Světelný design v kostce – Část 45 – Pojďme se bavit o světle

Budeme si povídat o světle. S tím, že já o světle vím totéž co vy. Když je světlo, tak vidím. Což je zase na druhou stranu asi normální. Tak já pokračuju. Protože vidím, tak cítím tvary. Blbost. Protože vidím, tak cítím… náladu. Jasně. Musím to někam nasměrovat, to psaní. Nasměrovat ho na světlo a tvar a z toho plynoucí pocit. Známe to, držme se toho obecného. Slunce – to je jasné, to je jeden učitel a Měsíc druhý, ačkoliv závislý na tom prvním. To nevadí, má to prostě jinak. I závislý může být kreativní. Slunce nás naučilo vidět, to je asi taky jasné. Měsíc nás učí tajemství. Tak, máme začátek: Vidět tajemství. Ovšem pozor! Tajemství by nemělo být vidět, protože potom už to není tajemství. Tak jinak. Všechno, co děláme v oblasti světel, světelného designu a taky třeba malířství a fotografie…, všechno jsme odkoukali a odvodili od slunečních efektů a měsíčního kouzlení. Tak třeba malíř slunečního světla Edward Hopper (obr. 1). Anebo Josef Sudek (obr. 2).

Obr. 1. Edward Hopper, hlavní představitel amerického realismu, obraz Morning Sun (zdroj: https://www.sartle.com/artwork/morning-sun-edward-hopper)

Obr. 2. Josef Sudek, fotografie interiéru Svatovítské katedrály v Praze
(zdroj: https://www.fotopraha.com/josef-sudek.html)

 

Kabely, kabely a kabely

Ti se to snažili zachytit jako magickou skutečnost. Zatímco my, lidé světel, to všelijak rafinovaně napodobujeme pomocí světelných „serepetiček“ a vymýšlíme si. Stejně ale v důsledku na ta nebeská tělesa nemáme. To si musíme přiznat. Poněvadž potřebujeme „udělátka“, a ona ne. Potřebujeme všechny možné světelné instrumenty a taky žárovky, zářivky, kabely, stmívače, rozetmívače, kabely, kabely a kabely! Před posledním slovem jsem chtěl dodat sprosté citoslovce, ale neudělám to, jelikož mi to snad uleví, i když si to pomyslím v duchu. A navíc článek by měl být rovněž částečně duchovní, to znamená převážně bez nadávek.

Těším se ale převelice na onen den, kdy kabely zmizí ze světa, odplazí se někam do Macochy nebo prostě do… – prostě někam! A nebudou! A všechna světelná technika se bude sofistikovaně ovládat dálkově. Protože kabely… – a já to tady řeknu veřejně – mi omezují osobní svobodu! Konečně, nebylo by špatné, kdyby zmizela i světla, tedy ty těžké, plechové „škopky“, a s nimi i ty hapticky psychózní železné háky a odporné, slizké zajišťovací kabílky, které se musí zacvaknout na tu studenou železnou tyč pod stropem, jako by snad ten „škopek“ mohl sám z ničeho nic spadnout někomu na hlavu! Blbost! Mně totiž kabely, háky a safety lanka celkově už tak otravují život, že bych nejradši zcela pokorně přenechal světelný design jen nebeským tělesům! Opravdu. Jednak jsou kabely odporné do ruky, kroutí se všelijak a jsou gumové, tedy bez inteligence. Zatímco „škopky“ alespoň nějakou mizivou inteligenci mohou mít, když se s nimi slušně zachází. Tedy – dají se stmívat, zhasínat apod. Na druhou stranu zde existují odporná rádoby „inteligentní“ světla, kterým se říká pohyblivé hlavy. Line se z nich hnusné anorganické ledkové světlo a jejich ovládání přes počítač bych přirovnal k vaření guláše přes telefon… „Nenudim“ vás? Radši sem dám foto, abych někam úplně neuletěl (obr. 3).

Obr. 3. Tranzmutace, performerka Andrea Miltnerová, světlo shora sprcha PAR CP 61, divadlo Alfred ve dvoře (foto: autor)

Efekt měsíce

Co vidím? Osoba v mírném záklonu, nejspíš to bude tanečnice nebo performerka, to už dneska vyjde nastejno, která drží v ruce velký vějíř, se kterým mává. Respektive ona s ním nemává, vějíř je bez pohybu, zatímco ona sebou evidentně právě mrskla a její vlasy jsou v letu. Co by s tímhle obrazem udělalo slunce? Zkazilo by ho. Proč? Protože by svítilo úplně všude a bylo by to jako spartakiáda. (To je reminiscence post bolševická – na masové, organizované, hloupě ornamentální cvičení žen někde na stadionu, které potlačuje veškerou fantazii, krásu, sexualitu a lidství jako takové…) Pokud vás snad náhle napadá, že tento článek nebude dostatečně odborný, tak máte naprostou pravdu. Ale k věci. Aby to slunce nemohlo zkazit, tak je tanečnice umístěna do černé krabice, které se říká divadlo. Což je také diskutabilní, protože kdyby v krabici byla jenom tma, tak by to žádné „dívadlo“ nebylo, protože by nebylo nic vidět, to dá rozum. Jenže! Právě proto jsou v divadle na tyčích zavěšené ty „škopky“, ke kterým vedou ty roztomilé pryžové hadice nazývané kabely nebo prodlužovačky. Jak cítíte, mírním své emoce. Konečně, prožil jsem s těmi hnusnými studenými a neustále zauzlenými hady dosti velkou část života. Navíc za nic nemůžou. To je jako kdyby se houslista zlobil na smyčec, že už ho nebaví, a rozřezal by ho pilkou na malé kousky. Chápete ten příměr? Jste skvělí. Mně to připadá nedomyšlené. K tématu:

Tady nastupuje rafinovanost. Aby ta tanečnice s vějířem, resp. ten obraz tanečnice, dostala dynamiku a tajemství, tak je třeba na ni nesvítit! Proto nahoře visí a svítí jen jedeno světlo zaměřené kolmo dolů, tomu se z nějakého podivného důvodu říká „sprcha“, a svítí pouze na ten vějíř. To samozřejmě zařídí sama tanečnice tím, že vějíř do světelných paprsků zasune. A protože je vějíř bílý, tak silně odráží světlo. A to nás vede k efektu měsíce, který také odráží světlo. Dobře. A to odražené světlo pak teprve nasvítí postavu tanečnice. Nasvítí ji tak silně, jak silný je odraz od vějíře, a také podle toho, co má tanečnice na sobě. Když bude celá v černém, nebude skoro vidět, resp. ze tmy bude vystupovat jen její obličej a ruce. Nepůjde-li ovšem o černošku.

Je-li tanečnice bílá, světlo sama odrazí tělem a bude rovněž sama svítit na té straně, na kterou jí dopadá světlo. Je to jasné? Nevadí. Je pouze třeba si uvědomit, že se snažíme zviditelnit pocit, a stavíme ho někam nad obyčejný efekt. Což neplatí, když svítíme muzikál. Což my normálně neděláme. Já ne. Vy jo? To je asi všechno, co jsem k tomu chtěl… Ale odborně musím říct, že v tomto představení (Tranzmutace) bylo použito víc světel, tedy i víc kabelů, a též malé zářivky, které ležely přímo na podlaze na hromádce a tiše si blikaly.

Obr. 4. Tranzmutace – malé zářivky a žárovka (foto: Pablo Kornfeld)

Veselé blikání (obr. 4)

Blikání malých zářivek mě fascinuje. Dává jim to život, dělá to z nich nezávislé tvory. Zatímco jiné „škopky“ a instrumenty, odborně – PARy, profily, PCčka, fresnelky, FHRka apod., jsou zcela závislé na stmívači, tyto zářivkové potvůrky si blikají, přestože je stmívač v poloze nula. To je fascinující. Někteří pořádkumilovní technici a designéři pak násilím tyto zářivky nutí ke tmě tím, že na ně přidají tzv. váhu. To neznamená, že na ně položí předmět, ale zapojí cestou od stmívače jako mezičlánek nějaké jiné, menší světlo… (hodí se na to třeba pinspot), ten buďto schovají za roh, nebo prostě položí „xichtíkem“ na zem a pak teprve následuje zapojení zářivky. A je po ní. Už si ani neblikne.

Pinspot jí totiž sadisticky sežere tu hravou blikající energii. Ale to je přece škoda! To veselé blikání lze totiž i podporovat, když malinko přidáte šťávu, tak blikot zhoustne…, uberete a bliká to méně…, dá se s tím prostě i pracovat. Zářivka pak dokonce i jemně zpívá, bzučí, povídá… Ten efekt je lehounce iritující, způsobuje příjemný, kreativní neklid a to může být pro představení velice prospěšné! Samozřejmě záleží na situaci, světlem tvoříme nejen pocit, ale hlavně i příběh… „Nenudim“ vás?

Uvažujme o materiálu (obr. 5)

Performerka v jiné situaci. Opět minimál. Abych se vyhnul motání kabelů a věšení „škopků“, rozhodl jsem se pro challenge. Udělám představení založené na dvou světelných zdrojích. Pokud jste na to nepřišli, tak vám to tedy řeknu, ale je to trapný. Obraz je nasvícený jedním světlem. Jde o zářivku typu „volant“, a aby mě nikdo nemohl nařknout z neodborného vykládání, tak jsem ji „vyguglil“¹⁾.

Žárovku jsem zapojil do stmívače a umístil ji doprostřed mezi klapky (anglicky barn doors – dveře od stodoly), v místě, kam se zasunuje rámeček. Jednak se tím žárovka na zemi ochránila, mohla se vhodně umístit a klapky zabránily tomu, aby šlo světlo lidem do očí, a vypadalo to docela profesionálně. Jednoduchý a efektivní trik. Dokonce to obdivoval i režisér David R. a myslel si, že je to nějaká specialita. Toho si vážím, protože režisér David R. je skutečně formát a má světla pod palcem. Ale k věci. Jestli se ještě nenudíte, tak pokračuji. Co vidíme na fotografii? Postava nakročená, urputně vzhlížející, podivně namaskovaná. A jsme u toho. Materiál! Jednak je tanečnice opět světle oděná. Spoře a světle. To znamená, že dobře odráží světlo. Ale – a hlavně – má na sobě materiály kombinované. Jsou to punčocháče, které světlo na svém povrchu zjemňují a zmatňují, je zde kůže, která způsobuje obdobný efekt, a světlé tílko.

Obr. 5. Kouzelník Hirošima, performerka Andrea Miltnerová, osvětlení zkuste sami uhodnout…, Venuše ve Švehlovce (foto: Pablo Kornfeld)

Jasně. Ale pak jsou tu další dva materiály – novinový papír obalený průhlednou lepenkou a plexisklo. Lepenka odráží světlo v malých záblescích po celé své ploše. To je způsobené tím, že je pomačkaná, stejně tak jako papír. To znamená, že se tu pomačkáním vytvořily spousty malých odrazových plošek a ty se slévají dohromady v jeden odrazový povrch. Konečně podobný princip je např. i v odrazce, která se dává dozadu na jízdní kolo. Tedy lepenka světlo odráží a zároveň propouští, a je tak matně vidět i novinový papír pod ní. Plexisklo na obličeji odráží světlo podobně jako zrcadlo, ale vzhledem ke svému zakřivení ho zkresluje do abstraktní světelné skvrny. A jsme zase u pocitu. Punčocháče a kůže = něco organického, lidského, živého. Papírové boty, lepenka, plexisklo = něco přidaného, umělého, odlidštěného, extravagantního, groteskního, podivného…, tajemného. Co je to za postavu…, proč to má na sobě? To se nevysvětluje, to každý může pocítit podle sebe a svých zkušeností. Někoho to může inspirovat, jiný se naštve. To patří k riziku podnikání. (Zde hovoří nejen light designer, ale také tvůrce…) V každém případě uvažujme o materiálu, na který svítíme. Protože ten materiál bude odrážet světlo podle toho, jaké má sám složení, z čeho je vyroben, jaký má povrch a barvu, co je zač.

Například: černý samet světlo neodráží. Proto se používá v divadlech, aby zakryl nepořádek apod. Poněvadž za „tim“ černým sametem bývá dost často smetiště. Ale to sem nepatří.

Barokní svícení (obr. 6)

Chcete-li se skutečně a navždycky vyhnout hadům, prodlužovačkám, psům, rozdvojkám, roztrojkám, rozešitím, „škopkům“, stmívačům etc., dejte si do kapsy sirky a běžte svítit klasické barokní divadlo! Jenže máte smůlu. Protože dneska už ani barokní divadlo nepoužívá klasické svíčky. Nejdřív jsem vás chtěl mystifikovat a tvrdit, že na tom obrázku svíčky jsou, ale nemá to cenu, je vidět, že je to světlo elektrické. Dobře, nevadí, efekt je docela hezký. Princip barokního svícení spočívá v tom, že používáme světlo teplé, rozptýlené. Dole na okraji jeviště je tzv. světelná rampa, jsou tam dlouhé, úzké krabice, ve kterých se místo svíček schovávají malé žárovky. Ty svítí odspodu a jejich světlo se rozptyluje všude po kulisách. Samozřejmě čím blíž jsou zpěváci k rampě, tím lépe jsou nasvícení a naopak, když odejdou do pozadí, začínají se ztrácet. S tím musí počítat choreografie. Je to zajímavé v tom, že na rozdíl od klasického svícení, kdy světlo hledá performera, zde performer/zpěvák reguluje své nasvícení sám vzdáleností od zdroje. Nicméně v kulisách po obou stranách jeviště jsou ještě další světelné rampy se žárovkami, posazené vertikálně, které navyšují světelnou hladinu a zhušťují světelnou ambienci do větší hloubky. Pro zajímavost a ty, kteří to nevědí – podlaha barokního divadla je nakloněná směrem k hledišti. Je to proto, aby se podpořila perspektiva obrazu a také aby diváci lépe viděli scénu a postavy na ní. To je na obrázku dost dobře vidět. V každém případě je to podlaha nepříznivá např. pro hraní kuliček, kuželek a odkládání kulatých předmětů na určené místo, kde tyto nedrží. Nebo pro opilce, protože ti by se po nevyhnutelném pádu mohli skulit do orchestru. Všimněte si také jednoduchého, siluetního efektu, který vzniká tím, že muzikanti mají světýlka na noty před sebou a někteří sedí zády k divákům. Zatímco ti, kteří k nim sedí čelem, jsou jemně nasvícení odrazem světla od notového papíru. Je to evidentní, jasně, nic nového…, ale je dobré si toho povšimnout, protože ten efekt pak lze použít i v nebarokním představení. Ovšem – už zase se spoustou kabelů!

Obr. 6. Le Cinesi, barokní opera, Český Krumlov, choreografie a režie Andrea Miltnerová (foto: autor)

Génius Kubrick (obr. 7)

Jen na okraj: jedním z největších mistrů světla ve filmu byl režisér Stanley Kubrick! Pokud vás baroko zajímá, podívejte se na jeho film Barry Lyndon. Většina interiérů je svícena skutečnými svíčkami. Svíčky opatřili dokonce dvěma knoty, aby bylo víc světla. Kubrick si půjčil od NASA speciální supercitlivé objektivy na své kamery, on se vyznal, zabýval se totiž v mládí fotografií… A jsem u toho! Fotografie je pouze a jenom o světle, a tedy se těsně váže ke světelnému designu! Přes uměleckou fotografii můžeme pochopit hodně principů pocitového svícení, sakra! Takže vás všechny vyzývám, abyste začali fotit! Ne na telefon, ale normální zrcadlovkou a černobíle! Protože černobílá fotografie má v sobě kouzlo a tajemství… a hlavně: u fotografie nepotřebujete kabely! Tedy když už vás to s těmi kabely nudí, tak toho nechám. Asi jsem už dost důrazně naznačil, jaký citový vztah k nim ve svém nitru chovám. Jasně. A ještě na okraj – když Kubrick svítil interiéry za denního světla, tak dal na zámecká okna matný papír a ten prosvěcoval zvenku „dvoukilama“ (PC 2 kW) s tím, že světlo zaměřil na střed místnosti, kde seděli lidé u stolu.

Tam byl fokus a přitom odražené světlo jemně nasvěcovalo zbytek místnosti a vše vypadalo, jako světlo přirozené. Génius prostě.

Obr. 7. Screenshot z filmu Barry Lyndon, světelný zdroj umístěn venku za oknem, zaměřený na stůl…, všimněte si: bílý ubrus odráží světlo, postavy mají na sobě kombinace světlých a tmavých kostýmů = dynamika obrazu…

Světlo spolupracuje (obr. 8)

Bílá stěna a silné bílé světlo. Světlo jako vypravěč a nositel pocitu… (možná někteří z vás začnou preferovat slovo „kabel“ místo slova „pocit“, ale ještě vydržte… :-)). Dramatická situace u bílé stěny. Násilí, nepříjemnost. Světlo spolupracuje. Vlevo od obrazu jsem pověsil silnou fotografickou žárovku do výšky hlavy. Světlo zde neslouží jen k nasvícení situace, ale stává se součástí obrazu. Světlo je zde jedním z aktérů. Je samo stejně agresivní jako akce, která se těsně u něj odehrává. Oslňuje. Oslňuje nejen performery, ale i okolo sedící „díváky“. Je to brutální záměr. Světlo svojí intenzitou zasahuje diváky, útočí stejně jako agresor na scéně a zároveň vtahuje diváky do děje, protože na ně svítí. Je to jednoduchý, velice účinný, mnohokrát opakovaný princip. Jakmile divák ztratí komfortní zónu přítmí hlediště a je sám nasvícen a tím vtažen do dění, nemusí mu to být sice příjemné, ale zaručeně to bude silně působit na jeho nervovou soustavu. A o to jde. O to silnější zážitek bude potom mít a o to silněji v jeho nitru zůstane otisk zažité situace. Nebojte se riskovat, experimentujte, ale pokud možno jen v rámci smyslu a s mírou. Nedělejte to samoúčelně a jen pro efekt. Veškeré umění je o rovnováze, o správném rozložení všech elementů, kterými jsou pohyb, zvuk, světlo…, vše musí dávat pocitový (už zase!) smysl…

Věřte intuici víc než rozumu, ten vám to všechno obvykle jenom pokazí.

Protože když cítíte, že je něco správně, tak je to prostě správně! A nemusíte to umět pojmenovat. (Tedy jestliže nejste masový vrah.) Já se všem moc omlouvám, že tady závěrem začínám plkat moudrosti, když jsem měl tak slibně hravý začátek, ale ono se to k něčemu dobrat musí.

Obr. 8. Oslava, autorka a choreografka Andrea Miltnerová, tanečnice Markéta Jandová, žárovka 500 W, Studio Alta (foto: Pablo Kornfeld)

Post scriptum

Běžte se podívat na Kouzelnou flétnu, kterou režíroval pan Morávek. Já blouznivec jemného žárovkového svícení jsem byl rozčílený i nadšený. To je světelná šílenost! Nedodržuje to žádná pravidla, bliká to, oslňuje to, bezdůvodně se to mění, stejně tak bezdůvodně se neustále rozsvěcuje v jevišti… – je to naprostý světelný chaos. Je to studie risku bez míry a tím je to zajímavé. Čert vem operu, ale určitě si tam vyberete nějaký světelně zajímavý obraz! Pokud si nějak protiřečím, tak si to neberte osobně… :-).

¹⁾ Zdroj: https://www.svetzarovek.eu/p-114785/k-4/philips-circular-e27-25w-827-usporna-zarovka-volant/

 

Jan Komárek světelný designér, režisér, choreograf a fotograf. V roce 1983 odešel do Francie, kde založil loutkový soubor Mimo Theatre, od roku 1985 tvořil v kanadském Torontu autorské projekty s vlastní skupinou Sound Image Theatre. Od roku 2001 žije v Praze a tvoří světelný design a autorské pohybově-taneční projekty. Za několik autorských představení získal prestižní cenu Dora Mavor Moore v oboru nejlepší světelný design, režii a hudbu (Kanada), v roce 2010 získal Cenu za světelný design udělenou Instiutem světelného designu (ČR, představení Zločin a trest/NANOHACH), na PQ 2011 reprezentoval ČR na výstavě světelného designu v mezinárodním výběru špiček oboru. J. Komárek pro práci preferuje nedivadelní prostory a věří, že světelný design i zvuk jsou nerozlučnými součástmi procesu tvorby, a musí tedy vznikat současně s pohybem (akcí) na scéně. Jeho originální světelný rukopis je nezaměnitelný, charakteristický minimalismem a čistotou formy, striktně živým odbavováním představení „z ruky“, přičemž se uplatňuje Komárkova neuvěřitelná senzitivita a napojení na jevištní dění. Nejrůznější typy klasických žárovek, v nichž má zálibu, mnohdy využívá jako scénografické prvky.

 

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 1/2020 na straně 42.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.