Rozváděče veřejného osvětlení
--- Ing. Ladislav Kodytek ---
Úvod
Veřejné osvětlení ve smyslu nařízení vlády č. 17/2003 Sb., je mimo jiné elektrotechnické zařízení. Z uvedeného vyplývá, že při projektování, výstavbě, správě, údržbě a opravách je každá jednotlivá osoba nebo organizace povinna se řídit příslušnými elektrotechnickými ČSN. Následně osoby, které přicházejí do styku s veřejným osvětlením, musí splňovat kvalifikaci podle vyhlášky č. 50/1978 Sb. Jestliže někdo považuje uvedené věty za samozřejmost, konstatuji, že tomu tak není. Znám z praxe několik případů především nedostačující kvalifikace osob, které přicházejí do styku s veřejným osvětlením (VO) ať jako správci, nebo jako provozovatelé. Stejně je tomu i u technických zařízení, která jsou součástí VO. Na rozdíl od drtivé většiny elektrotechnických přístrojů a zařízení je rozváděč zařízení, které vzniká až na základě projektové dokumentace, je vyráběno. V tomto případě je každý výrobce povinen splnit veškeré požadavky vyplývající z nařízení vlády (NV) 17/2003 Sb. Není předmětem tohoto článku citovat všechny dokumenty, které musí být dodány spolu s rozváděčem. Má-li někdo zájem o přesné znění NV 17/2003 Sb., najde je např. na http:// www.tzb-info.cz/pravni-predpisy.
Rozváděče veřejného osvětlení
Rozváděče VO představují oproti ostatním rozváděčům specifickou skupinu. Jde především o jejich umístění. Téměř ve 100
% jsou na místech, která jsou přístupná veřejnosti (tedy laikům). Navíc je vcelku běžné takový rozváděč najít na místech určených ke shromažďování osob, z čehož vyplývají nestandardní požadavky z pohledu bezpečnosti. Působení veřejnosti na rozváděče, zvláště jsou-li umístěny v blízkosti pohostinských zařízení, je mnohdy fatální. Všechny tyto skutečnosti přispívají ke zvyšování požadavků na rozváděčové skříně, jejich materiál a zabezpečení. Dřívější běžné provedení znají asi všichni kdo mají co dělat s VO (obr. 1). Jde o provedení v plechové skříni na betonovém soklu. Ve své době plně splňovalo požadavky kladené na rozváděče, ale dnes převažuje rozváděčová skříň zhotovená z plastu.
Na tomto místě si dovolím malou polemiku s ČSN. Podle normy je pro venkovní prostředí postačující krytí IP43. Nejsem si zcela jist, že toto krytí je obecně dostačující, ale jsem přesvědčen, že pro VO dostačující není. Jde opět především o otázku umístění rozváděčů a přístupu k nim. Dalším výrazným problémem je vnitřní krytí rozváděčů VO. I v současné době se lze setkat s projektovou dokumentací, kde projektant otázku vnitřního krytí vůbec neřeší. Za minimum považuji krytí pro rozváděče VO IP54/20 a za uspokojivé IP65/20. Proč? Opět zde hovoří zkušenosti. Rozváděče jsou mnohdy umístěny ve svahu, vedle komunikací, jsou zarostlé křovím apod. Stále častěji se objevují přívalové srážky a bleskové povodně. Tyto meteorologické úkazy dokážou celkem běžně zatopit rozváděč tak, že je nutná jeho rekonstrukce nebo výměna. Všem uvedeným skutečnostem lze předejít správnou konstrukcí rozváděče a výběrem jeho umístění.
Za další nedostatek příslušné ČSN považuji skutečnost, že neřeší mechanickou odolnost, tedy IK, venkovních rozváděčů. Převážná většina dnes dodávaných rozváděčů pro VO je z plastu. Zcela zásadní otázkou je, z jakého plastu. Některé rozváděče jsou prostým výliskem, který velmi snadno při mechanickém namáhání praskne. Oponenti řeknou, že rozváděč VO není mechanicky namáhán. Zkušenost z praxe ale opětovně říká, že mechanicky namáhán je! Především veřejnost, která má k rozváděčové skříni volný přístup, si občas při cestě okolo ní neodpustí „zkoušku odolnosti“ a uštědří rozváděči úder nebo kop. Obzvláště v mrazivém počasí jsou následky mnohdy fatální a je zase nutná výměna skříně nebo celého rozváděče. Z uvedeného vyplývá doporučení: Plastové rozváděčové skříně ano, ale z pevného materiálu a zesílené. V praxi se mi osvědčil polyester zesílený skleněným vláknem a vnitřním žebrováním. Důležitým doplňkem jsou již z výroby předem připravená místa pro přichycení vnitřních konstrukcí – není nutné do rozváděče vrtat.
Při konstruování rozváděče VO se vždy vychází z činností, které zajišťuje. V zásadě jsou to tři úkoly:
- samotný rozvod elektřiny ke svítidlům,
- měření spotřeby elektrické energie (přísluší distribuční společnosti),
- spínání veřejného osvětlení.
Z praxe vyplynulo, že ideální je jednotlivé části rozváděče od sebe oddělit. Co se týče oddělení části pro měření, je to požadavkem samotné distribuční společnosti. Oddělení částí pro rozvody a spínání není nutné při použití čidel světla nebo mechanických spínačů. Ovšem jestliže je ke spínání použito elektronického zařízení, vyvstává otázka, zda je moudré umístit elektroniku tam, kde jsou spínány řádově desítky kilowattů. Podle mého názoru je rozhodně vhodnější obě tyto části rozváděče od sebe oddělit.
Celý článek si můžete přečíst v tištěné verzi časopisu Světlo 04/2012, neo v jeho elektronické verzi, která bude na internetových stránkách nakladatelství k diospozici počátkem září 2012.