Světelný design v kostce – Část 23: Hostování v českých oblastních divadlech

Tento článek volně navazuje na část 8 (Světlo 5/2013) a část 9 (Světlo 6/2013) tohoto volného seriálu a je více zaměřený na reflexi praktických zkušeností ze zájezdů po českých divadlech. Jak známo, „jak to je“ se často liší od „jak by to mělo být“, někdy se dokonce tyto dvě personifikované múzy  divadelních techniků vůbec nepotkají a někdy o sobě ani nikdy neslyšely.

Divadlo Na zábradlí je klasické činoherní divadlo kukátkového typu se stálým hereckým souborem a v  ČR svou velikostí patří mezi ta nejmenší kamenná divadla, ale světelný park je, co se týče počtu svítidel a jejich umístění, na vysoké úrovni a neustále se vylepšuje. Zvuk jména a zároveň nástup nového vedení v roce 2013 a získané ceny (Inscenace roku 2013 a 2014, cena Divadlo roku 2014)  zvýšily divadlu nabídky na hostování po celé ČR i v zahraničí. Za jednu sezonu divadlo vyjede na 30 až 40 zájezdů.

Obr. 1. Velvet Havel (režie: J. Frič); původní světelný design na domácí scéně, převládá osvětlení shora z portálového mostu

Světelný design představení Divadla Na zábradlí vzniká, jak je neblahým zvykem v mnoha českých divadlech, ve spolupráci scénografa, režiséra a osvětlovače, který je v divadle zaměstnaný a který supluje práci světelného designéra, někdy hůře, někdy lépe. Způsobeno je to hlavně zvykem, že to tak prostě je, nebo nechápáním stejné důležitosti zvuku a světla jako scénografie a kostýmů (navíc se ušetří na honoráři). Výhodou této situace je, že osvětlovač-zaměstnanec v průběhu vzniku inscenace ji pochopí více do hloubky, má pak větší svobodu a může ji využívat při adaptaci v jiných divadlech. Ta chtě nechtě musí přijít, protože v ČR neexistují dvě stejná divadla co do počtu reflektorů, jejich umístění, zásuvek a prostoru. Někdy jsou rozdíly natolik odlišné od původního světelného designu, že je třeba konzultace s režisérem nebo přítomným inspicientem a herci (lehké prostorové přerežírování).

Příprava 

Produkce při sjednávání zájezdů nejprve pošle technický rider (technické požadavky) všech  technických složek, a dokáže- li zájemce splnit požadavky (z něněkterých požadavků lze po konzultaci i slevit), zájezd je sjednán. Technický rider zaručuje technické podmínky, ale stejně je lepší se dopředu připravit. Minimálně si osvětlovač musí opatřit několik základních informací o divadle, kde bude soubor hostovat. Počet světlometů, stmívaných i pevných zásuvek, typ a značku ovládacího pultu a počet programovatelných submasterů*). Naštěstí už většina divadel a kulturních domů má jakýsi nákres na webových stránkách, často pomůžou i fotografie prostoru jeviště, ale i hlediště – např. jakou barvou je vymalovaný sál, jak daleko je kabina s pultem. Avšak stále existují divadla, která na webových stránkách mají jen program z posledních dvou let, nebo pro jistotu nemají stránky žádné. Pak nezbývá nic jiného, než od produkce sehnat telefonní číslo na místního technika a zjistit informace přímo od něho. Nebo zažít dobrodružství a jet úplně naslepo.

Standardně si osvětlovač vozí světla potřebná k zapojení na podlaze jeviště, včetně stativů,  výmostrojů apod., protože běžná česká oblastní divadla nebo kulturní domy disponují jen stabilně zavěšeným světelným parkem a většinou nemají volné světlomety, a tudíž ani kabeláž.

Samozřejmostí je přivézt si vlastní barevné filtry a hlavně frost R114 na FHR s čirou čočkou, které bohužel ještě nevyhynuly. Hliníková páska a gafa, základní nástroje (multitool, klíč 17, čelovka apod.) jsou také nezbytností.

Obr. 2. Velvet Havel (režie: J. Frič); stejná scéna adaptovaná do prostoru divadla v Děčíně; umístění dekorace přímo pod portálový most znemožňuje svícení shora, nahrazeno světly z hlediště, úhel hlavního osvětlení změněn na frontální; na fotografii je také vidět rozdílná velikost jeviště od domácí scény

Deníkový záznam běžného hostování, dd.mm.rrrr.

Budíček v 8 ráno. Rychlá sprcha, rychlá snídaně. Sraz v divadle v 9 hodin. Rozespalý oči na nakládací rampě. Kulisy, hardcase, štendry s kostýmy. Nikdo ještě nevnímá. Ranní slunce se pomalu probíjí oparem od řeky. Vůně kávy v baru. Cigareta típnutá před nástupem do auta. Odjíždíme. Frčíme. Hrčení motoru v pojíždění po Praze. Konečně venku z města. Někdo spí, někdo si čte. Český dálnice dokážou drncat do rytmu spánku. Konečně pumpa. Kdyby nebyla pumpa, rituál zájezdu by byl u konce. Bageta, špinavý záchody, cigáro, kofola, lahváč. Rádio Country valí hodně dobrý fláky. Řidič nosí tepláky. Jede se. Řeknou se stokrát starý vtipy, posté se tomu všichni smějou jako poprvé. Zase někdo usne. Dálnice se mění na okresku. Konečně v Horní Dolní. Šéf zájezdu zvoní na zvonek. Jste blbě, tohle je jiná Horní Dolní. Za půl hodiny jsme ve správný Horní Dolní, dneska jsme měli štěstí, bylo to jen 35 km. Ve správný Horní Dolní ovšem nikdo neotvírá. Telefony, internety, facebooky. Otvírají, ale jsou značně unavený, asi skládali celej večer uhlí. Chudáci, zvlášť když jsou nemocný, jsou z nich cítit kapky proti kašli. Vykládáme. Montéři jevištních dekorací staví kulisy, já chodím a koukám, kde jsou pozice světel, co použiju, co je zbytečný. Zbytečný je všechno, rázem se to ale stává nezbytným, je to všechno co mají. Ani se nemusim podívat do hlediště, určitě to jsou červený sedačky v béžovým sále. Otevřu hardcase, stavim světla. Na podlaze jsou jen dvě stmívatelný zásuvky. Nevadí, mám s sebou půl kilometru kabelů, natáhnu z portálů. Přichází místní osvětlovač. Ptá se, co potřebuju. Jsem diplomatický. Představím se a zeptám se jak se dneska má, kolik jich je na tenhle prostor a kolik jim platí. Najednou mám kamaráda. Zvláštní, ale funguje to. Všichni maj za hodně práce málo nošení na ramenou. Montéři jevištních dekorací postavili kulisy na místo. Pro diváka nejlepší. Pro světla úplně nejhorší. Nic, nějak to dám. Tady máš světlo číslo 45, můžeš mi ho rozsvítit, to použiju. To nesvítí. Jak to? To už nesvítí asi půl roku, máme starý stmívače. Nemáš náhradní žárovku? Nemám. Já tam zkusim dát svoji, co sem si přivezl, ok? Ok. ... Tak mi prosim napiš 45 jako levá sprcha. Dík. Klasika, která nikdy neomrzí: hák na světle přidělaný zespodu, takže můžeš otočit světlo o celých 15 stupňů! Nakonec se podaří i převěšení světel! (To nejde, musíš pak předělat nazpátek, nikdo to nikdy nechtěl, to mám 2× měsíčně na pohádku, na to mi nesahej). Zvukař mezitím ovládl místní reprobedny a odchází na pivo. Konečně v kabině. Ok, Nova je taky v pohodě. Nebo ETC samfing. Místní osvětlovač chce najednou moc pomáhat. Hele tenhle pult znám, musim se teď jen zamyslet, co kam chci a chtěl bych u toho bejt sám (protože se nemůžu soustředit, když mě upřeně pozoruješ). Já si to udělám sám. Najednou do toho přijede herci inspicient a posune kulisu o 2 metry dopředu a já jdu svítit všechno znova. Konečně hotovo, stejně už měli 5 minut chodit diváci. Představení běží. Zjišťuju chyby. Herci se vždycky postaví mimo světlo. Uf, děkovačka. Dlouhá, je to dobrý. Takže rychle balit, naložit a po půlnoci zpět doma.

Obr. 3. Velvet Havel (režie: J. Frič); stejná scéna adaptovaná do prostoru Naivního divadla v Liberci; zde se podařilo hlavní svícení z portálového mostu, žlutý akcent pro nedostatek kontra světlometů nahrazen frontálním barvením scény

Co zájezd, to nový světelný design

Proč vlastně divadla hostují, proč vedení odsouhlasí zájezd do prostoru diametrálně odlišného, než je domácí scéna? Odpověď je prostá – je to ekonomicky výhodné, divadlu to přináší více finančních prostředků, než kdyby několikrát vyprodali své vlastní hlediště. Tento postoj je naprosto v pořádku, přestože má technický a herecký tým v mnohém znepříjemněnou práci. Peníze se použijí ke zlepšení podmínek na domácí scéně. Finančním prostředkům je na zájezdě podrobeno vše, doba přípravy je okleštěna na nezbytné minimum. Doba dopravy do místa určení bývá díky různým kolonám,  zavírkám cest a opravám na silnicích také hodně proměnlivá, proto je nejdůležitější vlastností osvětlovače adaptujícího light design rychlost a rozhodnost. Dokonalá znalost rozmístění použitých světel na domácí scéně práci velmi urychluje. Nejlepší je nosit lightplan „v hlavě“. Pomáhá představovat si už dopředu při osvětlování repríz představení na domácí scéně možné varianty obměn, pozorovat, jaká světla a z jakých úhlů jsou pro představení určující, která nejvíce vystihují jednotlivé nálady, tzn. „žijí s inscenací“. Pomyslný žebříček důležitosti jednotlivých světel (světlometů) je užitečný hlavně při nedostatečném počtu svítidel v hostícím prostoru. Když to časové podmínky dovolí, pozice místních světel je možné převěšovat, posunovat, ovšem ne každý prostor je  tomu nakloněn. Nezbytná je předchozí konzultace s režisérem, který často nebývá přítomen na všech zájezdech. Dokáže jako autor inscenace nejlépe vyjádřit myšlenku jednotlivých scén, a tak pomůže osvětlovači v citlivosti změn světelných nálad, aby se nevytratil význam inscenace. Použití projekce potřebuje záložní plán nejvíce. Pokud není promítání významově zásadní složkou představení, je na režisérovi, aby už v případě prvního zájezdu vymyslel, jak ji nahradit. Ne v každém divadle nebo kulturním prostoru vlastní projektor, a i když si hostující osvětlovač přiveze vlastní, není kam ho umístit. Nahrazení projekce je odvíjeno od významu, někdy je dokonce možné použít i speciální rekvizitu.

Práce na adaptaci světelného designu probíhá po celou dobu strávenou v cizím prostoru. Začíná už při vykládání kulis a techniky z auta, pokračuje při stavbě dekorací, osvětlovač za pochodu vybírá ty správné světlomety i při stavbě vlastní techniky. Veni, vidi, vici – starý citát nejlépe vystihuje průběh myšlení. Přijít a okamžitě vidět, co je k použití a co ne. V malíčku by osvětlovač měl mít i typy  světelných zdrojů, podrobně znát fyzikální vlastnosti světlometů, jak fungují a jakou mají světelnou stopu. Důležitý je cit osvětlovače ke světelnému designu představení, např. použití klasické baterie 1 kW van se skleněnými barevnými filtry může i originální design obohatit. Technické znalosti různých značek světlometů a projektorů je ale většinou možné získat jen zkušeností právě ze zájezdů. Kreativní myšlení je další zásadní vlastnost osvětlovače. Některé prostory mají např. tak nízký strop, že se scénografie vejde jen tak tak a naprosto vylučuje použití kontra svícení, které musí být nahrazeno světly z úplně jiného úhlu. Při výběru a fokusu světlometů je třeba stále myslet dopředu a fokusem tvorba adaptace světelného designu zdaleka nekončí. Po fokusu se přechází do kabiny k osvětlovacímu pultu.

Obr. 4. Nákres Naivního divadla v Liberci; podrobný popis počtu světel, chybí přesné zakreslení světelných zdrojů přímo v plánku, ale k získání představy o prostoru zcela dostačující (zdroj: http://www.naivnidivadlo.cz/soubory/doc/plan2.gif)

Osvětlovač má dvě možnosti. Použít místní pult, nebo zapojit přivezený vlastní. Z důvodu úspory času je výhodnější využít místní osvětlovací pult a jít variantou živého ovládání pomocí submasterů.

Do jednotlivých submasterů se naprogramují jednotlivá světla nebo skupiny světlometů, popř. i složitější světelné změny. Předem připravený seznam submasterů velmi urychlí práci. Při živém ovládání světel je větší pravděpodobnost, že obsluha udělá chybu, zvláště při rychlých změnách s větším počtem submasterů. Výhodou je rychlost regulování intenzit osvětlení. V malých prostorách není zapotřebí taková intenzita jako ve velkých.

Operátor pak více „žije“ s představením, ale zároveň tato volba vyžaduje nejvíce práce. Druhá možnost: použití místního pultu, znamená naprogramování všech světelných změn do paměti pultu včetně časů. Eliminuje se pravděpodobnost chyby v odbavení představení, tento způsob ale vyžaduje nejvíce času v přípravě a jistou znalost programování pultu. Každý pult odlišné značky má jiné ovládání, často i jiný přístup k programování. Ta samá věc může být na tlačítkách odlišně pojmenovaná. Použití vlastního dovezeného pultu (nebo počítače s převodníkem DMX) a patch jednotlivých kanálů je nejrychlejší varianta, jak mít celý světelný program na konzoli, kterou osvětlovač ovládá. Ovšem nezbytná je úprava intenzit světla jednotlivých kanálů.

Vzdálenost umístění od scény a odlišný typ světlometu od původního mohou celou věc zkomplikovat a dobu přípravy prodloužit. Při menších produkcích (počet použitých světel do 60) je nejrychlejší a nejlepší variantou živé ovládání za použití submasterů.

Obr. 5. Nákres světel Městského divadla v Mostě; důležité je umístění světlometů přímo v plánu, spolu s fotografiemi divadelního sálu lze získat poměrně přesnou představu o divadle
(zdroj: http://www.divadlo-most.cz/cz/technicke-vybaveni/)

Slang

Divadlo a divadelníci, jako každá specifická skupina lidí, si vytvářejí svůj slang. Na zájezdy v zásadě nepotřebná znalost, ale občas pomůže lépe se orientovat v cizím divadelním prostoru. Pro zajímavost:

• pevná, ostrá – přímá zásuvka 230 V,
• samice – zásuvka/samec – vidlice,
• pes – prodlužovací kabel s více zásuvkami,
• vlk – rozdvojka, roztrojka,
• šuko, šukačka – německý typ koncovky kabelů (schutzkontakt),
• párek, klobáska – PAR64, 56,
• křížek, pozemák – pozemní stativ,
• lano – provaziště, ovládání tahů,
• kvicht – závaží,
• šprajc, šprajcka – kotvicí železná tyč,
• mandl – jeviště.

Místní technici

Velmi důležitou záležitostí na divadelním zájezdu je kontakt a komunikace s tvorem, kterého představuje místní technik/osvětlovač/zvukař. Často to bývá jedna osoba ve všech třech funkcích.

Zásadní je slušnost a vstřícnost. Asi jako když přijdeme k někomu na návštěvu a neznáme ho. Charakter místního technika je věc velice proměnná. Některá divadla jsou známa nepohostinností, do jiných se člověk vyloženě těší. Naštěstí většina oblastních zaměstnanců divadel jsou nadšenci a práce je baví, jsou to lidé stejného ražení a spolupráce s nimi je bezproblémová. Profesionalita a celkový rozhled bývají někdy dost špatné, ale to je způsobeno tím, že divadla nebo kulturní domy na oblasti nemají nebo nedávají dost prostředků na nákup nové techniky a technologií. Místní technik zná své divadlo dokonale a je velká chyba se k němu chovat nadřazeně a povýšeně, když nezná jiné samozřejmé věci. Naopak může velmi pomoci i při adaptaci světelného designu, sám nabídne možná řešení problému, jestliže se hostující osvětlovač dokáže s problémem svěřit. Velkou ctností bývá pomáhat mu při zapojování, převěšování, sám si světla nafokusovat, tedy ne jen stát a zadávat úkoly. Při přátelském postoji místní technik diametrálně odlišně poskytuje technický servis. Ne vždy se to ale povede, lenost a neochota cokoliv řešit a pomáhat není tak neobvyklá. V tomto případě je stejně lepší udělat veškerou práci sám a nenutit je k aktivitě, prostě je ignorovat, nevšímat si jich. Nutit neochotné lidi k pomoci způsobí víc práce a problémů než práce samotná.

Technický stav českých divadel

Technická vybavenost českých oblastních divadel a kulturních domů je rozdílná. Jak zmíněno výše, neexistují dvě stejná divadla. Nejlépe jsou na tom domy se stálým hereckým souborem a stálým programem. Tato divadla se vesměs snaží udržet krok s dobou, i když jsou trochu pozadu. Světelný park a pozice jednotlivých svítidel bývají na slušné úrovni. Nejtvrdším oříškem jsou klasické kulturní domy používané na kulturní akce všeho typu – projekce filmů, divadla, koncerty, plesy a jiné veselice. Zde se klasický světelný park skládá z jedné či dvou baterií 1 kW van se skleněnými filtry, dvou až tří světel v portálech, pěti na jevištním mostě, na lávkách světla chybějí a zadní most většinou ani není. V hledišti je na každé straně počet světel úměrný velikosti jeviště, ale jen na vysvícení celé plochy bez použití filtrů. Jevištní mosty neexistují. Ovšem nová technika se pomalu dostává i do kulturních domů. Stále častěji jsou k vidění inteligentní světla a LED světelné zdroje, ale většinou špatné kvality a pro divadelní představení zřídka použitelné. Kvalita každého divadelního prostoru také závisí na pracovitosti místních zaměstnanců.

Světla jsou jen věci a osvětlovač se o ně musí starat. Některá divadla jsou vypulírovaná a svítidla vyčištěná a promazaná, jinde světla svítí na padesát procent, protože už patnáct let nikoho nenapadlo vyčistit čočku.

Závěr

Práce osvětlovače při hostování v českých oblastních divadlech s sebou nese mnohá úskalí, ale je to jedno z mála dobrodružství od doby, kdy vymřeli piráti a objevitelé (P. Juráček o filmu). Při adaptaci světelného designu se osvětlovač hlavně nesmí bát, musí chovat respekt a pokoru ke světelnému designu a zároveň být rozhodný a suverénní. Hlavní je cítit s uměleckým významem inscenace a podrobně znát techniku, se kterou pracuje. Vždyť je to umělecko-technická profese.

Navíc mu budiž útěchou, že divák neví, jak to má být. 

*) Submaster – programovatelná klika na osvětlovacím pultu, do které lze nahrát skupinu nebo jednotlivá světla stejných nebo různých intenzit. Pohybem zezdola nahoru se světla postupně rozsvěcují z nuly na danou intenzitu.

Foto: J. H. Hejzlar 

---

Článek v elektronické listovací verzi časopisu Světlo č. 2/2016 naleznete zde.