Umělé osvětlení v obytných prostorech 8. část – Dílna

Umělé osvětlení v obytných prostorech
8. část – Dílna

Ing. arch. Ladislav Monzer, CSc.,
Atelier světelné tvorby

Označení dílna pochází od slovesa dělati aneb hotoviti, zhotovovati, novodobě také vyráběti. Pod tímto označením se tedy rozumí prostory určené pro vznik konkrétních předmětů. Z velkého počtu dříve známých řemesel se mnohá dochovala dodnes, ačkoliv používané technologické postupy se v nejednom případě změnily.

Krejčovská dílna

Stále potřebnou činností je např. zhotovování oděvů. Jejím znakem je skutečnost, že již od velmi vzdálených dob ji vykonávají ženy i muži. To dokládají názvy profese švadlena a krejčí. Velmi nezbytným zařizovacím předmětem prostoru určeného k takové činnosti je přiměřeně velké zrcadlo. Jeho osvětlení již bylo popsáno v samostatné části (Světlo č. 4/2003, str. 24, 6. část – Zrcadlo v bytě).

Z krejčovských prací je z pohledu zrakové práce asi nejobtížnější šití či obšívání, tedy práce s jehlou. Vynález šicích strojů klasickou ruční práci nejen značně urychlil, ale i zpřesnil. Většina šicích strojů má své vlastní vestavěné osvětlení nad jehlou, které pro běžné šití dostačuje. Podobná zlepšení jsou známa přibližně od racionalistického osmnáctého století. Místo čočky, jejíž broušení bylo nákladné a pracné, se používaly skleněné koule z foukaného skla naplněné vodou, které opticky působily jako soustředná čočka. V určité vzdálenosti od nich byl umístěn plamen svíce nebo kahanu a koncentrovaná světelná skvrna se promítala buď přímo, nebo s pomocí rovinného zrcadla na místo šití. S pomocí tohoto jednoduchého optického přístroje bylo zlepšeno i osvětlení prvních mikroskopů, používal se však i pro mnohé další účely: např. v malířství pro jemnou kresbu některých detailů na freskových i nástěnných malbách, ve šperkařství a všude tam, kde bylo potřebné větší osvětlení. Zvláštním případem bylo použití ve scénickém osvětlení.

Dochovaný inventář krumlovského zámeckého divadla obsahuje tyto skleněné koule také; světelné skvrny byly patrně za pomoci rovinných zrcadel vždy zaměřeny na potřebný detail scény. Tento efekt je pro představu čtenáře ukázán na obr. 4. V některých současných bytových a pohostinských interiérech se dosud používá pro zpestření optického působení prostředí.

Pro dílnu švadleny i krejčího je vhodné celkové rovnoměrné osvětlení s průměrnou hladinou několika set luxů. Důležitější místa, jako je zrcadlo a šicí stroj, vyžadují vlastní intenzivnější místní osvětlení. Zvláštními souvisejícími případy je hotovení krajek, paličkování či tvorba síťových tkanin jiným než běžným postupem. V takových prostorech je užitečné dodržovat zásadu, že intenzivněji osvětlena by měla být celá plocha, na níž je pracovní úkon vykonáván. Hodnota osvětlení by měla odpovídat věku a individuálnímu stavu očí pracovníka, tedy alespoň 300 lx u lidí s dobrým zrakem a mladších a přibližně dvojnásobek u ostatních lidí. Co se týče umělého osvětlení, je ve většině dílen účelné používat hospodárná svítidla s klasickými lineárními zářivkami, nečastěji o příkonu 36 W, upevněná na stropě. To proto, že zářivky může ze štaflí vyměnit jediný člověk, zatímco na výměnu zářivek 58 W vzhledem k jejich délce již musejí být dva. V některých případech může být výhodné instalovat tzv. odstupňované osvětlení. Při něm je intenzivnější osvětlení svítidly přímo nad pracovní plochou a méně intenzivní v jiné části prostoru.

Umělecké řezbářství a sochařství

Časté jsou také řemeslné práce se dřevem, z nichž např. řezbářství je blízké umělecké, konkrétně sochařské práci. Známý sochař Rodin, jeden z nemnoha, popsal dosti podrobně svůj postup při vzniku plastiky. Hrubou modelaci plastiky začínal blízko bočního okna, kde stíny jsou výrazné. Při jemnějším modelování posouval podstavec s plastikou dále od okna. Zde jsou boční stíny měkčí a méně patrné. Je zřejmé, že prostorové modelování potřebuje osvětlení ze strany. Pro ně je přirozeným zdrojem boční okno, tedy prostorově šikmý převládající směr světla – na rozdíl od předcházejících prostorů, v nichž svítidla svítící od stropu dolů vytvářejí převažující svislý směr světla dopadající na pracovní plochy. Převážně šikmý směr dopadajícího světla lze vytvořit umístěním svítidel na stěny, popř. mezi okna. To býval jeden ze způsobů osvětlování sochařských ateliérů, jestliže se používaly po západu slunce.

Šikmý převládající směr světla je potřebný především při zhotovování mělkých reliéfů, ať již ze dřeva či jiného materiálu, neboť jen při něm může být dostatečně patrná hloubka řezby. To platí i pro další podobné práce, např. skládání zmenšeného vrstevnicového profilu terénu v modelářství. Potřebný je také při rytí do kovů a dalších materiálů, kde vržený stín usnadní vnímat kresbu vyryté čáry.

Domácí dílna

V domácí dílně standardního „kutila„ se obvykle opracovává dřevo a některé kovy, a to v rozměrech odpovídajících předmětům pro domácnost. V takovém prostoru je nejčastěji zapotřebí horní osvětlení s přiměřenou rovnoměrností nebo odstupňované osvětlení, intenzivnější nad pracovní plochou. Podobně je tomu i v dílnách, v nichž častým úkonem je letování a práce s elektrotechnickými součástkami. Protože v případě letování jde o úkon zrakově náročnější, je často třeba instalovat doplňující místní osvětlení. To by z pohledu osvětlování mělo zajistit, že hladina osvětlení takového místa bude alespoň dvojnásobná oproti celkovému osvětlení místnosti.

Řemeslné práce všeobecně

Různých druhů řemeslných prací je dodnes dosti velký počet. Odlišují se především výsledným produktem, ale hlavně použitými technologickými postupy. Například sázení tisku, což byla v minulosti zrakově značně náročná činnost, se nyní dělá přímo, psaním do počítače. Podobně je tomu v celé široké oblasti reklamního průmyslu, grafiky a tisku. Důležitou součástí trhu jsou také upomínkové předměty, vyráběné v mnoha domácích dílnách. Patří k nim především předměty z keramiky a skla, různě zpracované produkty z barevných kovů, ale také výrobky pletené z proutí a mnohé další. Pro zhotovení většiny těchto výrobků je dostačující horní osvětlení v hodnotách řádu stovek luxů.

Všeobecně vzato, z pohledu převládajícího směru světla je potřebné, aby převažující směr světla byl prostorově šikmý pro dílny určené k řezbářství či sochařství, tedy pro prostorové tvarování, a spíše svislý pro práce a činnosti většinou vykonávané na rovné desce pracovního stolu.

Práce s barvami

Velmi šikmý směr světla, jen málo odkloněný od pracovní desky, je potřebný pro zhotovování povrchů s mělkým nebo nízkým reliéfem nebo pro rytí. Dalším důležitým hlediskem je práce s barvami.

Na typografických pracovištích, kde se podle barevných vzorníků vybírají barvy pro konečné použití, byl před několika lety uskutečněn výzkum zaměřený na optimalizaci potřebných hladin osvětlení. Některá jeho zjištění byla doslova překvapivá. Výzkum přinesl poznání, že při výběru jemnějších odstínů barev se pět přítomných pracovníků v některých případech nedokázalo shodnout na jednom odstínu. Do jaké míry za to mohlo umělé osvětlení, jehož podání barev mělo index Ra okolo 80, a do jaké míry byl příčinou subjektivně různý barvocit jedinců, se v daném případě nepodařilo zjistit, neboť to nebylo hlavním účelem výzkumu. Po použití podobných informací ze zahraničí se zdá být jisté, že individuální rozdíly v barvocitu v současné populaci jsou dosti velké, obzvláště ohledně některých odstínů. To však neznamená, že by si malíři porcelánu pletli hlavní barvy, které používají. Neshody se projevovaly jen u velmi jemných odstínů, především temnějších. Nejvíce problematické byly odstíny fialové a purpurové, které jako čisté spektrální barvy vznikají mísením opačných barev spektra, červené a modré.

Tato skutečnost byla v ateliérech určených ke tkaní a také restaurování gobelínů a na podobných pracovištích předmětem mnoha experimentů již před několika desítkami let. Již tehdy bylo známo, že barvocit roste úměrně s intenzitami osvětlení, takže jeho vyšší hladina musí přinést zlepšení. V 80. letech dvacátého století byly pro tyto účely vyvinuty speciální zářivky, jejichž index podání barev je okolo 90. Jejich nevýhodou je, že v porovnání se zářivkami s indexem 80 mají téměř o třetinu nižší světelný tok, takže zvýšení spektrální kvality je na úkor množství světla. Otázka věrného podání barev, řečeno laicky, však není jednoduchá a závisí na okolnostech jednotlivých případů. Různé předměty totiž nesou stopy svého původu, neboť vznikly v určitém, často různém osvětlení. Prohlíží-li si je člověk či hodnotí je při jiném osvětlení, mají jiný odstín. Celkově lze doporučit použití co nejvyšších hladin osvětlení a světelných zdrojů s co nejvyšším všeobecným indexem podání barev. Ani to však nemusí zaručit dobrý výsledek, neboť zmíněná zásada neuvažuje příznivost barevného spektrálního tónu světla. Je např. známo, že zlaté či zlacené předměty jsou nejvíce působivé ve světle spektra žárovek s teplotou chromatičnosti okolo 3 000 K, zatímco stříbro je barevně nejpůsobivější při osvětlení bělejším, s teplotou chromatičnosti okolo 4 000 K.