Dějiny přírodních věd v českých zemích (26. část)

 

Přiblížili jsme se ke konci 17. století, k přelomu do století osmnáctého. Než přistoupíme k pojednání o dalších významných osobnostech české vědy a jejím vývoji, zastavme se na tomto pomyslném prahu a opět, podobně jako v čísle 5 loňského roku, srovnejme stav a vývoj vědy v českých zemích s Evropou.

 

Zatímco tehdy, přibližně na počátku 17. století, jsme se ocitali na počátku další významné dějinné etapy, nyní, po uplynutí několika desítek let, snad můžeme zhodnotit, nakolik se česká věda dokázala přiblížit celoevropskému měřítku, se kterým z důvodu pobělohorské rekatolizace a útlaku začínala ztrácet krok.

 

Již jsme opakovaně zmiňovali narůstající rozpory v poznávání zemské geografie a vesmírné fyziky s dogmatickým učením katolické církve, v českých zemích v čele s jezuitským řádem.

 

Zde je třeba zdůraznit, že jakkoliv naše matematika zbyla ze všech ostatních přírodních věd jako jediná nejméně poznamenána dogmatickým vlivem jezuitského náboženství, přesto zaostávala oproti matematickému aparátu v evropském zahraničí, který měl možnost dostávat se kupředu mnohem rychleji. S tím byl spjat i výzkum planet a astronomie všeobecně, a tak také teorie planet, ve které Evropa mnohem efektivněji stavěla na potvrzujících se teoriích Jana Keplera (1571–1630) a Galilea Galileiho (1564–1642).

 

Stále přesnější odpovědi na otázky geografické orientace a kartografie si nevynucovala prostá lidská touha po poznání, ale naprosto pragmaticky si je vynucoval společenský vývoj, rozvoj služeb, obchodu a zejména rozvoj mořeplavby a zámořského obchodu. Proto v té době vznikaly v zemích s nejrozvinutějšími obchodními vztahy, tedy ve Francii a Anglii, státem dotované observatoře s vyhraněnými úkoly pro zpracování kartografických a navigačních témat. Zde se proměřovaly základní astronomické veličiny, upřesňovaly se znalosti rozměrů planetární soustavy a planetární geometrie, byly zkoumány rozměry Země, rychlost světla a další fyzikální otázky. To vše vedlo ke zdokonalování astronomických přístrojů, rozvoji techniky a mechaniky, ale také ke specializaci a prohlubování vědních disciplín.

 

Tento vývoj byl završen Newtonovou gravitační teorií (Isaac Newton, 1642–1727), která byť obecně, ale přesto s definitivní platností řeší otázku pohybu v planetární soustavě a vysvětluje pohyby jak planet, tak komet v gravitačním planetárním poli. Newtonova teorie rozhodla zcela jednoznačně spor geocentrismus vs heliocentrismus ve prospěch heliocentrismu. Newtonova mechanika a další vývoj astronomie vyvracejí aristotelovskoptolemaiovskou představu o uspořádání vesmíru, a v Evropě tak vzniká nová koncepce světového názoru.

Pokrok světové astronomie byl na konci 17. století již tak značný, že nebylo možné pracovat v jakékoliv její oblasti, aniž by bylo možné se nerozcházet se scholastickým, ptolemaiovsko-aristotelským pojetím, které jezuitský klérus tak prosazoval a obhajoval. I v jezuitském prostředí se disputace o astronomických otázkách stále více přesouvaly v pouhé zachraňování nebo ospravedlňování zažitých omylů.

 

Na přelomu 17. a 18. století se prohloubily zejména poznatky o fyzice, a to díky počínající manufakturní výrobě. Pro ni bylo potřeba vytvářet technické a komunikační podmínky – stavět dokonalejší silnice, přehrazovat potoky a bystřiny, kopat a stavět průplavy a mosty, regulovat vodní toky, konstruovat přepravní a další mechanická zařízení, zdokonalovat lodní dopravu, poznávat možnosti využití větru, přenášet energii vody pomocí mlýnských kol ad. K rozvoji techniky přispívalo i zvyšování počtu obyvatel ve městech, a tedy i rozvoj stavebnictví (budovy, kanalizace a vodovody), řemesel (obr. 1, 2 a 3), a dále i vojenské stavitelství, zkoumání balistiky a vojenská geografie.

 

Spekulace a úvahy bez důkazů jako pracovní metoda ztrácejí v té době stále více hodnotu a namísto toho zaujímá přední pozici v hospodářském životě a i ve vědě pozorování, ve spojení se zkušeností a intuicí cílevědomý experiment a vyhodnocování výsledků. Vedle chemie je to především fyzika, která se na počátku 18. století konstituuje jako samostatná vědní disciplína.

 

Badatelé-fyzikové však při pokusech sledují nejen kvalitativní stránku věci, ale snaží se zachytit výsledky i kvantitativně, matematicky je zpracovat a zformulovat obecnější platnost mnoha nově objevených vztahů. Profilují se obory jako mechanika (zkoumání pohybu, Galileo, Huygens, Newton), hydrostatika a hydrodynamika (Stevin, Torricelli, Pascal, Bernoulli), mechanika plynů (Torricelli, Pascal).

 

Na základě nových poznatků o zákonitostech vznikají různé myšlenkové, více či méně správné modely světa – deismus, karteziánský systém, fluidová teorie –, které naleptávají dosavadní feudální fungování společnosti. Výrazně a s rozmachem se toto vše ale děje v nejvyspělejších zemích Evropy – v Anglii, Itálii, Nizozemí a Francii, ev. Německu.

 

V českých zemích se bohužel úroveň fyziky nedostává dál, než byla na počátku 17. století za císaře Rudolfa II. (rudolfínské období). Evropský rozmach v nově vznikajících fyzikálních disciplínách k nám proniká pouze ojediněle. Přednášky a výklady fyzikálních jevů jsou přednášejícími v Čechách pouze navzájem opisovány a opakovány a knihy autorů, jako byli F. Wolff, F. Oppersdorf, K. Knittel. G. Weidinger, E. Worel, B. Bayer nebo J. Walprecht ad., mají zpravidla pouze provinciální význam.

 

V těchto knihách je aristotelské pojetí fyziky ryze filozofického charakteru, v němž hmota existuje v podstatě bez formy, je pouze božského původu, a tudíž není jako předmět hodna hlubšího zkoumání. Tento „božský“ pohled je přenášen i do studia pohybů planet a astronomie vůbec.

 

Přesto vedle na univerzitních přednáškách citovaných autorit minulosti (Aristoteles, Augustin, Tomáš Akvinský) se ke konci 17. století začínají objevovat citace i z jiných autorit – Cabeus, Kircher, Schott, Deschales –, které byly autoritami současnými, a přestože to byli většinou příslušníci jezuitského řádu, věnovali se i experimentální fyzice a nezbytně dospívali k mnoha neortodoxním poznatkům.

 

Vedle kuriózních otázek a pověr (Neunaví se andělé, když po tolik let bez ustání otáčejí nebesy? Onemocní kůň, vstoupí-li do stopy vlka?) předkládali tito noví badatelé i poznatky o elementárních magnetických jevech, jevili snahu o řešení některých biologických otázek apod.

 

Nicméně tyto ozvuky mnohem silnějšího evropského rozmachu v rozvoji vědy byly v českých zemích ojedinělé a jako vnitřní síly pro překonání tohoto stavu ještě nestačily. Bylo proto zapotřebí až zásahu z vnějšku, ale ten přišel až v polovině 18. století.

 

Na tomto místě proto nemůžeme nepřipomenout velkého českého učence, lékaře a fyzika té doby Jana Marka Marciho, který svým věhlasem a významem patřil do poloviny 17. století a o němž jsme se šířeji zmínili již v Elektro č. 6 a 7. Vzhledem k progresivním výsledkům, k jakým Marci dospěl v oborech geometrie, kinematiky, optiky a v řadě otázek dynamiky těles, mechaniky (isochronismus kyvadla, rázy pružných koulí, jednoduché stroje, disperze světelného paprsku po průchodu hranolem ad.), lze o Marcim říci, že zcela jistě předběhl svou dobu, a v některých dílčích objevech dokonce i Newtona či

Huygense.

 

Po Marcim se v oboru fyziky v českých zemích projevili J. V. Dobřenský z Černého Mostu (spíše lékařství a chemie), J. Behm, M. Coppylius (statika), Th. Moretus (výklad Archimédova zákona) a již dříve zmínění Valentin Stancel, Baltazar Conrad a Johannes (Jan) Hancke.

 

Vedle akademického prostředí se v české společnosti poměrně dobře rozvíjely i různé formy hospodářského života, které využívaly fyzikálních a chemických poznatků po svém. Jednalo se především o plátenictví, sklářství a hutnictví, ale také vinařství a pivovarnictví.

 

V těchto a i v jiných odvětvích hospodářství rostla spotřeba různých surovin a přísad – potaše, ledku, boraxu, vinného kamene, šmolky. Síra se počala připravovat pražením železného kyzu. V Lukavici u Chrudimě takto vznikl nejstarší podnik na výrobu chemikálií. Výrobci se inspirovali v Čechách dostupnými spisy německého chemika J. R. Glaubera, který se zabýval sklářstvím, metalurgií a výrobou pálenek. Zasloužil se o výrobu pícek s regulačním přívodem vzduchu, nikoliv pouze s komínem. Objevil kyselinu solnou – zahříváním soli s kyselinou sírovou. Též je známa Glauberova sůl – síran sodný, jenž byl považován za „sal mirabile“, tj. univerzální léčivo.

 

Do období konce 17. století tedy spadají počátky systematičtější farmacie (první spis schválený lékařskou fakultou v Praze až pak 1739), ale též vznik mylného učení o flogistonu – pomyslné látky podporující hoření v látkách a rozpouštění v kyselinách.

 

V chemii nebo fyzice se v té době v českých zemích vzhledem k naprosto nevyhovujícím podmínkám neobjevila žádná výraznější badatelská osobnost. Zato v matematice se v českých zemích konce 17. století podstatným způsobem projevila osobnost Jakuba Kresy.