Editorial 2021/04

Vážení čtenáři!

Zvu Vás k přečtení dubnového čísla našeho časopisu ELEKTRO. Neodvažuji se provokovat psaním o jarním počasí. V tomto okamžiku se zdá být jaro v nedohlednu. Teploty se pohybují kolem nuly, sníh právě roztál.

Dovolte mi zamyšlení nad situací, kterou sleduji v televizních reportážích. V současnosti hodně reportérů popisuje, jak těžké to mají středoškoláci, kteří si užívají distanční výuky bez šance na praktické vyučování. Na mne to působí, jako kdyby reportéři právě teď objevili, že kdo chce něco umět, musí si to také vyzkoušet. Působím v elektrotechnice už delší dobu. Před příchodem do redakce ELEKTRO jsem si vyzkoušel několik pracovních pozic ve firmách velkých i malých. Mohu dosvědčit, že potíže s použitelností čerstvých profesionálů v elektrotechnických profesích tu byly snad od nepaměti. Ještě před rokem 1989 jsem pracoval v jednom hodně velkém pražském elektrotechnickém podniku. S několika tisíci zaměstnanci. Studenti elektrotechnického učiliště přicházeli do našeho podniku na praxe. Po příchodu byli zpočátku zcela bezradní. Uměli pojmenovat nářadí i součástky, ale to bylo asi tak všechno. Jako technik jsem zkoušel přesvědčit jejich instruktory a mistry odborného výcviku, aby studentům ulevili v teorii, která je přece dostupná v knihách a učili je něco užitečného. Zaměstnanec, který umí (tj. na novém pracovišti se rychle doučí) si přece lépe vydělá a určitě bude spokojenější. Neuspěl jsem. Na začátku 21. století už dříve zmiňovaný podnik neexistoval a já jsem pracoval v technické podpoře elektrotechnického velkoobchodu. Sortiment obchodu byl klasický, hlavně elektroinstalační přístroje pro domovní a jim podobné instalace, svítidla a světelné zdroje. Jestli si někdo myslí, že nakupovat chodili podnikatelé s přesným výkazem výměr a my jsme jim jen nacenili nabídku, nebylo to tak. Zcela běžná byla situace, kdy nakupující přinesl dokumentaci pro stavební povolení a chtěl nacenit celou stavbu. V té době stačilo do dokumentace napsat, že v místnosti bude x zásuvek, y svítidel, ovládaných z vypínači. Ta hrůza v očích řemeslníků, když v projektu bylo něco složitějšího, než otočný stmívač žárovek! Snažil jsem se vysvětlovat, přesvědčovat, kreslil jsem schémata zapojení. Odborné knížky už v té době přestávaly vycházet, alespoň časopisy se snažily, co mohly. Mezi řemeslníky bylo dost takových, kteří prudký technický vývoj nestíhali. V té době se začala šířit dnes už notoricky známá celosvětová internetová encyklopedie. Také jsem do ní přispěl několika hesly z elektroinstalačního oboru. Zda to pomohlo, netuším. Když jsem později působil jako učitel elektrotechnických předmětů na odborné škole, zjistil jsem, že studenty mohu naučit jen to, co si sám najdu v časopisech a na webech výrobců. Odborné knihy skoro přestaly vycházet. Studenti objevili internetovou encyklopedii a občas jsem poznával přesně ty formulace, které jsem tam sám vložil.

Zůstávám ale optimistou. Myslím, že z většiny těch, kteří vstupovali do praxe se zdánlivě odstrašujícími neznalostmi, se stali odborníci, profesionálové. Chci věřit, že i současní studenti odborných škol, možná trochu handicapovaní distančním studiem, se vypracují na prvotřídní experty v elektrotechnice. Jestli pro to můžeme jako odborný časopis něco udělat, uděláme to.

Prosím, najděte si v dubnovém čísle ELEKTRO, co Vás zajímá. Snažili jsme se zařadit co nejpestřejší soubor článků. A držme si navzájem palce, aby to jaro konečně přišlo!

Ing. Miroslav Peisar, šéfredaktor ELEKTRO