Cesta do hlubin elektrotechnikovy duše aneb vyznání pravověrného elektrikáře (1. část)

revizní technik a soudní znalec v oboru elektrotechnika

 

 

Může to být elektrikář tělem i duší již od dvanácti, třinácti let, v dospělosti revizní technik i soudní znalec, podnikatel s pětatřicetiletou praxí v oboru, přednášející i publikující praktik – prostě elektrotechnik mající to štěstí, že se jeho koníček stal i jeho prací a posedlostí v takovém rozsahu, že nemusí stát frontu na úřadu práce jako nezaměstnaný (i když i to by se mu mohlo stát).

 

Zrovna tak to může být ale zaměstnanec v jedné malé či velké firmě, který se v ní vyučil a jehož životní dráha s ní byla od počátku spjata. I jeho oblouznila na celý život paní Elektrotechnika – paní to krásná, přitažlivá, ale také tajemná a nevypočitatelná i ubližující všem těm, kteří to s ní neumí a podceňují její půvaby.

 

Může to být ale také úplně někdo jiný. Někdo, kdo během svého života či odborné kariéry najednou prozřel a pochopil, že může být spokojen jedině ve společnosti Ohmova zákona na straně jedné a roztodivnými přístroji na straně druhé. Naplní to zcela jeho odborné i osobní ambice a elektrotechnika se pro něj stane láskou na celý život.

 

Vlastně věřím, že jsem to také já. Člověk, který se narodil první den ve znamení Panny nebo poslední den ve znamení Lva. Podle rodičů jsem se narodil, když byla bouřka, létaly blesky a prý v porodnici nešel proud. Možná to bylo již znamení sudiček při mém narození, že mě dodnes fascinují blesky, přepětí a zkraty. Při bouřce chodím ven a pozoruji, jak elektřinu dělá konkurence – přesně jako dědeček v Saturninovi, v knize mého oblíbeného a nedávno zemřelého spisovatele Zdeňka Jirotky.

 

Možná to bylo v den, kdy jsem spojil dva drátky k sobě, zajiskřilo se a žárovka se rozsvítila. Možná mě lákalo ono neviditelné, co právě rozsvítilo onu žárovku. Možná jsem měl štěstí na ty správné vzory, takříkajíc vzory životní. Ten jeden z prvních byl invalida, válečný pilot, otec mého kamaráda. A především to byla jejich dílna. Byl-li někde započat život elektrikáře ve mně, tak to bylo právě v této temné dílně. Zde u omláceného svěráku v temném stínu staré dílny rodící se elektrikář pochopil, že teorie sice krásná, leč v praxi neproměněná, je na nic. Zjistil jsem, že znalost všech druhů pilníků a jiného nářadí je k ničemu, neumím-li s nimi zacházet. A toto zjištění bylo o to horší, že mě postihlo v té nejhorší době – v době pubertální, kdy se zpochybňuje vše, co přichází ze strany dospělých, rodičů vlastních i rodičů kamarádů. Ale možná to byl ten správný zásek do mladé duše rodícího se elektrikáře – zárodek oné pokory nad celoživotním řemeslem.

 

Základní vzdělání končí a čekají mě přijímací zkoušky na (jak jinak) elektrotechnickou průmyslovku. Už vím, že ono prosté rozsvícení žárovky není dílem náhody, ale viditelným důsledkem fyzikálního působení elektrického proudu. První malá elektrická tajemství tedy již znám, mnoho dalších mě však ještě čeká. Stále více jsem přesvědčen o tom, že elektrotechnika je fascinující obor. Zjišťuji ale také, že i to, co není vidět, může ubližovat. A ke svému překvapení najednou poznávám, že všechny doposud nepochopitelné jevy se dají převézt do matematické i fyzikální podoby. Toto úskalí bylo nutné překonat, neboť zde, právě zde mnoho mých kolegů končí nebo to vzdává.

 

Ale já jsem měl opět štěstí – zaujal mě učitel o pár let starší než já, který z elektrotechniky dokázal udělat úchvatnou show, za kterou by se nemusela stydět ani scéna Národního divadla. Kouzelná léta střední školy se mně míhala před očima a plynula jako horská bystřina a najednou tady byla první velká přehrada – maturita, první zkouška dospělosti v oné dlouhé řadě jiných, které mě čekaly na mé dlouhé cestě profesním životem.

 

Nyní mám maturitu a celkem jasno, co dál. Jako jeden z nejlepších studentů školy jsem nastoupil na vysoké učení technické bez přijímacích zkoušek. Již jsem se viděl jako mladý nadějný inženýr budující tehdejší československý elektrotechnický průmysl. O to drsnější byl návrat z nebeských výšin zpět na zem, zpět do reality. S hrůzou jsem zjišťoval, co všechno neumím, co všechno nechápu. Já, jeden z nejlepších studentů, který si myslel, že již před ním nejsou žádná elektrotechnická tajemství. A zde se objevuje další předěl v životě člověka elektrotechnického – vzdát to, nebo bojovat?

 

Bylo by v té době jednoduché toho nechat, práce byla i pro středoškoláky. Jen v duši člověka elektrotechnického se začala objevovat temná skvrna. A začít ji odstraňovat to vyžadovalo velmi pevné přesvědčení o správnosti nastoupené cesty. Nevzdat to bylo velmi obtížné. Ale i tato vlastnost patří ke správnému elektrotechnikovi – bojovat dál, i když se věc zdá být ztracená. A šrámy z jednoho boje jen posílí v boji druhém.

 

Velmi důležitou částí studia na střední i vysoké škole bývala odborná praxe. Někdy nudná, někdy ale velmi inspirující. A tak se v mém životě objevovaly i jiné dílny, než byly ony kutilské dílny mého otce i otců mých kamarádů. Na střední škole to byla např. nejmenovaná továrna na výrobu kabelů. První rok praxe zde nebyl nic moc. Druhý rok byl už lepší – mohl jsem opravovat bagrové kabely, vozit cívky kabelů na nákladní rampě, vidět a být při tom, jak se z nekonečného měděného drátu stává kabel. A ve třetím roce jsem se dostal až přímo k vlastní montáži. Zde jsem se také poprvé setkal s typy lidí značky „frajer“ – všechno znají, všude byli, všechno umí. Na první pohled vypadají jako odborníci na slovo vzatí. Zhoubnost jejich působení jsem však poznával, až když jsem měl možnost konečně porovnávat i neporovnatelné.

 

Po čtyřech letech studia na střední škole jsem zjistil, že zasádrovat přesně čtyři šrouby pro upevnění bojleru není tak úplně jednoduché. A jak léta běžela, mohu říct, že jsem (opět) měl životní štěstí. V místě mého bydliště byl velký národní podnik, řekněme hutního nebo důlního zaměření. V rámci osamostňování se od rodinného krbu jsem začal dělat brigády. A první na ráně byl právě onen obrovský podnik, který zaměstnával i všechny mé sousedy. Někteří lidé zde prošli bránou poprvé po vyučení a naposledy při odchodu do důchodu. Právě tito lidé ovlivňovali zrání člověka elektrotechnického v mém nitru a formovali názor na můj milovaný obor. Ale právě tito lidé mě však také varovali před přílišnou naivitou. Snad poprvé jsem zde slyšel něco o úctě k řemeslu, o praxi a o všem, co jsem ve škole nikdy ani nezaslechl.

 

Celá studia i většinu prázdnin jsem strávil s valcířskými kleštěmi v rukou. Praxe na první pohled tak vzdálená od mé milované elektrotechniky, a přitom tak blízká. Právě tam jsem viděl zblízka, co elektřina umí: ovládána jen drobným tlačítkem otáčela monstrem zvaným válcovací stolice. Zde jsem se také poprvé setkal s průmyslovou elektrotechnikou, která v následujících letech dále utvářela můj pohled na tento obor. Byla zde také elektrická zařízení, která jako by vypadla z Křižíkova muzea, stroje označené odlitými jmény z dávné historie – Křižík, Škoda, Wolman, Baťa. A já, elektrotechnik elév, jsem měl možnost vidět, že i takováto zařízení mohou díky pečlivé údržbě pracovat a vyrábět hodnoty. Možná, že toto byl také jeden moment či zastavení na cestě mým profesním životem.

 

A najednou tu byl konec studií na vysoké škole a já jsem měl v ruce onu „rouru“ opravňující mě k používání titulu inženýr. První dotyk s praxí byl poplatný době. Jako stipendista jsem nastoupil do podniku, kde jsem působil celé studium jako brigádník, jako pomocný dělník v elektrotechnice. Nestěžuji si, byla to má nejlepší léta, nejlepší začátek mé opravdové praxe. Dělal jsem všechno, co ostatní: tahal jsem kabely, visel jsem na jeřábech, prolézal jsem kanály a plazil se pod rozvodnami průmyslového podniku. Byl jsem pouhý začátečník, sice nabitý vědomostmi, ale neschopný najít jeřáb v provozu, natož najít závadu a opravit ji. Možná právě tato praxe, ty stejně umazané montérky, ty společné svačiny pod obrazem Lenina v rudém koutku údržby také formovaly moji další kariéru.

 

A tak jsem vtřebával první praktické zkušenosti, které byly tak odlišné od učených řečí mých dosavadních profesorů. A možná jsem měl (jak jinak) opět štěstí na dobré vzory.