Přisvětlování chodců na přechodech z pohledu projektanta

--- Ing. Jan Novotný, ELTODO, a. s. ---

Problematika přisvětlování přechodů pro chodce je v posledních několika letech stále více aktuální. Správci komunikací (většinou obce či městské části) nechávají přechody ve velké míře osvětlovat. Tyto přechody svými parametry mnohdy nesplňují požadavky platné normy (např. maximální délku), vlivem čehož jsou velmi nebezpečné a pro projektanta obtížně osvětlitelné. Na rozdíl od jiných odvětví světelné techniky je však osvětlování přechodů pro chodce relativně mladá a neustále se vyvíjející oblast. Dne 1. června 2013 vstoupil v platnost dokument Technické kvalitativní podmínky staveb pozemních komunikací Kapitola 15 Osvětlení pozemních komunikací Dodatek č. 1 (dále jen TKP). Tento dokument popisuje v teoretické rovině problematiku přisvětlování přechodů pro chodce od vymezení osvětlovaného prostoru, přes obecné požadavky až po návrh a hodnocení výsledného přisvětlení. Cílem tohoto článku je čtenáře seznámit s poznatky z praxe při navrhování přisvětlení přechodů podle této metodiky z pohledu projektanta.

Obr. 1. Příklad osvětlení přechodu na obousměrné ulici

Přisvětlení přechodu – co je cílem?

Primárním cílem přisvětlování přechodů je zvýšení bezpečnosti přecházejících chodců. Princip metodiky přisvětlování podle TKP vychází z předpokladu, že je
chodec v bezpečí v případě, že jej přijíždějící řidič včas zpozoruje. Z pohledu TKP jde tedy spíše o přisvětlování chodců. Nasvícení samotného přechodu, kdy je cílem upozornit řidiče na konfliktní oblast, má v tomto případě až druhotný efekt. Z teorie světelné techniky je známo, že lidské oko běžného pozorovatele je v prostředí nízkých adaptačních jasů spolehlivě schopno rozlišovat jednotlivé objekty při kontrastu jasů v poměru vyšším než 3 : 1. Jas chodce (při využití pozitivního kontrastu) z pohledu přijíždějícího řidiče tedy musí být minimálně třikrát vyšší než jas pozadí, což je v tomto případě jas vozovky. Hodnocenou veličinou je zde vertikální složka osvětlenosti v místě pohybu chodce. Zároveň je zapotřebí zajistit rozložení světla tak, aby bylo dosaženo požadované rovnoměrnosti po celé délce (a šířce) přechodu (tzv. základní prostor). Dokument rovněž stanovuje požadavky na osvětlení tzv. doplňkového prostoru. Smyslem tohoto opatření je poskytnout řidiči informaci o přítomnosti chodce dříve, než chodec vstoupí do vozovky. Na obr. 2 je schematické rozdělení jednotlivých prostorů přechodu pro komunikaci bez fyzického oddělení jízdních směrů a pro komunikaci směrově rozdělenou.

Tab. 1. Orientační porovnání jednotlivých variant přisvětlení přechodu délky 10 m

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že výsledný světelnětechnický návrh bude záležet na:

• geometrii přechodu (především na jeho délce),
• zatřízení komunikace podle ČSN EN 13201-1 (čím vyšší třída, tím vyšší požadavky na přisvětlení) a jeho kvalita bude záležet na:
• umístění svítidel,
• počtu svítidel,
• dodatečných úpravách přechodu.

Jednotlivé návrhy osvětlení lze porovnávat podle celkové míry zvýšení bezpečnosti na přechodu, celkových investičních a provozních nákladů a podle estetického vzhledu.

Obr. 2. Rozdělení prostorů přechodu pro chodce na obousměrné a jednosměrné komunikaci


Obr. 3. Přípustné pozice umístění svítidel pro obousměrnou a jednosměrnou komunikaci


Obr. 4. Zmenšení počtu jízdních pruhů u jednosměrné komunikace

Základní optimalizace

Pro umělé vytvoření pozitivního kontrastu v místě přecházení (jas chodce z pohledu řidiče přijíždějícího vozidla je min. třikrát vyšší než jas pozadí) je zapotřebí
splnit základní podmínku: počet svítidel ≥ počet jízdních směrů. Na obr. 3 jsou ukázány možné varianty umístění svítidel pro obousměrnou směrově nerozdělenou komunikaci a pro jednosměrnou komunikaci. Přípustné kombinace svítidel jsou A-B, A´-B, A-B´, A´– B´ a AA´-BB´ pro obousměrnou komunikaci a A, A´ a AA´ pro jednosměrnou komunikaci.

Pro dosažení požadovaných hodnot (podle TKP) je nutné umístit svítidlo do vhodné polohy vzhledem k přechodu. Tato poloha je určena světelnětechnickým výpočtem, zároveň je ale limitována maximální výškou stožáru, délkou výložníku a předsazením před přechodem. Velkou roli při umísťování stožáru hrají lokální zábrany, jako jsou existující inženýrské sítě, oblouky křižovatek, výjezdy na komunikaci v místě uložení stožáru či jiné překážky (např. stromy či stojící stožáry veřejného osvětlení).

Zejména v současné městské zástavbě je tedy mnohdy velmi problematické nalézt čtyři místa pro umístění stožáru tak, aby pozice svítidel vyhovovaly světelnému výpočtu. Případné dvojnásobné investiční a provozní náklady při použití čtyř svítidel namísto dvou jsou zřejmé. Samostatným problémem je osvětlování přechodů na komunikacích s tramvajovým tělesem. Dopravní podniky u takovýchto instalací stanovují ochranné pásmo 2 m od živých částí tramvajového tělesa (včetně tramvajového vozidla).

Toto omezení značně ztěžuje umístění svítidel do požadované pozice. Co se týče nepojížděného tramvajového pásu, není tato část zahrnuta do osvětlovaného prostoru, což výpočet usnadňuje.

V případě, že přechod pro chodce protíná komunikaci s pojížděným tramvajovým tělesem, je zapotřebí uvažovat osvětlovanou oblast včetně tramvajového pásu. Podle normy ČSN EN 13201 je navíc takováto komunikace zařazena o třídu výš z důvodu výskytu konfliktní oblasti (křížení dopravního proudu automobilů a tramvaje), což požadavky na její přisvětlení (podle TKP) ještě zvyšuje.

Podle názoru dopravních psychologů je navíc osvětlování přechodů přes tramvajový pás minimálně sporné. Nasvětlení přechodu (jeho horizontální roviny) může v chodci vyvolat pocit bezpečí a přednosti před ostatními účastníky dopravy, což právě neplatí pro projíždějící tramvaj. Jak z pohledu projektanta, tak z pohledu investora je tedy na místě přisvětlení přechodu přes tramvajovou trať zvážit a případně navrhnout jiné úpravy k zajištění bezpečnosti chodců (např. zvýrazněné vodorovné dopravní značení).

Vymezení základního prostoru

Stanovení vhodné pozice svítidla je tedy jedním ze způsobů, jak optimalizovat světelnětechnický výpočet. Další možností je přesné stanovení základního prostoru, popř. jeho úprava. Jde-li o jednosměrnou vícepruhovou komunikaci, lze pomocí stavebních úprav v místě přechodu pro chodce zmenšit počet pruhů. Takto se jednoduše zmenší celková délka přechodu, zkrátí se použité vyložení a sníží příkon svítidla.

Tuto úpravu znázorňuje obr. 4. V případě obousměrné komunikace bez tramvajového tělesa lze přechod upravit fyzickým rozdělením jízdních směrů (např. pomocí tzv. city bloků, ochranných ostrůvků apod.). Tato varianta je zobrazena na obr. 2. V takovémto případě se z obousměrné směrově nerozdělené komunikace stávají (z pohledu TKP) dvě jednosměrné komunikace s poloviční šířkou. V tab. 1 a na obr. 5 jsou možné varianty osvětlení přechodu na obousměrné směrově nerozdělené komunikaci o šířce 10 m, kde je:

• varianta A: směrově nerozdělená komunikace osvětlená čtyřmi světelnými body,
•  varianta B: směrově nerozdělená komunikace osvětlená dvěma světelnými body,
• varianta C: směrově rozdělená komunikace osvětlená dvěma světelnými body.

Obr. 5. Možné varianty osvětlení přechodu o délce 10 m


Obr. 6. Úprava základního prostoru přechodu u dlouhodobě parkujících vozidel

Jestliže je část komunikace dlouhodobě využívána k parkování vozidel, je možné základní prostor přechodu přes tuto komunikaci zkrátit o šířku pruhu určeného k parkování. Je nutné vhodnými stavebními úpravami (např. pomocí tzv. baliset) zajistit potřebné rozhledové podmínky. Tuto situaci popisuje obr. 6. Zmenšením počtu jízdních pruhů, fyzickým rozdělením jízdních směrů či vyčleněním parkovacího stání z průjezdního prostoru komunikace předejde projektant v mnoha případech nutnosti použít dvojnásobný počet svítidel a dalších prvků osvětlovací soustavy, zároveň také sníží provozní náklady na přisvětlení přechodu a výrazně zvýší bezpečnost chodců na přechodu, což je jeho primární cíl.