Znovuzrození secesních světelných kandelábrů pro divadelní sál Národního domu v Prostějově

Znovuzrození secesních světelných kandelábrů pro divadelní sál Národního domu v Prostějově

Ivan Houska, Houska & Douda pasířství

Dne 18. prosince 2001 ve výstavních sálech Obecního domu v Praze byla zahájena výstava s názvem Jan Kotěra 1871 – 1923. Na této výstavě byl opět po 59 letech veřejnosti představen jeden ze dvou osvětlovacích kandelábrů z balkonu divadelního sálu Národního domu v Prostějově. Symbolicky se pod ním setkali všichni ti, kteří se podíleli na navrácení těchto unikátních osvětlovadel na původní místa (obr. 1).

Dějství I.

Vše začalo před několika lety…

Jana Pauly, vedoucí kurátor oddělení průmyslového designu Národního muzea v Praze, kontaktovala v rámci své badatelské činnosti potomky výrobců a návrhářů svítidel. Kromě jiných rodin (např. Fr. Anýže) také rodinu mistra Leonarda Beitlera, u kterého jsem se vyučil. Leonard Beitler (1892 – 1986), průmyslový výtvarník a mistr uměleckého řemesla pasířského, patřil k nestorům pražských pasířů. Se svými deseti až patnácti zaměstnanci a jedním obchodem v Celetné ulici se nemohl měřit se závody Fr. Anýže. Přesto mu ale konkuroval a svým celoživotním dílem, svými návrhy a realizacemi se nesmazatelně zapsal do naší historie svítidel. Jelikož jsem po smrti svého mistra zdědil jeho návrhy, výkresy, část fotodokumentace, ale i písemnosti týkající se např. založení organizace Ústředí uměleckých řemesel, dostala se J. Pauly až ke mně do dílny. Na její přímluvu jsem valnou část návrhů zachycujících tvorbu osvětlovadel mistra L. Beitlera z let 1930 až 1950 věnoval archivu NTM.

Dějství II.

V létě roku 2000 J. Pauly přijela do Prostějova na prohlídku Národního domu. Zde se seznámila s ředitelkou Janou Zikmundovou. Od ní se dozvěděla, že kromě bronzových soch z kandelábrů, vystavených v kyselovských saloncích (salonky vyzdobené freskami Františka Kysely), se v prostorách Národního domu na různých místech nacházejí „zbytky“ nejen figurálních kandelábrů (obr. 2), ale i ostatních osvětlovacích těles, která byla demontována v roce 1942 při „německé modernizaci“. Prošla půdy i sklepy, aby s úžasem zjistila, že se dochovalo minimálně 60 % z původního fondu secesního souboru osvětlovacích těles a kandelábrů. Před odjezdem dala paní ředitelce tip na jednoho nadšence pro případ, že ta by se rozhodla některé z dochovaných svítidel restaurovat a vrátit na původní místo.

Dějství III.

Ředitelka Národního domu v Prostějově Jana Zikmundová je „mužem činu“. Neprodleně mě pozvala do Prostějova, seznámila se stavem věcí, nechala mě „proběhnout“ půdou i sklepem a požádala mě o vypracování předběžného restaurátorského průzkumu, záměru a rozpočtu na restaurování osvětlovacích figurálních kandelábrů. Tím jsem se stal účastníkem tohoto úžasného procesu, na jehož počátku bylo slovo a na konci světlo.

Každý restaurátor zná to období námluv a poznávání, plné překvapivých objevů, kdy se začne seznamovat a sbližovat s předmětem určeným k restaurování. Každý lidský výtvor má někoho, kdo mu dal myšlenku a tvar, někoho, kdo ho realizoval, má také svoji historii, v jejímž průběhu se vyvíjí a mění, a může vyprávět tomu, kdo je vnímavý a dokáže naslouchat.

Po zpracování a předložení požadovaných materiálů J. Zikmundová zkonstatovala, že finanční prostředky na restaurování nejsou. Pokusila se o skoro nemožné – sehnat sponzory. V současné době zajistit sponzory pro restaurátorské práce není jednoduché, ale paní ředitelka to dokázala. Díky finančním darům České spořitelny a. s., Dopravních staveb holding a. s., BW-Linea spol. s r. o. a Železáren-Annhütte spol. s r. o. byla zmíněná historická díla restaurována.

Zastavme se ještě na chvíli u vzniku těchto krásných svítidel. Jana Pauly se ve svém článku „Tvorba architekta Jana Kotěry a jeho svítidla“ v časopise Světlo 2/2001 velmi podrobně věnuje i Ná-rodnímu domu v Pro-stějově a jeho svítidlům. Proto doplním jen několik nových poznatků.

Podle dochovaných návrhů Jana Kotěry (obr. 3) sochy a pravděpodobně i os-tatní lité ozdobné prvky kandelábrů vymodeloval Kotěrův přítel sochař Stanislav Sucharda. Kdo je však odlil, nevíme. Dovoluji si zpochybnit názor, že to byl Fr. Anýž. Svou slévárnu si Fr. Anýž pořídil až několik let po realizaci Ná-rodního domu. V roce 1910 začal stavět své dílny v Holešovicích a velká slévárna, kde se lily sochy, byla v provozu až v roce 1920. Dále na všech jeho realizacích, se kterými jsem přišel do styku, byla jeho signatura „Lil Franta Anýž“. My jsme však žádnou signaturu nenašli. Pravděpodobné je, že Fr. Anýž kandelábry skutečně vyrobil, ale někdo jiný mu dodal odlitky. Podle struktury a síly odlitků se domnívám, že i figury odléval někdo jiný než ten, kdo lil ozdobné prvky. Mezi řemeslným zpracováním kandelábrů a např. nástěnných pětiplamenných ramének z divadelního sálu je velký rozdíl. Může to svědčit o tom, že kandelábry dodávala firma Fr. Anýže a ostatní svítidla prostějovská firma Vulkánia.

Dějství IV.

Do ateliéru převezli všechny díly jednoho kandelábru, ale přes všechno úsilí se nám nepodařilo v prostorách Národního domu nalézt nosnou konstrukci, nebo alespoň její zbytky. Proto jsme nejdříve svařili provizorní konstrukci, na které jsme zkoušeli montáž, usazení, napojení jednotlivých dílů a přichycení ke konstrukci. K dispozici jsme měli pouze dobovou fotografii kandelábru z čelního pohledu. Přitom jsme zjistili, že každý kandelábr je trochu jiný a díly nelze mezi sebou zaměňovat. Samozřejmě jsme měli ve svém výběru z každého kousek. Přivezli jsme tedy zbývající díly druhého kandelábru a nakonec jeden provizorně sestavili. Následně jsme vyrobili nosnou konstrukci, dělenou u základny tak, aby na ní mohl kandelábr stát (čelní deska přesahuje spodní základnu), ale zároveň aby bylo možné spodní nosnou část odmontovat při zpětném usazení kandelábru na vyzděný sloupek balkonu divadelního sálu (obr. 4).

Tab. 1. Technický popis kandelábru

Kandelábry byly dále rozkresleny, označeny, vyfotografovány a rozebrány na jednotlivé díly. Každý kandelábr se skládá ze 141 dílů, nepočítáme-li šrouby, šroubení (nipl z němec-kého nippel), objímky či skla (tab. 1). Po zmapování celkového stavu poškození byly zjištěny chybějící či nerestaurovatelné díly (tab. 2).

Vzhledem k tomu, že v době převzetí k re-staurování byly obě figury vystaveny v kyse-lovských saloncích, kde seděly na soklech zakrytých drapérií, byla i jejich povrchová úprava mnohem zachovalejší než u ostatních dílů uložených na půdě. Pouze na prsou a na rukou byly drobné korozní defekty, patrně z doby, kdy ještě někde ležely na zádech. Po několika provedených sondách jsme zjistili, že drapérie jednotlivých postav, tedy sukně a čepec se závojem splývajícím po zádech, byly povrchově upraveny, zatímco obličej, prsa, ruce a nohy jsou patinovaná bronz. Na litých věncích a květech se kromě povrchové úpravy dochovalo i poškozené původní zlacení. Ostatní díly kandelábru měly povrch pokryt souvislou korozní vrstvou tmavého antleritu. Ramena byla polámaná a držáky skel byly vlivem přemrzání popraskané. Z těchto důvodů, ale také pro nutné technologické kroky při opravě poškozených částí, bylo rozhodnuto zachovat povrchovou úpravu u litých dílů a pouze ji očistit a retušovat, kdežto „plechové části“ po opravě nově povrchově upravit patinováním.

Ze zachovalých dílů byly připraveny modely na odlití chybějících částí. Popraskaná ramena byla přeletována a několik jich bylo nově vyrobeno. Byly vytlačeny a prořezány chybějící držáky skel, ocizelovány nové odlitky a připevněny k celku. Byla vytepána voluta pod rameno, upraveny závity na montáž nových objímek a udělány další úpravy pro novou elektroinstalaci (průchodky, svorky, svorkovnice, transformátor). Opravené části byly povrchově upraveny patinováním s fixací povrchu zaponovým lakem. U postav byla přepatinována těla a celý povrch byl fixován včelím voskem s následným vyleštěním.

Při instalaci nových celoporcelánových objímek E27 do lité ozdobné lišty na čelní straně kandelábru jsme s kolegou J. Voštou, který se na práci nejvíce podílel, zjistili, že nové objímky jsou mnohem vyšší než původní a esteticky velmi rušivé. Abychom nenarušili původní vzhled a zároveň splnili požadavek na bezpečnost provozu, repasovali jsme původní mosazné objímky a pro tento elektrický okruh vložili do kandelábru transformátor 220 V/24 V. Ostatní objímky E27 i E14 jsou již nové.

I po světelnětechnické stránce jsou kandelábry velmi zajímavé. Ve zdobných lištách na čelní straně kandelábru byly osazeny dosti velké žárovky bez zakrytí, které však neoslňovaly, protože byly obráceny do sálu. Svítící podzlacená kvítka měla funkci spíše ozdobnou a orientační. Největší světelný tok dávaly dva neuvěřitelně kompozičně navržené a realizované trojúhelníkové shluky vemínkovitých opálových skel po obou stranách kandelábru. Nedostupnost a tajuplnost nádherných ženských postav, které jako sfingy korunují kandelábry, umocňuje i jejich posazení nad všemi zdroji do jakéhosi šerosvitu.

Dějství V.

Po dokončení restaurování byl v září 2001 první kandelábr převezen do Prostějova a smontován na jevišti divadla Národního domu (obr. 5).

Citováno z hanáckých deníků: „O hodové neděli 16. září 2001 v rámci tradičních Prostějovských hanáckých slavností proběhla akce Oživlý Národní dům. Díky Městskému divadlu a členům divadelního spolku Historia, krátkým divadelním vstupům i skvělým kostýmům se lidé mohli vrátit do 30. let minulého století a nahlédnout do bohatého kulturního a společenského života té doby. Vrcholem hodinové prohlídky bylo efektní odhalení restaurovaného osvětlovacího kandelábru. Silný estetický dojem z tohoto uměleckého díla působivě umocňovaly světelné proměny a výrazový tanec dvou interpretek na Sukovu hudbu k Pohádce o Radúzovi a Mahuleně. Po spatření skvostného díla se někteří návštěvníci neubránili obdivným výkřikům.“ A tak se kandelábr vrátil domů ke svým.

Druhý kandelábr je v současné době na zmíněné výstavě Jan Kotěra 1871 – 1923 v Obecním domě v Praze, která potrvá do 24. března 2002.

Státní památkový ústav v Brně dal souhlas ke zpětné montáži obou kandelábrů na balkon divadelního sálu Národního domu v Prostějově. Kandelábry by měly být instalovány o divadelních prázdninách v letošním roce. Je ovšem nutné ještě postavit zbourané sloupy, vyřešit přívod elektrického proudu a další „tisíce drobností“.

Závěrem děkuji všem, kteří se mnou spolupracovali, ale i náhodným okolnostem, které mi umožnily podílet se na tomto projektu.