Světelný design v kostce – Část 44 – Světelná recyklace aneb šrot a jeho využití v divadelní praxi
3. 1. 2020 | Jan Dőrner | www.svetlo.info
Jak to chodí se svícením ve velkých divadlech, už v některém z minulých čísel geniálně a přesně popsal ctěný kolega Martin Špetlík. Já bych se rád podělil o to, jak to vypadá v menších divadelních skupinách, dalo by se říct přímo v divadelním undergroundu, v tomto článku reprezentovaném skupinou Handa Gote research & development.
Obr. 1. Rozsvěcení zářivky holou rukou pomocí vysokonapěťového zdroje
v představení Rain dance (foto: archiv HG)
Měl jsem to štěstí, že jsem se během práce ve Státní opeře postupně dostal i k malým projektům. Většinou to bývá obráceně, ale já byl po letech u baletu a opery okouzlen světem nízkorozpočtového divadla a prostory vybavenými jen otlučenými světlomety, které předtím vyřadila velká divadla a ještě odsloužily šňůru s Brutusem. Sofistikovanější světla, jako jsou profily, se kterými by bylo možné trochu víc pracovat, vytvořit ostré pruhy světla nebo promítnout rastr, chyběla buď úplně, nebo šlo o poválečné zboží v odpovídajícím stavu. Zmlsaný z velkých divadel jsem si ze začátku i zoufal, ale postupně jsem přicházel na to, že omezení může naopak vést k zajímavým výsledkům, ovšem zahrnuje to změnu myšlení a velkou kreativitu – rozuměj drzost. Místo drahého profilu s laserově řezaným gobem použil jeden z mých kolegů staré „kilo“ s rozbitou čočkou, přehodil ho papírovou krabicí a do ní vyřezal otvory. Výsledek mě uchvátil. To, čeho by s novým profilem elegantně dosáhl za pár vteřin, vyžadovalo tímhle DIY (udělej si sám) způsobem mnohonásobně víc času, práci s nožem a gaffou a rovněž loupež krabice. Výsledek nebyl dokonalý, a přesto měl nějakou kouzelnou přidanou hodnotu. Nedostatečný počet řídicích jednotek i světlometů a omezené možnosti jejich umístění v nedivadelních prostorech nás nutily přicházet s netradičními nápady, které často vedly k velmi zajímavým výsledkům, na jaké by si nikdo ve velkém provozu netroufl. Když jsem před dekádou dostal nabídku na spolupráci se skupinou Handa Gote (HG), cítil jsem něco jako pýchu. Handa Gote pro mě byli trochu tajemnou skupinou. Jejich představení mi přišla úžasná, ačkoliv světlo jako dramatickou složku pro svá postdramatická díla téměř nepoužívali. Dokonce hlásali heslo „smrt světelnému designu“. Představení Silent svítili jedním zářivkovým tělesem a „pracákem“, v „kraťasu“ Noise používali nezapojené divadelní světlomety jen jako podkladky pro své elektronické serepetičky. Naproti tomu je každé jejich představení jiný žánr, na jevišti nic neschovávají (včetně techniky i techniků), nejde tak úplně o divadlo, ale spíš o jakýsi divadelní výzkum, a vyznávají DIY, tedy „udělej si sám“, což je mi jako sledujícímu pořady Přemka Podlahy blízké.
Obr. 2. Scéna z představení Metal music; v popředí automobilové světlomety
(foto: archiv HG)
Nabídka spolupráce na nové premiéře byla podmíněna tím, že jako technik převezmu i jejich zatím poslední představení Emily, ke kterému existoval světelný plán pouze ve vzpomínkách šéftechnika divadla Alfred ve dvoře, který to představení sice nedělal, ale prý viděl. Začal mě nahlodávat pocit, že ve skutečnosti nepotřebují osvětlovače, jen se jim hodí někdo, kdo má řidičák. Moje zasvěcení u HG se odehrálo v Košicích na pekelném festivalu, kde jsme se vlivem zmatené organizace posouvali během dne přes tři jeviště. Na přípravu a svícení něčeho, co jsem do té doby neviděl, jsem měl hodinu, jel jsem to bez zkoušky, takže na nějaké parádičky ani nebyl čas. Díky tomu jsem HG nemohl urazit ani náznakem light designu, a čekala mě tak vysněná práce na novém představení Houby.
Obr. 3. První scéna Rain dance; „přebuzená edisonka“ každou chvíli záměrně vybuchne (foto: archiv HG)
Houby
Hned na první zkoušce jsem se dozvěděl vše potřebné. Na jevišti obrovská mulda mulčovací kůry, ze které se v úvodu stane velké čtvercové jeviště. Vlevo muzikanti, vpravo mikroskop propojený do videoprojektoru a vzadu odkrytá bílá stěna, na kterou se promítají diapozitivy ze školního diaprojektoru. A celé je to o houbách a o lese. Tak jsem si pro začátek ustanovil hlavní předsevzetí: Je to v lese, tak hlavně žádnou zelenou barvu! Použil jsem v tehdejší Altě všechno, co tam měli, a pověsil na poměry velkolepou sadu světlometů jen na jednu stranu, což některé členy HG maličko vyvádělo z míry a k mému překvapení mluvili o absenci symetričnosti. Nicméně jeden úhel, různá intenzita a velikost stop světelných zdrojů dokázaly napodobit průchod slunečních paprsků korunami stromů a evokovat tak lesní atmosféru. Potěšilo mě, když mi kamarád a rodák ze šumavských hvozdů světla pochválil a byl skálopevně přesvědčen, že jsem se byl podívat v lese. Dalším světelným principem byla mnou „zbastlená“ žárovková rampa z plechového koryta, kterou jsem vyrobil měkké přední světlo. A pro psychedelické scény jsem, pomocí rozbitého zrcadla zavěšeného na gumách a ovládacího provázku nataženého k osvětlovací režii, odrážel rozlámané paprsky různobarevného světla. Jakkoliv byla světla působivá a funkční, bylo jasné, že tohle představení bylo v HG spíš výjimkou.
Obr. 4. Zrození sběrače v představení Houby (foto: archiv HG)
Metal music
Postapokalyptická hříčka měla už od prvního plánování pro světla jasná omezení. Performeři si museli veškeré rekvizity a scénografii, včetně světel, přivézt na jeviště v nákupním vozíku. Na začátku se objevila jen prázdná, syrová scéna. Klasické divadelní reflektory jsem nechtěl vzhledem k tématu používat. Jako hlavní světlo jsem zvolil nad jevištěm zavěšenou starou sodíkovou výbojku se žlutozeleným zabarvením „nabastlenou“ do dřevěné krabice. Měla své vrtochy a nestartovala bez uzemnění, které tedy obstarával performer na jevišti tak, že se v pravý čas chytil odizolovaného drátu nataženého z jeviště k výbojce. „Sodík“, o kterém raději nechtějte vědět, kde jsem ho „našel“, byl unavený a starý a najížděl do svého plného výkonu několik minut, což bylo žádoucí, a ve svém maximu poskytoval téměř nepřirozené šero. Zbytek světel si performeři roznášeli při akcích po jevišti sami: čtyři přední reflektory z vozu sovětské výroby jako spodní rampu, osm světlometů z motocyklu Jawa vysunuli vysoko na stativ v zadní části jeviště jako jakousi mocnou a levnou Svobodovu rampu. Všechno napájela jediná autobaterie, umístěná uprostřed jeviště coby součást scénografie. Během hodinového představení pomalu „umírala“, světla bledla a postupně vyhasínala.
Obr. 5. Erben: Sny – stůl technika, zleva: gaffa, diaprojektor, promítačka 8 mm, stmívač pro čtyři skupiny světel, štych a analogový delay (foto: archiv HG)
Erben: Sny
Představení podle krátkého textu Karla Jaromíra Erbena bylo reminiscencí na masopustní lidové divadlo předminulého století. Hlavní světlo obstaraly dřevěné truhlíky osazené klasickými žárovkami. Desítky stejných zdrojů zalily divadlo zvláštně rozpitým měkkým světlem a nespočet skoro neznatelných stínů, které se současně s pohybem herců rozbíhaly po zdi do všech stran, vytvářely dojem svícení petrolejovými lampami. Důležité detaily, jako třeba kouřící brambora nebo chvějící se ruka, však v tomto světle zanikaly. Vyřešil jsem to sledovacím reflektorem, zvaným též štych. V kontextu rukodělnosti představení a inspirace ochotnickým divadlem byl vyroben z pozůstatku půlstoletí starého profilu anglické výroby a nízkovoltové žárovky z traktoru. Na tubus optiky posloužila plechovka od technického benzinu, do které pěkně pasovala čočka z vyřazeného inteligentního spotu Martin Pal 1200, který měl za svého mládí cenu stovek tisíc korun. Jeho optika tak získala druhý život ve směšně slabém DIY světlometu! Osvětlovač, který ho ovládal, seděl u stolu v první řadě společně s diváky, zároveň titulky vyškrábané na skleněné diapozitivy promítal pomocí projektoru vyrobeného z velké rezavé plechovky od oleje, doplněné čumákem ze světlometu předválečné firmy Vohralík, krájel chleba a špek, který nabízel okolo sedícím divákům, a společně s performery zpíval lidové písně.
Obr. 6. Příprava improvizované žárovky: skleněný poklop, hrnčířská hlína, dráty,
tuha z verzatilky, 24 voltů, oxid dusný (foto: archiv HG)
Obr. 7. Performeři v představení Mutus Liber s napětím pozorují vlastnoručně vyrobenou žárovku pod napětím (foto: archiv HG)
Rain dance
„V představení ani při jeho přípravě nebyl použit počítač ani žádné jiné přístroje založené na softwaru a obsahující integrované obvody.“ Tahle věta stála na programu k představení Rain dance. To znamenalo i ručně tisknout plakáty a programy sítotiskem, zkoušky nesvolávat e-mailem ani mobilem a používat jen analogové přístroje a poštovní holuby. Abych také dostál závazku, rozhodl jsem vyhodit z kola i stmívače a osvětlovací pult. Proměnu světel tak sami performeři obsluhují na rozměrné fošně s vypínači a jističi, do které jsou všechna scénická světla, promítačky a diaprojektory zapojeny. Jedním z témat představení je také odpad, a tak jsou místo komerčně vyráběných filtrů použity igelitové tašky nejrůznějších obchodních řetězců, ve kterých jsme si během zkoušení přinášeli svačinu. Ve světlech umístěných na zemi používáme skleněné zelené a hnědé lahve od vína. Nevím už, který divák nazval svícení přes lahve od vína prvním opravdovým konceptuálním light designem: „Protože přece všechny ty vína musel light designer během zkoušení nejdřív vypít“, ale měl pravdu. Light designer jich opravdu během zkoušení vypil daleko víc, než jich nakonec použil. Každá lahev se svým odstínem přece jenom nehodila, a tak bylo třeba zkoušet nové a nové. Práce s tajemnou skupinou, která dělá divné divadlo, a navíc v netradičním prostoru, to si žádá od našince často velké oběti.
Autor tohoto článku přiznává, že některá představení nejen svítil, ale také v nich vystupoval, za což by měl být zřejmě z osvětlovačských kruhů navždy vyloučen.
Jan Dőrner (1975)
Jan Dőrner se jako světelný designer, scénograf, amatérský filmař, tvůrce a příležitostný herec podílí na mnoha složkách tanečních, pohybových i činoherních představení. Je členem skupiny Handa Gote a Wariot Ideal. Světlu a jeho využití v divadle se věnuje víc než půlku svého života. Vytvořil světelnou dramaturgii jak k baletům a operám, tak i k mnoha představením alternativní scény. Při divadelní práci se snaží o propojení zastaralých přístrojů s moderní technikou, hledá cesty k nestandardnímu svícení a přetváří šrot, kovový odpad a pozůstatky elektroinstalací v netradiční světlomety.
Vyšlo v časopise Světlo č. 6/2019 na straně 43.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.