Vzpomínka na architekta Ladislava Monzera
 | |||
| Vzpomínka na architekta Ladislava Monzera Ing. Jana Kotková, Životopis Ing. arch. Ladislav Monzer, CSc., se narodil 6. dubna 1942 v Praze. Po ukončení obecné školy (1956) studoval do roku 1959 na Střední jedenáctileté škole v Praze. V roce 1965 absolvoval studium Stavební fakulty na ČVUT v Praze – obor architektura a stavba měst. Po krátkém působení ve funkci referenta na OPBH a následně projektanta v Obchodním projektu Praha nastoupil v roce 1967 jako projektant v aplikovaném výzkumu osvětlování v n. p. Tesla Holešovice. V tomto roce se také oženil (v manželství s architektkou Violou se narodily dvě děti – dcera Viola a syn Ladislav). Po ročním působení ve funkci zástupce vedoucího v ÚHA Praha (Útvar hlavního architekta), ateliéru pro světelný generel Prahy, se v roce 1971 do Tesly vrátil. V roce 1990 si zřídil vlastní nezávislé pracoviště pro výzkum a návrhy osvětlování AST (Ateliér světelné tvorby). V ateliéru pracoval sám, ale spolupracoval s mnoha našimi architekty i firmami z oblasti osvětlení (díky svému zaměření i dlouhodobému působení v Tesle Holešovice se jako architekt výhradně zabýval návrhy osvětlení). V tomto období, charakteristickém jeho vysokou tvůrčí aktivitou, vytvořil více než pět set návrhů a studií osvětlení. Zaměřoval se především na osvětlování historických objektů a na venkovní osvětlení měst. Mezi jeho nejznámější realizované návrhy osvětlení patří Staroměstské náměstí (1987), chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (1989), jižní průčelí Pražského hradu (1991), světelné řešení proměnlivého slavnostního osvětlení Křižíkovy fontány na pražském Výstavišti (1990), osvětlení průčelí hotelu Zlatá Husa-Ambassador na Václavském náměstí v Praze (1992), Velká synagoga v Plzni (1995), Úřad vlády ČR (1996), chrám sv. Barbory v Kutné Hoře (1995), slavnostní osvětlení televizní věže Ještěd (2001) a historické radnice v Liberci (2000), klášter trapistů v Novém Dvoře (2002), vnitřní osvětlení kostela Panny Marie Vítězné (Pražské Jezulátko) v Praze (2003) a další. V roce 1990 spolupracoval na návrhu a realizaci prvního velkého pořadu Světlo a zvuk na Pražském hradě.  Návrhy osvětlení architekta Monzera měly též značný ohlas v zahraničí. Za svoji tvůrčí práci získal Cenu za nejlepší osvětlení architektur v období let 1970 od Illuminating Engineering Institute of Japan. Některé jeho návrhy byly v letech 1980 až 1985 součástí trvalé expozice Technického muzea v Tokiu. Architekt Monzer se v průběhu 90. let dvacátého století stal naším nejvýznamnějším odborníkem na historii osvětlování. Od roku 1984 do roku 2004 jako vyučující přednášel o osvětlování na Škole architektury AVU Praha, od 1974 přednášel a vedl diplomové práce na FEL ČVUT Praha, v letech 1978, 1982 a 1990 přednášel a vedl semináře rovněž na UMPRUM, pohostinsky přednášel na varšavské polytechnice, poznaňské polytechnice a v moskevském MEI. Jako přednášející se účastnil mnoha odborných konferencí a seminářů na mezinárodní úrovni. Stal se postupně členem několika pracovních skupin v Mezinárodní komisi pro osvětlování (CIE): Architecture, Lighting and Education (1975–1979), Lighting in the Exterior Architectural Environment (1976–1978), Lighting Education of Architects (1979lečné pracovní komise mezinárodního svazu architektů Union international of architects, UIA-CIE-CIB pro výuku osvětlování. V CIE byl od roku 1987 naším zástupcem v Divizi CIE č. 5 – Venkovní osvětlení a aplikace. Rovněž na domácí půdě se zúčastňoval práce oborových společností (Svaz českých architektů, Blok architektů a výtvarníků, Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků). Svými odbornými články přispíval do zahraničních i domácích odborných časopisů. Byl členem redakční rady časopisu Světelná technika (1974 až 1997) a SVĚTLO (1998 až 2004). Byl také korespondentem časopisu Light and Engineering, New York (USA).
Obr. 4. Konference LUX Europe v Lausanne, Švýcarsko – zleva Dr. Uwe Amlong, vedoucí výzkumu a vývoje firmy NARVA, architekt Monzer, Ing. Vladimír Dvořáček, vedoucí výzkumu a vývoje n. p. Tesla Holešovice (r. 1985) Knižně vydal: Umělecká tvorba svítidel, spoluautor J. Fišer, vyd. SNP, Praha 1971, Venkovní osvětlení architektur, vyd. SNTL, Praha 1981, Světlo a osvětlení, spoluautoři A. Krtilová, J. Matoušek, vyd. Avicenum, Praha 1981, Osvětlení a lidé v bytech, vyd. Grada, Praha 1998, Osvětlení Prahy – proměny sedmi století, vyd. ELTODO/FCC PUBLIC, Praha 2003.  Architekt Ladislav Monzer zemřel 7. června 2004 v Praze. Vzpomínky Životopis jsou strohá fakta. Abychom mohli čtenáři přiblížit i lidskou stránku osobnosti architekta Ladislava Monzera, oslovili jsme několik jeho nejbližších přátel a spolupracovníků s nabídkou rozloučit se s ním na stránkách časopisu několika řádky vzpomínek. Jde o naprosto nezávislé texty, které jsme se nakonec rozhodli publikovat v nezkrácené podobě. Ing. Petr Žák, Ph.D., Etna, s. r. o. Práce s architektem Monzerem byla příjemná, inspirující i překvapující. O svém minulém tvůrčím působení se příliš nezmiňoval. Vzpomínám si, jak jednou přišel s tím, že za ním přijel někdo z Japonska, že chce zpracovat návrh osvětlení. Skutečnost, že někdo přijel za českým architektem z Japonska, byla pro mě dosti překvapující, ale daleko kurióznější bylo zadání projektu. Šlo o projekt osvětlení na ostrůvku u pobřeží Japonska. Byl to malý hornatý ostrov, na kterém lanovka spojovala pobřeží s vyhlídkou, na níž stál malý pivovar. Zbývající část ostrova byla neobydlenou chráněnou oblastí. Zadáním bylo osvětlit poměrně rozsáhlou část ostrova viditelnou z lanovky. Tuším, že v překladu se ostrov jmenoval Hrášek.  Skloubení profese architekta a znalostí z oboru osvětlení, získaného dlouholetým působením v Tesle Holešovice, bylo jedinečné. Ve svých návrzích dokázal jako architekt porozumět objektům i prostorům, pro které osvětlení navrhoval, a současně zvolit vhodný způsob řešení i potřebné technické prostředky. Jeho návrhy respektovaly daný prostor. V současné době, kdy průmysl světelné techniky chrlí tisíce svítidel a nabízený sortiment se pomalu stává nepřehlednou džunglí, se návrhy osvětlení redukují na řešení otázky „čím„. Vznikají unifikovaná řešení, mizí kreativita a individuální přístup. Architekt Monzer byl jedním z mála projektantů, který se ve svých návrzích osvětlení snažil primárně nalézt odpověď na otázku „proč“. Pak teprve řešil otázku „jak„ a otázka „čím„, mám dojem, pro něj již nebyla zásadní. Vedle navrhování osvětlení vynikal architekt Monzer i v jiných dovednostech. O tom svědčí například jeden jeho nadlidský výkon na našem společném pracovně-zábavném zájezdu na hrad Bezděz. Při hře v šipky se mu podařilo zabodnout šipku s plastovým hrotem do dubové fošny. Neskutečné! Jeho zapálení pro světlo bylo obdivuhodné. Přečetl množství knih, především s historickými tématy, ve kterých hledal jakékoliv zmínky spojené se světlem. Ke stránkám, kde objevil něco zajímavého, si zakládal malé papírky s poznámkami, hypotézami i otázkami. O svých postřezích dokázal poutavě vyprávět. Nezajímal se jen o vlastní techniku, ale hledal hlubší souvislosti. Zajímalo ho, jak světlo ovlivňovalo vývoj, chování, myšlení i vlastní bytí člověka. Tyto vazby hledal nejen v publikacích o historii, ale i v knihách o mytologii, náboženství a filozofii.  Měl dar slova a jeho přednášky byly zajímavé, poutavé i srozumitelné. Díky velkému přehledu dokázal vyprávět a přednášet o různých tématech bez přípravy. Měl rozpracovanou řadu témat, kterým se chtěl věnovat v připravovaných publikacích. Jeho velkým snem, o kterém často mluvil, byla kniha o historii vývoje osvětlení, kterou bohužel nestihl napsat. Některé střípky z této zamýšlené knihy jsou zachyceny v jeho poslední publikaci Osvětlení Prahy – proměny sedmi století (2003). Ing. Jaroslav Kotek, Eltodo EG, a. s. Když koncem loňského roku vyšla Láďova kniha Osvětlení Prahy, měl jsem příjemný pocit, že jsem mu mohl pomoci uskutečnit jedno z jeho přání a že se tak podařilo zaznamenat něco z jeho znalostí a myšlenek a ty zpřístupnit s využitím jeho vypravěčského talentu širší veřejnosti. Láďa uměl vyprávět opravdu poutavě. Jeho přednášky na konferencích byly hodnoceny největším potleskem.  Láďovy další plány (a byla jich řada) už bohužel zůstanou neuskutečněny. Ateliér světelné tvorby ukončil svou činnost, včetně známé sekretářky Aničky pro elektronický záznam vzkazů. Nejen pro mě je Láďův odchod nenahraditelnou ztrátou odbornou i lidskou. Ing. Vladimír Dvořáček, Předseda ČNK CIE  Jana Pauly, vedoucí kurátorka odd. průmyslového designu NTM v Praze  Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc., Národní galerie v Praze Poprvé jsme se potkali v roce 1981 na kongresu UIA ve Varšavě. Samozřejmě, že je to poněkud legrační, dva lidé z Prahy … Poprvé jsem se dovídala o světle v architektuře, ale nejen o tom – zjistila jsem, že ten neskutečně skromný muž je nesmírně vzdělaný, přemýšlivý, že o architektuře toho ví spoustu, ať jde o tu současnou, nebo historickou. Nejen o osvětlení, ale o všem, co se toho oboru týká. A byl ochoten a schopen o tom povídat nekonečně dlouho. Žádné téma nebylo směšné nebo nepodstatné – ať šlo o podobu Šalamounova chrámu nebo o výraz a význam Centre Pompidou. Bavilo nás to oba. Potkávali jsme se pak v Praze, napřed občas, pak častěji a v posledních letech skoro denně. A taky na cestách – v Turecku (kde mi lidsky velmi pomohl v hloupém maléru), ve Florencii, v Římě, na cestách s Blokem architektů a výtvarníků. Nikdy kolem sebe nepůsobil rozruch, nevstupoval do vzrušených diskusí o viděných stavbách, vždy vypadal, že je v ústraní, ale jeho následné znalosti, postřehy a soudy byly přesné. A jen šetrně na místech upozorňoval na zajímavosti svého oboru – na původní renesanční svítidla ve Florencii, na držáky loučí na palácích v Římě – ostatně, nemusím tak daleko, upozornil mne i na nejstarší tehdy v Praze dochovaný světlený koš pod oknem na domě nedaleko Staroměstského náměstí – mimochodem ten koš, dost unikátní v dějinách Prahy, už je pryč, nepřežil privatizaci a zdá se, že to nikomu nevadí. Na začátku jsem se pokusila udělat s ním rozhovor do své tehdejší rubriky v Mladé frontě. Nepovedlo se. Hrál si s mými otázkami jako kočka s myší, odpovídal tak všeobecně, že jsem to po několika dnech vzdala. (Dodnes tvrdím, že kdybych chtěla nějakému namyšlenému novináři trochu pochroumat sebevědomí, poslala bych ho za ním. Vážila jsem si však jeho přátelství natolik, že jsem to nikdy neudělala. Pochopila jsem, že rozhovory, které by se měly publikovat, nemá rád.)  Daroval mi svou knihu Venkovní osvětlení architektur – a pak mi prozradil, že jsem byla z obdarovaných jediná, kdo ji aspoň prolistoval. Takže jsem našla lísteček – kdo dočetl až sem, toho zvu na oběd. Původně jsem ji opravdu jen prolistovala, po tom obědě jsem ji skutečně aspoň částečně pročetla. Dostalo se mi za to odměny – pozval mne ke spolupráci. Bavili jsme se nad osvětlováním Tábora, nad svítidly na Staroměstské náměstí, myslím, že ho mé naivní nápady bavily a inspirovaly. Já oceňovala, že nikdy neřekl, že je to pitomost. Šetrně a pečlivě mi vše vysvětloval. Byl skvělým učitelem – a to nemyslím na sebe, ale na jeho studenty. Všechno jim trpělivě vysvětloval, nechtěl nikdy prosazovat sebe, ale pomoci jim v jejich projektech. Měla jsem možnost jich pár poznat. Myslím, že stopy setkání s ním jsou v nich patrné. Nejen profesně, ale i lidsky. Asi jsem nepotkala skromnějšího člověka, a mrzí mne, že jsem se nikdy nedostala k udělání soupisu toho, co sám navrhoval, na čem spolupracoval, komu byl konzultantem. Kdysi jsem ho o takový seznam požádala, s poznámkou – uveďte taky to, co ze své práce považujete za nejlepší. Dostala jsem stručnou odpověď – snad jsem dobře vychoval své dvě děti. Myslím, že ta odpověď sedí. Já jsem s jeho odchodem k bohům, na něž se vždy odvolával, ztratila nenahraditelného kamaráda. Především ale architektská obec ztratila jednu vynikající osobnost. Myslím, že velikost této ztráty jí dojde až časem. Ing. Jana Kotková, redakce časopisu SVĚTLO  S panem architektem Monzerem jsem se setkala již před lety, ale blíže jsem ho měla možnost poznat až po svém nástupu do redakce časopisu Světlo v roce 2001. Tehdy jsme zvažovali, kdo by dokázal odborně správně a hlavně čtivou formou přiblížit širšímu okruhu čtenářů zásady osvětlování v obytných prostorách. Nejpovolanějším se nám zdál právě pan architekt Monzer. Byla jsem příjemně překvapena jeho vstřícností, protože šlo o úkol nelehký a vzhledem k charakteru článků (seriál) dlouhodobý. Již na první schůzku v pizzerii kousek od Strossmayerova náměstí přišel s konkrétní představou a do týdne jsem na stejném místě obdržela úvodní díl seriálu. Dobře osvětlený stůl u okna se pak stal naším pravidelným pracovním místem. Šíře a hloubka Monzerových znalostí nejen z oboru světelná technika a architektura, ale i historie, a hlavně schopnost vše v kontextu těchto všech oborů velmi zajímavě, jednoduše a názorně posluchači přiblížit, byla obdivuhodná. Přes to všechno byl mimořádně skromný. „Asi jsem se moc rozpovídal, nenudím Vás?„ byl překvapivý dotaz, kterým mě zaskočil hned na první schůzce, kdy zabrousil do historie a rozpovídal se o příkladech práce se světlem s ohledem na danou dobu a charakter osvětlovaných objektů. Nudit se snad ani nešlo. Způsob podání, zvláště suchý humor, kterým své povídání prokládal, mi byl velmi blízký. Nikdy neztrácel nit hovoru a důsledně se při jakémkoliv odbočení opět vracel k nosnému tématu. Hodně jsem se mohla od něj naučit a na setkání s ním jsem se vždy těšila. I poté, co se před rokem a půl silou vůle a pod důsledným dohledem a s péčí své dcery Violy vzpamatovával z těžké nemoci, dál spolupracoval na různých projektech a pokračoval v psaní nových dílů seriálu pro časopis Světlo, souběžně s prací na své poslední dokončené knížce Osvětlení Prahy – proměny sedmi století (2003). Přála jsem si mít tuto knížku s podpisem autora, ale na jeho přání jsem čekala, až bude mít v ruce opět úplný cit, aby byl podpis hezký. Zůstal mi ho dlužný... Naši „pracovní“ pizzerii zrušili a my jsme přemýšleli, kde se sejdeme příště. Na tomto světě to už nebude. Odešel nečekaně brzy v plné práci a s sebou si vzal i archiv léta shromažďovaných poznatků, které díky své obdivuhodné paměti a nechuti k poznámkám ukládal většinou pouze v hlavě. Říká se, že profesně je každý nahraditelný, ale v tomto případě to zjevně neplatí. Ladislav Monzer byl neobyčejný člověk, občas šokující své blízké svérázným přístupem k „světským„ záležitostem života, které nepovažoval za podstatné. Ale hlavně to byl člověk velmi lidský a moudrý. Ukončím tedy tento vzpomínkový článek citací jednoho z jeho vzkazů pro čtenáře (Světlo 2002/2, str. 13): „Závěrem je třeba poznamenat, že osvětlení tvoří podmínky, není samo zárukou výsledku. Ani nejintimnější osvětlení důvěrný vztah mezi jedinci nevytvoří.„ | |||
Zde se podílel na vývoji nových světelných zdrojů (úsporných zdrojů, dekorativních žárovek Intima, tvarované zářivky 2U a jejího uplatnění v interiérových svítidlech) a nových přístupů k osvětlování v různých oblastech (osvětlení muzeí a galerií, venkovní osvětlení architektur, osvětlování společenských a historických prostorů, prognostické studie rozvoje oboru, též návrh nové normy pro osvětlování bytů). V letech 1979 až 1990 v Tesle vedl oddělení pro osvětlování architektur. V roce 1983 obhájil svoji kandidátskou práci na téma Venkovní osvětlení architektur – výtvarné účinky světla v architektonickém prostoru.
