Dějiny přírodních věd v českých zemích (31. část)

 

Jan Antonín Scrinci byl český lékař a fyzik, jenž jako první zahájil na pražské univerzitě výuku experimentální fyziky a chemie (v letech 1757–58 a 1760 – 61 byl na Univerzitě pražské též rektorem).

 

J. Scrinci byl synem stavitele italského původu. Původně na přání otce studoval právo, ale byl vynikajícím a všestranným studentem a při náhodném veřejném zkoušení mediků na univerzitě zjistil, že zná odpovědi na kladené otázky lépe než zkoušený. To rozhodlo o jeho zaměření na přírodní vědy a medicínu. Stal se tak lékařem, který však studentům přednášel i fyziku a chemii a předváděl různé experimenty. Alespoň v tomto ohledu připomínal badatelskou dráhu jednoho ze svých významných předchůdců v českých dějinách přírodních věd – Jana Marcuse Marciho (Elektro č. 7/2008).

 

Po promoci působil J. Scrinci jako lékař nejprve ve Slaném, poté v Mladé Boleslavi. Právě zde roku 1736 správně určil příčinu nákazy „šimravkou“ – otravu alkaloidy ergotaminem a ergotoxinem z námelu, která toho roku zle řádila především v severních Čechách, v Krkonoších a ve Slezsku. Nemoc šimravka u postiženého začínala mravenčením v prstech končetin, bolestmi hlavy, závratěmi a mdlobou. Později přecházely prudké křeče, nemocní návaly zuřivosti a zmatným chováním připomínali opilce, taktéž podléhali záchvatům hluboké melancholie. Na těle postiženého vznikaly otoky a „...údy posléze zmodraly a shnilé odpadaly“.

 

V roce 1738 získal skvěle připravený J. Scrinci profesuru na pražské univerzitě. Mohl přednášet fyziologii, patologii, hygienu i semiotiku (nauku o příznacích chorob), fyziku i chemii. Dopisoval si s badateli z různých oborů přírodních věd ze zahraničí – jeho partnery byli například Holanďan Hermann Boerhaave (vyvrátil sen všech alchymistů o možnosti tepelné přeměny rtuti ve zlato) nebo Němec Friedrich Hoffmann (léčivo hofmanské kapky, chemická analýza vod karlovarských minerálních pramenů) aj.

 

Scrinciho experimentální fyzika pro mediky byla velmi populární a pokroková – v roce 1754 například předváděl na dvoře Břevnovského kláštera pokus s magdeburskými polokoulemi^*). O významu experimentu a o vzrůstu zájmu o přírodní vědy svědčí i skutečnost, že neobvyklou podívanou tehdy přímo sledovala též císařovna Marie Terezie s manželem Františkem Lotrinským.

 

Při obléhání Prahy pruským vojskem v roce 1757 J. Scrinci onemocněl, přerušil přednáškovou činnost a z univerzity odešel. Postupně ztratil zájem jak o pedagogickou, tak o vědeckou činnost. Stále více času trávil v kostelech při motlitbách a jeho dříve racionální vztah k víře se změnil v pietizmus – citově velmi silně zabarvenou pobožnost, která nakonec přešla v náboženské blouznění.

 

To však nijak nesnižuje skutečnost, že J. Scrinci se svou badatelskou činností významnou měrou zasloužil o povznesení nevalné provinciální úrovně Univerzity pražské.

 

 

^*) Pozn. redakce:

Německý fyzik Otto von Guericke (1602 – 1686), starosta města Magdeburgu, v roce 1654 předvedl dramatický experiment, při kterém ukázal sílu vakua a dokázal existenci atmosféry Země: Guericke spojil dvě duté měděné polokoule s úchyty o průměru 51 cm (magdeburské polokoule) a ze vzniklé dutiny (koule) vypumpoval vzduch. S rozpojením polokoulí si nejprve neporadilo ani šest megdeburských siláků. Pak nechal Guericke ke každé polokouli zapřáhnout čtyři páry koní a ukazoval, že ani 16 koní není schopno od sebe polokoule oddělit! Poté, co nechal do dutiny opět vniknout vzduch, se od sebe obě polokoule oddělily samovolně (při Scrinciho pokusu v Břevnovském klášteře asistovalo dvacet koní).

 

Tímto pokusem Guericke vyvrátil hypotézu zvanou horror vacui (Aristotelovo tvrzení o strachu přírody ze vzduchoprázdna). Prokázal, že obě polokoule nebyly k sobě pevně připoutány vzduchoprázdnem, ale že je u sebe držel tlak okolního vzduchu.

 

Guerickova podrobná zpráva o pokusech s prázdným prostorem vyšla v roce 1672 (Ottonis de Guericke Experimenta Nova (ut vocantur) Magdeburgica De Vacuo Spatio). Spis měl pět dílů a obsahoval závěry, nad jejichž nadčasovostí i dnes žasneme – větry a bouře vznikají z rozdílu tlaku vzduchu, vzduch se za každého tlaku rozptýlí po vymezeném prostoru zcela rovnoměrně, dosažení absolutního vakua brání odpařování těles, vesmírný prostor mezi nebeskými tělesy je prázdný, vakuum nebrání průchodu světla, zvuku však ano ...