Dokumentace k pracovním strojům a elektrickým instalacím nabývá na významu

Dokumentace k pracovním strojům a elektrickým instalacím nabývá na významu

Ing. Vladimír Vízner

Polemiky na stránkách časopisu ELEKTRO mě vedou k tomu, abych trochu vystoupil z davu mlčících a vyslovil svoje dlouholeté zkušenosti pracovníka státního odborného dozoru k dokumentacím elektrických zařízení.

Stav v oblasti dokumentací dříve a nyní
Situace v oblasti dokumentací se za posledních 30 let změnila jen málo. Pravdou je že od devadesátých let se mnohé zlepšilo při uvádění nových objektů do provozu, ale na druhou stranu se jiné zhoršilo se založením malých nových provozoven, které buď vznikly restitucemi či jako malé (tzv. garážové) firmy, nebo se transformovaly do nových vlastnických vztahů. Výhodu měly, a stále někde mají, větší nástupnické organizace, kde i v minulosti panoval určitý pořádek a byly vytvořeny podmínky pro činnost technických oddělení starajících se o dokumentace jak strojní, tak elektrotechnické, včetně elektrických rozvodů. Zde se tradice částečně zachovávají díky stabilním pracovníkům a zvyklostem, které zde panují. Samozřejmě i sem doléhá redukce obslužných útvarů, někdy i jejich nahrazování servisními službami externími.

Péče o dokumentaci předpokládá mít určeného zaměstnance, který se stará o její průběžné doplňování, ať se již jeho funkce nazývá jakkoliv. Dokumentaci může buď upravovat sám, nebo její změnu nechává zakreslit jinou (kvalifikovanou) osobou.

Mnohem horší je stav v již zmíněných malých provozovnách. Zde byly mnohé části dokumentace ztraceny během stěhování, výměny vlastníků apod. K tomu je třeba přičíst i nákupy mnohdy vyřazených zařízení z větších společností nebo zařízení dovezených ze zahraničí, ke kterým často není ani jeden doklad či schéma, jak se o tom zmiňoval článek o provozu strojních zařízení v blízké budoucnosti [1]. Přesto jsou tato zařízení provozována, opravována a revidována. Naštěstí (z hlediska dokumentací a provozu) jsou to často stroje, jejichž „rodný list“ by byl značně vybledlý, ale zato mají poměrně jednoduchou elektroinstalaci, s kterou si šikovné ruce českého elektrikáře dokážou při opravě poradit. Také revizní technik je schopen provést potřebná měření a kontrolu pro ověření bezpečného stavu. Ale s postupem elektronizace strojů začíná být hůře.

Pokusy o nápravu
Marné byly snahy státního odborného dozoru o nápravu tohoto stavu, i když byla k dispozici řada ustanovení jak v normách (v dřívějších dobách i závazných), tak ve vyhláškách, která nařizovala vést dokumentaci a upravovat ji podle skutečného stavu. Pokud organizace samy nepřistoupí k této povinnosti odpovědně, SOD není schopen, při počtu provedených kontrol, stav všeobecně zlepšit. Určitou cestou může být i vznik úrazových pojišťoven, které budou působit i v oblasti bezpečnosti práce a budou moci vyvíjet a soustavný tlak na organizace přes výši pojistného, což je mnohem účinnější než jednorázová sankce.

Marná je mnohdy i snaha revizního technika při periodické revizi. Zde bych souhlasil s názorem [2], že lepší než nic je mít alespoň zjednodušenou dokumentaci, kterou revizní technik zpracuje při revizi. Musí to však být jeden z těch poctivých revizních techniků, který pociťuje i odpovědnost za provedenou práci, a nikoli zlatokop produkující revize sériově či od stolu na základě opsání předchozí revize, někdy i s chybami a datem minulé revize.

Ve finanční konkurenci mezi revizními techniky však zpravidla prohrávají ti poctivější, kteří třeba navrhnou, že dokumentaci zjednodušeně nakreslí, aby bylo možné vykonávat běžnou údržbu. Zaměstnavateli většinou jde pouze o to mít revizi jako papír pro dozorčí orgán, než o skutečně neohrožující stav elektrického zařízení a podklad pro údržbu. Protože lze říci, že v současné době jsou v ČR nejpádnějším argumentem peníze, musí asi tudy vést i budoucí cesta.

Dokumentace ke strojům
Koncem minulého roku jsme očekávali, jakým způsobem bude implementována  Směrnice ES 89/655/EEC do legislativy České republiky. To se naplnilo vydáním nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se s platností od 1. 1. 2003, stanovují bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Lidé, kteří o dané problematice mají hlubší znalosti a mají i informace ze zahraničí, jsou zaskočeni tím, že zde bylo stanoveno v podstatě jednoroční období pro plné zavedení citované Směrnice ES do praxe. Směrnice neobsahuje ani ustanovení vztahující se na strojní zařízení vyrobená v minulosti. To tedy znamená, že počínaje 1. 1. 2003 by všechna zařízení, na které se nařízení vlády č. 378/ /2001 Sb. vztahuje, měla tomuto nařízení vyhovovat.

V české legislativě bylo v minulosti několik závazných předpisů, které minimální bezpečnostní požadavky současného nařízení vlády obsahovaly, takže pokud byly splněny, neměl by pro provozovatele být žádný problém současný předpis naplnit. Informace ze zahraničí ale uvádějí, že přechodné období v jiných zemích ES bylo stanoveno na několik roků. Např. ve Francii, která implementovala směrnice pro OOPP a Strojní zařízení již v roce 1991, měly být všechny požadavky směrnice uplatněny do 30. 6. 1995. Koncem roku 1994 se však na základě interpelací poslanců a odborových svazů zjistilo, že náklady na přestavby strojů jsou tak extrémně vysoké, že plné uplatnění zejména u menších firem není možné. Proto se hledaly cesty, jak napomoci zejména malým firmám, které nemohou vytvořit potřebné finanční zdroje pro výměnu strojů. Byla vypracována opatření na úrovni svazů, která ve spolupráci s ministerstvy navrhovala jak postupovat při úpravách určitých typických strojních zařízení v daném odvětví francouzského průmyslu. Byl přijat závěr, že závažná rizika musí být na strojích odstraněna v roce 1995, pro zbývající byl určen termín do roku 2000.

Je důležité uvědomit si, že uvedené nařízení vlády se vztahuje nejen na nová zařízení, ale na veškeré provozované stroje. Značná část tohoto nařízení vlády je věnována minimálním požadavkům na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku, dokumentaci k zařízení a požadavkům na ochranná zařízení. V souladu se zaměřením tohoto článku zdůrazníme právě požadavky na dokumentaci:

V § 4 odst.1 je určeno: „Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanoví rozsah kontrol zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem“.

§ 4 odst. 2 nařizuje, že: „Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací“

§ 4 odst. 3 určuje, že: „Provozní dokumentace musí být uchovávána po celou dobu provozu zařízení“

Vezmeme-li v úvahu pouze tato tři ustanovení, stav strojních zařízení a stav dokumentací u jednotlivých provozovatelů, dovedeme si představit, kolik kapacity asi zabere uvedení do řádného stavu. O výjimkách z tohoto nařízení vlády nelze uvažovat a nezbývá tedy, než urychleně začít dávat dokumentaci do pořádku.

Bylo by asi nesprávné předpokládat, že orgány dozoru budou tolerantní zejména u takových zařízení která jsou z hlediska úrazu velmi riziková a nesplňují základní bezpečnostní kritéria, požadovaná obdobně v citovaném nařízení vlády, zvláště když nedostatky mnohdy přetrvávají mnoho let. Zde je třeba připomenout pravomoci IBP dané zákonem 174/1968 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které umožňují vyřadit stroj z provozu při zjištění závažných nedostatků. Neexistence dokumentace, podle které je nutné dělat opravy a údržbu, hlavně u složitějších strojů s elektronickým řízením a množstvím zabezpečovacích prvků, na kterých závisí bezpečnost obsluhy, by mohla (ve spojení s reálnými závadami) být opravdu důvodem k vyřazení stroje z provozu.

Vypracování náhradní dokumentace (resp. místních provozních bezpečnostních předpisů) pro elektrické zařízení, zejména ovládacích obvodů však bude vyžadovat vysoce kvalifikované pracovníky se znalostmi veškerých rizik na stroji a způsoby blokování nebezpečných stavů, použitím a zapojením příslušných „spolehlivých“ prvků. Rizika však také nejprve někdo bude muset odhalit a popsat. Kdybychom vzali v úvahu to, že stroje budou muset fyzicky odpovídat požadavkům citovaného nařízení vlády, je třeba dokumentaci zpracovat již podle těchto hledisek a zařízení upravit. Podle zkušeností z ciziny budou finanční požadavky na tyto úpravy zřejmě obrovské.

S ohledem na to, že se chceme stát členy EU a ctít její pravidla, jsou tyto kroky nezbytné a čím dříve je začneme řešit, tím lépe. Ať uvažujeme o jakémkoliv termínu vstupu České republiky do EU, (poslední prognózy hovoří o 30. 6. 2004) nebude se zajisté jejím dosavadním členům líbit jakýsi bezpečnostní dumping, tedy stav, kdy jsou zvýhodněny země, které mohou svoje výrobky vyrábět na strojích neodpovídajících standardům ES. Takové stroje jsou tím pádem levnější, což se promítne i do ceny výrobku. Lze se domnívat, že EU si nějakým způsobem zajistí monitorování stavu v této oblasti a podle toho bude vést i příslušná jednání v různých sekcích. Jistě nikdo nepochybuje o tom, že případný vstup naší země do EU je svázán i s ekonomickými obavami z volného pohybu výrobků a zboží, které již nyní vedou k jeho nižší ceně vlivem levnější pracovní síly v naší republice oproti členským zemím EU.

Dokumentace k instalacím a revize elektrických zařízení
Stav v oblasti dokumentace k elektroinstalacím není o mnoho příznivější, i když nad těmito dokumentacemi nevisí přímo Damoklův meč v podobě konkrétního nařízení vlády s určenou platností. Jestliže si uvědomíme, kolik budov se za posledních 12 let postavilo či rekonstruovalo, zjistíme, že je stále obrovské množství starých objektů, ať už ve sféře podnikatelské či v osobním vlastnictví.

Pro soukromý sektor není (až na určité prostory) nikde stanovena povinnost pravidelně revidovat či kontrolovat elektrorozvody, takže neexistence podkladů či dokumentace většinou nikoho moc netrápí. To ovšem jen do chvíle, kdy dojde ke stížnostem nájemníků, k převodu vlastnických či uživatelských práv apod. Při změně majitelů či nájemníků je pak někdy s podivem hledět na to, co s elektrorozvody provedl předcházející nájemník či majitel, který, ač o této oblasti nevěděl téměř nic, cítil se být odborníkem. S ohledem na to, že jde většinou o instalace malého rozsahu, lze naštěstí zařízení jednoduše prohlédnout a popsat v revizní zprávě, která je v některých případech vyžadována příslušným správcem nemovitosti, stavebním úřadem či rozvodným energetickým závodem.

Situace v podnikatelské sféře je trochu odlišná v tom, že zde je alespoň stanovena povinnost periodických revizí, které stav rozvodů kontrolují pomocí měření a prohlídky zařízení. Bohužel však od zrušení ČSN 343810 nebyl vytvořen žádný jiný předpis či standard, který by nějakým způsobem určoval, co a jak se má při periodických revizích vykonat. (Pro výchozí revize platí ČSN 33 2000-6-61.) Zůstává tedy na posouzení revizního technika, jak se sám na základě praxe a zkušeností k problému postaví. Přístup zvolený např. při revizi v objektu, kde se vyskytují výbušné plyny a páry, se zcela jistě bude lišit od revize v kancelářské budově.

Neexistence dokumentace v běžných (z hlediska úrazu či havárie nikoliv nebezpečných) objektech byla v dřívějších dobách řešena tak, že u elektrorozvodů, kde počet vývodů z rozváděče byl menší než 10 a jištění bylo do 25 A se v některých krajích tolerovalo vypracování jednoduché dokumentace, kde byl do jednopólového schématu zakreslen stav rozváděče, jednotlivých jisticích prvků, průřezů vodičů a popsán napájený obvod. V případech složitých a rozsáhlých zařízení však zpracování takovýchto jednoduchých schémat není možné. Zde je revizní technik postaven před otázku jak se rozhodnout z hlediska vypracování revize bez dokumentace. Musí pečlivě zvážit riziko dalšího provozu bez znalosti o stavu instalace, když dokumentace není k dispozici.

V místech s velkým nebezpečím úrazu, výbuchu, havárie by byl značný hazard zpracovat revizi bez znalosti detailního stavu rozvodů, jednotlivých instalačních prvků, existence certifikátů, druhu materiálů, zpracovávaných látek, což by měl provozovatel vést společně s dokumentací a stanovením vnějších vlivů.

V jednodušších, méně rizikových případech může revizní technik volit více popisný způsob revize, nemůže-li se odvolat na dokumentaci, s tím, že tato revize zabere mnohem více času při identifikaci vývodů z rozváděčů či při měření na koncových bodech. To se samozřejmě musí odrazit i v ceně.

Zásadně by však měl být nastolen požadavek na pravdivé a pečlivé označení jednotlivých kabelových vývodů u rozváděčů a na koncích kabelů štítky, aby bylo možné identifikovat, kam kabel z rozváděče vede či odkud je spotřebič napájen. To potom značně ulehčuje údržbu a opravy a pro revizi je to postačující. V závadách uvedených v revizní zprávě by se pak tyto skutečnost měly objevit i se zhodnocením rizikovosti závady, popř. návrhem na její odstranění.

Nové elektroinstalace
V předcházejících odstavcích se hovořilo o elektroinstalacích které existují třeba již několik desítek let. Je však situace u nově vznikajících rozvodů naprosto bez závad? Kolaudační řízení, kterých se orgány SOD zúčastňují, naznačují v řadě případů nedostatky v tom, že dokumentace předávaná provozovateli neodpovídá již od počátku skutečnému stavu.

Celý řetězec začíná při prvním zpracování projektové dokumentace pro elektrické zařízení, což je dokumentace pro stavební povolení (nebereme-li v úvahu dokumentaci pro územní řízení, která se většinou elektrickým zařízením nezabývá vůbec nebo pouze obecně). Rozsah dokumentace zpracované pro stavební řízení je dán Stavebním zákonem č. 50/1976 Sb. a vyhl. č. 137/1998 Sb. v platném znění. Protože investorovi jde většinou o peníze, snaží se ušetřit i na projektové dokumentaci. Proto si u projektantů zadá takový projekt pro stavební povolení, který mnohdy neobsahuje ani minimální požadavky, které by projektová dokumentace měla mít podle vyhlášky 137/1998 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu. Bohužel mnozí projektanti v konkurenčním boji a o získání zakázek požadavku vyhoví, i když to možná není podle jejich vnitřního přesvědčení. Podle takto zpracovaného projektu většinou nelze elektroinstalaci realizovat. Neexistuje žádný další oficiální stupeň projektové dokumentace a případná prováděcí dokumentace ani nemusí být předkládána schvalujícím orgánům. Montážní organizace potom opět v konkurenčním prostředí přijmou i zakázku, ke které existuje pouze projekt pro stavební povolení, moc neříkající o vlastní instalaci, a na pozdější problém je „zaděláno“. Kdo potom má dokumentaci skutečného stavu vyhotovit? Nastává velké dohadování, které se mnohdy řeší, když už je kolaudace za dveřmi, montáž není ještě dokončena a revizní technik elektrických zařízení má výchozí revizní zprávu do rána vypracovat a napsat, že souhlasí (nebo snad nesouhlasí?) se skutečností. Málokterý revizní technik si dovolí napsat že nesouhlasí, když je na případu finančně zainteresován. Pak má ale smůlu, jestliže se náhodou u kolaudace objeví inspektor IBP - specialista pro elektrická zařízení, který je v tuto chvíli asi jediným odborníkem, který by byl schopen věc do hloubky posoudit a podívat se do revize, dokumentace a na skutečnost trochu detailněji. Takové případy pro revizního technika končívají jednáním na IBP, v lepším případě s vysvětlením a pokáráním či pokutou, v horším případě odebráním osvědčení.

Bohužel v tomto řetězci událostí je revizní technik až na konci a nese riziko i za předcházející aktéry, kteří mají svůj podíl na konečném výsledku. Jak ale tento stav odstranit? Předně to musí být změna legislativy (konkrétně Stavebního zákona) v tom, že projektová dokumentace musí být zpracována popř. na žádost předkládána ) v takovém stavu, aby podle ní bylo možné bez dalších dopracovávání realizovat vlastní elektroinstalaci. Podle některých informací se mluví o změně Stavebního zákona včetně příslušných vyhlášek, která by měla tento stav zlepšit. Nebylo by podstatné, zda tuto dokumentaci bude nějaký orgán schvalovat či ne, neboť odpovědnost leží na projektantovi a ten by měl veškeré změny odsouhlasit. Dalším krokem by mohlo být omezení vazby revizních techniků na investory, resp. na prováděcí montážní organizaci, pokud ovšem v rámci přidružení k ES a prosazení volného pohybu pracovních sil bude funkce revizního technika vůbec zachována. Zde je možné poukázat na dobrý příklad v jiném členském státě EU, ve Francii, kde v určených případech nové zařízení posoudí orgán nezávislý jak na investorovi, tak na dodavateli montáže.

Do té doby však zůstává pouze právo Státního odborného dozoru vyžadovat správné a kvalitní provádění prací jak montážních organizací, tak revizních techniků a kontrolovat je s důsledným vyvozováním postihů, neboť konkurence v uvedených činnostech vede spíše k podbízení se v cenách, a tím k horší kvalitě práce. Kromě toho by svou roli mohly v této oblasti sehrát i profesní komory (Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků), ať už iniciací příslušných legislativních změn, nebo odbornou profesní kontrolou prací jednotlivých elektroprojektantů, kterým byla vydána autorizace.

I když pouhý článek nemůže vyřešit dlouhodobé nedostatky, je třeba na věci upozorňovat, diskutovat o nich a zveřejňovat je, abychom alespoň po krůčcích postupovali k odstraňování známých problémů.