Světelný design v kostce – Část 43 – Jan K. Rolník: 36Q

36Q je projekt Pražského Quadriennale (PQ), jehož cílem je představit scénografii nejen jako umělecké médium, ale také jako médium technické. Je založen na spolupráci umělců různého věku a národnosti, jednotícím prvkem je touha po experimentování se stále se rozvíjející technologií, které vyústí v pohlcující zážitek. Právě takový zážitek se tvůrcům podařilo zrealizovat projektem Blue Hour, který se v rámci 36Q uskutečnil během PQ 2019. Institut světelného designu přináší rozhovor s Janem K. Rolníkem, který je spolukurátorem tohoto projektu.

Obr. 1. Projekce na lešeňovou věž v instalaci Blue Hour; generativní videoobsah
na fotografii – Lukáš Dřevjaný (PQ 2019, 36Q, foto: Tomáš Brabec)

Jak jste se dostal k práci na projektu 36Q v rámci Pražského Quadriennale?

Technologiím v umění a kreativních průmyslech se věnuji už delší dobu. Spoluzakládal jsem Institut světelného designu a festival Signal, působil jsem v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).

Při startu Signalu bylo naší hlavní motivací přitáhnout pozornost co nejširšího spektra lidí k umělecké práci se světlem a novými technologiemi a povzbudit českou tvorbu tohoto druhu. V Institutu světelného designu se už dlouho snažíme o zvýšení úrovně vzdělávání v oboru světelného designu se zaměřením na divadlo, operu a tanec. Pozvání od umělecké šéfky Pražského Quadriennale Markéty Fantové, abych společně s ní rozvinul projekt 36Q pro PQ 2019, bylo pro mě příležitostí pokusit se i o určitý experiment. Dělat věci, které jsem ještě nedělal, mě zajímá, baví a nabíjí, protože se toho vždy hodně naučím a poznám nové lidi.

V čem Vaše práce spolukurátora spočívala?

S Markétou si myslím dobře rozumíme. Nejprve jsme dlouho diskutovali o tom, co a pro koho má vlastně projekt 36Q dělat a jak by toho mělo být dosaženo. Pak jsme napsali první koncept projektu – jakousi kurátorskou koncepci, dá-li se to tak nazvat. V zásadě šlo o popis cílů projektu, cílových skupin, návrh organizační a časové struktury projektu a velmi hrubý odhad nákladů. To bylo přibližně dva roky před samotnou realizací. S tímto dokumentem jsme začali hledat první členy týmu, partnery a zdroje financování. Vzhledem k tomu, že se musím starat i o svou firmu, nemohl jsem se této přípravy účastnit na plný úvazek, tedy obrovskou část práce z hlediska grantů a partnerů odvedla Markéta Fantová a tým PQ.

Když se realizace přiblížila, hlavním úkolem, který jsem si vytyčil, bylo vytvořit a udržet v týmu dobrou, konstruktivní náladu a nadšení pro náš společný projekt. Současně bylo zapotřebí držet celou věc „pohromadě“, aby se projekt nerozpadl do několika aktivit realizovaných několika skupinami. Snažil jsem se i o nenásilné směřování všech k nějakému finálnímu procesu a tvaru, který jsem si představoval. V době realizace jsem pak dělal vše, co bylo zrovna potřeba – produkci, management, technickou podporu, PR apod.

Obr. 2. Jedna z věží prosvětlená zezadu – využití výtvarného charakteru struktury stavby (PQ 2019, 36Q, foto: David Kumermann)

Co bylo obsahem projektu 36Q?

Celý projekt měl vlastně tři hlavní cíle. Zkusím to vzít od konce: v průběhu PQ 2019 jsme v Malé sportovní hale na pražském Výstavišti vytvořili společně s asi osmdesáti umělci a techniky velkou uměleckou instalaci s názvem Blue Hour. Vzhledem k velikosti celé věci jsme místo pojmu „instalace“ používali raději výraz „environment“ neboli „prostředí“. Ten výraz byl vhodnější i proto, že se nejednalo o nějaký jeden objekt, ale o celou „krajinu“, kterou bylo možné procházet, objevovat, trávit v ní čas podle libosti.

Dva další cíle projektu spočívaly v procesu přípravy této instalace. Jedním z těch úkolů bylo pokusit se o skutečně multidisciplinární a mezinárodní tvůrčí spolupráci na jednotném a komplexním uměleckém díle, během níž mohou jednotliví umělci navzájem sdílet své zkušenosti, rozvíjet své znalosti a schopnosti, navazovat pracovní či osobní vztahy.

Druhým bylo vyzkoušet některé nové přístupy, postupy, koncepty a nápady, které mohou vznikat v takto mezidisciplinárním prostředí za pomoci zcela aktuálních technologií. Trochu takový Bauhaus současnosti. Tedy v základu šlo o tři věci: experimentovat, rozvíjet se a tvořit.

Obr. 3. Světelné efekty svítidel od společnosti ROBE
(PQ 2019, 36Q, foto: David Kumermann)

36Q byl projekt zaměřený na nové technologie. Co jste měli k dispozici? S jakými prostředky tato velká skupina pracovala?

Scénograficky či architektonicky se primárně jednalo o dvě průchozí věže postavené z lešení (asi 8 × 6 × 24 metrů), které stály symetricky proti sobě. Lešení bylo doplněno projekčními plochami po celé své ploše. Veškeré projekční a odrazivé materiály byly poskytnuty společností ShowTex. Mezi věžemi na volné ploše bylo 36 kruhových „bazénů“ o průměru asi 2,5 metru. Ty byly povětšinou plné vody, v některých však byly i různé jiné materiály. Z hlediska techniky/hardwaru/železa bylo v hale instalováno přes 120 zcela nových světel od společnosti ROBE – našeho generálního partnera (především Megapointe, T1 profile a T1 wash), dále čtyři projektory 21kANSI, osm projektorů 3,5kANSI, kompletní zvukový systém poskytnutý partnerskou společností d & b audiotechnik s novou technologií „soundscape“, která umožňuje pohyb zvukových prvků v prostoru v reálném čase. Světla byla řízena z ovládacích pultů společnosti ETC. V instalaci bylo také použito celkem osm stanic pro virtuální realitu (většinou HTC Vive), které nám zapůjčila Asociace pro rozšířenou a virtuální realitu. Projektory, media servery, systém motion capturing a hromadu dalších věcí nám poskytla britská společnost Production park.

Vše zmíněné bylo kontrolováno a koordinováno z media serverů, na kterých běžel software disguise (dříve d3). Z dalšího softwarového vybavení, se kterým jsme pracovali buď v reálném čase při realizaci, nebo při přípravě projektu, bych určitě měl zmínit Touchdesigner, notch, vvvv, blender, cinema4d, Canvas, Capture, Unity3D, AfterEffects, VectorWorks, SketchUp, AutoCAD a myslím, že je tam ještě řada programů, které jsem vůbec nezaznamenal nebo si je nevybavuji, hlavně v oblasti tvorby a zpracování zvuku.

Pro komunikaci a spolupráci jsme kromě standardních cloudů pro sdílení dat používali platformy Slack a Miro, které všem vřele doporučuji pro tvůrčí spolupráci.

Obr. 4. Snažili jsme se virtuální realitu a v ní se nacházející diváky do instalace začlenit; iglú jsme vymýšleli tak, aby nerušilo architekturu celého prostoru
(PQ 2019, 36Q, foto: Tomáš Brabec)

Říkal jste, že na projektu spolupracovalo více než 80 lidí. Jak jste takový počet lidí koordinovali?

Hned na počátku jsme vytvořili strukturu „pracovních skupin“. Těch bylo sedm: světelný design, zvukový design, video design, virtuální realita, experimentální zvuk, taktilní prostředí a systémová integrace. Každá tato skupina byla vedena profesionálem z oboru. To byl hlavní „jádrový“ tvůrčí tým projektu. Tento tým byl veden mnou a Markétou Fantovou jako kurátory a Romainem Tardym jako vedoucím umělcem. Je zapotřebí zdůraznit, že veškerou tvůrčí práci je třeba připsat celému tomuto týmu, nikoliv kterémukoliv z jedinců. Tento tým jedenácti lidí fungoval opravdu skvěle nejenom díky vysoké kvalifikaci a obrovským zkušenostem všech jeho členů, ale především díky jejich vynikajícím osobním vlastnostem, jako jsou pokora, trpělivost, otevřenost, důvěra a respekt k ostatním. Byl to výsostně mezinárodní tým. Jeho členové jsou z ČR, Belgie, Nizozemska, Kanady, Británie a USA. Většina schůzek probíhala virtuálně, ale bez úvodního osobního setkání, kdy se mohou lidé navzájem setkat tváří v tvář a navzájem si porozumět na osobní rovině, by takto komplexní projekt dělat nebylo možné.

Každá ze zmíněných pracovních skupin byla sestavena z pěti až patnácti umělců či studentů, kteří projevili zájem se na projektu podílet prostřednictvím otevřené výzvy k účasti.

Tento tvůrčí tým dostal produkční, technickou a PR podporu ze strany PQ. Spoustu technické a produkční práce při realizaci odvedli zahraniční i čeští dobrovolníci (z belgické školy RITCS, z mezinárodního networku OISTAT).

Takže projekt měl určitou strukturu, která zajišťovala více či méně hladkou distribuci informací a koordinaci práce.

Jak byl celý projekt financován? Jak jste zaplatili takové množství umělců a techniky?

Domnívám se, že v ČR není mnoho kulturních/nekomerčních akcí, které by dokázaly tak velký projekt realizovat v tak malém rozpočtu, se kterým jsme pracovali my. Převážná většina veškeré techniky a projekčních materiálů byla poskytnuta partnersky. Všichni umělci „jádrového týmu“ pracovali na projektu za velice nízké honoráře, a většina účastníků pracovních skupin si dokonce platila účastnický poplatek (kromě toho, že si museli pokrýt náklady na cestu a ubytování). To vše je myslím možné především díky tomu, že PQ je světově ojedinělá platforma, na kterou se každý čtvrtý rok sjede na 8 000 profesionálů z oboru performing arts z celého světa.

Obr. 5. Virtuální zážitek v instalaci Blue Hour byl podpořen haptickým vjemem chůze v písku; snaha o překračování hranic virtuálního a reálného se projevila i zde
(PQ 2019, 36Q, foto: Tomáš Brabec)

Váš výsledek v Malé sportovní hale byl působivý, ale nebylo mi moc jasné, co to vlastně má znamenat. Co se tím chce říct?

Konceptuálně jsme – a tím myslím celý jedenáctičlenný tvůrčí tým – celou instalaci budovali z několika inspiračních zdrojů. Všichni se shodujeme na tom, že doba, ve které teď žijeme, je dobou hluboké a razantní proměny společnosti. Virtualizace našich životů, devastace přírody, separace sociálních „bublin“, vzájemné proplétání různých oborů lidské činnosti, snaha o útěk jsou pro nás významnými projevy těchto změn. Tedy celá instalace vypovídá o změně stavu, proměně, dynamice.

Vzhledem k tomu, kolik tvůrčích lidí se na instalaci podílelo, jsme se rozhodli udržet koncept celé instalace co možná nejvíc obecný, abstraktní, spíše zaměřený na emoci. Jako určitou „krystalizační osu významu“ (jak by řek Jan Mukařovský) jsme zvolili cirkadiální rytmus. Tedy biologický cyklus proměn a kolísání aktivity lidského organismu. Denní cyklus 24 hodin jsme „převrátili“ do 24 minut, což vytvořilo hlavní časovou smyčku celé instalace.

Naším cílem nebylo vytvořit dokončenou, hotovou instalaci/objekt, ale spíše připravit opravdu hřiště nebo krajinu, ve které neustále něco vzniká, něco se mění, něco tam žije a něco umírá. Proto jsme kladli důraz i na generativní a procesní postupy. Skupina experimentálního zvuku a skupina taktilních prostředí sestávala z performerů a experimentátorů, kteří po celou dobu otevření instalace Blue Hour tuto oživovali svou tvorbou zvuků, pohybů, tvarů a významů.

Krajinu nelze popsat jednoduchým tvrzením. Je příliš složitá. O něco obdobného jsme se pokusili i v Blue Hour.

Jste spokojen s tím, jak projekt dopadl, a plánujete nějaké jeho pokračování v budoucnu?

Já jsem s výsledkem celého projektu velice spokojený. Hlavním důvodem jsou zcela nadšené ohlasy účastníků projektu – mladých či zkušených umělců a studentů, kteří se na tvorbě celé věci podíleli. Měli příležitost pracovat v mezinárodním a mezidisciplinárním prostředí, kde byli nuceni využít maximum svých sil a schopností pro spolupráci na jednotném, komplexním díle. Troufám si tvrdit, že i pro návštěvníky bylo 36Q zajímavou komplexní inspirací. Myslím, že se nám podařilo dosáhnout toho, co jsme si na začátku vytyčili. Pro mě to bylo úžasné dobrodružství, kdy jsem se toho hrozně moc naučil a poznal spoustu skvělých lidí. Bylo mi ctí a potěšením s nimi pracovat. V případném rozvinutí projektu v budoucnu bych se rád soustředil víc na experimentování s technologiemi pro generativní tvorbu obsahů a současně na konkrétnější sdělení. Soustředěnější práce s menším množstvím lidí a s větším rozpočtem by bylo ideální pokračování projektu 36Q. Snad se nám to podaří…

 

Jan K. Rolník
Kurátor a producent. Spoluzaložil, produkoval, řídil různé projekty či se na nich jako kurátor podílel – Pražské Quadriennale 2007 a 2019, Divadelní architektura ve střední Evropě, Institut světelného designu, festival SIGNAL, Český pavilon na EXPO 2015 v Miláně a další…

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 5/2019 na straně 48.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.