| Dějiny přírodních věd v českých zemích (2. část) Ing. Jiří Kohutka, redakce Elektro Dříve, než si přiblížíme významnější badatelské osobnosti z českého prostředí konce 14. století, je zapotřebí zmínit se o úrovni a postavení alespoň těch vědních disciplín, které byly na pražské Univerzitě Karlově přednášeny „vědecky„ – tedy o astronomii a matematice. Přírodní vědy v Evropě koncem 14. a počátkem 15. století neznaly experimentální způsob práce a poznatky byly traktovány většinou knižně a spekulativně. Ani v astronomii, v té době „nejvědečtější“ disciplíně, nebyla soustavná a systematická pozorování obvyklá. I zde se předávaly poznatky setrvačně a bez významnějších odchylek od výsledků práce antických autorit. Je zapotřebí si uvědomit, že do vynálezu a využití knihtisku (přibližně 1445, Johann Gensfleisch, zvaný Gutenberg, *1397, †3. 2. 1468 v německé Mohuči) zbývalo ještě několik desítek let. Co znamenal knihtisk pro rozvoj vzdělání, si ovšem přiblížíme až v pravý čas. Naproti tomu však nelze říci, že by věda na univerzitě byla izolována. Mezi evropskými univerzitami té doby (Paříž, Lipsko, Krakov, Vídeň) probíhal velmi čilý styk. Mistři a profesoři mezi univerzitami přecházeli, stejně tak i mnozí studenti, kteří často postupně studovali na několika univerzitách. Latina – obecný vědecký jazyk – tyto styky a výměnu zkušeností velmi usnadňovala. Astronomie … a církev Ve 14. století vycházely v podstatě veškeré přírodovědné poznatky a názory v Evropě z Aristotelova učení (Aristoteles ze Stagiery, 384–322 př. n. l.). Evropská astronomická pozorování, a hlavně jejich výsledky, v té době nedosahovala ani zdaleka přesnosti pozorování v arabském světě na Blízkém a Středním východě. Bylo tomu tak i přesto, že i v Evropě badatelé znali některé typy astronomických přístrojů (astroláb a torquetum). Evropské přístroje v porovnání s arabskými však byly malé, takřka stolní, kdežto observatoře Středního východu používaly přístroje velké, s jemným dělením stupnic až na zlomky obloukového stupně. Proto astronomické poznatky z této části světa v době středověku byly oproti evropským mnohem přesnější a důkladnější.  Obr. 1. Astroláb (astrolabe) – historický astronomický nástroj a „analogový počítač“ používaný klasickými astronomy a astrology. Mnoho účelů jeho použití zahrnovalo umístění a prognózování pozice Slunce, Měsíce, planet a hvězd, určování místního času (času dané místní délky), mapování a vyměřování a určování horoskopů. Základem výuky astronomie na pražské univerzitě byl geocentrický názor. Země, skládající se ze čtyř prvků – zeminy, vody, vzduchu a ohně – nehybně spočívá uprostřed vesmíru a nebeská tělesa, utvořená z pátého prvku, éteru, jsou absolutně neměnná, věčná a setrvávají v pohybu na dokonalých kruhových drahách. Na tomto názoru byla založena jak Ptolemaiova, tak Aristotelova vesmírná soustava. Výuka astronomie na pražské univerzitě se však více než kosmologickými otázkami (stavba a uspořádání vesmíru) zabývala chronologickou problematikou, tedy otázkami církevního kalendáře. Astronomie si proto získala výsadní postavení zejména v rámci církevní dogmatiky, která využívala poznatky o vesmíru a nebeských tělesech ke stanovování složitého systému církevních svátků. Aristotelův propracovaný vědecký odkaz antiky se pro středověk zachoval v poměrně ucelené podobě a představoval velmi rozsáhlý a přitom skloubený systém. Jeho představy o přírodě byly i ve středověku schopny samostatné existence. Výsadní pozici si zmíněné poznatky získaly zejména proto, že je bylo možné dobře sloučit s výchozími zásadami křesťanství. Církvi velice vyhovovalo, že v rámci Aristotelova učení bylo možné zodpovědět většinu otázek, které byly při tehdejší nízké úrovni přírodovědných znalostí pokládány. Církevním křesťanským představám konvenovalo Aristotelovo rozdělení světa na dvě zásadně odlišné části – na méně dokonalou pozemskou a dokonalou nebeskou. Aristotelovská filozofie byla zásadněji kritizována až později, s nástupem renesance v 15. a 16. století, kdy spolu s rozvojem námořní plavby vyvstala potřeba nových přírodovědných poznatků. Církev, v Evropě velmi silně mocensky zakotvená, však ostře zakročovala proti každému, kdo se snažil o změnu aristotelovské nauky, její ideologické podpory (Giordano Bruno, *1548, †17. 2. 1600 upálen v Římě). Je známo, že sám císař Karel IV. byl od určitého období svého života velmi silně nábožensky založen. Běžně se uvádí, že jeho osobní lékař, mistr Gallus Havel ze Strahova, absolvent pařížské univerzity, byl prvním profesorem astronomie na Karlově univerzitě. Z církevního zaměření pražské univerzity vyplývala přednost astronomického určení pohyblivých církevních svátků – epakt. To dosvědčuje i obsah nejstaršího latinsky psaného spisu českého autora Computus clericolum z roku 1393. Jeho autorem je Jan z Březnice. Zabývá se určením epakt na několik let dopředu. Matematika Od 12. století se těžiště vývoje matematiky přenášelo z arabského světa do Evropy. Ta rovněž vycházela z odkazu starověké matematiky, ale teprve ve středověku se v Evropě začala významněji vyvíjet algebra (např. řešení kubické a bikvadratické rovnice, vytváření symboliky), byly vytvářeny širší základy rovinné a sférické trigonometrie a obecných logaritmů. Vedle římských číslic se v Evropě prosazovaly též číslice arabské, používané dodnes. Bylo tomu tak proto, že matematika spíše doprovázela rozvinutější a přejímanou arabskou astronomii. Teprve po založení Univerzity Karlovy byl zaznamenán silnější příliv matematických rukopisů do českých zemí, a to z Itálie, Francie a Anglie. Byl to Boetiův rukopis Quadrivium, Euklidovy Základy a Tractus de arte numerandi Angličana Jana de Sacrobosca. Matematickými disciplínami přednášenými na pražské univerzitě byly aritmetika (numerace – sčítání, odečítání; mediace a duplace – násobení, dělení; progressio – druhá a třetí odmocnina), geometrie a trigonometrie. K nejstarším dochovaným čistě matematickým českým spisům patří Computus cyrometricalis, jehož autorem je Křišťan z Prachatic, jeden z nejvýznamnějších profesorů pražské univerzity konce 14. a první poloviny 15. století. (pokračování) | 
