Světelný design v kostce – Část 19 – Light art - umělecká práce se světlem
Ač k tomu svádí raketový vzestup festivalů světla v Evropě a rozvoj techniky v několika posledních dekádách, není zapotřebí vytvářet z umělecké práce se světlem svébytný umělecký druh. Díla, která jsou shrnována pod pojem light art, mají nejrůznější formy a podoby, motivace autorů i způsoby jejich vzniku bývají též rozličné. V následujícím článku bych rád poukázal na ohromnou variabilitu a bohatost light artu a namísto pokusu o přesné definování tohoto pojmu (jež je vždy svázáno určitým vymezením) bych jej naopak rád co nejvíce přiblížil širší veřejnosti. Lze se domnívat, že „otevřené“ chápání pojmu light art může vést k rozvíjení tohoto oboru (lze pod něj zahrnout široké spektrum budoucích uměleckých děl).
Obr. 1. Antrum Platonicum – Platonovo podobenství o jeskyni od holandského manýristy Jana Saenredama,podle Cornela van Haarlema (zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Allegory_of_the_Cave)
Aspirací příspěvku je poukázat na potenci light artu – udivovat, překvapovat a ukazovat okolní svět v odlišném světle.
Podívejme se tedy na light art z co možná „nejvzdálenějšího“ pohledu. Později se budeme snažit k němu přibližovat a rozeznávat nejrůznější detaily. To hlavní, co mají veškerá light art díla společné, je světlo a práce s ním (světlo je možné používat jako materiál, nástroj či téma umělecké reflexe). Světlo je samo o sobě velmi zajímavý a nesnadno uchopitelný jev jak z hlediska fyziky, tak z hlediska filozofie či psychologie. Proto je samo o sobě velmi inspirativní.
O světle
Poukažme zde jen krátce na hlubokou zakořeněnost úvah o světle v západní kultuře. Metaforika světla je velmi silně zastoupena již v platonském mýtu, a to ve dvou smyslech: jako podmínka bytí a jako zdroj pravdy a poznání. Ta nejznámější platonská metafora – podobenství o jeskyni – je na úvaze o světle a jeho zdroji vystavěna (obr. 1). My obyčejní smrtelníci vnímáme v našem všednodenním žití pouze stíny pravé skutečnosti – světa idejí. Jen některým z nás se podaří z jeskyně vystoupit a zřít pravdu (nejsme-li jí oslepeni) a snad i později se pokusit tuto pravdu sdílet s ostatními (nejsme-li však považováni za blázny). Zdroj, který tyto stíny vytváří, bývá identifikován s kategorií dobra či pravdy (v jiném platonském mýtu toto „slunce“ poskytuje možnost bytí celému světu idejí – pravé skutečnosti). Světelná metaforika prostupuje i celou pozdější křesťanskou kulturu ve všech jejích odnožích. V této tradici je oddělení světla od tmy – „fiat lux“ – prvním krokem ke stvoření světa. (Velká část praktikujících světelných designérů v performing arts často zažívá jistý pocit „přiblížení se k Bohu“ během momentu, kdy pouštějí do temné scény první paprsky světla.) Světlo je často symbolem přítomnosti Boha či určitého způsobu podílení se na posvátném (např. svatozář).
Obr. 2. „Tento experiment poprvé demonstruje, že dokážeme přímo zaznamenat kvantovou mechaniku a její paradoxní povahu…,“ uvedl v tiskovém prohlášení Fabrizio Carbone ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne (EPFL)
(photo credit: © 2015 EPFL)
Fascinujícím se světlo jeví být i z perspektivy psychologických teorií, z pohledu jedince, jeho vědomí a smyslů. Lze říci, že je plné paradoxů. Samo o sobě je pro nás neviditelné, jsme schopni vnímat pouze jeho zdroj a předmět, od kterého se odráží, a přesto je tím jediným, co vidíme. Prostřednictvím zraku (tedy prostřednictvím světla) se (nejsme-li nevidomí) do našeho vědomí dostává až 85 % všech informací o světě kolem nás. Na jejich základě si budujeme stabilní mentální mapu okolí, která nám pomáhá orientovat se a pohybovat v čase a prostoru. Přitom světlo je doslova to „nejprchavější“ – jeho rychlost ve vakuu (téměř 300 × 106 m/s) je nejvyšší možná rychlost šíření jakéhokoliv signálu či informace.
Právě manipulativní hra s „mentální mapou“ okolí bývá často v light artu nástrojem sloužícím ke vzbuzení údivu, dezorientace, estetického prožitku – a ve výsledku reflexe našeho vnímání. Samotný zdroj či odraz světla na nás může mít různý psychologický účinek, a to na široké škále od silné přitažlivosti přes pocit lidu a bezpečí až po hluboký děs. Sestoupíme-li z roviny psychologické na biologickou, rozvine se další široké spektrum inspirativních charakteristik světla a jeho působení na živý svět. Je základním činitelem fotosyntézy, a tedy základní podmínkou pro život rostlin i živočichů. Jeho přirozený zdroj – oheň (Slunce) – současně poskytuje teplo a podle jeho míry buď život podněcuje a umožňuje, nebo jej ničí. V rámci pojetí světla fyzikální vědou světlo odhaluje nejrůznější paradoxy a ambivalence našeho světa. Již v roce 1905 zavedl Albert Einstein na základě výzkumu fotoelektrického jevu duální pojetí světla jako proudu částic i jako vlnění (za tento objev obdržel Nobelovu cenu; stojí např. za vývojem současných solárních panelů). Světlo je fyzikální jev, který má vlnovou i korpuskulární povahu – je vlněním a současně proudem částic (fotonů). Nicméně až v letošním roce se podařilo tuto jeho duální povahu „vyfotografovat″ (obr. 2).
Světlo jako elektromagnetické vlnění je pro náš zrakový orgán pouze malou vnímatelnou částí celého elektromagnetického spektra (obr. 3). Jen rozdíl ve vlnové délce jej odlišuje od rentgenového či mikrovlnného záření. V tomto ohledu by bylo možné říci, že tma není nic jiného než konstrukt pocházející z nedostatečnosti našich smyslů (např. kdybychom dokázali „vidět“ infračervené záření, viděli bychom teplotu okolních objektů a tma jako nedostatek zrakových podnětů by pro nás neexistovala).
Obr. 3. Spektrální oblasti elektromagnetických vln. Co kdybychom dokázali „vidět“ širší spektrum?
(zdroj: http://physics.mff.cuni.cz/kfpp/skripta/kurz_fyziky_pro_DS/display.php/optika/1_1)
Jinou překvapivou vlastností světla, jež máme tendenci považovat za nehmotné a neuchopitelné, je právě jeho projev jako proud částic. Vývoj laseru, který využívá poznatky kvantové mechaniky a charakteru světla jako proudu částic, však již došel tak daleko, že umožňuje s ohromnou přesností řezat a vrtat nejrůznější materiály.
Rozsah tohoto článku nedovoluje pouštět se do bližšího popisu dalších velmi zajímavých fyzikálních vlastností světla, mezi něž patří např. rozklad, lom, polarizace či filtrace. Snažím se zde především poukázat na to, že už jen tyto jeho fyzikální charakteristiky se mohou stát (a nezřídka se stávají) inspirativním zdrojem umělecké práce se světlem.
Obr. 4. Krištof Kintera – My Light Is Your Life – Shiva Samurai (foto: Stefan Holenstein, zdroj: http://www.tageswoche.ch/de/2014_23/kultur/660892/)
O light artu
Skica historie
Chceme-li se vypravit na malý exkurz do historie light artu, je poměrně obtížné se rozhodnout, kde vlastně začít. Jistě lze zmínit Rembrandta van Rijna (1606 – 1669), jenž je považován za „předchůdce“modernistických malířů, a to z důvodu specifického zacházení se světlem. Stejně tak je často zmiňována tvorba Jana Vermeera (1632–1675), oceňovaná jako systematická a neobyčejně citlivá práce se světlem. Avšak stále zůstáváme v rovině „napodobování či zpodobňování světla a jeho chování“. V tomto „oboru“, a vlastně v dějinách umění vůbec, se na obrovské revoluci podílel vynález fotografie v první polovině 19. století. Do té doby byla velká část umění (malby) zaměřena právě na co nejdokonalejší zpodobnění skutečnosti vnímané zrakem. Po vynálezu fotografie přestal dávat tento cíl umělcům smysl a malba (a následně další umělecké druhy) se významně „osvobodila“. Fotografie se dále vyvíjela a již před koncem 19. století se objevila první „pohyblivá fotografie“ – film. Tyto nové nástroje podněcovaly uměleckou tvorbu ke zkoumání jejich možností a současně s „osvobozením“ umění od nápodoby začalo vznikat umění moderní a avantgardní (expresivní a abstraktní). Významnou roli v tomto procesu sehrála např. škola Bauhaus, ale i mnohé další, jejichž výčet přesahuje možnosti tohoto textu.
Právě v moderně a avantgardě je zřejmě možné hledat kořeny toho, co dnes nazýváme light art. Jistě by bylo třeba zmínit experimenty s obrazovým a zvukovým materiálem Normana McLarena (1914–1987), Oskara Fischingera (1900–1967) či kinetické skulptury/instalace od Lászla Moholy- Nagye (1895–1946).
Vyzvedněme např. Fischingerův Lumigraph z konce 40. let – performer díky pružné „projekční ploše“ a řiditelným barevným světelným zdrojům vytvářel abstraktní dynamické vizuální dílo. V rámci umění v českých zemích je nutné zmínit přinejmenším Zdeňka Pešánka (1896–1965), Stanislava Zippeho (1943) či Václava Ciglera (1929).
Obr. 5. Tento projekt nabídl skrze www stránku každému zájemci možnost vytvořit gigantickou světelnou skulpturu nad horizontem Mexického centrálního náměstí Zócalo. Vectorial Elevation (Vancouver, 2010) od Rafaela Lozano-Hemmera, Vectorial Elevation, Relational Architecture 4, 1999 (foto: Jon Rawlinson)
Pešánkova tvorba byla ve své době velmi progresivní a významná i v celosvětovém srovnání. Kromě toho nelze zapomenout na podněty české scénografické legendy Josefa Svobody (1920– 2002), jehož práce s polopropustnými projekčními plochami či návrh svítidel pro divadelní scénu měly velký vliv na další vývoj umělecké práce se světlem, a to nejen v oboru světelného designu pro performing arts. Nemám v úmyslu zde rozvíjet encyklopedii light artu, ale upozornit na významné umělecké projevy, které mohou být pro současnou tvorbu stále silnými inspiračními zdroji. Předložím tedy alespoň velmi stručný seznam nejvýznamnějších zahraničních umělců, jejichž dílo (vnímané souborně) se stalo těžištěm toho, co dnes nazýváme light art: Anthony McCall (1946, VB/USA), Dan Flavin (1933 – 1996, USA), James Turrell (1943, USA), Jenny Holzer (1950, USA), François Morellet (1926, Francie) či Ólafur Elíasson (1967, Dánsko).
Současná generace tvůrců se nachází, oproti zmíněným „klasikům“, již v naprosto jiné situaci. Rozvoj techniky byl za posledních 30 let enormní. Technika silně změnila i nejmenší detaily našeho života a provedla hluboký a rychlý řez do našeho prožívání a rozumění světu. Tato změna byla (a je) tak rychlá, že jsme ji ještě nedokázali řádně reflektovat a absorbovat. Mladá generace umělců pracujících s touto překotně se na nás valící technikou, však dokáže některé aspekty probíhajících změn zachytit. Problémem je, že jednak s sebou nová technická zařízenívždy nesou prvotní efekt údivu, což mnohým tvůrcům vlastně stačí, a jednak jsou tato nová technická zařízení, nástroje a postupy, díky své atraktivitě, využívány i pro reklamu. Umělecké snahy po otřesení námi zažitých způsobů vnímaní či rozumění světu, po překročení a posunutí estetických norem, po ozvláštnění námi žité reality a po nabídnutí alternativního pohledu na ni nezřídka bývají obětovány prvotnímu efektu atrakce a uspokojení divákovy touhy po údivu. Tvůrci mají nepřeberné množství nových nástrojů, ale jako by často neměli co říci. Jistě nejde o jev všeobecný, a když jej uvedeme do kontextu raketového rozvoje internetu, sociálních sítí, komunikačních technologií či zmnožování a zahušťování informací, které „námi denně protékají“, zdá se být vlastně docela logickým.
Obr. 6. Jedna z posledních prací japonského průzkumníka Daita Manabeho (elevenplay + rhizomatics) s názvem Shadow; zdroje světla jsou připevněny k dronům, které se volně pohybují v prostoru představení; světelný zdroj získává na scéně novou svobodu
Nástroje a možnosti práce se světlem v light artu
Pojďme se nyní zběžně a pokud možno strukturovaně podívat na nejrůznější zajímavá technická zařízení, která se současnému tvůrci (umělci či designérovi) nabízejí. Je jich nepřeberné množství a každý rok se v jedné z dále zmíněných oblastí objeví nový přístup, pokrok či produkt. Základní skupinu technických zařízení je možné nazvat „zdroje“. Jde o nejrůznější umělé zdroje světla (svítidla). Patří mezi ně např.:
- Standardní interiérová svítidla, např. klasické žárovky, halogenové žárovky, velké či kompaktní zářivky, „LED žárovky“ a LED pásky, a to včetně možností využití celých interiérových objímek, svítidel a lustrů (např. obr. 4).
- Konvenční svítidla (PAR, profile, FHR apod.), jimiž máme většinou na mysli zdroje používané během posledních dvaceti let v českých divadlech. Samotným zdrojem bývá stále rozžhavené wolframové vlákno, kolem nějž je umístěna více či méně komplexní, čistě mechanická optická soustava reflektorů, čoček a nožů, které směrují, koncentrují či maskují světlo vycházející ze zdroje (viz díl Úvod do divadelní techniky a terminologie v časopise Světlo 5/2012). Tato svítidla jsou dnes na poměrně rychlém ústupu a dělají místo novým, účinnějším, rychlejším, spořivějším a variabilnějším LED svítidlům na pohyblivých hlavách.
- Moving heads. Naše divadelní scény a jejich každodenní vizuální scénické výsledky se zatím ještě radikálně neproměnily směrem k větší barevnosti, dynamičnosti a neumělé kýčovitosti. Za to zřejmě vděčíme především chronické podfinancovanosti většiny menších českých divadel, která prozatím nemohla nakoupit množství nových LED moving headů a moderních ovládacích konzolí či softwarů. Alespoň v tomto ohledu jde ovšem o ctnost, neboť necitlivé zacházení s novými barevnými LED zdroji, směřující k levnému efektu a kýčovitému přebarvenému obrazu, je ve výsledku mnohdy o dost horší než divadlo či tanec prostě nasvícené obyčejnou zářivkou, a i tím donucené klást důraz na obsah.
- V rukách zkušeného a citlivého profesionála se LED moving heads stávají mocným nástrojem k tvorbě iluze a silných vizuálních efektů. Disponují mnoha možnostmi a společně s LED obrazovkami a projektory aktuálně zažívají ohromný technický a obchodní rozvoj. Jejich uplatnění je široké – od divadelních scén přes tzv. eventy, koncerty, parties až po umělecké instalace či světelné skulptury (uveďme např. instalace od francouzského uskupení 1024 architecture, jejichž práci mohli zájemci vidět i na pražském festivalu světla SIGNAL 2013).
Lasery. Díky dokonale tenkému paprsku, rychlosti a přesnosti vykreslování jsou využívány (v kombinaci s kouřem) k vytváření prostorových struktur a objektů nejen během parties, shows a koncertů, ale i právě v oblasti light artu. I zde probíhá zajímavý technický rozvoj. Nedávno se např. objevil koncept laserového projektoru, který sice zatím má relativně nízké rozlišení, ale díky laserové technice dokáže vykreslovat video (stejně jako standardní projektory) s relativně nízkým příkonem i na ohromné vzdálenosti.- Architektonická svítidla a skylighty. Veřejný prostor bývá stále častěji oživován i jistou „noční reinterpretací“ architektonických či urbánních celků výkonnými řiditelnými svítidly, většinou založenými na LED či HMI (halogenidová výbojka) zdrojích. V light artu jsou např. skylighty (výkonné světlomety vykreslující kužely světla nad celými městy) zajímavě využívány třeba umělcem mexického původu Rafaelem Lozano-Hemmerem (obr. 5), který nezřídka nechává tyto gigantické a dynamické struktury „napospas“ divákům. Vytváří interaktivní instalace, které nejmenší vstupy, jakými jsou např. lidský hlas nebo tep lidského srdce, převádějí do obrovských prostorových struktur překrývajících celá města.
- Videoprojektory. K videoprojektorům neodvratně směřuje velká část technického vývoje. Video a tzv. dynamické svícení, zdá se, v budoucnu zcela splynou. Projektory se již nyní vyrábějí v neuvěřitelně širokém rozsahu velikostí a výkonů, s nejrůznějšími optickými systémy. Od kapesních mikroprojektorů (stávají se součástí fotoaparátů či mobilních telefonů) přes standardní projektory, které jsou využívány pro domácí kino, až po obrovské projektorové soustavy, které jsou schopny „nasvítit“ celá náměstí či obrovské prostorové celky (snad posledním rekordem v tomto ohledu je rumunský videomappingový projekt na bývalý Ceausescův palác, jehož šířka je zhruba 300 m a výška 90 m a na jehož realizaci bylo použito na 100 projektorů, každý o výkonu 30 až 40 000 ANSI lm). Malé a standardní projektory u nás inspirativním způsobem využívá např. Jakub Nepraš. Spolu s obrazem, který z nich vychází, se stávají integrální součástí jeho skulptur.
- Projektory bývají v současné době integrovány do pohyblivých hlavic, aby jejich paprsek mohl být směrován, či se začínají montovat na drony (řiditelné helikoptéry), které jimi mohou bez omezení pohybovat v prostoru. Projektory jsou vedle softwarových nástrojů technickým základem pro celou videomappingovou scénu. Rozvoj této oblasti je ohromný, možnosti téměř neomezené.
Rozsah článku nedovoluje pojednat všechny oblasti, v nichž bouřlivý technický pokrok nabízí tvůrcům množství inspirativních nástrojů. Zmiňme tedy alespoň některé a doufejme, že se v rámci pokračování úvah nad tématem světla budeme moci na tyto oblasti podívat trochu blíže: zatím jsme se vůbec nezabývali interaktivními instalacemi, které v rámci současného light artu představují významný segment. Pro tyto typy děl se používají např. nejrůznější druhy senzorů či softwarových technologií (např. Kinect, Air-Scan, motion trackingové systémy, mobilní aplikace, multifunkční programovací nástroje – vvvv, Quartz omposer). Pro jakoukoliv práci s projektory je nyní důležité zvládnutí některého z dostupných softwarů, které byly vyvinuty z profesionálních media serverů, jako např. ArKaos, Hippotizer, Resolume, Pandoras Box, d3 a další. Čím dál významnější roli na poli light artu hrají kinetické instalace, v nichž jsou různým způsobem (často však za použití standardního protokolu DMX) využívány řízené servomotorové navijáky (winches). Progresivní tvůrci, jako např. japonský umělec Daito Manabe, již pracují i s programovatelnými drony, které umožňují přesouvat zdroj světla (nebo naopak videosignálu) volně v prostoru, po všech třech osách (obr. 6).
Ohromná je i škála možností na poli projekčních či odrazných ploch – dnes bývají využívány luminiscenční materiály, polopropustná zrcadla, smart glass (je možné ovládat jeho průhlednost), kouř (fogscreen, hazer), voda (water wall, digital rain) a jakékoliv fasády či zdi. Jde o témata a oblasti dalších potenciálních průzkumů a současně i o možnosti tvorby a manipulace paprsku, obrazu a smyslu. Co nejširší spektrum technických možností bylo nastíněno v rámci alespoň parciálního naplnění cíle článku – přinejmenším trochu pootevřít dveře inspirace každému, kdo by rád svobodně tvořil se světlem. Díky obrovskému technickému rozvoji, který v historii nemá obdoby, máme v rukou nepřeberné množství nových témat k reflexi a možností k jejich zachycení. Umělecká tvorba může být jedním ze způsobů, jak se ve vzniklém informačním chaosu hodnotově či tematicky orientovat. Light art v současné době díky popularitě nových technologií a prezentačních platforem, jakými jsou např. festivaly světla, získává moc a sílu ovlivňovat myšlení a vnímání velkého množství lidí. Je zapotřebí zvrátit trend, kdy light art sklouzává k pouhé atrakci, prezentaci technického pokroku či bohatství určitého subjektu. Možností je nepřeberně, otázka však zní, zda se i v České republice najdou další tvůrci, kteří je dokážou využít.