žádoucí, neboť by nebylo k užitku žákům ani společnosti. Je však nutné se zamyslet nad tím, v jakém směru by rozdíly mezi jednotlivými absolventy měly být zachovány a v jakém naopak minimalizovány. I při zachování univerzálnosti a její chvále mějme na paměti, že nikdo nemůže znát všechno a že jistá diferenciace je nutná. Opírat se přitom můžeme o zkušenosti jednak vlastní, jednak zahraniční.

Zkušenosti autora těchto řádků vycházejí z mnoha let práce v elektrotechnickém průmyslu a v posledních letech i z pedagogické praxe (navíc má možnost participovatna mezinárodních aktivitách školy, v níž působí): již několik let spolupracujeme s nizozemskou asociací elektrotechniků VEV, fungujeme jako zkušební centrum v rámci společného projektu IQ – inovace kvalifikace. Jsme jednou z pěti škol v ČR, kde mohou žáci a studenti získat kvalifikační certifikáty (diplomy) platné v zemích EU.

Právě zkušenosti z průmyslově vyspělých zemí nás musí motivovat v naší další práci. Nejen nás, pracovníky ve školství – učitele, mistry odborného výcviku, vedoucí funkcionáře škol –, ale i pracovníky z praxe, pro niž naše žáky vychováváme. Zmíněná univerzálnost může totiž paradoxně vést k určité nevyhraněnosti i v myslích a názorech rodičů a samotných žáků. Mají pocit, že se toho učí zbytečně mnoho a v praxi tyto své znalosti stejně neuplatní. Podle mého názoru tomu tak není, a proto je nutné trpělivě všem – mládeži mezi patnáctým až osmnáctým rokem, i těm dříve narozeným, (rodičům či lidem, kteří si sami doplňují vzdělání anebo absolvují rekvalifikaci) – vysvětlovat, že jen člověk s rozhledem a snahou se uplatní. Vždyť i pánové Křižík a Kolben byli elektrotechnici a současně podnikatelé, o Edisonovi nemluvě.

Věřme, že i v lavicích našich současných škol sedí jejich pokračovatelé. Snažme se, aby tomu tak bylo.