Dějiny přírodních věd v českých zemích (29. část)

 

Zkoušky na univerzitách v Praze i Olo­mouci měly v jezuitském období svou ne­spornou vážnost a byly hned několika druhů. Konaly se každoročně o Velikonocích („pro­hationes vernales“) a koncem školního roku („finales“) jako zkoušky závěrečné a zkouš­ky přísné („pro gradibus“).

 

První zkouška na filozofii „praembulus laurus“ čili „prima laurea“, tj. bakalaureát, byla nižším stupněm akademické hodnosti. Magisterium, zvané „peripathetica honoris palma“, byl druhý stupeň, jenž byl udělován po absolvování metafyziky. Ze všech částí fi­lozofie se disputovalo (50 otázek) před uděle­ním doktorátu. Disputace (rozprava, debata, odborná diskuze) byly ústní úvahy o sporných otázkách (někdy to byly až hádky) o důleži­tém, převážně vědeckém předmětu. Byly ko­nány veřejně, před posluchači.

 

Cílem disputací bylo předvést svou uče­nost a znalost svého oboru a zároveň svou řečnickou obratnost. Před zkouškami si dá­vali kandidáti gradů (tohoto stupně zkouš­ky) tisknout teze, o kterých měli disputovat. Tyto tisky („emblemata“, obr. 1) byly často velmi pěkné a nákladné mědirytiny s obrazy svatých, symboly věd apod., ke kterým byly připojeny otázky disputace s udáním, kdy a kde se disputace koná. Zámožnější kandi­dáti si nechali tisknout celé knihy, obyčejně s věnováním některé vynikající osobě (bisku­povi, zemskému hejtmanovi, císaři…). Kro­mě toho si dávali kandidáti tisknout menší pozvánky, rovněž s výčtem tezí, které se pak vyvěšovaly veřejně. Některé z těchto tezí se dochovaly a jsou uschovány v Zemském ar­chivu v Opavě, pobočka Olomouc.

 

V tezích se kandidáti často odvolávali na jiné známé osoby a jejich již přednesené zá­věry. Na jednu stranu tak kandidáti doklá­dali svou verzi pravdy, na stranu druhou tím ovšem docházelo k prohlubování a potvrzo­vání letitých omylů.

 

Například na doktorské tezi Jiřího Mletzka, rytíře z Jelovic, z roku 1704 je uvedeno jmé­no František Tillisch (1670–1716), který prá­vě v tomto roce a také v roce 1707 přednášel v Olomouci matematiku. Tillisch se narodil ve Vratislavi a do řádu vstoupil v roce roku 1683. Nezabýval se pouze matematikou, učil také etiku (1702), logiku (1703), fyziku (1704), me­tafyziku (1705), morálku (1707–1708). Po 26 letech v řádu byl roku 1708 poslán jako misio­nář do Číny. Cestoval přes Anglii, Portugalsko a roku 1710 přijel do Pekingu, kde byl mate­matikem císaře Cambi. Zemřel v Číně.

 

Prosadili se i další matematici: JuliusZwicker (1667–1738), který se narodil v Mostě, se stal doktorem náboženství a rek­torem v Nise, Vratislavi a Praze. Poté byl představitelem celé české provincie Tova­ryšstva Ježíšova.

Karel Slavíček (1678–1735) vystudoval teologii a proslul jako výborný matematik a hudebník. Slavíček pomáhal připravit do tisku spisy svého současníka a řádového bra­tra Jakuba Kresy (Elektro č. 2/09). Jeho ma­tematické a hudební nadání mu poté zajistilo i slibné postavení na dvoře čínského císaře, kam odjel roku 1716. Jeho znalosti a schop­nosti oceňoval dokonce i císař Jung-čeng z mandžuské dynastie, který ovšem později ze svého sídelního města všechny katolické misionáře vypověděl.

 

Karel Slavíček se v Číně věnoval astro­nomickým pozorováním a měřením a sepsal i pojednání o čínské hudbě. Otec Slavíček se brzy přizpůsobil čínským poměrům. Oblékal se do čínského oděvu a ani se nebránil, když ho „po čínsku“ ostříhali. Lingvistické nadání mu umožnilo, aby záhy pronikl do tajů čín­štiny, kterou se učil během dlouhé plavby do místa budoucího působiště, a později si po­znamenal, že pro pochopení čínského jazy­ka je čeština mnohem vhodnější než jiné ev­ropské jazyky, neboť Čechům nečinní potíže čínská výslovnost.

Ignác Mühlwenzel (1690–1766) vedl přednášky matematiky nejprve v Olomouci (1724–1726), poté působil v Praze, kde pod jeho vedením studoval matematiku i pozděj­ší významný český matematik Josef Stepling (1716 – Řezno až 1778 – Praha).

 

Ignác Mühlwenzel vydal roku 1736 pro pražskou univerzitu knížku věnovanou zá­kladům aritmetiky, geometrie a trigonomet­rie. Tato učebnice může charakterizovat svou nízkou úrovní tehdejší matematickou výuku. Kniha, u níž není výslovně uvedeno jmé­no autora, má na titulní straně tento název: Fundamenta mathematica, ex arithmetica, geometrica, elementari, ac trigonometria plana selecta... Výslovně tuto knihu připisu­je Mühlwenzelovi Stanislav Vydra ve svém spise Historia matheseos in Bohemia et Mo­ravia cultae, Praha 1778.

 

Z řady jezuitských zahraničních učenců, kteří působili v Čechách a na Moravě, vyční­vá Švéd Maxmilián Jerg (1712–1754), kte­rý byl také znám nejen jako výborný mate­matik, ale též architekt. Své znalosti projevil ve válečném stavitelství, zvláště roku 1750 při opevnění Olomouce. Jerg věnoval pozor­nost také problémům elektřiny: v Cerroniho sbírce je uložen spis Lauckého, který píše, že v roce 1746 působí v Olomouci matema­tik, páter společnosti jezuitů, který pomocí proslaveného a nově objeveného elektrické­ho stroje předvádí účinky na lidech. Z mno­ha souvislostí se lze oprávněně domnívat, že tímto matematikem a badatelem byl právě Maxmilián Jerg.

(jk; pokračování – Výlučné postavení ma­tematiky v českých zemích