Desatero úspěšného psaní

„Umění psát“ – to není jen záležitost přirozených schopností a talentu jedince, jak se mnozí stále domnívají, ale v převažující míře to závisí na kompetenci jazykové a stylové, která je výsledkem průběžného vzdělávání – od základních poznatků, zkušeností a návyků, které bychom si měli přinášet už ze školních lavic, až po osvojování aktuálních tendencí a požadavků a neustálého zlepšování znalostí, vědomostí a dovedností. „Umění psát“ nelze považovat za jakousi obecnou charakteristiku či schopnost. Každý jazyk je stylově mnohotvárný a každý jednotlivý styl klade na autory specifické požadavky. Ne každý úspěšný literát se dokáže stejně dobře vyrovnat s požadavky vztahujícími se na psaní odborného textu, stejně tak jako renomovaný vědec a autor mnoha úspěšných odborných publikací nemusí umět napsat dobrý popularizační článek, veřejný proslov, anebo dokonce básničku. Existují samozřejmě obsáhlé publikace zaměřené na jednotlivé styly a na požadavky, které jsou s nimi spojeny. Těmi se však obvykle zabývají jen opravdoví zájemci a profesionálové, zatímco běžní uživatelé jazyka to v dnešní uspěchané době považují spíše za zbytečný luxus a ztrátu času. Takovým by mohla přijít vhod popularizační příručka Evropské komise (EK) Jak psát srozumitelně, která na pouhých 15 stránkách, navíc bohatě ilustrovaných, shrnuje základní obecné zásady pro úspěšné psaní, uplatnitelné ve všech věcných stylech.

Tato příručka vznikla již před téměř deseti lety a je dostupná ve všech jazycích Evropské unie, včetně češtiny. Spolu s dalšími souvisejícími dokumenty ji lze vyhledat na adrese: https://ec.europa.eu/info/resources-partners/translation-and-drafting-resources_en

Jakkoli jsou jednotlivé jazykové mutace příručky na první pohled shodné, nutně se v nich vyskytuje řada odlišností vyplývajících z typu daného jazyka a jeho celkového charakteru. To se týká jak výkladové části, tak i použitých ilustračních příkladů. Text vznikl na základě zkušeností pracovníků EK s tvorbou a úpravami široké škály oficiálních dokumentů – právních předpisů, technických, přírodovědných i společenskovědních textů, technických zpráv, tiskových zpráv, zpráv z jednání a dalších. Dokumenty tohoto typu mohou náležitě plnit svou funkci a být účinné pouze za předpokladu, že jim jejich adresát snadno a naráz porozumí. Proto se tu představuje deset zdánlivě banálních a jednoduchých, avšak velmi účinných tipů, jak dosáhnout žádoucího výsledku. Zde je jejich shrnutí.

1. Rozmyslete si předem, co budete psát

Je zapotřebí mít přesnou a jasnou představu nejen o samotném tématu, ale také o jeho náležité hierarchizaci a vypointování. Při psaní školních slohových prací jsme si kvůli tomu vždycky museli ze všeho nejdříve vytvořit osnovu. Již tenkrát se to těšilo všeobecné neoblibě a dnes už se tím téměř nikdo nezdržuje. Což je ovšem dost škoda, protože je to užitečné nejen pro tříbení myšlenek a pro rozlišení podstatného od nepodstatného, ale také proto, abychom si mohli včas ověřit potřebné informace, dohledat ty chybějící, popř. je podle potřeby konzultovat s příslušnými odborníky nebo zainteresovanými stranami.

2. Myslete na ty, pro něž je text určen

Vždycky je třeba vědět, jakému okruhu adresátů je daný text určen. Pro volbu formy sdělení je důležité v prvé řadě to, zda se obracíme na odborníky, anebo na laickou veřejnost. Tomu je potřeba přizpůsobit způsob vyjadřování. Značnou roli ale může hrát rovněž regionální a věkové složení adresátů a mnoho dalších objektivních i subjektivních faktorů. – Prostě je užitečné toho o potenciálních čtenářích vědět co nejvíce, abychom podle toho mohli zvolit formu podání tématu. Abychom čtenáře zbytečně nepodceňovali, ale ani nepřeceňovali. Abychom se jim dokázali přizpůsobit tak, aby v nich naše sdělení vzbudilo zájem a bylo pro ně atraktivní a přínosné. Vstřícný jazyk upoutá a udrží čtenářskou pozornost mnohem snadněji a lépe než nepřiměřené nebo byrokratické vyjadřování dávající přednost vyumělkované formě před obsahem.

3. Dejte dokumentu jasnou strukturu

Od začátku až do konce je třeba myslet na to, aby text nebyl chaotický, aby měl logickou strukturu, jasné členění a čtenář se v něm mohl snadno a rychle orientovat. K tomu vedle logického uspořádání myšlenek a jejich prezentace napomáhá rovněž formální uspořádání textu. Důležitou úlohu tu hraje především volba výstižných a dostatečně informativních nadpisů, popřípadě další dílčí členění, využití obrázků, grafů, tabulek apod. Užitečnou a funkční součástí textu je takzvaný perex, který se zařazuje na jeho začátek. Bývá graficky zvýrazněný a jeho funkcí je upoutat pozornost na hlavní obsah článku, resp. na jeho poslání. Jeho znění často rozhoduje o tom, zda čtenář bude vůbec ochoten v četbě pokračovat. Intenzivní čtenářský zájem bývá rovněž obrácen k závěrečnému shrnutí. Právě těmto dvěma částem je proto zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost, a to jak z hlediska jazykové správnosti, tak především s ohledem na to, aby text byl dostatečně jasný, přesný, stručný a současně i působivý a účinný.

4. Pište stručně a jasně

Délka dokumentu a jeho kvalita nejsou přímo úměrné, velmi často tomu bývá spíše naopak. Nezřídka dochází k tomu, že čím více slovy čtenáře zahltíme, tím méně pak bude obsahu textu rozumět. Není sporu o tom, že rozvláčné vyjadřování obvykle stojí méně času a úsilí. Téměř každý měl možnost si nejednou ověřit, že vyjadřovat se krátce, stručně a výstižně je poměrně náročné a že to občas i dost bolí. Na toto téma ostatně koluje celá řada citátů a aforismů přisuzovaná nejrůznějším osobnostem. Asi nejpregnantněji to v jednom ze svých dopisů vyjádřil John Locke: „I am too busy or too lazy to write shortly.“ (Jsem příliš zaneprázdněný nebo příliš líný, abych psal krátce.)

Záleží samozřejmě na schopnostech a zkušenostech autora textu, jak si se stylizací poradí. Každý si může dovolit něco jiného, ale měl by si přitom vždy být dostatečně vědom svých možností i omezení a neztrácet ze zřetele ohled na čtenáře. Aby větná struktura nebyla zbytečně přetížená, neměli bychom to s jejím rozsahem příliš přehánět. Orientačně se uvádí, že průměrná věta by měla obsahovat přibližně patnáct slov. Delší souvětí se doporučuje rozdělit na více jednoduchých vět. Důležité při tom je, aby každá věta měla jedno myšlenkové jádro – ne více, ale také ne méně (!). Jeden odstavec by měl mít pouze jedno střešní téma a neměl by být zbytečně dlouhý. Na druhé straně je však třeba mít na paměti, že vydávat jedinou větu za odstavec také není příliš ideální.

Při psaní je třeba věnovat pozornost jednoznačnosti textu. Znamená to mimo jiné označovat jeden a týž předmět nebo jev stejným pojmenováním (termínem). Snahy o tzv. stylové zpestření neboli výrazově zajímavější, přitažlivější styl a hýření synonymy obvykle spíše komplikují orientaci v textu, popř. i jeho správné pochopení. Vedle toho je třeba dbát také na to, aby větná struktura nedovolovala dvojí, popř. falešnou interpretaci. Samostatnou kapitolu představuje v češtině užívání zájmena „který“. To se vždycky gramaticky a v souvislosti s tím i významově vztahuje k nejblíže předcházejícímu jménu s týmiž gramatickými charakteristikami. Na to se ale velmi často zapomíná a významové chápání autora textu a čtenářů se pak může velmi snadno rozejít.

5. Pište tak, aby text dával smysl – strukturujte věty správně

Nestačí, aby text dával smysl jeho autorovi, musí být stejně jasný a jednoznačný také pro jeho adresáty. Autor sám sobě obvykle rozumí dokonale, to však ještě zdaleka nemusí znamenat, že mu úplně stejně budou rozumět také všichni ostatní. Proto je užitečné nahlížet text nejen z vlastní autorské perspektivy, ale rovněž z perspektivy potenciálních adresátů. To se stejnou měrou týká jak původní jazykové tvorby, tak i překladů. Jednotlivé jazyky se svou větnou stavbou v mnoha ohledech liší. V souvislosti s tím je třeba mít neustále na paměti, a umocněně v případě překladu, že je třeba řídit se pravidly a požadavky platnými v češtině, a mechanicky nepřejímat větná schémata nebo i další jazykové zvyklosti jiných autorů nebo jiných jazyků.

Pokud jde o češtinu, zvláštní pozornost si zaslouží zejména záporné vyjadřování (je-li vůbec zapotřebí a nejde jen o efekt). Například sdělení všichni se nezúčastnili lze totiž stejně dobře interpretovat jak ve významu „vůbec nikdo se nezúčastnil“, tak i ve významu „někdo se zúčastnil, ale někdo ne“. Podobně též vždy se nám to nepodaří = „nikdy se nám to nepodaří“, ale také „podaří se nám to jenom někdy“. Totéž se týká i výroků jako s řešením nesouhlasí všichni pracovníci; nepoužívá se to všude; vždycky se to neosvědčilo; ve všem se neshodujeme; všichni to nemají v oblibě apod. Možnost rozlišení je tu dána pouze větným přízvukem (důrazem), což znamená, že takováto vyjádření mohou být výrazově zřetelná a významově jednoznačná pouze v mluveném jazyce. Ti, kteří usilují o originalitu psaného projevu, si to však mnohdy neuvědomují a krátkozrace dávají přednost formě před obsahem.

Dalším ožehavým tématem v češtině je rozlišování větného podmětu (konatele děje) a předmětu (nositele děje). Čeština, na rozdíl třeba od angličtiny, má volný pořádek slov, takže z toho, jak jdou slova za sebou, nelze určit jejich větnou funkci. Například z formulace železniční neštěstí zavinilo selhání člověka tak nejsme schopni jednoznačně určit, zda železniční neštěstí bylo příčinou selhání člověka, anebo naopak v důsledku selhání člověka bylo způsobeno železniční neštěstí. Podobné je to i s výroky jako automobily převážejí lodě; hranice chráněného prostoru vymezují dvě roviny; bezpečný chod musí zajistit blokování apod. Někdy sice může napomoci k pochopení správného významu další kontext nebo situace, na to bychom se však příliš spoléhat neměli. Některé přehmaty tohoto typu sice mohou být úsměvné (např. v těchto nových toaletách exkrementy likvidují žížaly), vedle toho však není málo těch, které jsou značně nepříjemné, nebo dokonce i fatální.

6. Vypusťte přebytečná podstatná jména – se slovesy je text živější

Je-li text přesycen jmennými výrazy, mívá to obvykle za následek ztížení orientace a komplikace s jeho interpretací. Čeština k tomu navíc velmi silně přispívá jednou specialitou – hromaděním jmen ve druhém pádě neboli genitivními řetězci. Ty jsou nejen těžkopádné, ale mnohdy až na samé hranici únosnosti a srozumitelnosti, nebo dokonce i daleko za ní. Jde o formulace typu „jsme v očekávání zpřísňování omezování shromažďování; požadovali usnadnění zavádění opatření pro zabránění prodloužení zpoždění; většina hlasovala pro schválení odvolání povolení k provedení přemístění zařízení; jde nám o zamezení a odvrácení odstranění nebo změny označení“. Takovýto způsob vyjadřování snad ani není zapotřebí dále komentovat. Lze jen doufat, že poslouží jako odstrašující příklad.

7. Používejte raději činný rod než trpný

Vyjadřování v činném rodě (aktivum) je konkrétnější, protože se při něm běžně uvádí původce děje. Navíc tak není třeba svádět nerovný boj s další českou specialitou, jíž je vedle základního trpného rodu opisného (opisné pasivum) ještě pasivum zvratné. To sice může být na mnoha místech užitečné a funkční, ale při nesprávném užití se snadno může stát zdrojem nedorozumění, popř. může navozovat nežádoucí asociace. – Stačí porovnat tyto formulace: 1. aktivum – zápis o převzetí podepsali všichni pracovníci; 2. opisné pasivum – zápis o převzetí byl podepsán všemi pracovníky // byl podepsán zápis o převzetí; 3. zvratné pasivum– podepsal se zápis o převzetí // zápis o převzetí se podepsal všemi pracovníky (!).

V češtině je ovšem pasivní způsob vyjadřování často nepostradatelný z důvodů jednoznačnosti, a to tam, kde je třeba od sebe odlišit konatele a nositele děje (viz bod 5.). Nejednoznačné aktivní vyjádření automobily převážejí lodě lze díky němu transformovat a jednoznačně rozlišit oba významy, které by tu mohly přicházet v úvahu: automobily jsou dopravovány loděmi × lodě jsou dopravovány automobily.

8. Buďte konkrétní – vyhněte se abstraktním výrazům

Tak zní oficiální doporučení, na základě praktických zkušeností by však bylo záhodno ho upřesnit. Nejde totiž ani tak o to stavět proti sobě konkréta a abstrakta, popř. výrazy domácího a cizího původu. Obojí může být potřebné a užitečné, jen je zapotřebí umět s tím pracovat. Opět se tu všechno točí kolem jasného, přesného a přímočarého vyjadřování. To zahrnuje především používání pokud možno jednoznačných výrazů. Nezřídka to bývají výrazy domácí na rozdíl od výrazů cizího původu, které tak rádi mechanicky přejímáme, aniž bychom brali dostatečně v úvahu jejich víceznačnost (srov. např. vyloučit × vypustit × vyřadit × zamezit × zabránit × odvrátit × odstranit × zlikvidovat × zabít… versus eliminovat). Jindy tomu však může být právě naopak. Například anglické podstatné jméno sponsor se užívá ve významu „sponzor, patron; gestor; autor (programu); ručitel, garant; kmotr/kmotra...“, zatímco v češtině slovo sponzor označuje pouze osobu, firmu, podnik, společnost hradící náklady určité akce. Jde tu tedy především o dobrou znalost významu výrazů, které používáme. Je rovněž záhodno vyhýbat se rozmlženým termínům (výzva ve významu úkol) či eufemismům typu prokrastinace ve významu lenost; integrita ve významu poctivost, bezúhonnost. Stejně tak se doporučuje vyhýbat se vágním opisným vyjádřením typu významný počet, celá řada…

9. Vyhněte se nesprávným výrazům, žargonu a zkratkám

Čeština má mnoho úskalí – lexikálních, gramatických i syntaktických a ani nejzkušenější autoři se neobejdou bez ověřování jazykové i významové správnosti. V současné době se k tomu jako nejvhodnější a nejdostupnější nabízí Jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR: http://prirucka.ujc.cas.cz/.

Žargonem se míní specifické vyjadřování omezené skupiny uživatelů jazyka, které ale nepatří do souboru oficiálních, spisovných jazykových prostředků. Jestliže se bez některých výrazů či obratů skutečně nedokážeme obejít, měli bychom je vysvětlit, popř. také upozornit na to, že jsou součástí profesního vyjadřování nebo slangu, ale nejde o oficiální spisovné termíny. A konečně zkratky: nestačí jen to, abychom jimi text nepřehlcovali. Je třeba dbát také na to, že pokud nejde o zkratku ustálenou nebo všeobecně známou, měli bychom při jejím prvním použití uvést rovněž plné pojmenování, které zastupuje, a v případě cizojazyčného názvu i jeho překlad. Může být užitečné připojit také hypertextový odkaz nebo seznam zkratek – záleží na typu a rozsahu textu. Dodržování všech jazykových pravidel, která se zkratkami souvisejí, by mělo být samozřejmostí. Přejímání zvyklostí z cizích jazyků bývá často v rozporu s pravidly platnými v češtině a může mít i nežádoucí důsledky významové.

10. Udělejte si revizi a kontrolu

Nastavení automatické kontroly pravopisu a gramatiky samo o sobě nestačí. Je nezbytné si text celý znovu kriticky přečíst. Pokud možno s odstupem a spíše dvakrát než jednou – jednou se soustředěním na stránku jazykovou a podruhé na stránku významovou. Osvědčuje se změnit při revizi velikost a typ písma. Celý text se tak posune a vidíme ho najednou zcela jinýma očima, včetně chyb, které jsme předtím přehlédli. Může-li provést kontrolu ještě další, nezávislá osoba, tím lépe.

 

Závěr

Uvedené desatero pochopitelně představuje značné zjednodušení. Ne vždy, ne všude a ne za všech okolností může být beze zbytku aplikovatelné. Záleží na typu textu, na jeho zaměření a účelu i na skladbě potenciálních adresátů, co z toho, kdy a nakolik lze přijmout a využít. Přinejmenším za úvahu však tento návod rozhodně stojí. Berme ho jako jednoduché, ale účinné tipy, nikoliv jako striktní pravidla či požadavky nebo jejich úplný výčet. Čeština jako flektivní jazyk s volným pořádkem slov je v mnoha ohledech složitější než angličtina, z níž se při zpracování příručky vycházelo. Seznam toho, čemu bychom měli věnovat pozornost a čemu se naopak vyhýbat, by proto byl mnohem pestřejší a rozsáhlejší. Neměla by v něm chybět třeba problematika interpunkce nebo užívání slovesného vidu, protože obojí má zcela zásadní vliv na významovou stránku sdělení.

Nabízené tipy a jejich aplikace v jazykové praxi mohou pomoci na jedné straně ke zdokonalení našich komunikačních schopností a na druhé straně pak ke zlepšení čtenářského komfortu. Spolu s tím mohou také přispět ke zvýšení reputace autora, popř. také organizace, kterou zastupuje.