Dějiny přírodních věd v českých zemích (18. část)

V českých zemích 16. až 18. století bylo působení jezuitů výrazně spojeno s mocenskou podporou habsburského císařského dvora. Role, kterou sehráli během pobělohorského rekatolizačního útlaku, představuje v české kolektivní paměti nesmazatelné trauma. Přesto jezuité přispěli i pozitivně k rozvoji české kultury a vzdělanosti (univerzity v Praze a Olomouci, osobnosti jako historik a vlastenec Bohuslav Balbín, 1621–1688, básník a překladatel Bedřich Bridel, 1619–1680, aj.) a proslavili české jméno i v zámoří (v Číně astronom K. Slavíček, na Filipínách botanik J. Kamel ad.). Při zrušení řádu v roce 1773 měla česká provincie 1 125 členů, kteří působili ve více než 40 řádových domech.

 

Dějiny přírodních věd v 17. a posléze i v 18. století jsou v českých zemích dějinami vědy, které se až na vzácné výjimky věnovali pouze jezuité. Ti však měli významnou úlohu i při rozvoji technické vzdělanosti. Součástí přírodních věd totiž byla nejen matematika, astronomie a geometrická optika, ale též hydrodynamika nebo teorie slunečních hodin.

 

Do pražské Klementinské koleje přišlo a významně zde v 17. století působilo několik významných vědeckých osobností. K nejslavnějším patří mnohaletý děkan pražské teologické fakulty Španěl Rodrigo de Arriaga (1592–1667, Teologické disputace, Kurs filosofie). Byl i evropsky natolik uznávanou autoritou, že i ve velmi ožehavém sporu tehdejší doby (geocentrismus, nebo heliocentrismus?) si mohl dovolit zastávat neutrální názor.

Přestože jezuitský řád nastolil v českých zemích ve školství určitý řád a znamenal i posílení podmínek pro vzdělání i nižších majetkových vrstev společnosti, představoval také návrat ke spekulativnímu pojetí vědy a na dlouhou dobu i setrvání na scholasticky traktovaném pojetí přírodních zákonů. I proto se západoevropské, hospodářsky rozvinutější země, kde docházelo k mnohostrannějšímu rozvoji vědy a techniky, mohly v první polovině 17. století pochlubit pronikavějšími výsledky badatelů, než tomu bylo u nás. Například ve světové matematice došlo k hluboké změně jejího chápání – významnou součástí jejího zkoumání se stala „proměnná veličina“. Počátky analytické geometrie lze vysledovat již u Galileiho (1564–1642, závislost dráhy padajícího tělesa na čase), v díle Descarta (René Descartes, francouzský matematik, fyzik a filozof, 1596–1650) a Fermata (Pierre de Fermat, francouzský matematik, 1601–1665). Pozdější práce Leibnitze (Gottfried Wilhelm Leibnitz, německý filozof, historik, právník, vědec, diplomat a matematik, 1646–1716) a Newtona (Isaac Newton, anglický matematik a fyzik, 1642–1727) vedly k infinitezimálnímu počtu (hlouběji Bernoulliové).

 

Rozvíjelo se proto také řešení maximo-minimálních úloh a obecně metody pro výpočty ploch (Cavalieri, Gregorio, St. Vincentio). Též došlo k rozvoji úsilí o zkoumání problémů mechaniky, teorie diferenciálních rovnic, zrodila se problematika variačního počtu. Pokračovalo propracovávání algebry (Tschirnhaus), analytické geometrie (Clairaut, Cramer), objevily se počátky systematické práce v teorii čísel (Goldbach).

 

V českých zemích nebylo studium matematiky prostřednictvím Eukleida, Archimeda a Diofanta^*) až natolik stagnací nebo krokem zpět. Svou logickou přesností byl Eukleides stále vzorem, z Archimeda musela každopádně čerpat i většina matematiků 17. století, kteří hledali obecné metody kvadratur. Číselně teoretické ideje a teorie Diofanta byly navíc v té době objevem. Matematika nebyla pro jezuity ani z církevního hlediska „závadná“ (i v jezuitském pojetí jí byl přisuzován božský původ), a tak se jí i v českých zemích mohli věnovat mnozí badatelé-matematici.

 

Proto v českých zemích, v jezuitských centrech vzdělanosti v Praze a v Olomouci, působilo počátkem a v polovině 17. století mnoho učitelů a profesorů nezanedbatelného významu. V Praze to byli profesoři St. Vincentio a Gregorius (okolo roku 1630). Velmi uznávaným badatelem byl i matematik a „český Eukleides“ Zikmund Hartman (1632–1781), dále všestranně nadaný matematik (trigonometrie) a polyglot Jakub Kresa ze Smržic (1648–1715, který uměl latinsky, německy, italsky, španělsky, portugalsky, řecky i hebrejsky).

 

Tato jména lze doplnit i dalšími – A. A. Kochanski, Kašpar Knittel, Kašpar Pflüger, Jan Klein, Zachariáš Waehner, Jan Wendlinger, Mikuláš Krebs, Jan Hancke, František Zeno, Jan Mühlwentzel či Josef Stepling.

 

K nim je také možné přičíst vědce a badatele, příslušníky jiných církevních řádů – piaristu Sackla, zvaného Augustus Thomas, S. Josepha a cisterciáka Juana Caramuela z Lobkovic, filozofa a diplomata španělského původu – a také další soukromé badatele, E. E. Habersteina či Pelikána.

 

 

^*) Diofantus – helénský matematik, „otec algebry“ jako disciplíny zabývající se operacemi se symboly (neznámými), předchůdce Al-Chorezmího (Persie)