Dějiny přírodních věd v českých zemích (42. část)

 

Rychlý rozvoj nauky o elektřině v zahraničí došel brzy i ohlasu v českých zemích. Opět J. Stepling již v letech 1745–46 koná v Klementinu veřejné demonstrace pokusů s elektřinou. Činil dokonce pokusy s otáčivým elektrostatickým strojkem, předchůdcem elektrického motoru, o výkonu pouhých několik wattů a se zanedbatelnou účinností (obr. 1). Přibližně ve stejné době na vídeňském dvoře předvádějí své elektrické pokusy i J. A. Scrinci a P. Diviš (podrobněji Elektro 2/10).

 

Český lékař a badatel Jan Kř. Boháč se pokouší léčit některé nemoci elektřinou (epilepsie) a dochází úspěchu zejména v Anglii. Napsal knihu De utilitate electrisationis in arte medica (O užitečnosti elektrování v umění lékařském). Ve svých závěrech se však opírá o původnější práce Nolletovy.

 

Světlou výjimku tvoří další český lékař Josef Tadeáš Kliknoš. V roce 1774 se zabývá řadou pokusů s indukcí objevenou v šedesátých letech (1752, John Canton). J. T. Klinkoš objevil (a to dříve než Ital A. Volta) elektrostatický indukovaný náboj – elektřinu sebe sama nahrazující. Tentýž J. T. Klinkoš má zásluhu na postavení prvního bleskosvodu v Čechách – v roce 1775 na zámku hraběte Nostice v Měšicích.

 

Otázkami bleskosvodu, jemuž ale ve skutečnosti nedůvěřoval, se zabýval na výzvu hospodářské společnosti ke konci svého života i J. Stepling.

 

Akustice a magnetismu byla v českých zemích věnována pozornost naprosto minimální.

 

Chemie, i když se od roku 1746 vyučovala na univerzitě, měla tehdy především empirický charakter. Teprve v postupně se rozvíjející farmacii se začala chápat potřeba systému kvalitativní analýzy. Postupně vznikaly otázky teoretické chemie – povaha solí, příbuznost kovů apod. Teoretickým východiskem chemie tehdejší doby byla nesprávná, ale dlouho přetrvávající nauka o flogistonu, nevažitelného principu hoření.

 

V Čechách opustil flogistonskou teorii jakožto neplodné učení jako první až na konci 18. století český vědec a badatel, průkopník spojení fyziky a chemie se železářstvím hrabě Jáchym Šternberk.

 

Ve své práci z roku 1795 o nejvýhodnější výrobě železa a návrhu na postavení vysoké pece se odvolává na antiflogistonské učení francouzského učence Lavoisiera. Chemický výzkum plynů vyvolaný potřebami rozvíjející se průmyslové revoluce umožnil zrod oxidační teorie, která vyložila – na rozdíl od flogistonské teorie – hoření vědecky. Flogiston se však přesto ještě dlouho v české vědě držel jako nejčistší, nejjednodušší základní hořlavá látka.

 

Šternberkovy teoretické studie vůbec směřovaly ke zvědečtění hutnické praxe, která byla u nás oproti industrializovanějším státům zaostalá. Šternberk sám byl majitelem hutí, studoval hutnickou chemii a železářství v Rusku, Švédsku i v dalších zemích. Jeho studie uveřejňované v pojednáních vzbudily ohlas i v zahraničí, zejména v Německu.

 

Mimochodem, když se v roce 1790 uskutečnil první pilotovaný let balonem v Čechách, byl jeho pilotovi Jeanu-Pierrovi Blanchardovi společníkem v gondole právě hrabě Jáchym Šternberk. Start byl v pražské Královské oboře Stromovka, průměrná výška letu 1 700 m, přistání po hodině letu v Bubenči.

 

Ale zpět k chemii! Všestranný badatel J. A. Scrinci provedl někdy v polovině 18. století chemický rozbor pramenu minerální vody v Chuchli u Prahy a vydal práci o jeho složení. Zcela jasnozřivě razil myšlenku léčivé schopnosti minerálních pramenů. Podpořil tak německého chemika Hoffmanna (Hoffmanovy kapky), který provedl rozbor pramenů karlovarských. Podle Hoffmanna jsou prameny alkalické, hořké (sůl), vápenaté a obsahují železo.

 

J. A. Scrinci šel ještě dál a svými rozbory jiných pramenů doložil obsah minerálního plynu, zeminy, okru železitého, kamence a síry.

 

Na Scrinciho popud vydala císařovna Marie Terezie v roce 1763 příkaz, aby všechny minerální prameny v dědičných zemích byly podrobeny rozboru. Této práce se ujal profesor přírodopisu na pražské univerzitě Josef J. Kř. Zauschner.

 

V roce 1772 vydal pojednání o složení karlovarských pramenů místní lékař a chemik David Becher. Zcela nesprávně označuje těkavý minerální plyn za jemnou kyselinu sírovou. Ve skutečnosti jde o oxid uhličitý, objevený 1772–1775 skotským badatelem Blackem.

 

Vedle této složky našel D. Becher v pramenech také síran sodný (Glauberovu sůl), uhličitan sodný, kuchyňskou sůl, vápník a železo.

 

Pokusy v chemii, botanice a mineralogii vynikli též badatelé J. G. Mikan, J. Procházka a Fr. A. Reuss.

 

V 18. století s objevováním nerostných ložisek a surovin narůstá rovněž význam mineralogie. V tomto oboru vynikl Ignác Born, duchovní otec a organizátor Učené společnosti (blíže Elektro 3/10) a Ch. Bergner, který však ještě mylně věřil v možnost proměny kovů ve zlato (1792). V čem se však nepletl, bylo doporučování užití uhlí jako paliva namísto dřeva. Již kolem roku 1766 podal Ch. Bergner návrh na komerční využívání uhlí. Návrh se však tehdy ještě neprosadil, i když v Anglii nebo Německu se již uhlí jako palivo používalo.

 

 

Už v polovině 18. století se v Evropě vyskytly pokusy zřídit komunikační zařízení na elektřinu – elektrický telegraf.

V roce 1753 uvedl skotský časopis Scot’s Magazine návrh na telegraf s bezovými kuličkami. V roce 1773 G. L. Desage navrhl telegraf s lístkovými elektroskopy, roku 1786 J. Reiser navrhl telegraf jiskrovými výboji. Všechny uvedené principy obsahovaly mnoho vedení, pro každý vysílaný znak jedno.

 

Již v roce 1787 však Lemond navrhl elektroskopický telegraf s jediným vedením. Jednotlivým znakům měly být přiřazeny různé výchylky stéblového elektroskopu na přiřazené stupnici. Žádný z těchto objevů se však neujal. Až po objevení a definování elektromagnetismu ve dvacátých letech 19. století (Hans Christian Oerstedt, 1777–1851) se začaly prosazovat progresivnější telegrafy elektromagnetické (obr. 2).