Rozhovor se světelným designerem Vincentem Longuemarem
Vincent Longuemare se narodil ve Francii, kde vystudoval divadelní fakultu na Paris VIII, dále pokračoval na INSAS v Bruselu. Pracuje jako světelný designér a scénograf pro současné taneční a divadelní soubory po celé Evropě, v poslední době se věnuje také architektonickým a nezávislým filmovým projektům. V počátcích své práce měl možnost pracovat s režiséry či soubory jako Robert Altman, Sosta Palmizi, Déja Donné company, Teatro Kismet, a dokonce Josef Svoboda. V roce 1996 přesídlil do Itálie, kde mimo jiné vyučuje světelný design v Miláně a vede jednotlivé kurzy s vlastním pedagogickým přístupem. Napsal několik textů vztahujících se k poetice a dramatičnosti světla. Za svou práci byl, jako první světelný designér v Itálii, oceněn prestižní cenou Premio Ubu Speciale For Light Design. V roce 2009 začal spolupracovat s Institutem Světelného Designu v Praze, kde předsedal historicky první porotě Ceny za světelný design v rámci festivalu Česká taneční platforma (ČTP) a vedl seminář pro divadelní světelné designéry. Od té doby má pravidelně česká odborná veřejnost možnost seznamovat se s jeho osobitým přístupem k oboru – niterným sepětím světla, prostoru a hereckou či taneční akcí. Tento „filozof světla“ vedl v ČR již několik seminářů a letos opět – za světelný design – zasedl v čele poroty na festivalu ČTP.
Co je vlastně světelný design?
Vždy, když začínám učit nějakou skupinu studentů, používám k vyjádření podstaty světelného designu ta samá slova slova: nejsme schopni vidět světlo jako takové. Vidíme ho skrze objekty, kterých se dotýká. Tím, jak se pohybuje prostorem a vstupuje do kontaktu s objekty a těly. Jedním z nejlepších způsobů, jak být schopen vnímat světlo, je uvědomit si jeho kontrast s temnotou. To je ten nejzákladnější kontrast. Nic tu není a najednou vše ožívá, protože to vidím vystupovat ze tmy. Zrak zachycuje a interpretuje nám světelné podněty. Nemůžeme přemýšlet o světle, pokud nepřemýšlíme také o tmě. To, jak vidíme a vnímáme, je další stupeň. Od světelného designéra se vyžaduje zvýšená schopnost pozorování a vnímání. Světelný designér musí být schopen pomocí světla přenést tvar, strukturu a přítomnost na jevišti do obecného vizuálního schématu. Prostor, rekvizity, kostýmy, těla, ale i směr pohledu očí nebo barva kůže – vše, co se na jevišti odehrává, musí být viděno a odhaleno. 
Obr.: Vincent Longuemare na Pražském workshopu Institutu Světelného Designu pořádaném v dubnu 2012
Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je vytvoření kontrastů na jevišti, které dovolí oku diváka vnímat, co se odehrává. Od nejmenšího detailu až po dramaturgickou strukturu představení. Je to jako vytvořit škálu pro zrakové vnímání a diferenciaci: zorganizovat zrakové pole do obecné struktury a uvnitř (divákovi) zorganizovat pohyb očí. Technická znalost je samozřejmě nezbytná, umožňuje vám pracovat rychleji a přesněji. Nicméně se domnívám, že je nutné, aby technická znalost byla ve službách poetiky a tvorby, ne naopak.
Můžete popsat typickou denní náplň práce světelného designéra?
Když jsem byl mladý, byl jsem schopen trávit dvacet čtyři hodin denně v divadle, dokud jsem nenašel tu správnou cestu, neexistoval žádný denní program, existovaly jen otázky, jeviště před vámi a možná řešení. V současnosti je můj program rozdělen na dvě hlavní části: na čas, který trávím tvorbou a vymýšlením světelného designu doma ve studiu, a čas, který věnuji přípravě a nainstalování světel před představením. Během té první fáze chodím na zkoušky, diskutuji se scénografy, kostýmními výtvarníky a režiséry. Snažím se získat co nejvíce informací. Studuji obrazy nebo získávám inspiraci ze svého života a dění okolo mě. Během druhé fáze příprav trávím obvykle dvanáct hodin denně v divadle. Přicházím na osmou hodinu ráno a odcházím okolo desáté nebo jedenácté večer. Během technických příprav věnuji hodně času stavbě světelných změn. Snažím se, aby nasvícení působilo živě a přirozeně. Mám rád světelný design, který splývá s představením a pomáhá dotvářet celý příběh, a čas je pro vytvoření světelné dramaturgie jediným nástrojem.
Většinou přicházím do divadla jako první – užívám si ten moment, když vstoupím do prázdného, tichého divadla, noc pomalu odplouvá, technici začínají přicházet a voní první ranní kávou – a také jako poslední m. Slíbil jsem si, že v příštím životě budu zvukařem – poslední, který přichází a první, který odchází.
V České republice je jen několik málo světelných designérů a techniků, kteří tento obor studovali, a to převážně v zahraničí, protože u nás takový obor není. Vy jste vystudoval školu zaměřenou na světelný design. Jaká byla vaše cesta k divadlu?
Asi jsem měl štěstí. Moje přítelkyně se chtěla stát herečkou, a tak mi přišlo přirozené, že ji při talentových zkouškách nasvítím. Bez toho, abych něco o divadelním svícení věděl, jsem udělal talentové zkoušky na divadelní školu v Bruselu. Nejen že mě k mému překvapení přijali, ale ještě ten rok otevírali první ročník oboru světelný design. Až potom, co jsem odešel ze školy, mi došlo, že vlastně nevím nic o skutečném divadelním světě, který byl samozřejmě na míle vzdálen pozici úspěšného mladíka ve škole. Můj první světelný design byl opravdu hovadina. Vypadalo to, jako bych vůbec nerespektoval, že se na jevišti něco děje, že jsou tam nějací herci, kostýmy atd. Stal jsem se technikem ve skutečném divadle, učil jsem se od ostatních, otevřel jsem oči a mysl, hodně jsem se naučil při zájezdech a jednoho dne jsem zjistil, že jsem schopen ostatním pomáhat a radit při vytváření světelného designu. Byl jsem připraven.
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v tištěném časopise SVĚTLO 3/2012, nebo v jeho digitální podobě, která bude na internetu dostupná po 26. 7. 2012.
Otázky pokládali a redakčně krátili Tomáš Morávek a František Fabián, překlad Hana Chmelenská.
Plnou verzi rozhovoru najdete na www.svetelnydesign.cz