Tři oříšky pro Popelku

Ing. Tomáš Maixner

Nevím, kde jiní berou odvahu rozhodovat o tom, co je nasvětleno dobře a co špatně. Já tu drzost nemám. Proto jsem se bránil sepsat pojednání o osvětlování památek v zemích Koruny České. Odjíždím do Španěl, prohlásil jsem. Tak že prý mám napsat o památkách, co cestou minu. Začal jsem si připadat jak v pohádce: „Vincku, přivez mi, co tě do nosu cvrnkne.„

Obr. 1. Architekturní osvětlení hradu Dobrého krále René v Tarasconu
Obr. 2. Hrad René – hradební podsebití ve dne

Cestou mě „do nosu cvrnkalo„ mnoho kouzelných staveb. Obratně jsem se všem vyhnul ve večerních i nočních hodinách. Radoval jsem se, že „z objektivních důvodů“ nebudu muset nic psát. Ale nakonec jsem, jako v pohádce, úplnou náhodou (kdo ví?) natrefil na tři oříšky pro Popelku.

Oříšek první. Château du Roi René – hrad Dobrého krále René (toho, co napsal pravidla rytířských turnajů). Objevil jsem ho, když jsem, omylem(?), špatným směrem opouštěl město Tarascon. A když jsem vzápětí na kruhovém objezdu, chybně(?), odbočil a přes Rhônu se vzdaloval městu, náhle se zjevil oříšek druhý. Na druhém břehu ležící hrad Beaucaire. I na třetí oříšek, od prvých dvou vzdálený téměř pět set kilometrů, jsem narazil stejně náhodně(?). Když jsem hledal cestu z Martorelly, zahlédl jsem směrovku – Ďáblův most. Kdo by tam nezamířil? Takhle jsem si tedy zavařil. Mám obrázky, těžko se mohu vymlouvat.

Obr. 3. Hrad Beaucaire za denního světla působí monumentálně
Obr. 4. Hrad Beaucaire v noci a „pouťový efekt“, efekt velmi nešťastně řešeného barevného osvětlení objektu

Netroufám si, a také nebudu posuzovat, zda je Tarasconský hrad osvětlen výtvarně hodnotně. Natož umělecky. Mně se líbí. Líbí se mi, že je vtipně využito podsebití k nasvětlení hradebních zdí. Líbí se mi, že tak není použito všude. Líbí se mi, že hrad není nasvětlen rovnoměrně, že místy jeho zdi září do noci, místy se skrývají ve stínu. (To se ovšem méně líbilo mému fotoaparátu.) A protože můj vztah k zahradním trpaslíkům není kladný, s velkou dávkou nejistoty si dovolím zařadit tento gotický skvost (to jsem se dočetl; za skvost byl označen nějakým sebevědomějším autorem) mezi dobře nasvětlené pamětihodnosti. Jen mimochodem – relativně častý návštěvník tohoto hradu, Karel IV., převzal některé místní „vychytávky„ při stavbě Karlštejna.

Obr. 5. Ďáblův most na okraji Martorelly ve dne

Jinak však na mne zapůsobili u sousedů. Hrad Beaucaire je za dne neméně neodolatelný. Ale osvětlení jistě vymýšlel ctitel trpaslíků. Nic proti barevnému světlu. Je však třeba používat je s velkou opatrností a s ještě větší dávkou vkusu. Uvedl jsem sice své povídání slovy o tom, že nejsem tak namyšlený, abych si osoboval právo posoudit míru vkusu či nevkusu. Zde však nelze jinak než zvolat: Nééé!!! Takhle ne!!! Přestože možná hradním pánům křivdím. Onen večer se v podhradí konal koncert. Dost možná, ale moc tomu nevěřím, šlo jen o nadmíru scénického osvětlení. Nevím, druhý den jsem pokračoval v cestě.

Oříšek třetí. Ten je opakem pouťového Beaucaire. Ďáblův most na okraji Martorelly je ukázkou toho, jak s citem pracovat s barvou. Technicky jednoduše – kombinací vysokotlakých sodíkových a halogenidových výbojek. Mimochodem, most leží v Katalánii, jedné z provincií, kde mají zákon o rušivém světle. Jeho osvětlení je zcela v rozporu s ekologickými pravidly. Světlomety jsou otočeny vzhůru – jinak by to nešlo, nejsou zacloněny – to by naopak šlo. Ale podstatné je, že most je osvětlen překrásně. A o to jde. Najít hranici mezi ekologií a pohodou. Tady, kdyby se málo přiclonilo, je vše v pořádku.

Ostatně, co se týče památek, dovolím si prohlásit, že míra jejich „škodlivosti„ je mizivá a rozhodně je významnější jejich estetické působení na osamělého poutníka či místního povaleče sedícího na terase přilehlé taverny.

Obr. 6. Ďáblův most v noci je ukázkou citlivé práce s barvou světla

Pro nedostatek prostoru nebudu popisovat, jak lze stanovit množství světla přesměrovaného určitou památkou na oblohu. Požádám čtenáře o důvěru. Odhaduji, že monumentální hrad dobrého krále pošle k nebi asi 70 klm. Stejnou „spoušť„ způsobí přibližně dvacet pět plně cloněných svítidel s vysokotlakou sodíkovou výbojkou 150 W. Nebo zhruba stejný počet luceren s výbojkou 70 W. Jen na mostě přes Rhônu je takových svítidel víc. Ta čísla platí pouze v případě, že by hrad stál v širém poli. V reálu je obklopen stromy, domy, nerovnostmi terénu. To vše světlo pohlcuje. V reálných podmínkách Tarasconský hrad „škodí“ mnohem méně.

Stejně nepříliš „škodí“ i venkovské kostelíky. Pokud je jen trochu pečlivěji směrováno světlo na fasádu, nebe se téměř „neumaže„. A krásné nejsou jen zářící hvězdy na obloze.

A ještě poznámka na závěr – téměř jistě po mostě v Martorelle kráčel počátkem listopadu 1466 pan Lev z Rožmitála (a zcela jistě já v půli července 2005).