Světelný design v kostce – Část 29 – Materiál a světlo

Jsem milovníkem papíru. Respektive mám rád papír pro jeho úžasné kvality – je poddajný, je přirozený, vyrobený z přírodních materiálů, je to materiál umělců i květinářek, má hezký zvuk, když se mačká, dají se z něho vyrábět, vystřihovat, lepit a trhat iluze všeho druhu, a hlavně, při prosvícení ožívá, odhaluje vnitřní strukturu, vlákninu, žilky, cévky…

Papír

Samozřejmě záleží na tom, o jaký druh papíru jde, zda je to papír japonský, balicí, krepový, toaletní, či ten nejhorší – novinový :-).

Obr. 1. Bio-graf – sólové představení Dory Sulženko Hoštové – jemný balicí papír, příprava scény pro představení, 2011, scéna a foto Jan Komárek

Jako scénograf a světelný designér jsem zpočátku nejvíc pracoval s obyčejným hnědým balicím papírem, protože byl dosažitelný a levný. Krom organické pocitovosti je papír dobrý materiál pro hru stínů. Ve svých představeních jsem často stíny používal. Vyráběl jsem papírové stěny (něco jako papírová cyklorama), za kterými se pohybovali tanečníci. Tyto stěny byly z hnědého, mačkaného papíru. Papír jsem deformoval záměrně, pro vytvoření struktury. Pruh papíru jsem zmačkal do koule a poté opatrně (aby se nepotrhal) opět vyrovnával hlazením rukou na zemi. Okraje papíru jsem pro zpevnění podlepil průhlednou páskou. Když se papír pověsil, umístil jsem nad něj světelný zdroj jako sprchu a tím se mačkaná struktura zviditelnila a zvýraznila. Něco jako když si představíme měsíční krajinu, na kterou dopadá ze strany sluneční světlo a každý hrbolek, každá nerovnost vrhají stín. Nerovnosti vzniklé zmačkáním papíru vrhají malé stíny a při pohledu na celek vypadá papírová stěna jako živý organismus, jako vnitřek velryby, jako něco, co dýchá…

Stínohru jsme vytvářeli pomocí tzv. porta lights – přenosných světel. Ta byla vyrobena jednoduše z objímky se žárovkou, která byla zasazena do tubusu, což jsem již popisoval v článku Světelný design v kostce – Část 14 Světlo ve tmě (Světlo č. 5/2014, str. 56).

Obr. 2. Paper dreaming – Toronto, 1989, balicí papír, scéna a světla Jan Komárek,
foto Jacques Oulée

„Světlonoši” pohybovali těmito světly v určité vzdálenosti od tanečníků, kteří tančili za papírovou stěnou. Vzdálenost zde hraje důležitou roli. Jednak vzdálenost tanečníka od papírové stěny (čím blíže je tanečník u stěny, tím menší je jeho stín a naopak) a jednak vzdálenost světelného zdroje od tančící postavy (čím blíže je světelný zdroj k tančící postavě, tím je stín větší a naopak).

Na tomto principu lze vypracovat různé varianty stínové choreografie. Prolínáním předního světla a zadního nasvícení se dosáhne pomalého mizení anebo zjevování se stínů. Je to vlastně podobný princip jako ve světě filmu, kdy režisér prolíná jeden obraz s druhým. Je to pocitová záležitost a stíny do této kategorie jistě patří – mohou to být vzpomínky, tajemné bytosti, Marťané nebo duchové předků.

Základní svícení papírové stěny je založeno na třech světelných zdrojích. Je to přední světlo, které maže veškeré nerovnosti papíru a pojímá plochu jako celek, dále horní světlo, které dopadá na papír kolmo (sprcha) a které naopak každou nerovnost papíru zviditelní, a zadní prosvícení. To odhaluje strukturu, zviditelňuje stíny a dodává materiálu určité tajemství – pocit hloubky.

Kombinací a prolínáním těchto světelných zdrojů je možné měnit pocitové pojetí prostoru. Ten může být zcela plochý (přední světlo) nebo hluboký (zadní nasvícení) anebo může tvořit zajímavé, proměnlivé pozadí scény (horní sprcha).

Kromě stínohry lze papír využít jako projekční plátno, a to jak na přední projekci, tak na projekci zadní. Speciálně u zadní projekce je výhodou to, že projektor může být umístěn v menší vzdálenosti od papírové stěny a být skrytý. Svítí sice „proti divákům“, ale jeho světlo neoslňuje, protože je tlumeno strukturou papíru.

Obr. 3. Představení Diptych tanečního uskupení NANOHACH – plastová fólie, choreografie Michal Záhora, tančí Radek Bohata a Michal Záhora, divadlo Ponec, 2016; scéna a světla Jan Komárek, foto Linda Prusová

Malou odbočkou bych ještě zmínil eliminování parazitního světla projektoru. V případě, že zmenšíme formát projekce – tzn., že nechceme promítat na celé velké plátno (nebo papírovou stěnu), ale potřebujeme pouze menší okénko projekce (například 1 × 1 m a méně), zůstane kolem tohoto okénka parazitní světlo – mírně nasvícený větší světelný rám. K odstranění tohoto nežádoucího efektu stačí objektiv projektoru obalit pruhem black wrapu – tenké černé hliníkové fólie (jako bychom tím objektiv prodlužovali), a ten pak, při rozsvíceném projektoru, rukou vytvarujeme tak, aby zastínil nežádoucí parazitní světlo. Lze také vyříznout ve fólii malý čtvereček a objektiv zakrýt stejně, jako když na něj dáváme ochrannou krytku.

Prosvícení hnědého papíru působí velmi teple a příjemně.

Papír je velmi výtvarný materiál a vydrží víc, než bychom čekali. Lze ho použít i na výrobu kostýmů a dekorací (viz obr. 2). Je zde pouze jedna nevýhoda – klasický světelný zdroj nesmí být umístěn příliš blízko, aby papír nevzplanul. To se ale může stát jen v případě, že reflektor svítí naplno. V některých zemích musí z bezpečnostních důvodů světelný designér nebo scénograf papír na scéně nastříkat nehořlavou chemikálií. To se však u nás neděje. Pravděpodobně proto, že politici preferují divadla hořlavá. Protože a logicky – méně divadel = menší rozpočet na kulturu.

Igelitová fólie a celofán

Jsou pravým opakem papíru. Jsou to materiály umělé, v jistém smyslu nesympatické…, ačkoliv – to záleží jednak na způsobu jejich použití a také na osobním vkusu. V každém případě jsou to velmi zajímavé materiály ve spojení se světlem. Při prosvícení jsou matné a evokují nádech podvodního světa. Ten pocit lze umocnit použitím modrého filtru v zadním nasvícení (viz obr. 3). Celofán se vyrábí v různých tloušťkách, a čím silnější fólie, tím větší je „difuze“, tedy rozptýlení světla, a zároveň tím méně je viditelný zadní světelný zdroj. Když svítíme na igelitovou stěnu kolmo shora, stejně tak jako u papíru vynikne struktura, která však světlo lehce odráží a vznikne efekt „vodopádu“ nebo ledového útvaru (viz obr. 4). Čím více igelitovou fólii nařasíme, tím je vizuální pocit křehčí a stěna tajemnější (viz obr. 5).

Obr. 4. Představení Diptych tanečního uskupení NANOHACH – plastová fólie, choreografie Michal Záhora, tančí Dáša Chaloupková, divadlo Ponec, 2016, scéna a světla Jan Komárek,
foto Linda Prusová

Krásný efekt vzniká, když za igelitovou stěnu umístíme jeden nebo dva elektrické větráky. Ty je možné zapojit do stmívače, abychom je mohli podle potřeby sami zapínat a vypínat. Větrák způsobí vlnění igelitové stěny a tím se celé pozadí scény rozpohybuje, světla pableskují a vzniká „pocit pohybu“ a určitého napětí anebo „uvolnění“ – to záleží i na doprovodných efektech, jako je hudba a zvuk. Ale o tom příště.

Když odskočíme z divadla do kinematografie, podobný efekt použil např. Federico Fellini ve filmu Amarcord. Igelitová fólie leží na zemi, ze stran pod ni foukají větráky a nasvícení je také boční. Celkový obraz vyvolává iluzi mořských vln. Tedy opět: iluze, pocit. Protože nejde o skutečné vlny, ale pouze o vizuální efekt vlnění igelitové fólie, pod kterou je vháněn vzduch. Iluze, pocit, nálada…, to jsou pojmy, se kterými pracuje jak filmový tvůrce, tak scénograf a světelný designér. Je to hra „na skutečnost” a divák tuto hru rád přijímá možná i proto, že mu připomíná dětství. Protože dítě si dokáže vytvářet tajemné světy z obyčejných věcí.

Obr. 5. Zvukové krajiny – zahajovací koncert sedmnácté sezony Orchestru Berg, České muzeum hudby, 2017, plastová fólie, scéna, světla a foto Jan Komárek

V této souvislosti ještě zmíním celofánové sáčky. Prodávají se různobarevné, zlaté, stříbrné, červené, modré, žluté atd. Používám je jako kreativní světelnou odrazku. Stačí si sáček navléknout na ruku a pohybovat s ním pod světelným zdrojem, což může být i obyčejná spot žárovka, baterka anebo sprcha malého čtverce světla vytvořená profilem (jako je např. Eurolite FS 600 19).

Když pohybujeme fólií, resp. když ji rukou pomalu mačkáme, odráží roztříštěné paprsky světla. Ty můžeme nasměrovat, kam chceme. Podobný princip použila třeba Kristýna Taubelová v inscenaci Libozvuky (Divadlo Minor, režie Jiří Adámek).

Látka

Látka je od nepaměti základní materiál pro divadlo a pro pozadí scény. Látka jako opona, černá, bílá nebo třeba rudá a zlatá… Černý samet dokáže světlo pohltit, dokáže vytvořit iluzi nekonečného prostoru pozadí, světlá látka světlo odráží a lze ji prosvítit, barevná látka při nasvícení odráží svou barvu. Čím je látka lehčí a jemnější, tím opatrněji musíme zacházet se světlem, abychom podpořili její kvality a jemnost. To se týká i kostýmů. Proto musí světelný designér úzce spolupracovat s návrhářem kostýmů – oba musí konzultovat barevnost a pocitovost prostředí, které budou tvořit. Scéna je vlastně obraz a poměry barevností, světlých a tmavých povrchů (kostýmy, rekvizity, opona apod.), jsou oživovány světlem, které jim dovolí vyniknout, anebo je upozadí.

V jednom ze svých prehistorických představení (Dance of the Blue Harlequins, Toronto 1993) jsem použil výhradně satén. (Scénografii vytvořila výtvarnice Eva Eliášová.) Tato látka mě fascinuje svou noblesou. Je hladká, má krásně matný odlesk, je přítulná a při zadním prosvícení zprůhlední, aniž by ztratila osobnost (podobně jako na obr. 6). Ze saténu byly vytvořeny kostýmy i opony. V jedné scéně probíhal krátký, minimalistický tanec „na forbíně“ před zataženou saténovou oponou. Za ní se mezitím připravila další scéna – postavy sedící u stolu, kterou jsem pomalým prolnutím světel zviditelnil za zády tanečnice. Ta pak odběhla a divák chvíli pozoroval scénu v pozadí přes „magickou clonu látky“, která se po chvíli pomalu otevřela.

Obr. 6. Sunyata – choreografie a režie Kateřina Stupecká (na fotografii), Ponec, 2010,
scéna a světla Jan Komárek, foto Vojtěch Brtnický

Zrcadlo, sklo, okno…

Použít zrcadlo na scéně je vždy lákavé jak pro režiséry a choreografy, tak pro světelné designéry. Zrcadlo může sloužit jako zdroj světla (světlo odražené) nebo jako tajemné dveře do jiného prostoru. Vzpomeňme na Alenku v říši divů. Zrcadlo je magický, tajemný předmět a někteří se domnívají, že má v sobě paměť… Zrcadlo je objekt velmi specifický a na scéně zaujímá důležité místo. Je to kód, který okamžitě propojí diváka s představením, protože divák symbolu zrcadla vždy porozumí, je to věc denní potřeby, je to objekt intimního charakteru. Ale hlavně – je to skvělý zdroj světelného kouzlení.

Ve svých představeních jsem také hodně používal stará okna. Obraz odražený sklem není tak ostrý, ale když se použije černé pozadí, chová se sklo stejně jako zrcadlo. Právě ta neostrost odrazu „obrazu“ mě vzrušuje, protože opět: je zde tenká vrstva tajemství mezi divákem a obrazem. Vzpomeňme na neostré, kontrastní voyerské fotografie Miroslava Tichého. Síla jeho fotografií spočívá v rozostření a zrnitosti obrazu (což není „umělecký záměr“, ale důsledek používání doma vyrobených objektivů a neuvěřitelně alternativních fotopřístrojů). Hraje zde roli i nostalgie a časová „vzdálenost“ mezi obrazem zachyceným a naším přítomným vnímáním. V každém případě je ve fotografiích obsažena dávka tajemství, které tak opakovaně zdůrazňuji proto, že bez něj podle mého soudu žádné představení neobstojí. Tajemství je stimulátorem fantazie a představivosti, kterou chceme u diváka podpořit.

Je možné říci, že jakýkoliv materiál lze využít pro scénické účely a každý materiál lze nějakým způsobem světelně pojmout. Vše záleží na citlivosti světelného designéra, se kterou k nasvícení materiálu přistoupí. Neexistuje žádný objekt nebo materiál, který by nebylo možné zajímavě začlenit do scénografie. Protože světlo má velkou moc a dokáže objekty přetvářet. Světlo dokáže vizuálně zhmotnit iluzi. Iluze je hrou na život a na svět přetvářený fantazií tvůrce. Světlo je nejdůležitější složkou obrazové a pocitové části představení.

---

Vyšlo v časopise Světlo č. 2/2017 na straně 58.
Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 2/2017 naleznete zde.