| Umělé osvětlení v obytných prostorech
6. část – Zrcadlo v bytě Ing. arch. Ladislav Monzer, CSc.,
Atelier světelné tvorby Historie Předměty, které zrcadlí obraz člověka nebo jiných objektů, jsou jedněmi z nejstarších věcí doprovázejících lidskou civilizaci. Existuje mnoho zpráv o jejich existenci i užití již ve starším starověku. Jedním z egyptských hieroglyfických znaků je tzv. džed, který byl původně stavebním nástrojem, vodorovným zrcadlem obráceným k hvězdné obloze. Tvořila jej miska s posvěceným olejem, na jejíchž okrajích se zaznamenával bod východu a západu nízko stojících hvězd a dělením vzdálenosti těchto bodů na polovinu se vytyčoval směr jedné z chrámových půdorysných os. Nejstarší zrcadla nepochybně byla vodorovná a obrazem člověka, který zprostředkovala, přispěla ke starověkému přesvědčení o podvojné podstatě lidské bytosti, o hmatatelném těle a nehmotné duši, kterou však za jistých okolností lze spatřit.  Obr. 1. Nesprávné osvětlení u zrcadla nastává, když světelný zdroj je v poloze za zády člověka, který se v zrcadle prohlíží Zrcadla byla za nejstarších časů i důležitým předmětem magických obřadů. Značné rozšíření doznala v době helénské, zahájené vojenským tažením Alexandra Makedonského. V té době již byla hojně rozšířena tzv. mysteria, jichž se mohl účastnit každý, kdo toužil být zasvěcen do otázek života, smrti a posmrtného bytí. Jedněmi z nejvyhlášenějších byla dionýsovská mysteria. V hrobech těch, kteří je absolvovali, byla nalezena přenosná zrcátka, pravděpodobně náležející ke kultovním předmětům zasvěcovacích obřadů. Ne zcela jasný údaj o zrcátkách je také v druhé knize bible, Exodu. Věta praví, že izraelské ženy dobrovolně daly svá bronzová zrcátka na zhotovení posvátných předmětů pro Jehovu. Většina biblických výkladů tuto větu chápe tak, že se odřekly marnivosti. Pravděpodobnější však je, že původně byl míněn obrazný význam, totiž že správné izraelské ženy se tímto činem odřekly dionýsovských mysterií. Ta totiž byla určena především ženám a staří izraelité je pokládali za pohanská. Nejstaršími zrcadly byly klidné vodní hladiny, které se u egyptských a řeckých chrámů někdy používaly pro odraz slunečních paprsků do hloubi chrámových prostorů, nejčastěji při západu slunce. Menších rozměrů byly mísy s olejem, jejichž hladina také zrcadlila. Doba bronzová přinesla poměrně brzy první zrcadla ruční či závěsná na stěnu. Oblíbený materiál starověku byl emplekton, slitina zlata a stříbra, s dobrými vlastnostmi pro zrcadlení. Zrcadla se zhotovovala jako rovinná, vysoce leštěná plocha z mosazi, bronzu, stříbra, ojediněle zlata. Známe je z archeologických nálezů i mnoha vyobrazení. Používaly se i vysoce leštěné kamenné desky. Ty byly v poměrně malé míře využívány také jako optické systémy pro svítidla. Další pokrok ve výrobě svítidel nastal až v pozdním středověku. Benátští skláři objevili technologický postup nanášení zrcadlící stříbřité vrstvy na rovinnou skleněnou desku a benátská zrcadla s bohatě zdobenými skleněnými rámy se stala velmi žádaným zbožím. Tajemství výroby se však nepodařilo udržet, a tedy přibližně od nástupu baroka v Čechách se skleněná zrcadla s různými druhy postříbření stala běžným výrobkem.  Obr. 2. Správné osvětlení u zrcadla vyžaduje, aby byl především dobře osvětlen obličej, který má zrcadlo ukázat Baroko, v chrámové architektuře milující především iluzivní optické efekty, zrcadla hojně používalo. Oblíbeným předmětem byly zlacené oltářní rámy s vloženými střepy zrcátek, působící při pohybu pozorovatele proměnlivé optické úkazy. Zvláštním případem je taneční sál krumlovského zámku, kde soustava různě rozmístěných nástěnných zrcadel umožňovala pozorovat z jednoho místa sálu, co se děje v jiném, odlehlém místě. Princip osvětlení Fyzikálně vzato je klasické, dnes běžné zrcadlo rovinná plocha odrážející světelné paprsky na základě poučky o rovnosti úhlů dopadu a odrazu. V důsledku této skutečnosti však je výsledný obraz stranově převrácený, takže svou levou stranu pozorovatel vidí vpravo a opačně pravou stranu vlevo. Snad v důsledku toho není některým lidem jasné, jak má být uspořádáno správné osvětlení zrcadla. Jeho podstata tkví v prosté skutečnosti: dobře osvětlena potřebuje být osoba, která se v zrcadle prohlíží, nikoliv zrcadlo samé. Jednoduchým příkladem jsou ilustrační obrázky převzaté z publikace Správné osvětlení u zrcadla, vydané okolo roku 1932 Světelnou poradnou Elektrických podniků Prahy. První obrázek zachycuje osvětlení, při němž má muž, který si v zrcadle prohlíží svou tvář, svítidlo za zády, takže si vlastní obraz sám stíní (obr. 1), na druhém obrázku je správné osvětlení, které má směřovat od zrcadla na tvář (obr. 2). Zrcadlo v koupelně Je-li svítidlo umístěno nad rozměrnějším zrcadlem, vznikají temnější stíny pod obočím a pod bradou, což může mužům ztěžovat holení pod bradou, ženám některé kosmetické úpravy. Dvě svítidla po stranách zrcadla lze pokládat za základ přiměřeného osvětlení menších toaletních zrcadel. Pro vnímání obličeje či části postavy je vhodné zabudovat svítidla po celém obvodu zrcadla, nejen po straně, ale tedy i nahoře a dole. Malá i větší zrcadla bývají v koupelnách, kde kromě hlediska potřebného osvětlení je žádoucí dbát na elektrickou bezpečnost a instalovat pouze svítidla z tzv. izolantů, elektricky nevodivých materiálů s úplně krytým přívodem proudu (obr. 5). V některých koupelnách asi z 60. let dvacátého století bývaly podél vany tzv. osvětlovací niky, výklenky ve zdi pro odkládání mycích potřeb s vestavěným osvětlením (obr. 6). Jejich optickou výhodou bylo, že tělo ponořené ve vaně bylo nepříliš vzdálenými světelnými zdroji intenzivněji osvětleno, a tedy pohledově více přitažlivé. Tyto niky mívaly zrcadlenou šikmo skloněnou zadní stěnu, zobrazující tělo v jeho celé délce. Z důvodu problémové elektrické bezpečnosti se však nyní používají poměrně málo.  |  | Obr. 3. I větší zrcadla v předsíni vyžadují, aby světlo na lidskou tvář či postavu přicházelo zepředu, nejlépe ze dvou svítidel po stranách zrcadla umístěných přibližně ve výši obličeje
Obr. 4. Třídílné zrcadlo, v němž je možné se pozorovat jak zepředu, tak ze strany, s osvětlením všech tří křídel Zrcadlo ve vstupní hale a ložnici Rozměrnější zrcadla pro zobrazení větší části postavy bývala ve vstupních halách starších bytů (obr. 3). Zde je však potřebné pamatovat na nezbytný odstup člověka od zrcadla, aby se mohl náležitě prohlédnout, což v chodbových předsíních mnoha současných bytů rozměrově není možné. Taková zrcadla lze někdy umístit v prostorech užívaných jako ložnice. Pro použití během dne by neměla stát proti oknu, neboť zrcadlový obraz okna obvykle oslňuje a ztěžuje pozorovateli rozlišení vlastního zevnějšku. Někteří, převážně mladší lidé shledávají zálibu v zrcadlech zavěšených nad společnými postelemi, v nichž se mohou pozorovat během milostných her. Jako svítidlo pro takový účel jsou dostatečně přiměřená klasická ložnicová polonepřímá svítidla, jejichž výhodou je také převážně rozptýlené měkké osvětlení s příznivým podáním lidského těla. Zrcadlo však musí být zavěšeno níže než svítidlo nebo musí být stranou, aby odraz zdroje v zrcadle neoslňoval.  Obr. 5. Zářivková svítidla po stranách zrcadla v koupelně musí být celá z izolantů; v daném případě je osvětlení obličeje asi 300 lx Pro zvláštní účely se používají zrcadla třídílná s otočnými křídly, která mohou člověka zobrazovat jak zepředu, tak ze stran (obr. 4). Taková mívají lidé, kteří veřejně vystupují, aby se mohli ujistit o přiměřenosti svého vzhledu. Umělé osvětlení dostačuje při umístění okolo středního dílu zrcadla, pro osvětlení zepředu, ačkoliv někdy se užívají i svítidla na bočních pohyblivých křídlech. Větší nároky na osvětlení zrcadel mají některé profesní skupiny lidí, např. herci a lidé veřejně vystupující nebo krejčí a švadleny. Zrcadlo jako část stavebního povrchu Použití zrcadla jako části stavebního povrchu je třeba předem pečlivě uvážit. Zrcadla na stropě, kromě uvedeného příkladu ložnice, ukazují výškově převrácený obraz prostoru, který je z hlediska zrakové informace matoucí, takže realizovaných příkladů je známo jen málo, většinou z nedávného období tzv. podnikatelského baroka. Podobné je to i s velmi lesklými povrchy podlahových krytin. Znejisťují zrakový vjem a někteří lidé se do takového prostoru podvědomě obávají vstoupit. Jinak tomu je ohledně zrcadlových ploch na stěnách. Větší zrcadlená plocha na stěně místnosti působí opticky jako umělé okno. Tím, že zrcadlí protilehlý prostor, jej pohledově přibližně zdvojnásobuje, tedy činí ho širším či delším. To může být vhodné v menších prostorech, jako jsou např. koupelny. Nejstarší umělé okno u nás je barokní, v kostele sv. Klimenta na Starém Městě v Praze. Nejsou v něm použita ještě zrcadla, zdánlivě prosklené plochy jsou vyloženy perleťovinou.  Obr. 6. Koupelnová nika pro odkládání mycích potřeb s vestavěným osvětlením Různě nakloněná zrcadla vytvářejí iluzivní prostor, v němž příchozí ztrácí schopnost přesné prostorové orientace. Takové uspořádání je možná použitelné v některých druzích zábavních podniků, do lidského příbytku však nejsou příliš vhodná, podobně jako dutá či vypuklá zrcadla. Speciální zbarvení odrazné plochy zrcadla Ještě o několika skutečnostech je účelné se zmínit. Jednou z nich je zbarvení odrazné plochy zrcadla, kterou lze dnes získat v tónovaných odstínech podobných antickým kovovým zrcadlům, tedy s barevným odstínem. Jejich použití však náleží do oblasti osobního estetického cítění. Podobně je tomu i s použitím světelných zdrojů s upraveným spektrem, kdy běžné zrcadlo zprostředkuje pravdivý obraz, avšak v líbivějším osvětlení tváře. Líbivější tvář je však viditelná jen potud, pokud se pozorovatel dívá do zrcadla. Intenzita osvětlení Dalším potřebným údajem je alespoň přibližná intenzita osvětlení, potřebná pro zrakové vnímání vlastní tváře. V koupelnách panelových domů se standardním vybavením bývá zřídka vyšší než 50 lx. Při použití dvou svítidel po stranách zrcadla bývá u žárovkových svítidel okolo 100 lx, u zářivkových svítidel (obr. 5) i vyšší než 300 lx. Hodnotu okolo 100 lx lze pokládat za uspokojivou pro běžné lidské příbytky. Pro účely profesní, tedy s vyššími nároky na přesnost rozlišení jemných detailů, může dostačovat hodnota 300 lx. |
