Diskuse ke znalostnímu standardu revizních techniků elektro

Diskuse ke znalostnímu standardu revizních techniků elektro
Úloha revizních techniků v budoucnu ještě vzroste

Jan Lojkásek,
IN-EL, spol. s r. o.

V říjnu 2003 vydala firma IN-EL, spol. s r. o., již třetí příručku pro zkoušky elektrotechniků, tentokrát pro zkoušky projektantů elektrických instalací. Touto příručkou je ukončena řada základních učebních textů pro zkoušky a přezkušování elektrotechniků podle stávající vyhlášky č. 50/1978 Sb. v platném znění. Nabídka a bližší informace o této publikaci a o některých dalších jsou uvedeny v rubrice Odborná literatura na str. 52.

Považuji za nezbytné k tématu zkoušek elektrotechniků připojit dvě poznámky:

• k úplnosti základních učebních textů schází zpracovat příručku pro zkoušky revizních techniků, které jsou v současné době v pravomoci organizace státního odborného dozoru – ITI,

• pod pojmem „základní učební texty„ je zapotřebí si představit všeobecné požadavky kladené na odbornou způsobilost elektrotechniků, bez ohledu na druh a napětí elektrických zařízení. Pro jednotlivé druhy a napětí elektrických zařízení, jak je v současné době navrženo jejich rozdělení (viz www.in-el.cz), další příručky z vydavatelství IN-EL již existují nebo budou zpracovány.

Úloha RT je nezastupitelná

Obsah uvedených příruček vychází ze znalostních standardů, které byly zpracovány komisí ESČ. Diskuse k novému modulárnímu uspořádání odborné způsobilosti, jež doposud proběhla, ukazuje, že tato koncepce je správná. To potvrzuje i platná evropská specifikace ES 59004 (návrh převést tuto specifikaci na úroveň evropské normy – EN 50349 – nebyl některými členskými státy CENELEC v letošním roce schválen).

V současné době je ve stadiu diskuse znalostní standard pro revizní techniky elektro. Nehledě na rozpravu o úloze a postavení revizního technika, popř. o jeho opodstatnění vůbec, je podle mého názoru třeba vycházet z platných českých technických norem a českých legislativních předpisů, z evropských směrnic i připravovaných evropských norem.

Z toho, co v současné době v oblasti legislativy a technické normalizace existuje, je možné učinit jediný závěr: revize, a tudíž i revizní technici mají nezastupitelné místo především na poli bezpečnosti provozu elektrických zařízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom v budoucnu mělo něco měnit. Téměř bych si dovolil trochu spekulace – stávající úloha revizí a revizních techniků se v budoucnosti ještě rozšíří, ovšem s jedinou výhradou: revize se totiž nemusejí nutně nazývat revizemi a revizní technici revizními techniky; to proto, že v některých zemích EU existuje pro stejné pojmy rozdílné pojmenování.

Pro zpracování znalostního standardu revizního technika bude nezbytné jednoznačně určit, jaké jiné znalosti než elektrotechnik a vedoucí elektrotechnik by měl revizní technik mít. Vycházím z toho, že požadavky na znalosti elektrotechniků a vedoucích elektrotechniků jsou poměrně vysoké – viz příslušné znalostní standardy, popř. obsah příruček zmíněných v úvodu. Zdůrazňuji, že požadované znalosti jsou vysoké. Skutečné znalosti však tak vysoké již zřejmě být nemusí. Možná, že právě pro velký rozdíl mezi tím, co by měl pracovník s odbornou způsobilostí podle § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb. znát a co skutečně zná, je předmětem zkoušek revizních techniků (na ITI) i ověřování téměř triviálních znalostí, které by elektrotechnik s odbornou způsobilostí měl mít nejen podle uvedeného § 8, ale i podle paragrafu nižšího. Naproti tomu znalosti, které jsou nezbytné právě a pouze pro revizního technika, se u zkoušek neověřují.

Jaké znalosti má mít RT?

Jaké tedy jsou – nebo měly by být – specifické znalosti revizního technika, kterými se odlišuje od ostatních elektrotechniků?

Podle mého názoru mnohé naznačuje diskuse na téma měření – měření, chyby při měření, výběr správného měřicího přístroje pro určité měření, správné používání správných, popř. relevantních výsledků měření, schopnost využít (správné) výsledky (správného) měření k objektivnímu posouzení míry bezpečnosti revidovaného zařízení a totéž (s nadsázkou „v bleděmodrém„) v oblasti zkoušení elektrických zařízení – to je oblast, ve které se revizní technik při své činnosti pohybuje, a kterou by tedy měl dokonale znát. Skutečnost, že tomu tak vždy není, ale vyplývá z různých dotazníků, anket i diskusí a dotazů, na které firma IN-EL elektrotechnikům odpovídá.

Uvedený příklad z oboru měření je však jen částí toho, co by měl revizní technik znát a umět. Revizní technik (tzn. systémový technik), řekl bych v kontextu dále uvedeného, musí být i analytikem. Při revizi konkrétního elektrického zařízení musí nejdříve získat, a to prohlídkou, měřením, popř. zkoušením, velké množství informací. Jejich porovnáním s mnoha dokumenty a podklady (písemnými, popř. výkresovými, ale např. i pohovorem s různými pracovníky provozovatele – u výchozích revizí dodavatele a projektanta) a se zněním technických norem a předpisů může teprve dojít k obhajitelnému závěru, že revidované elektrické zařízení je bezpečné, popř. co je třeba udělat pro to, aby bezpečné bylo.

Tolik ohledně všeobecné znalosti a schopnosti revizních techniků. Navíc k tomu nepochybně přistoupí znalosti potřebné pro revidování elektrických zařízení určitých druhů a napětí, jejichž potenciální bezpečnostní rizika jsou specifická, a tedy i rozdílná. V tomto ohledu si prozatím nejsem zcela jistý – není totiž úplně jasné, zda by tyto znalosti revizních techniků měly být odlišné (a hlavně v čem) od znalostí vedoucích elektrotechniků pro elektrická zařízení stejných druhů a napětí.

Na vyšší stupeň znalostí certifikát?

V kontextu s modulárním uspořádáním odborné způsobilosti elektrotechniků jde o to, jak objektivně zajistit ověřování požadovaných znalostí elektrotechniků pro jednotlivé stupně odborné způsobilosti. Současná praxe totiž nezaručuje objektivní a srovnatelné výsledky. Podle mého názoru je jedním z možných řešení certifikace pracovníků akreditovaným subjektem, přičemž certifikace by se nutně nemusela vztahovat na nižší stupně odborné způsobilosti.

O způsobech a formách zajištění objektivity a srovnatelnosti ověřování znalostí elektrotechniků při zkouškách jejich odborné způsobilosti lze v současné době diskutovat. Ukazuje se však, že v některých případech bude certifikát již v nejbližší budoucnosti nezbytnou podmínkou. Například návrh nyní připravovaného zákona o veřejných zakázkách předpokládá, že jednou z podmínek účasti ve veřejné soutěži bude doložení certifikátu pracovníka odpovědného za činnost, o kterou se subjekt v soutěži uchází. Zákon o veřejných zakázkách by měl být kompatibilní s právem EU. Jeho přijetí je naplánováno do konce dubna 2004. Zákon se sice bude vztahovat na zakázky financované z veřejných rozpočtů, lze však předpokládat, že jej budou uplatňovat i soukromí investoři.