Elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu

 

 

Elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu jsou speciální kategorií elektrických zařízení, které pro uživatele představují potenciální nebezpečí. Nejedná se u nich jen o zajištění bezpečnosti proti úrazu elektrickým proudem, ale především o takovou ochranu, aby při provozování v prostředí s nebezpečím výbuchu nepředstavovaly nebezpečný zdroj iniciace výbuchu. Proto znalosti a technické požadavky na konstrukci elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu spadají více než do oboru elektrotechniky do úzce specializovaného oboru zahrnujícího znalosti nejen z elektrotechniky, ale i mechaniky, vlastností materiálů a fyzikální chemie. Přestože se mnoho pracovníků s dobrou znalostí elektrotechniky v praxi často s elektrickým zařízením do prostředí s nebezpečím výbuchu běžně setkává, jsou znalostmi z oblasti principů konstrukce elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu (až na světlé výjimky) téměř nedotčeni. K tomuto konstatování mě bohužel vedou zjištění z praxe. Proto bych chtěl svým článkem pracovníkům v oboru elektrotechniky poskytnout alespoň základní a přehledné informace o elektrických zařízeních do prostředí s nebezpečím výbuchu za účelem získání hlubšího povědomí o principech ochrany, a tím přispět ke zvýšení úrovně bezpečného provozování elektrických zařízení v prostředí s nebezpečím výbuchu.

 

 

Na elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu jako na velmi častý a účinný potenciální zdroj výbuchu se vztahují poměrně přísné zákonné předpisy. Nejde pouze o konstrukční předpisy, ale i o předpisy zřizovací. Takovéto předpisy existují vlastně ve všech zemích světa. Postupnou harmonizací národních předpisů se dospělo ke sjednocení technických norem na úroveň mezinárodně akceptovaných norem IEC, které jsou v současnosti přejímány rovněž jako evropské normy EN. Česká republika jako členský stát přebírá evropské normy jako normy ČSN EN nebo ČSN IEC EN. Přejímání norem IEC vede k častým změnám technických požadavků uváděných v harmonizovaných normách. To vede k tomu, že se správná aplikace norem stává nepřehlednou i pro odborníky. Při tvorbě technických norem se v EU navíc důsledně aplikuje princip posledních poznatků techniky (latest state of the art), kdy výrobek, který je aktuálně uváděn na trh, musí odpovídat posledním poznatkům techniky. To je stav odpovídající znění posledního vydání příslušných harmonizovaných norem. Na území EU se navíc podařilo harmonizovat i legislativní předpisy. Na elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu se vztahuje evropská směrnice 94/9/EC (ATEX), která je v české legislativě zakotvena v zák. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, a především do nařízení vlády č. 23/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zařízení a ochranné systémy určené pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu. V článku jsou použity odkazy na originální dokumenty uváděné jako směrnice 94/9/EC nebo jako norma EN.

 

 

U tohoto typu ochrany se přepokládá vniknutí výbušné atmosféry dovnitř závěru k částem představujícím zdroj iniciace. V případě iniciace výbušné atmosféry uvnitř závěru musí závěr bez poškození odolat výbuchovému tlaku a zároveň zabránit přenosu výbuchu zevnitř do vnějšího prostředí pomocí ochlazování výbuchových zplodin a plamene spárami pevného závěru. Druhým limitujícím bezpečnostním faktorem je maximální povolená teplota povrchu vnějších částí závěru.

 

Konstrukce a velikosti nevýbušných spár se liší podle toho, pro jakou třídu výbušnosti je závěr konstruován. (IIA, IIB, IIC). Ochrana pevným závěrem se používá pro všechny druhy elektrických zařízení. Je to nejstarší typ ochrany elektrických zařízení proti výbuchu a nejčastější použití má v dolech nebezpečných výbuchem metanu. Úroveň bezpečnosti, které se dá ochranou závěrem dosáhnout, je kategorie 2, resp. M2.

 

Typ ochrany zajištěné provedení rovněž předpokládá možnost vniknutí výbušné atmosféry dovnitř závěru. Protože závěr není konstruován jako odolný proti výbuchu, v závěru se nesmějí vyskytovat žádné potenciální zdroje iniciace, jako jsou horké povrchy nebo jiskřící části. Tam, kde se vyskytují jakékoliv jiskřící komponenty, nelze tohoto způsobu ochrany z principu použít. Ty nejiskřící části, které jsou závěrem chráněny, musí zůstat bezpečné i v případě obvyklých poruch. Toho je dosaženo kromě zvýšených požadavků na provedení elektrické izolace i pomocí dostatečně dimenzovaných povrchových cest a vzdušných vzdáleností mezi holými živými částmi a dostatečnou mechanickou odolností spojů tak, aby nemohlo dojít ke vzniku jiskry. Z tohoto důvodu nelze tento způsob ochrany použít například jako ochranu elektronických součástek na deskách tištěných spojů, kde nelze poruchové stavy jednoznačně definovat. K zajištění ochrany přispívá i požadovaný stupeň krytí IP. Typickou aplikací ochrany zajištěným provedením jsou například propojovací nebo odbočné krabice, asynchronní elektromotory, určité typy svítidel, akumulátory nebo transformátory. Úroveň ochrany, které lze tímto typem ochrany dosáhnout, je kategorie 2, resp. M2. Protože po vyloučení jiskřících zdrojů iniciace zůstává jediným limitujícím faktorem teplota povrchu kterékoliv části uvnitř závěru, lze ochranu použít pro všechny třídy výbušnosti plynů a par.

 

Princip této ochrany spočívá v tom, že se potenciální zdroje iniciace trvale zalijí do izolační zalévací hmoty, čímž dojde k zabránění přístupu výbušné atmosféry k potenciálním zdrojům iniciace. Až na drobné výjimky hermeticky uzavřených malých součástí nelze tento druh ochrany použít tam, kde se nacházejí pohybující se části, jako jsou například relé nebo spínače. Kromě minimální tloušťky zalití musí zálivka poskytovat ochranu v průběhu celé životnosti zařízení a na její mechanickou a elektrickou nebo tepelnou odolnost jsou kladeny zvýšené požadavky. Zálivka musí poskytovat dostatečnou ochranu jak při normálním provozu, tak při určitých poruchových stavech zalitých součástí. Limitujícím faktorem zde není pouze teplota na povrchu zařízení, ale i v místě styku součástek se zalévací hmotou. Navíc nesmí dojít k poškození ochrany ani v případě vnitřního zkratu. Tento typ ochrany má dvě úrovně konstrukční bezpečnosti. Úroveň ma je vysoká úroveň, která umožňuje dosažení úrovně bezpečnosti zařízení kategorie 1 resp. M1. Nižší úrovní s méně přísnými požadavky je úroveň mb, umožňující dosažení úrovně konstrukční bezpečnosti zařízení kategorie 2, resp. M2. Tento typ ochrany rovněž nerozlišuje třídy výbušnosti. Typickou aplikací je ochrana elektronických obvodů nebo bezkontaktních snímačů.

 

U tohoto typu ochrany se sice vniknutí výbušné atmosféry k potenciálním zdrojům iniciace předpokládá, ale v případě iniciace zajistí dostatečná vrstva materiálu na bázi křemene o určité maximální zrnitosti spolehlivé uhašení výbuchu bez toho, že by se přenesl do vnější atmosféry. Výška vrstvy se liší podle napětí chráněného zařízení. Písek jako ochrana musí zcela vyplňovat vnitřní objem závěru. Použitelnost tohoto typu ochrany je omezena elektrickými parametry (výkonem, proudem a napětím) chráněného elektrického zařízení. Název pískový závěr je historický. Namísto písku se nyní používá i sklo nebo

keramika. Limitujícím faktorem je nejen povrchová teplota závěru, ale i teplota v určité vrstvě písku a maximální zkratový výkon v případě vnitřního zkratu. I zde musí být zajištěna ochrana jak při normálních provozních podmínkách, tak i v případě vnitřních poruch elektronických součástí. Pokud se uvnitř nacházejí elektrické prvky, jako jsou například relé, musejí být chráněny samostatným krytem. Vnitřní objem takovýchto komponent je však značně omezen. Ochrana umožňuje úroveň konstrukční bezpečnosti zařízení kategorie 2, resp. M2. Typickou aplikací jsou elektronická zařízení, například elektronické předřadníky. Ochranu lze využít pro plyny všech tříd výbušnosti.

 

Princip ochrany spočívá k zabránění přístupu výbušné atmosféry k těm místům chráněného zařízení, které představují potenciální zdroj iniciace tím, že celé elektrické zařízení je ponořeno do definované minimální hloubky pod hladinu kapaliny. Název olejový závěr je spíše historický, protože se v současné době musejí používat nehořlavé izolační kapaliny nebo kapaliny s výrazně omezenou hořlavostí. U této ochrany musí být minimální výška hladiny trvale kontrolována. Tato metoda byla sice původně vyvinuta pro olejové důlní vypínače, ale v současné době se již téměř nepoužívá. Používání hořlavých kapalin v dole je obecně zakázáno. Nádoba závěru musí umožňovat i změny tlaku pod samotným závěrem. Tímto typem ochrany lze dosáhnout úrovně bezpečnosti zařízení kategorie 2.

 

Pod pojem jiskrově bezpečná zařízení jsou zahrnuty jiskrově bezpečná zařízení a jiskrově bezpečné obvody, resp. návazná jiskrově bezpečná zařízení. U návazných jiskrově bezpečných zařízení se zdrojová část nachází v prostředí bez nebezpečí výbuchu a v místech s nebezpečím výbuchu je umístěno pouze napájené zařízení/spotřebič. Principem ochrany je omezení energie na tak nízkou úroveň, která již není schopna zapálit výbušnou atmosféru, a to ani jiskrou, ani teplotou součástí. Je třeba si uvědomit, že jde o celkovou energii, která se může v případě jiskry v obvodu uvolnit. Kromě ohmické složky činné energie je to i energie nahromaděná v indukčnostech nebo kapacitách elektrického obvodu. Proto se u jiskrově bezpečných obvodů musí hodnotit nejen energie samotného zdroje, ale i energie akumulovaná ve spotřebiči a propojovacím vedení. U tohoto typu ochrany se předpokládá, že výbušná atmosféra může být ve styku s jakoukoliv vnitřní částí jiskrově bezpečného zařízení. Jiskrově bezpečná zařízení musí být bezpečná nejen za normálního provozu, ale i v případě poruch jednotlivých elektrických komponent. V závislosti na toleranci poruch se u jiskrově bezpečných zařízení rozlišují tři úrovně bezpečnosti: nejvyšší úroveň ia – zařízení je bezpečné při dvou nezávislých poruchách, úroveň ib – zařízení je bezpečné při jedné poruše, a úroveň ic – zařízení je bezpečné pouze za normálního provozu. Tento typ ochrany proti výbuchu je jeden z nejrozšířenějších a je používaný především pro zařízení s nízkou úrovní energie, jako jsou například elektrická nebo elektronická zařízení pro měření a regulaci. V závislosti na počtu poruch, při kterých je zařízení ještě bezpečné, lze dosáhnout úroveň bezpečnosti zařízení všech tří kategorií (1, 2 a 3, resp. M1, M2). Maximální povolené úrovně energií se liší podle toho, pro jakou třídu výbušnosti plynů je určeno (IIA, IIB, IIC).

 

Ochrana závěrem vnitřním přetlakem zajišťuje, aby se k elektrickým částem představujícím potenciální zdroj iniciace nedostala vnější výbušná atmosféra. Je toho dosaženo tím, že uvnitř závěru je udržován přetlak vzduchu nebo inertního plynu. S tím souvisí i nutnost trvalého a spolehlivého monitorování vnitřního přetlaku v průběhu provozu a řádné provětrání závěru před uvedením vnitřních částí pod napětí. Podle úrovně monitorování a provedení provětrávání a závislosti na vnitřním vybavení závěru se dělí dále na tři podskupiny px, py a pz. Tento způsob ochrany se používá především u elektrických rozváděčů nebo u velkých vysokonapěťových elektromotorů. Pomocí ochrany s vnitřním přetlakem lze dosáhnout úrovně ochrany odpovídající zařízením kategorie 2, M2 nebo 3. U tohoto závěru se nerozlišuje použitelnost v závislosti na třídách výbušnosti plynů.

 

Ochranu typu n (nejiskřící) lze charakterizovat jako typ ochrany, která zajišťuje pouze úroveň bezpečnosti při normálním provozu, a tudíž je použitelná pouze pro kategorii zařízení 3. I zde se předpokládá, že výbušná atmosféra se může dostat do styku s vnitřními elektrickými komponentami. Proto lze tuto ochranu použít pouze pro nejiskřící elektrické komponenty nebo komponenty s akceptovatelnou povrchovou teplotou. Tento typ ochrany však připouští i jiskřící prvky s limitovanou energií, jako jsou třeba relé, které se musí chránit samostatně. Podle toho, jakým způsobem je dosaženo vyloučení potenciálního zdroje iniciace, se za písmenem n uvádí dodatečné písmeno charakterizující konkrétní způsob ochrany proti výbuchu. Podle konkrétního způsobu ochrany potenciálního zdroje iniciace se používá ochrana nA (nejsou přítomny žádné jiskřící zdroj iniciace vychází z ochrany Exe ), nC (jiskřící prvek nebo horká část je chráněna hermetickým krytem vychází z ochrany Exm), nL (nízká energetická úroveň elektrických komponentů, vychází z ochrany Exi) nebo nR (ochrana omezeným dýcháním – zajištěna téměř hermeticky uzavřeným krytem, vychází z ochrany vysokým stupněm krytí IP). Ochrana typu n se používá jak pro zařízení pro účely měření a regulace, tak i pro svítidla nebo elektrické asynchronní elektromotory s kotvou nakrátko. Je však akceptovatelná pouze pro zařízení kategorie 3.

 

 

Ochrana závěrem spočívá v zabránění vnikání prachu dovnitř závěru po celou dobu životnosti zařízení pomocí zvýšeného stupně krytí IP a zajištění maximálně přípustných teplot vnějšího povrchu závěru. Vysoká povrchová teplota může zapálit jednak rozvířený prach, jednak prach usazený na povrchu zařízení. Tento způsob ochrany je nejpoužívanější typ ochrany a lze jím dosáhnout úrovně ochrany požadované pro zařízení kategorie 1, 2 a 3. Požadavky na stanovení povrchové teploty se liší podle praxe A, kde se předpokládá, že vrstva prachu nepřekročí 5 mm, a praxe B, kde se předpokládá, že zařízení může být v prachu zasypáno celé.

 

Způsob ochrany je prakticky shodný s typem ochrany používaným pro plyny a páry. Používá se u zařízení s malými energiemi, kde se předpokládá, že prach může vniknout k vnitřním potenciálním zdrojům iniciace. V tomto případě je kritická hlavně povrchová teplota součástek, protože teplota vznícení prachu v usazeném stavu je mnohem nižší než teplota vznícení plynů a par. Nelze tedy automaticky předpokládat, že jiskrově bezpečná zařízení konstruovaná do prostředí s nebezpečím výbuchu plynů a par automaticky vyhoví i do prostředí s nebezpečím výbuchu prachů. Ochranou jiskrově bezpečných obvodů lze dosáhnout úrovně bezpečnosti pro všechny kategorie 1, 2 a 3.

 

Princip ochrany je prakticky shodný s principem ochrany s vnitřním přetlakem určeným pro plyny a páry. Pomocí závěru s vnitřním přetlakem lze dosáhnout úrovně bezpečnosti stanovené pro kategorie 2 nebo 3. Tento typ ochrany se používá především u rozváděčových skříní, kde nelze aplikovat ochranu typu tD a kde se provětrání využívá zároveň jako chladící médium.

 

Princip ochrany je totožný s principem ochrany zalévací hmotou u závěrů určených do prostředí s nebezpečím výbuchu plynů a par, kdy definovaná vrstva zalévací hmoty brání vnikání prachu k elektrickým částem představujícím potenciální zdroje iniciace. Tento typ ochrany lze využít pro úroveň zabezpečení odpovídajících všem kategoriím zařízení 1, 2 a 3.

 

U všech elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu prachu je nutné si uvědomit, že kritickým parametrem je povrchová teplota. Zatímco výbušná atmosféra tvořená plyny nebo párami má hodnoty teplot vznícení až na několik výjimek nad 200 °C, teploty vznícení prachu ve vrstvě jsou výrazně nižší – od ca 130 °C. Jsou však i případy, kdy prach usazený ve vysoké vrstvě na elektrickém zařízení může začít doutnat díky efektu samovznícení. Jde o děj trvající řádově i několik dnů nebo týdnů. Pak se mohou stát nebezpečnými i teploty pod 100 °C. V minulosti se věnovala značná pozornost ochraně elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu plynů a par a ochrana zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu prachů zůstávala poněkud v pozadí zájmu. Protože v posledních letech došlo ve světě k celé sérií výbuchů prachů s velmi vážnými dopady, věnuje se tomuto problému čím dál větší pozornost. Požadavky na konstrukci elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu prachů se neustále zpřísňují.

 

K výbuchu dojde tehdy, je-li v jednom okamžiku přítomen účinný zdroj iniciace, výbušná atmosféra a oxidační prostředek. S výjimkou speciálních aplikací jsou zařízení umístěna v prostředí, kde je přirozeným oxidačním prostředkem kyslík, obsažený ve vzduchu. Podmínky pro vznik výbuchu lze tudíž redukovat na existenci výbušné atmosféry a na existenci účinného zdroje iniciace.

 

Koncepce ochrany výbuchu je založena na společensky přijatelné míře pravděpodobnosti vzniku výbuchu. Tato pravděpodobnost je vlastně násobkem pravděpodobnosti přítomnosti výbušné směsi a pravděpodobnosti existence účinného zdroje iniciace. Z toho vyplývá, že čím je vyšší pravděpodobnost výskytu výbušné atmosféry, tím musí být pravděpodobnost existence účinného zdroje iniciace nižší a naopak.

 

Pravděpodobnost existence přítomnosti výbušné atmosféry se vyjadřuje pomocí klasifikace prostředí do zón. Zóna je definována především pravděpodobností přítomnosti výbušné atmosféry v čase a jako doplňující údaj je i její rozsah, závislý na konkrétních provozních podmínkách provozovaných zařízení a obsahující hořlavé a výbuchem nebezpečné látky. Klasifikace zón je uvedena v tab. 1. Označení zón 0, 1 a 2 platí pro směsi plynů a par se vzduchem a označení zón 20, 21 a 22 platí pro směs rozvířeného prachu se vzduchem. Poněkud na odlišném principu je definována pravděpodobnost existence výbušné atmosféry pro oblasti dolů s nebezpečím výbuchu. Vychází se ze skutečnosti, že obsah metanu v dolech je trvale monitorován. Pokud hodnota koncentrace metanu nepřekročí povolenou mez, smí být provozována zařízení jak kategorie M1, tak kategorie M2. V případě překročení stanovené limitní hodnoty se všechna elektrická zařízení kategorie M2 vypínají a mohou být dále provozována pouze elektrická zařízení kategorie M1.

 

Pravděpodobnost existence účinného zdroje iniciace je vyjádřena kategorií elektrického zařízení. Kategorizace elektrických zařízení je založena na existenci účinného zdroje iniciace za různých provozních podmínek provozovaného elektrického zařízení včetně jeho poruchových stavů. Princip kategorizace je uveden v tab. 2.

 

Způsob označení uvedený v tab. 2 je definován ve směrnici ATEX (94/9/EC). Protože se však v EU přejímají normy IEC, začíná se používat i kategorizace označování podle IEC. IEC jako paralelu k evropské koncepci kategorií zavádí takzvanou úroveň ochrany zařízení (EPL) – úrovně a, b nebo c.

 

Zařízení kategorie 1 je označováno symbolem vyjadřujícím typ ochrany s indexem a („x“a). Pro zařízení kategorie 2 používá IEC index b („x“b) a pro zařízení kategorie 3 je použito indexu c („x“c).

 

Z hlediska použitelnosti elektrických zařízení v určitém prostředí se elektrická zařízení podle směrnice 94/9/EC dělí do dvou skupin:

EU však postupně přejímá jako harmonizované evropské normy normy IEC, které zavádějí poněkud odlišné značení skupin elektrických zařízení:

Navíc skupinu III dále dělí na:

Podobně platí, že zařízení skupiny IIIC lze použít i pro prachy skupiny IIIA nebo IIIB, resp. zařízení skupiny IIIB lze použít i pro prostředí s prachem skupiny IIIA.

 

Použitelnost elektrických zařízení různých kategorií v závislosti na pravděpodobnosti výskytu výbušné atmosféry (zónách) včetně odpovídajících harmonizovaných norem je uvedena v tab. 3.

 

Pro označování úrovně ochrany elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu platí povinný způsob značení uvedený ve směrnici 94/9/EC (ATEX) a nepovinné, nicméně léta používané a v harmonizovaných normách uváděné dodatečné značení, vyjadřující bližší údaje o způsobu ochrany elektrických zařízení. Pro plyny a páry je značení uvedeno na obr. 13.

 

Doplňkové označení podle harmonizovaných norem při přechodu na normy IEC se postupně bude měnit. Tyto změny se budou týkat části doplňkového značení. Povinné značení stanovené směrnicí zůstává a v doplňkovém značení se budou opakovat znaky, které budou charakterizovat typ a úroveň ochrany, znak skupiny výbušnosti a teplotní třídu.

 

V tab. 4 je porovnání doplňkového značení podle koncepce IEC úrovně ochrany (EPL) a povinného značení podle směrnice 94/9/EC. Tyto znaky se budou nacházet za znakem Ex a za symbolem charakterizujícím druh použité ochrany.

 

Označování elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu prachu je poněkud odlišné. Označení se rovněž skládá z povinného označení podle směrnice 94/9/EC a doplňkového označení podle harmonizovaných norem. Značení je uvedeno na obr. 14.

 

S postupným přechodem na normy IEC se bude měnit i doplňkové označení podle harmonizovaných norem, kde se opět budou opakovat informace, které jsou podle směrnice 94/9/EC povinné. Pro lepší orientaci je porovnání uvedeno v tab. 5. Uvedené znaky se budou nacházet za znakem Ex a za symbolem charakterizující typ použité ochrany, kategorii pachů IIIA, IIIB nebo IIIC, následuje povrchová teplota. Znak Da, Db nebo Dc, charakterizující úroveň ochrany, se bude nacházet na konci označení následovaný označením stupně krytí IP.

 

 

Elektrická zařízení představují významný potenciální zdroj iniciace. Proto prakticky v celém světě elektrická zařízení konstruovaná do prostředí s nebezpečím výbuchu podléhají povinné certifikaci třetí stranou – nezávislou zkušební organizací, a to bez ohledu na to, pro jakou kategorii úrovně bezpečnosti (1, 2 nebo 3) jsou konstruovaná. Takovýto princip je přijat i v mezinárodním certifikačním systému pro certifikaci elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu IECEx System a vychází z národních zákonných požadavků aplikovaných jednotlivými členskými státy. Přestože se nedá hovořit o stejné úrovni nebo kvalitě certifikačních organizací jednotlivých zemí, certifikační organizace uznané v tomto systému podléhají určitým vnitřním pravidlům vzájemného prověřování tak, aby výstupy – certifikáty těchto uznaných certifikačních organizací byly zárukou určité minimální garantované úrovně bezpečnosti certifikovaných elektrických zařízení pro použití do prostředí s nebezpečím výbuchu. Výhodou tohoto systému je větší důvěra zákazníků v elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu certifikovaná nezávislou certifikační organizací.

 

Poněkud odlišná pravidla platí pro elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu uváděná na trh EU, u kterých je povinnost prokazování shody podle směrnice 94/9/EC. V tomto případě je možné, aby si výrobci elektrických zařízení kategorie 3 (představující nejnižší úroveň ochrany) mohli prokázat shodu sami podle modulu A ( příloha č. VIII Směrnice 94/9/EC). Tato možnost je výrobci více než hojně využívána. Praxe ovšem ukazuje, že velké množství výrobců vydává na výrobky zákonem povinné ES prohlášení shody, které však není podloženo ani patřičným a kompetentním hodnocením, ani potřebnými zkouškami, které jsou vyžadovány harmonizovanými normami. Přestože není možné toto zjištění zobecnit, protože existují i velmi fundovaní a důvěryhodní výrobci (především velké firmy), kteří disponují jak zkušenými odborníky, tak potřebným technickým vybavením. Bohužel existují i výrobci, kteří nejenže odpovídajícími odborníky ani technickým vybavením nedisponují, ale neznají dokonce ani příslušné předpisy a normy, podle kterých mají shodu prokázat.

 

Způsob prokazování shody elektrických zařízení podle směrnice 94/9/EC je založen na modulární koncepci, kdy si výrobce volí kombinaci modulu ES ověření typu plus jeden z modulů ověřování systému jakosti výroby. Smyslem ověřování systému řízení jakosti výrobce je zajistit, aby každý vyrobený kus odpovídal typově ověřenému výrobku, aby byly v průběhu výroby dokumentovatelným způsobem provedena všechna potřebná ověření, zkoušky a měření, aby byly řízeny veškeré změny ve výrobním procesu nebo v konstrukci, které by mohly mít vliv na bezpečnost typově ověřeného výrobku, a aby výrobce měl interní systém opatření pro případ, že by uvedl na trh nebezpečný výrobek. V diagramu na obr. 15 je uveden postup prokazování shody pro elektrická zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu.

 

Přestože konstrukce, požadavky a způsob ochrany elektrických zařízení do prostředí s nebezpečím výbuchu jsou poměrně dobře definovány v harmonizovaných normách, jejich správné použití vyžaduje podrobné znalosti a dlouholeté zkušenosti. Kromě informací a požadavků uvedených v harmonizovaných normách ještě existují výkladové listy, které vydává skupina notifikovaných osob (ExNB). Tyto výkladové listy řeší konkrétní nejasnosti ve stávajících normách a jejich použití je nedílnou součástí prokazování shody. Těchto výkladových listů bylo vydáno již okolo stovky. Vedle toho existují i výklady Stálého výboru pro směrnici ATEX (ATEX Standing Committee), který vydává výklady ke správné aplikaci směrnice 94/9/EC. Tyto výklady jsou pak následně zahrnuty do aktualizovaných vydání návodu na aplikaci směrnice ATEX (ATEX Guidelines).

 

Na závěr bych si ještě dovolil upozornit na jeden specifický právní aspekt související s uvádění elektrických zařízení určených do prostředí s nebezpečím výbuchu na trh. Týká se to ES prohlášení shody, které musí být dodáváno společně s každým výrobkem jako jediného, legislativou požadovaného dokumentu. Kromě toho musí výrobce dodávat spolu s každým výrobkem i návod pro správnou a bezpečnou instalaci, obsluhu a provozování elektrického zařízení. Před zavedením směrnice 94/9/EC výrobce prokazoval bezpečnost výrobku kopií typového certifikátu. Tato praxe poskytování kopie certifikátu ES o ověření typu sice přetrvává dodnes, ale je orgány státní správy právně nevynutitelná. Poněkud v jiném postavení vůči výrobci je odběratel. Zde se jedná o soukromě-právní komerční vztah mezi dodavatelem a odběratelem.

Odběratel může požadovat po výrobci i předložení jiných důkazů o bezpečnosti výrobku (například certifikát typu, který obsahuje mnohem více údajů a informací než pouhé prohlášení shody ES), než vyžaduje legislativa, která se primárně vztahuje k odstraňování obchodních bariér na trhu EU a teprve sekundárně k zajištění požadované úrovni bezpečnosti těchto zařízení.

 

Problematika ochrany elektrických zařízení je poměrně rozsáhlá a v uvedeném článku přirozeně nebylo možné se zabývat podrobně konkrétními technickými požadavky na jednotlivé typy elektrických zařízení určených do prostředí s nebezpečím výbuchu. Jeho cílem bylo poskytnout čtenářům ve zjednodušené formě principy ochrany a základní přehled o platných harmonizovaných normách a předpisech, vztahujících se k uvádění elektrických zařízení určených do prostředí s nebezpečím výbuchu na trh.