Dějiny přírodních věd v českých zemích (28. část)

 

S ohledem na stanovisko „neudržitelnosti“ dosavadního stavu českého badatelství a vědy na přelomu 17. a 18. století, jak to bylo vyjádřeno v závěru minulého dílu, je jistě vhodné pozastavit se a zrekapitulovat tento neudržitelný stav a dosavadní vývoj české vědy v souvislosti s Univerzitou pražskou, jako střediskem vzdělanců Českých zemí.

 

S připomenutím, že Univerzita pražská se stala první akademickou půdou v českých zemích v roce 1348 (císař Karel IV.), je zapotřebí zdůraznit, že ani vývoj a vliv univerzity na úroveň české vědy nebyly jednoduché.

 

Již po přibližně šedesáti letech činnosti univerzity dochází k závažnému „politickému“ zlomu. V roce 1409 král Václav IV., syn Karla IV., ale slabý vladař a slabý „manažer“, nezvládající svoji komplikovanou roli, upravil Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci ve prospěch Čechů. Nebylo to z nějakých zvláště národnostních pohnutek, Václav IV. pouze potřeboval dostat Univerzitu pražskou pod svou kontrolu a vliv, aby podporovala jeho zvolení římským císařem (Václav IV. byl sice zvolen českým i německým králem, ale stát se císařem římským se mu nikdy nepodařilo. Dokonce byl v roce 1400 funkce německého krále z vůle kurfiřtů pro nečinnost zbaven).

 

Když 9. května 1409 odebral králův zmocněnec Mikuláš Augustinů řečený Bohatý za přítomnosti pražských konšelů rektorovi Univerzity pražské mistru Henningovi z Baltenhagenu univerzitní insignie, vedlo to k odchodu mnoha profesorů a studentů (více než jednoho tisíce) na univerzity do okolních zemí a měst – do Vídně, Heidelbergu, Krakova, Kolína nad Rýnem, Erfurtu, Padovy, nově i do Lipska a jinam. Pražská univerzita se tak stala univerzitou pouze českou a z původních čtyř fakult – artistické, juristické, teologické a medicínské – zbyla pouze artistická. Jejím děkanem se stal Šimon z Tišnova, novým rektorem univerzity byl jmenován Zdeněk z Labouně (rok poté i Jan Hus).

 

Následující období husitství rozvrátilo české země politicky a navíc i hospodářsky, a to úpadek univerzity ještě urychlilo. Od husitských bouří se univerzita stala univerzitou podobojí (utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo.

 

K mezinárodní izolaci Univerzity Karlovy bezesporu přispěly i pomluvy a negativní vyjádření mistrů a studentů, kteří museli univerzitu po roce 1409 opustit. Úroveň a prestiž Univerzity pražské poklesly na úroveň gymnázia.

 

Přestože na Univerzitě pražské i nadále působilo i několik významných vědců (Křišťan z Prachatic, Jan Ondřejův řečený Šindel atd.), univerzita se věnovala především přepisování textů a pečovala zejména o výchovu učitelů.

 

Až v polovině 16. století, konkrétně od roku 1556, kdy byli do Čech povolání jezuité a když v Praze vznikla jezuitská kolej (roku 1611 povýšená císařem Matyášem též na univerzitu), se úroveň vzdělanosti a mezinárodní prestiž počaly zvedat. Univerzita pražská však musela čelit silné mezinárodní konkurenci.

 

Po popravě rektora Univerzity pražské – Jana Jesenského – roku 1621 byla univerzita dokonce na čas zavřena. Teprve roku 1638 se obnovil její řádný chod (Ferdinand III., ovšem v letech 1638 až 1654 neexistoval rektorský úřad) a 4. března roku 1654, to již zcela v moci jezuitů, se na ní jako Univerzitě Karlo-Ferdinandově (tento název se udržel až do roku 1918) obnovily rektorský úřad a také fakulty právnická a lékařská. Na konci 17. století, popř. na přelomu století 17. a 18., se nacházíme teprve před obdobím, kdy ve sporech mezi arcibiskupem a císařem bude nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století se z dosavadní svobodné korporace vzdělanců změní ve státní vzdělávací instituci. Tento proces završí v osmdesátých letech 18. století reformy absolutistického režimu císaře Josefa II. a univerzita bude přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité budou z univerzity vykázáni (roku 1773 bude dokonce jezuitský řád v českých zemích zrušen) a vyučovacím jazykem se stane němčina.

 

Zatím je Univerzita pražská (a olomoucká) zcela v područí jezuitů a jak ona, tak celá česká věda jsou o značný krok za vědeckým vývojem vyspělejších západních univerzit. Přesto má Univerzita pražská svůj vývoj – např. roku 1718 architekt F. M. Kanka dokončuje přestavbu Karolina v barokním slohu. Vyučovacími předměty na univerzitě jsou matematika, fyzika a metafyzika, logika, polemika, hermeneutika, etika, teologie a filozofie.

 

Přestože po Jakubovi Kresovi (zemřel 1715) nastává celkově slabší období, kdy matematiku přednášejí jezuité, kteří se jí sami od základů nevěnují, je jedním z významnějších učenců té doby např. olomoucký matematik Kryštof Heinrich (1663 až 1715). Heinrich se narodil v Bruntále a do řádu vstoupil roku 1681. V Olomouci přednáší matematiku v letech 1695 a 1697. Nebyl vyhlášen jen mezi řádovými bratry, ale i v učeném světě – korespondoval s matematikem Christianem Wolffem (1679 až 1754), který hledal cesty k výkladu praktické matematiky. Heinrich je také znám jako vynálezce mikrometru. Tuto tematiku rozvinul zejména v díle Geographia curiosa et utilis in selectis CXX propositionibus captui incipientium accommodata etc., Nisa 1710.

 

Ve spisu Altitudo Poli sive latitudo geographica Wratislaviae, anno 1705 ad annum 1708 etc. observata etc. 1708 se Heinrich pokusil též o astronomické určení geografických souřadnic Vratislavi.