Ekonomická krize – její příčiny a k čemu je dobrá

Ing. Zdeněk Trinkewitz, konzultant,

dříve ČEZ a ČKD Praha

 

V časopise Elektro 2/2009 se šéfredak­tor v editorialu (Slovo šéfredaktora) zabýval kvalitou vzdělání absolventů českých tech­nických škol v souvislosti s nedávným přeru­šením (krizí) dodávek zemního plynu z Rus­ka a s prací tzv. Pačesovy komise (její celý název je: Nezávislá odborná komise pro po­souzení energetických potřeb České republi­ky v dlouhodobém časovém horizontu), která má připravit scénáře budoucí energetické po­litiky ČR. Tato energetická komise^*) ve všech čtyřech alternativních scénářích energetické politiky předpokládá výstavbu nových elek­tráren. Proto šéfredaktor klade otázku, zda jsou v současné době český průmysl a jeho strojírenství schopny budovat nové elektrá­renské zdroje. Poukazuje na to, že české stro­jírenství, inženýrské, projektové a výzkumné ústavy byly z větší části rozbity a jejich kva­lifikované týmy se rozešly. V této době spo­lečensky i finančně podceňovaná práce stro­jírenských a elektrotechnických specialistů má za následek nezájem mládeže o tyto obory a odchody zbylých aktivních odborníků do ji­ných povolání. Vysokou společenskou prestiž a nadprůměrné platové podmínky měli dosud právníci, bankovní úředníci, analytici a kon­zultanti, dealeři a obchodní manažeři a zá­stupci, makléři a brokeři.

 

Příčiny této situace přímo a zásadně souvi­sejí s příčinami celosvětové ekonomické krize. Teprve její vypuknutí a problém energetické závislosti na nedůvěryhodném Rusku začaly otřásat dosavadním stavem věcí. Světová fi­nanční krize a hromadné pády bank odhalily vratké základy dosavadního ekonomického růstu. Znovu se potvrdilo, že v obchodech se závratnými sumami fiktivních peněz se nevy­tváří žádná přidaná hodnota a že vykazované zisky z těchto obchodů jsou také jen fiktivní. Hroutící se banky a další aktéři finančního trhu jsou nuceni omezovat své obchody a šetřit, kde se dá. Nastává soumrak pro přemnožené pro­fese peněžního a realitního trhu. Hospodářské noviny z 27. 2. 2009 v příloze Téma přinesly titulky: „Platy v krizi“, „Konec dobrých časů, mzdy klesají“. A zprávy, že postižené banky a jim podobné subjekty hromadně propouštějí zaměstnance dosud hýčkaných profesí.

 

Nejen u nás, ale po celém světě se schá­zejí komise a týmy, které bádají, proč k sou­časné finanční a ekonomické krizi došlo a ja­kými prostředky ji lze co nejrychleji překo­nat. Nehledě na jejich rozporuplné závěry a doporučované terapie si dovolím vyslovit odlišný názor.

 

Podle mě jsou základní příčiny dvě:

Primární příčinou je příliš nerovnoměr­né rozdělování společenského produktu, kte­rému se říká „rozvírající se příjmové nůžky“. Vlastníci kapitálu si přisvojují ze společen­ského produktu (HDP) příliš velký krajíc a následně mají problém jej spotřebovat nebo proinvestovat. Nespotřebovanou část proto ukládají do bank a podobných subjektů fi­nančního trhu a očekávají její zúročení. Ban­ky jsou pak nuceny ji vložit do úvěrů buď pro třetí podnikající subjekty (úvěry provozní a investiční), nebo pro fyzické osoby na je­jich investice nebo na jejich konečnou spotře­bu. Dlužníci – podnikatelé použijí úvěry pro rozšíření své produkce a tuto produkci musí se ziskem prodat. Komu? Konečným spotře­bitelům! Ti však obdrželi ze společenského produktu díl, jehož kupní síla není schopna absorbovat stále se zvyšující nabídku. Proto koneční spotřebitelé ochotně přijímají ban­kami nabízený úvěr. Ten, v lepším případě, částečně investují do předmětů dlouhodobé spotřeby (především do bydlení), ale hlavně jej použijí na svůj běžný bezprostřední kon­zum – úvěr „projedí“. Tyto toky produktů a peněz jsou déle udržitelné jen tak, že bude trvale stoupat konečný konzum, že věřitelé se smíří s tím, že objem úvěrů trvale poroste a jejich jmění bude čím dál tím více tvořeno jen slabě zajištěnými finančními pohledávka­mi. Že nikdy nevznikne nedůvěra v návrat­nost úvěrů a pohledávek a následné zastave­ní dalšího úvěrování bankami, že nevypuk­ne hromadné vybírání vkladů ani panický prodej cenných papírů na finančních trzích. I laik pochopí, že nutných podmínek je pří­liš mnoho a že jsou těžko splnitelné. A tak je vždy jen otázkou času, kdy splněny nebu­dou a kdy se celý tento labilní systém zhrou­tí a propukne jeho další krize.

Sekundární příčinou, která je následkem příčiny primární, je nesprávná alokace kapitá­lu. Reálný produkční kapitál se snaží jít nej­pohodlnější cestou. Dostatečně nehledá nové příležitosti svého využití, ale soustřeďuje se na podněcování stále rostoucí spotřeby tradič­ních produktů. Využívá k tomu všech marke­tingových triků a podněcuje nesmyslný kon­zum zbytečností, které si spotřebitelé kupují stále více na úvěr. Trh je nakonec přesycen, prodeje a tržby klesají, výrobci nemají do­statek provozního kapitálu. Banky začínají odmítat další úvěry. Produkce se snižuje, ne­zaměstnanost roste. Dlužníci nejsou schopni splácet ani úroky, ani jistiny úvěrů.

 

Jen odstranění těchto dvou hlavních příčin krize je cestou, jak se bránit dosavadní nesta­bilní tržní ekonomice a jak ji přeměnit na sys­tém stabilnější, schopný udržitelného vývoje bez extrémních výkyvů, kterými jsou perio­dické recese a krize.

 

A nyní se opět vraťme k problému naše­ho šéfredaktora.

 

Ekonomická činnost lidí a společnosti spočívá na třech produkčních faktorech – kapitálu, práci a půdě (to uznávají teoretič­tí ekonomové všech škol). Aby ekonomika fungovala bez nežádoucích poruch a co nej­efektivněji, musí být všechny faktory udržo­vány a rozvíjeny vyváženě a harmonicky. To se snadno řekne, ale těžko realizuje. Přesto však veškeré úsilí zodpovědných veřejných orgánů a manažerů soukromého podnikání musí být zaměřeno na tento cíl. To proto, že jen jeho plnění přináší maximální prospěch všem. Tvůrcům i spotřebitelům HDP.

 

Jak jsem již uvedl, sekundární příčinou ekonomických krizí je neracionální a neefektivní alokace kapitálu. To se týká i lid­ského kapitálu. Podnikatelé a jejich mana­žeři v honbě za rychlým ziskem přednostně investují zvýšené mzdové prostředky do pro­fesí, které jim tento rychlý zisk zabezpeču­jí operacemi s finančním kapitálem. Napro­ti tomu zhodnocení reálného kapitálu, který je vložen do produkce užitných statků – vý­robků a služeb, vyžaduje mnoho složité prá­ce a dává zisk jen průměrný, a proto podni­katelé zde na mzdách šetří.

 

Teprve když přerostou uvedené rozpory ve fungování ekonomiky únosnou mez, pro­pukne krize. Jejím ozdravným účinkem je znehodnocení nominální (účetní) ceny ak­tiv až na ceny tržní, tj. vyčištění bilance o neexistující fiktivní peněžní i hmotná aktiva, odstranění zbytečných a zastaralých produk­tů a produkční kapacity z trhu a zahájení in­vestic do produkce nových statků a služeb. To by mělo v současné době mj. vést i k mohut­nému rozvoji produkce energetických těžeb­ních, výrobních, skladovacích a rozvodných zařízení důsledně splňujících požadavek eko­logické šetrnosti. To pak bude znamenat i re­nesanci vážnosti technických profesí, po kte­ré volá náš šéfredaktor.

 

Smutné je na tom jen to, že člověk rozum­ný – homo sapiens sapiens – není schopen kri­zovému vývoji předcházet racionálním a před­vídavým řízením svého nejen ekonomického, ale veškerého společenského života.

 

*) pozn. redakce: Upozorňujeme čtenáře na připravovaný kritický článek Ing. Trinkewitze věnovaný „nezávislosti“ nezávislé energetické komise (NEK) a opo­nentní rady (OR), který připravujeme do příštího čísla 6 časopisu Elektro.