Světelný design v kostce – Část 3
-- Daniel Tesař, WD LUX --
Vejdu a stanu se součástí nepřehledného děje
„Je to téměř pravidlo. Před tím, než poprvé vejdu do divadla na dekorační, někdy zvanou osvětlovací zkoušku, vypiji ráno několik šálků kávy. Snažím se uklidnit a přesvědčit sebe sama, že vím, co dělám. Mívám strach a dobře vím, že strach svazuje ruce. Vejdu a stanu se součástí nepřehledného děje, který – a to je zcela jisté – skončí premiérou.“
Na velkých scénách bývá pořadí toho, co se stane, jasně dáno a naplánováno. Času bývá velmi málo a je velmi drahý. V českých podmínkách bývá zvykem dodržovat následující harmonogram. Jedna až dvě dekorační zkoušky, někdy tři, je-li představení opravdu složité a velké. Během těchto zkoušek je postavena dekorace do víceméně konečné podoby, nasvítí se a naprogramují se cues. Je to prostá matematika. Operní či taneční představení mívají přibližně dvě až tři hodiny čistého času. Průměrně se naprogramuje asi 150 cues. Jestliže je každé vytvářeno pět minut, je nutně zapotřebí dvanáct hodin čistého času. Z tohoto vyplývá jeden fakt: světelný design musí být hotový dávno před tím, než se na jevišti cokoliv stane. Čas na rozmýšlení či experimenty není žádný. Coby světelný designér musím nejen mít hotovou představu, ale i přesně vědět, jaké prostředky použiji. Jak ovšem dospět k výsledku v praxi? Existuje mnoho možností, je však třeba vytvořit si systém a držet se ho.
Obr. 3. Rusalka, režie Jiří Heřman, foto Petra Hajská Scéna z opery Rusalka (ND, 2009) – na rozdíl od současného scénického tance je opera výpravnou „velkou“ produkcí. Pro světelného designéra je to výzva, technicky se vypořádat s možnostmi zázemí divadla – využití tahů pro scénografii, problematické úhly mezi jednotlivými vrstvami apod. Povšimněte si čtyř vrstev plánu – (před)scéna, první portál, druhý, šikmý portál, horizont. Přestože do hloubky jeviště ubývá prostor pro pozice světel vzhledem ke scénografii, světlo v zadním plánu je homogenní, netvoří rušivé stíny (použity průvany, tj. boční světla) a navíc akcentuje dekoraci průsvitem zezadu, což tvoří kontrastní, výtvarnou složku scény. Modře laděná (před)scéna harmonizuje se zadním plánem v „bílém“ (tj. nezafiltrovaném světle, asi 3 500 K) díky uvážlivé práci se scénografií – bílý baletizol, bílé portálové stěny, bílý horizont, bílé kostýmy.
Velmi často mívám přesnou podobu světelného designu připravenu ještě před samotnou prací na jevišti. Málokdy experimentuji. Představu vtělím do tzv. lightplotu – plánu světel, který udává, kolik jakých světel je kde rozmístněno: typy světel, jejich zapojení, pozice, filtry, částečně i fokus. Při přípravě plánu je třeba pečlivá rozvaha nad tahy, jejichž většina bývá obsazena dekorací a výkryty. Nutno dobře kalkulovat s výškou tahů, což se snažím dopředu prodiskutovat s šéfem osvětlení daného divadla a šéfem stavby. Jestliže chci použít pohyblivé hlavy, zjistím si o daných typech co možná nejvíce informací. Použiji-li follow spoty (sledovací světlomety), upřesním jejich pozice a způsob použití. Zkrátka se snažím domluvit maximum možného dopředu. Snažím se vysvětlit, co k čemu bude sloužit, a vyložit, proč tomu tak je. Často se dostaneme do diskusí, většinou týkajících se technické proveditelnosti, popř. časové náročnosti. Klidně si nechám poradit, ale v intenci celkového vyznění. Nakonec zodpovědnost za inscenaci nesu já.
Vždy se snažím odhadnout, jak zdatný je šéf osvětlení divadla. Jestliže seznám, že své práci rozumí, nechám věcem volný průběh a vedu pouze pořadí prací. Snažím se začít složitějšími aplikacemi a postupovat k jednodušším. Používám-li pohyblivé hlavy, začínám tvorbou tzv. palet1) pro pozice, barvu, fokus a zoom. Je-li tento základ hotov, pokračuji fokusováním světel zavěšených na tazích, což většinou zabere nejvíce času. Tato světla jsou obtížně dostupná, většinou ve výšce 10 až 12 m. Snažím se rovnou tvořit tzv. skupiny (groups). Tyto skupiny ob sahují logické celky, které používám pro urychlení programování. Skupiny a palety nechávám odděleny od sebe, aby se při programování nenačítaly parametry pohyblivých světel do skupin s konvenčními světly. Téměř vždy programuji palety hlav ve vektorovém módu2).
Po dekoračních zkouškách zpravidla následuje jedna technická zkouška, na které se ladí vše, co souvisí s technikou představení: dekorace, její pohyb, programování tahů, propadů, točny apod. Vše se zkouší se světly a zvukem. Bez výjimky se na této zkoušce dodělávají světla.
V okamžiku, kdy mám všechny potřebné informace a znám technické parametry, mohu dát své vizuální představě reálný tvar. Nakreslím lightplot a zanesu do něj čísla okruhů. Nepoužívám patch3) pro vlastní přečíslování, na podobné finesy není většinou čas, jakkoliv jde o zjednodušující metodu. Snažím se alespoň vytvořit co nejvíce skupin a palet, přestože většinu nepoužiji, a naopak v průběhu programování vznikne mnoho dalších.
Už v průběhu fokusování si nechávám rozsvítit některé kombinace, a když se mi zdají být dobré, nechám je nahrát coby pomocná cues. Ta pak čas od času ukážu režisérovi a výtvarníkovi, jednak abychom se ujistili, že postupujeme společně, a jednak se snažím oba vtáhnout do děje. Je-li nafokusováno, nechám čas na trochu oddechu a následuje předlouhé programování cues. Standardně sedím zhruba vprostřed hlediště, na místě ideálním pro diváka, mám stůl se zařízením umožňujícím komunikaci s operátorem pultu, stage managerem, operátory u tahů a follow spotů. Nejlepší je mít osvětlovací pult vedle sebe, což bohužel většinou není možné, takže monitor zobrazující okruhy, parametry a cues postačí. Připravím si group listy, cue listy, pořádný poznámkový blok a může se začít. Proces tvorby nálad je příliš komplexní a podmíněný mnoha faktory, nelze tuto problematiku postihnout v několika větách. Zdržím se tedy u několika instrumentálních faktů. Snažte se dodržovat systém, ať je již jakýkoliv. Operátorovi pultu nebo šéfovi světel sdělujte své požadavky jasně a srozumitelně – oni neznají vaši představu, takže formulace “…Prosím o nějakou pěknou, teplou, jakoby snovou atmosféru…“ jim většinou nic neřekne. Této pěkné atmosféry dosahujte příkazy: „…skupina 1@50, 2+3@25, skupina 25@50, okruhy 6+10+12+18+57@FF4), hlavy 1 až 6 paleta 1@70, HMI5) číslo 5@FF barva 10, CYC6) skupina 12+14@80. Toto zapište jako CUE 5, čas crossfade7) 5 sekund…“
Naproti tomu – nechte si poradit, zjistíte- li, že místní posádka přišla na lepší nápad, než je váš. Vzájemný respekt plodí nejlepší výsledky. Ostatně s těmito lidmi strávíte několik dlouhých dnů. Směrem k režisérovi a výtvarníkovi mluvte jasně a otevřeně. Vyhněte se formulacím „…teď to ještě nemáme, ale uděláme to a bude to příště“, když víte dopředu, že požadované není možné. Raději riskujte malé rozladění hned než výbuch vzteku později. Anticipujte, jak režisér přemýšlí a k jakému tvaru směřuje. Sledujte neustále čas a dosavadní průběh práce. Doporučuji pečlivě sledovat čas vyměřený zkouškám a rozvrhnout čas programování tak, abyste do začátků zkoušek byli opravdu hotovi. Čas zkoušek s lidmi na jevišti, neřkuli s orchestrem, je pevně dán, nepřetahuje se ani o minutu.
V zahraničí bývají vypracovány přesné, hodinu po hodině jdoucí harmonogramy, které je třeba dodržet. Jestliže se tak děje, práce nemá zbytečné prostoje. Trochu to připomíná práci filmového štábu. V Česku to tak úplně nefunguje. Produkční práce bývá velmi podceňována, a tím často vznikají zbytečné zmatky, které vedou ke ztrátě času. Plýtvání časem vede ke stresům a stres nevyhnutelně k výbušné atmosféře. Je tedy zapotřebí vytrvalost a trpělivost. Světelný design je obor služebný – slouží představení, také je to obor vyžadující řemeslné znalosti a rovněž obor téměř „umělecký“ – pro mě ovšem ve smyslu umět komunikovat s režisérem, scénografem, produkcí. Jestliže vše již zmíněné platí, je možné tvořit světelný design.
(redakčně upravili Tomáš Morávek a František Fabián, Institut světelného designu)