| Dějiny přírodních věd v českých zemích (4. část)
Univerzita Karlova v první polovině 15. století Když do seznamu evropských univerzit roku 1348 přibyla i pražská univerzita, začali do Čech směřovat přestavitelé evropské kultury, univerzitní mistři, doktoři, stavitelé, umělci i mnozí věhlasní učenci. Potvrzuje to i Beneš Krabice z Weitmile († 27. 7. 1375), pražský kronikář a kanovník, současník Karla IV.: „I přicházeli sem studenti z cizích krajin, totiž Anglie, Francie, Lombardie i Uher, synové šlechticů a knížat z různých částí světa. Město pražské se učením stalo proslulé a slavné.„  Obr. 1. Pražský orloj (přibl. 1410) představuje svým způsobem určitý vrchol vyspělosti mechaniky první poloviny 15. století Na Karlově vysokém učení přednášel např. Johanes de Hollandria, který přišel v roce 1368 z Merton College v Oxfordu. V Praze napsal své proslulé pojednání O pohybu (De motus). Jan Ondřejův, zvaný Šindel
1375–1456 (popř. 1370–1443) Z českých učenců první poloviny 15. století vynikl tehdy kromě Křišťana z Prachatic také Jan Ondřejův, nazývaný Šindel, profesor a v roce 1410 i rektor univerzity. Patřil k vysoce učeným mužům své doby. Vyznal se v matematice, astronomii, byl zběhlý v lékařství a jako kronikář také v psaní. Jan Ondřejův se zabýval především studiem planet. Je znám jako autor Tabulae astronomicae, jedinečné astronomické příručky, překonané až ve dvacátých letech 17. století rudolfínskými tabulkami Jana Keplera. Šindelovy alfonsinské tabulky se nedochovaly, zato však pražský orloj, který Šindel vytvořil okolo roku 1410 společně s hodinářem Mikulášem z Kadaně, obdivují návštěvníci Prahy dodnes. Univerzitní profesor Jan Ondřejův, Šindel, je autorem matematického modelu orloje, Mikuláš vytvořil mechanismus a astronomický ciferník. Pražský orloj představuje svým způsobem určitý vrchol vyspělosti mechaniky první poloviny 15. století.  Obr. 2. Vyobrazení torquetu, přístroje na měření ekliptikálních souřadnic (rukopis Tractatus turqueti, 15. stol.) I Šindelovou zásluhou dorostla astronomie na pražském učení vyššího stupně. Na místo chronologických, resp. církevních otázek se jeho přičiněním do popředí dostal i zájem o skutečně astronomickou problematiku – pohyby planet, základní astronomické konstanty, vztahy astronomie k měření času, zeměpisným souřadnicím apod. Jan Ondřejův, Šindel, při studiu planet prováděl astronomická pozorování pozoruhodné přesnosti. Praktické výsledky svých pozorování porovnával se svými teoretickými výpočty. Působil jednak na pražské univerzitě, v Olomouci a dále i ve Vídni, kde se v té době vytvořilo centrum evropské astronomie (Purbach, Regiomontane). Roku 1416 měřil Šindel výšku Slunce při letním slunovratu a při podzimní rovnodennosti. Změřil sklon ekliptiky*) k rovníku i zeměpisnou šířku Prahy. Výšku Slunce určil Šindel na 73°26', což byla na počátek 15. století velká přesnost. Tento výsledek později (téměř o 200 let) s uznáním přijímali také Tycho de Brahe i Jan Kepler. Podobného výsledku dosáhl ve stejné době měřením i Václav z Plzně (Wenceslaus de Nova Pilzna). To je jistě pozoruhodné, ale kromě této informace nejsou o tomto badateli žádné další zprávy. Ačkoliv výsledky jak Křišťanových, tak Šindelových prací na Univerzitě Karlově byly vynikající úrovně a snesly srovnání s předními světovými, především astronomickými pracemi první poloviny 15. století, nevytvořily tradici, kterou by bylo možné sledovat na stejně vynikající úrovni i v druhé polovině 15. století. Pražská univerzita dále vychovávala mistry a bakaláře pro církevní dráhu; jistého věhlasu dosáhl ve funkci astronomus publicus spisem astrologických předpovědí, vydaným roku 1455, Martin z Lenčice. Nezanedbatelný význam měl pro šíření textů a spisů vynález knihtisku, o který se zasloužil zlatník a brusič zrcadel Johann Gensfleisch, zvaný Gutenberg, z německé Mohuče (asi 1444 až 1445). Používání knih a spisů, do té doby přepisovaných ručně, se po vynálezu knihtisku značně rozšířilo. (jk; pokračování – Vynález knihtisku)
*) Ekliptika – průsečnice, v níž rovina dráhy Země okolo Slunce protíná světovou sféru. Těmito body prochází Slunce při svém zdánlivém pohybu v den jarní a podzimní rovnodennosti. | 
