Výměna zkušeností Co se stane, když nám samopal vzor 24 zmokne? Jiří Vaněk „Zrezne, vole,“ praví filmový klasik. Nejinak je tomu i s kontakty a svorkami pro elektrotechniku, použijeme-li pro ně nevhodný materiál. Jak je to s korozivními vlastnostmi materiálů, z nichž se elektrické svorky a kontakty vyrábějí, se nedávno, v srpnu, na vlastní kůži přesvědčili v čistírně odpadních vod v Praze-Bubenči. Stejně jako všechna zařízení čistírny odpadních vod (ČOV) se i všechny rozváděče ocitly na několik dní pod vodou a následně na několik týdnů v prostředí „vlhkých tropů“ s vlhkostí trvale nad 95 %. K ukončení životnosti některých svorek již nebylo více třeba. Co bylo příčinou toho, že některé svorky zkorodovaly takřka okamžitě a jiné skoro vůbec ne? Odpověď je jednoduchá. Materiálem, z nějž jsou degradované svorky vyrobeny, je ocel. Svorky, které to přežily „ve zdraví“, jsou ze slitin mědi. Používání oceli ve spojovacích prvcích rozváděčů není ničím výjimečným. Používají-li výrobci a projektanti rozváděčů ocelové svorky, měly by vždy zvažovat jejich odolnost v prostředí, v němž bude rozváděč umístěn.  Jaký je rozdíl mezi ocelovou a měděnou svorkou? Jak na ně působí koroze? Co je to vlastně koroze? Koroze je samovolně probíhající proces znehodnocování materiálu působením okolního prostředí. Děje, které při tom probíhají na styku materiálu s prostředím, jsou fyzikálněchemické povahy. Převládajícím jevem je elektrochemická reakce mezi kovem a kyslíkem v ovzduší, která probíhá zvláště za zvýšené vzdušné vlhkosti. Výsledkem této reakce je vznik kyslíkatých sloučenin základního kovu, nazývaných např. u oceli rez. Kovové materiály nekorodují podle stejných elektrochemických rovnic a rychlost jejich koroze (úbytek materiálu za určitou dobu) je velmi různá. Je-li prostředí např. znečištěno oxidem siřičitým, vytváří se vlivem vzdušné vlhkosti kyselina sírová, která korozi významně urychluje. Po proběhnutí korozní reakce na povrchu oceli se kyselina sírová navíc uvolňuje a může se znovu účastnit korozního procesu. Naproti tomu při korozi barevných kovů zůstává kyselina sírová vázána v korozních produktech v podobě nerozpustných sloučenin, což vylučuje její další účast v korozních reakcích. Rozdíl mezi korozní rychlostí slitin mědi a oceli je řádový. Všechny svorky pro elektrotechniku jsou vždy povrchově upraveny pokovením. Nejkvalitnější povrchové pokovení však naneštěstí nelze použít pro elektrické spoje – tvrdé chromování, pozinkování – nebo je pro tyto účely příliš drahé – slitiny zlata a stříbra. To vede k tomu, že tam, kde jsou stykové plochy malé, např. v konektorech, se výrobci přidržují slitin stříbra a zlata, ale tam, kde jsou plochy velké, např. právě u rozváděčových řadových svorek, používají jako povrchovou úpravu niklování a cínování. Obě naposledy zmíněné povrchové úpravy nemají zrovna nejlepší mechanické vlastnosti, a proto je důležité, z jakého kovu je vyrobeno samotné těleso svorky.  Je-li ocel povrchově upravena zinkem, je antikorozní ochrana účinná i tehdy, není-li povlak zcela souvislý (katodická ochrana). Dojde-li k narušení jakéhokoliv jiného antikorozního povlaku, je základní materiál plně vystaven účinkům koroze. Poškození povrchové vrstvy při dotahování vodiče ve svorce je téměř nevyhnutelné a dobře patrné z povlaku rzi na ilustračních obrázcích. Materiál svorky se pak zachová podle svých korozních vlastností: ocel rychle zrezne, slitina mědi nikoliv. Nejsnazší cestou, jak se vyhnout problému rychlé koroze svorek, je buď zásadně používat svorky z barevných kovů (v ČOV jsou nyní všechny vyměňovány za měděné), nebo se alespoň při konstrukci důkladně věnovat otázce korozních vlivů prostředí. Doporučení pro povrchové úpravy a výběr materiálů pro různě znečištěná prostředí se určuje podle sborníků a tabulek (SVÚOM, Corrosion Data Survey, Rabaldovy korozní tabulky apod.). V budoucnu, vzhledem ke stupňujícímu se tlaku na spolehlivost a kvalitu, podle našich dlouholetých zkušeností ocelové svorky patrně zcela vymizí a jejich osud bude podobný osudu hliníkových vodičů v domovních instalacích či ve vinutí elektromotorů. | 
