Světelný design v kostce – Část 37 O osvětlovačích, světelných designérech a chrámech kultury – 1

V těch prastarých dřevních dobách, kdy muži nevyšli bez klobouku na ulici a par64 existoval jen na rýsovacích prknech ve studiích futuristů, bylo divadelní osvětlování oborem stejně složitým jako výdej chlebíčků ve foyer. Na jevišti buď vidět bylo – nebo nebylo. A chlebíčky buď byly, nebo nebyly. Obojí dokázalo výrazně pokazit divadelní zážitek, ale rozhodně se nestalo tématem k hovoru, natož k hádce.

Zatímco se civilizace vyvíjela prudce kupředu k lepším zbraním, volebním systémům a teplejším oblečkům pro psy, diváci o přestávce dál spokojeně baštili své chlebíčky a v zápisu o inscenaci se opakoval stejný text: „herci byli vidět“. Umělecký vklad scénického osvětlení byl stále redukován na dobře načasovanou tmu a občasný pokus o tmu částečnou, kdy bylo vidět jen trochu a herci pak zmateně bloudili temným lesem za hranicemi Athén. Ale jinak se usilovně „šajnilo“, co to dalo, protože divadelní inscenace je drahá legrace a to se musí prodat. Proto také archetyp osvětlovače vypadá jako bodrý strýc s vadou řeči, v modrém plášti, v pantoflích a se štípačkami a šroubovákem v kapse. Rozervaného dandyho ve špatně padnoucím sáčku byste mezi nimi tenkrát těžko hledali. Tohle bývala práce, pro kterou stačil výuční list z elektra a ambice krtka.

Obr. 1. Takzvaná pohledová zkouška: světelný designér opětovným upřeným pohledem ověřuje skutečnost, že rekvizita svítí; finální verze bude sice na baterii, ale čtyřikrát těžší a v polovině premiéry vypoví službu

Tu a tam se objevil ambiciózní výtvarník, který se právě vrátil z výstavy barokních mistrů a zatoužil přenést chiaroscuro na jeviště. Byli tu scénografové, které nebavilo pracovat jen s plátnem a dřevem a sochat světlem se jim zachtělo. Mezi divadelními krtky ovšem platili za heretiky, a cokoliv tihle mistři do českého divadla přinesli, to po nich rychle uklidili a jelo se dál po starém. V nejednom tuzemském obludáriu tahle doba ještě trvá, mnohdy ke spokojenosti inscenátorů, herců, diváků i prodavačů chlebíčků.

Technologický vývoj se ale jako vlna kyseliny převalil přes Krušné hory a naleptal staré pořádky. Na jevištích se objevovali chytráci, kterým nestačila legendární a celé generace laděná kuchyně (jazykem chytráků general wash). Chytráci, kteří chtěli dramatické kužely světla, blábolili o kontraprůvanech a mávali cizokrajnými vzorníky filtrů. A tak, zatímco se strýcové v modrých pláštích zamykali za dveřmi s nápisem „regulace“, někteří jejich mladí učňové plaše vylézali na jeviště a šeptali: „Mno, víte, ono by to šlo, Franta půjde za chvíli dom, tak já to pak připravím, jo?“ Tihle střapatí mládenci (a brzy i děvčata) pak tu a tam začali propadat té podivné vášni, kterou tajně, šeptem ve tmě na lávkách, nazývali světelný design. A aby své vysněné profesi dodali později v hospodských debatách vážnost, začali mluvit o „light-designu“. Jako že nic převratného, jen takový „lehký design“, netlačíme na pilu přece. Až se budou za světla rozdávat Thálie, bude to už skutečný lighting design nebo ještě něco lepšího.

Jak se tak v některých divadlech narodili první světelní výtvarníci, bylo mnohým režisérům a scénografům zatěžko vracet se do stojatých vod s tlustými kapry v modrých pláštích. Tu a tam si, velmi opatrně, přivedli svého střapatého světelného designéra s sebou. Že to pak v takovém smrdutém rybníku mocně zabublalo, to si nemusíme vyprávět. Nemusíme, ale budeme. Na příkladu zcela imaginární zakázky pro naprosto anonymní divadelní instituci nyní čtenářům osvětlím, jak třeskutě zábavná je profese světelného designéra.

Obr. 2. Scénografie snů – kamion z Fausta ve Stavovském divadle; celkem 61 DMX řízených okruhů; při technické zkoušce jich funguje 22; co si sám nenapájíš, shoří

Píše se den D –267. Rozuměj –267 dnů od plánovaného data premiéry činoherní inscenace. Zavolá vám renomovaný režisér, který právě sedí s renomovaným scénografem v renomovaném baru a pije zcela běžný drink. Je to asi takhle:
„Hele, čau, tady <režisér>, jsem si na tebe vzpomněl teďka, co děláš v říjnu? Já budu v <chrámu kultury> inscenovat Antigonu/ /Macbetha/Noru a scénografii k tomu bude dělat <scénograf>, se znáte, ne?“

V pozadí souhlasné říhnutí.
„No hele, a my bysme to chtěli dělat jako hodně jinak, jako že úplně, chápeš, jako že na jevišti bude kolotoč/kamion/šestset-sádrových-trpaslíků a bude to geniální, a říkali jsme si se scénografem, že bysme tě jako chtěli na ten light design, co ty na to?“
„No, asi jo, počkej… jo, mám volno, oukej.“
„Super, bude to skvělý, tak se brzo potkáme a všechno ti řeknem!“

Dmu se pýchou, právě mě přizvali přední tvůrci k projektu v <chrámu kultury>, má kariéra míří do stratosféry a manželka na mě bude pyšná!

D –201. Schůzka v bytě scénografa. Přicházím s hlavou otevřenou, dostávám láhev otevřenou. Navzájem se ujistíme, že teď už týden nepijeme, ale že sklenka k práci se nepočítá. Scénograf plaše donese papírový model jeviště <chrámu kultury> s návrhem scénografie a otevře prastarý laptop, aby předvedl inspirační obrázky. Laptop se začne svévolně aktualizovat, takže si zatím připíjíme a začíná komentovaná prohlídka papírovým modelem. Tady bude stát tohle, pak bude ta scéna svatby, během ní tady sjede tohle a pak tohle zmizí a tohle je druhá půlka, kde je všechno úplně jinak. Během diskuse zjišťuji, že divadelní hru vůbec neznám a že jsem si přečetl podobně znějící od úplně jiného autora. Scénograf vysvětluje, že tady budou zářivky a tady projekce a já mu vysvětluji, že sem zářivky nepůjdou a že tady na tu projekci není prostor, ale že se toho nebojím a nějak to vymyslíme a tady sem a támhle dáme ledky, ať se v tom představení má pokaždé co podělat. Mezitím předstírám, že si píšu SMS s manželkou a studuji na Wikipedii děj zmíněné divadelní hry. Režisér konstatuje: „No vlastně na tom jevišti nic moc není, takže hodně spoléháme na tebe, že to uděláš velký.“ Odcházím zmaten.

D –166. Explikační porada v dílnách. V zasedačce sedí četa zachmuřených zaměstnanců <chrámu kultury>, pro umění půda úrodná asi jako asfaltové parkoviště. Režisér se scénografem představují koncept a vysvětlují skrytou genialitu kolotoče/ kamionu/šesti-set-sádrových-trpaslíků. Dílny suše konstatují, že to už tady měl <zasloužilý režisér> v roce 1993, a že jako jestli to fakt chtějí, tak jo, ale tenkrát na to byly peníze a čas a všichni víme, že dneska si každý vymýšlí to a tamto a v budově dílen zrušili výdejnu chlebíčků, a už toho začíná být dost. Šéf umělecko-technického provozu pokrčí rameny, že jako klidně, ale neví, kam to dá, protože poslední místo ve skladu kulis zabral Drákula, takže to holt bude třeba na ulici před divadlem, ale že to není jeho problém. Šéf osvětlovačů vstoupí do debaty s tím, že teda ty ledky a ty zářivky by měly dodat dílny, že oni to nebudou na poslední chvíli dodělávat a pájet jako posledně, že to není jejich práce. Dílny se brání, že mezi jejich devadesáti zaměstnanci nikdo nemá atestaci na práci s pájkou a že budou muset najmout odborníka a že to bude stát asi extra. Umělecký šéf vše zakončí bonmotem, šéf dílen složí hlavu do dlaní a rozejdeme se.

Obr. 3. Vlevo světelný designér předává instrukce, vpravo bouřlivě souhlasí místní osvětlovači

D –117. V podroušeném stavu v hotelu na druhém konci Evropy sepisuji rozpočet na ledky, zářivky a blikající pentagram, protože zítra je deadline a já jsem trotl.

D –83. Předávací porada. Koná se nakonec o týden dříve, o čemž jsem se dozvěděl předevčírem. Jsem na obskurním zájezdě v <co-tu-sakra-dělám>, a tak jen ukonejším scénografa, že si to s kluky od světel domluvím pak a že rozpočet má v mailu. Jakkoliv ve smlouvě stojí, že v den D -83 slavnostně předám světelný plán, nacházíme se v Česku a místní chrámy kultury jsou fabriky, kde je na všechno zoufale málo času a obracet světelný park naruby se tu může, jen když přijede děda Wilson. Takže pošlu mail, kde stojí, že na forbínu frknu nějaký sunstripy, na sedmnáctý tah dva HMI fresnely a do té díry v propadu tři rezavé parky. Odpověď zní: „Hm, hm, mno, uvidíme, asi by to šlo.“

D –66. Výrobní porada. Plánovaný rozpočet překročen o 66 %. Ta ocelová konstrukce, co měla vyjet z podlahy, bude nakonec hadr, co spustíme zhora. Trpaslíků bude jen čtyři sta a budou z polystyrenu. Deus ex machina se ruší, bůh přijde po svých. Osvětlovačům mimo záznam diplomaticky naznačuji, že bych chtěl použít několik lehce nestandardních řešení, odpovědí je dumavé kroucení hlavou, že to bude asi problém. Poradu zakončuje monolog bezpečnostního technika, kde se ukáže, že mluví o úplně jiné inscenaci.

D –25. Montážní zkouška. Na jevišti <chrámu kultury> sborově kleje četa techniků. Oficiální plán je od devíti ráno stavět kompletní scénu, pak konstatovat, co se dá ještě vylepšit, a třeba si během obědové pauzy jevištní techniky trochu zkusit něco posvítit. Skutečnost je následující: náklaďák z dílen přijíždí v půl jedenácté, příčin zpoždění je asi sedmnáct a jedna z nich jsou skvrny na slunci. Po vyložení všech dílů se ukazuje, že z deseti dílů přivezli osm, devátý zapomněli naložit a desátý nikdo nevyrobil. Technici z dílen usilovně pižlají, převrtávají a buší kladivy, zatímco se jevištní technika sdružuje v hloučcích a konstatuje brzký konec světa. Když odejdou na oběd, zkusíme na chvíli posvítit do trosek dekorace a jediné, co zjistím, že nestandardní postupy vedou k nestandardním výsledkům. Odpoledne se na chvíli objeví na jevišti nástin toho, co lze očekávat za týden. Loučím se s osvětlovači s tím, že „si to uděláme hezký, že jo, chlapi“ a mířím do nejbližšího výčepu.

D –18. Schůzka před technickou. Doma u scénografa civíme na papírový model a posloucháme režisérovy plačky nad tím, že neměl čas na zkoušení, že nikdo neumí texty, že herci jsou namyšlená sebranka mentálně zaseklá v osmdesátých letech, že vedení <chrámu kultury> mu hází klacky pod nohy a že dramaturg si už týden neumyl nohy. Pak posloucháme scénografa a jeho přirovnání dílen divadla k chráněným dílnám. Pokusím se protnout atmosféru marnosti a začnu šermovat kapesní svítilnou v modelu scény a hovořit o kráse. Jednou baterkou se do půlmetrového modelu svítí moc hezky. Že to pozítří taková legrace nebude, si nechávám pro sebe. Spolutvůrci se ale nakonec oklepou z chmur, otevíráme scénáře a pomalu se protloukáme scénou za scénou. Čím víc se venku šeří, tím víc řádků v mých poznámkách obsahuje záhadné zprávy typu: „nějak hezky, spíš dotepla“, „bizár vlevo“ a nejoblíbenější „nevim, asi tam rožnu“. Nakonec, v jednu ráno, po šestém kafi, máme hotový rámcový seznam světelných změn. Vše jsem si zapsal v kódovém jazyce a představuji si, že ty usoplené stránky jednou skončí v muzeu jako originál prvního nástřelu největšího světelného designu desetiletí.

Obr. 4. Momentka z montáže dekorace: zápal technického týmu pro práci je více než patrný

D –16. Technická a svícená zkouška. Prubířský kámen technických, uměleckých a diplomatických schopností světelného designéra. Není výjimkou, že je designér povolán k dílu na poslední chvíli a s inscenací se seznamuje teprve v tento veliký den, aniž by měl nejmenší tušení, která bije. Zde je nutné přiznat, že málokterá jiná branže tolik prověří vaši schopnost blafovat. Nevíte nic a všichni od vás očekávají, že spasíte hroutící se umělecký projekt. V den svícené zkoušky nesmíte zanedbat nic. Začnete tím, že den předtím zaplatíte už po třetím pivu a jdete o půlnoci spát. Zkoušel jsem to i po druhém pivu, ale do tří do rána jsem nezabral, hlavou se mi honily temné scénáře a stejně jsem musel pro to třetí do ledničky.

Důležité je, i jak se obléknete. Můžete dorazit v bílých kalhotách a sáčku a všem tím vyslat signál, že vy na nic šahat nebudete. Umělci budou spokojení, jakého mají fešného profíka v týmu, ale technici vám to dají sežrat a v kantýně se ještě rok bude povídat, že nic neumíte a ten džob jste dostali přes postel, i když jste ženatý a nejste ani režisérův typ. Na druhou stranu, když dorazíte v odrbaných kapsáčích a triku Motörhead, ztratíte se v davu a umělci vás budou podezřívat z kolaborace s technickou sekcí. Zvolte zlatý střed – košili čistou, ale dost pomačkanou, dva dny v batohu postačí. Kalhoty elegantní a padnoucí, ale měly by být trochu cítit rozlitým pivem. Na nohách tenisky – v bezpečnostních botách budete šprťák, v lakýrkách zase režisérův plyšák. No a nakonec si s nedbalou elegancí zavěsíte za pásek svůj multitool (frajeři Gerbra, machři Victorinox a praktici Leathermana), laserový metr a krucifix. Jste ready, zavěsíte tam dvojitý kafe a vzhůru do <chrámu kultury>!

Prvních několik hodin na jevišti zabere stavba dekorace, takže můžete bloumat scénou a přesvědčovat sám sebe, že to, co chcete dělat, není kravina a všechno to bude děsně krásný. Tu a tam je záhodno pokývat bradou, ať vědí, že v tom máte jasno. Vnitřní nervozitu lze místy upustit občasným mudrováním s osvětlovači nebo bušením pěstí do nefunkčního automatu na kávu.

Když se stavba dekorace blíží do finále, jako první přijdou na řadu přípravy na podlaze. V menších divadlech do toho „urejpáte“ prvního osvětlovače, co se nestačil schovat, ve větších scénách potkáte tzv. podlaháře. Podlahář je v hierarchii divadla nejnižší šarže a najdete mezi nimi začínající mladíky, končící zapšklé strýce i dobrodruhy, co zanechali rozumné práce a přišli si sem pro rok nebo dva plné zábavných historek k budoucím táborákům. Tahle banda vám připraví průvany, těch pár van za showfolii, něco na forbínu a nakonec, po přemlouvání, i ty ledkové hlavy na zem za portály, což tady teda jako ještě nedělali, a když to chcete, tak dobrá, ale k čemu by to bylo, leda do toho někdo kopne, no ale dají to tam a já to později použiju na hlavní trik večera.

Obr. 5. Slavnostně nastoupený tým jevištních techniků vítá světelného designéra v chrámu kultury

Dekorace stojí, jenže ty ledky v římsách, co jsme si specifikovali na výrobní poradě, nesvítí ani ťuk, ukazuje se, že subdodavatel specialista nepochopil fundamentální odlišnost kladného a záporného pólu a divadelní dílny se stomilionovým rozpočtem vlastní pájku nemají. Přibalit si do batohu měřák byl tedy skvělý nápad, nacházíme chybu a osvětlovači ze svého středu vyberou toho největšího troglodyta a vyšlou ho do temného doupěte pro pájku. Ten se o půl hodiny později vrací, opředen pavučinami s pájkou v zubech, vyšplhá na štafle, v pěti metrech nad zemí zaujme pozici smutného makaka a tiše, soustředěně další čtyři hodiny pájí.

My mezitím slavnostně zhasínáme pracovní osvětlení a mně se zvýší tep, odteď už tu velím já. Po lávkách, galeriích, mostech, portálech a kontraportálech teď šplhá několik místních borců a já vydávám instrukce. V ruce mám velkou plachtu se světelným plánem, kterou každých deset minut někde položím a zapomenu. Nakonec si ji vylovím v mobilu.

„A teďkonc rožni tamto třetí kilo zleva…, pardon, rozsviť…, ne, to vedle…, ne, ještě víc vedle.“
„Jo, vraz tam dvěstějedničku…, ne, dvěstějedničku, tohle byla dvěstějednička předloni, vždyť je v tom filtru uprostřed díra…, hele, tohle je dvoustovka!“
„Nene, to je divný, vždyť je na tom napsaný 201.“
„Na tvý mámě je napsaný 201!“
„Tak, a udělej ten spot menší. Ještě menší. Jako fakt malej.“
„Ale to bude hrozně malý přece, to jsme dělali na Rusalku a pak jsme to museli udělat větší.“
„Udělej to hrozně malý. A Rusalce o tom nikdo nepovíme.“

Takhle na sebe pokřikujeme a fokusujeme si takřka všech dvě stě padesát konvenčních aparátů. Formálně bych ze své pozice neměl sáhnout ani na reflektor, ani na osvětlovací pult, ale občas mi trpělivost dojde a ty čtyři obdélníčky ze zoomovacích profilů si udělám sám. Ale především, osvětlovač je nahoře, na lávkách, doma a nejlíp se mu tam přemýšlí. Ve větších divadlech jsou i takoví, kteří v těch výškách skutečně žijí a jen výjimečně scházejí do přízemí do kantýny pro chlebíček. Nakonec si ještě připravíme pár hezkých pozic na hlavy (palice, inteligenty, hejbačky, kebule, jak je libo) a přizveme režiséra.

(pokračování v příštím čísle)

Martin Špetlík (1981) Osvětlovač už od gymnaziálních let, kdy se pro absenci hereckého talentu přesunul na opačnou stranu „reflektoru“. Od amatérského divadla ho neodradila ani studia architektury, která brzy vyměnil za profesionální dráhu za osvětlovacím pultem. Po angažmá v kamenných divadlech (Dejvické a Švandovo) odešel v roce 2007 na volnou nohu a stal se zakládajícím členem divadelních skupin Tantehorse a Spitfire Company. Od té doby si posvítil na široké spektrum žánrů – na taneční a fyzické divadlo, na činohru, site-specific, muzikály i na operu. Ze zhruba stovky světelných designů jsou to např.: Mad Cup of Tea (Krepsko, 2007), Obsession (Compagnie Décalages, 2008), One Step Before the Fall (Spitfire Co., 2011 – Cena za nejlepší světelný design roku), Marguerite (NDM, Alain Boublil, 2011), Uter Que (Tantehorse, 2013), Krakatit (Švandovo divadlo, 2013) nebo Othello (Stavovské divadlo, 2014). Skrze svoji profesi navštívil kanadskou indiánskou rezervaci Wikwemikong, Jihoafrickou republiku, Indii, Jižní Koreu, Sibiř, Manhattan a Brno. Věnuje se i lektorské činnosti v rámci Institutu světelného designu i mimo něj, je technickým manažerem festivalu Nultý Bod a spolumajitelem jedné pražské lumpenkavárny.

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 4/2018 na straně 52.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.