Svítidla na kapalné uhlovodíky (část 3)

 

PhDr. Jitka Lněničková

 

... Tu stály na stole, majolikové spodky, stínidla z měnivého, do všech barev hrajícího skla, lampy slavné, metr vysoké. Oči z toho přecházely... „Ano, starouši,“ vykládala pa­nička, „to máš tak: ještě jsem neviděla svat­bu, aby nevěsta nedostala několik petrolejo­vých lamp. Když neví někdo, co by poslal, koupí lampu. Všichni lidé dávají novoman­želům lampy, všichni! Obyčejně dávají po jed­né lampě – našim dětem hned po dvou. A tys tak pěkně započal. Ještě kdyby to byly lampy do kuchyně nebo do sklepa, lampy užitečné – ale to jsou učiněné kandelábry, v nichž se ne­svítí, které se postaví na almary, na kredenc, všude překážejí a k ničemu nejsou ...“

(Ignát Hermann: Otec Kondelík a že­nich Vejvara, 1898)

 

Ignát Hermann vypráví o době asi oko­lo roku 1880, kdy petrolejové lampy proží­valy dobu své největší slávy. Olejové lam­py byly zapomenuty, elektřina byla v plen­kách a plynové osvětlení bylo možné jen v okolí plynáren. Všeobecně dostupný a levný petrolej byl tehdy naprosto do­minantním světelným zdrojem. Petrolejo­vá svítidla byla tehdy vyráběna v mnoha provedeních, od nejluxusnějších „kande­lábrů“ až po jednoduché úsporné lam­pičky. Tato část bude věnována vývoji pe­trolejových svítidel zhruba od šedesátých do devadesátých let devatenáctého století.

 

Stále rostoucí těžba a rafinace ropy tehdy měly spojitost hlavně se světelný­mi zdroji – petrolej, parafín, benzin, lig­roin apod. A i to způsobilo, že vynálezci automobilů sáhli na počátku vývoje no­vého dopravního prostředku mezi jinými i po tomto zdroji energie, protože látky z rafinované ropy byly dostupné bez pro­blémů ve všech drogeriích a lékárnách. V habsburské monarchii bylo možné kou­pit různé druhy petroleje. Na trhu byl hlavně levný americký petrolej a mnozí rakouští odborníci tvrdili, že je zbytečné jej dovážet, když jsou v Haliči velké záso­by ropy. Rozvoj rafinace ropy v Rakous­ku ale stále narážel na nedostatek kapitá­lu, a tak se sen mnohých o samozásobe­ní monarchie petrolejem nikdy nesplnil.

 

V českých zemích dodávaly petrolej rafinerie v Kolíně (Česká akciová spo­lečnost pro rafinování petroleje), Pardu­bicích (David Fanto & Co.), Kralupech nad Vltavou (Lederer a spol.), Terezově (J. A. Popper), Praze (Josef Puhl), Ostra­vě (F. Dingler & Co., Anton Himmelbauer & Comp.) nebo Ústí nad Labem (Ústec­ká továrna na minerální oleje a parafín) (viz obr. 1).

 

 

Jeden z německých mineralogů 19. století, který se věnoval také používání růz­ných olejů ke svícení, Otto Buchner, na­psal: ... lampa ... „se musí líbit tvarem a musí mít správnou konstrukci ... musí mít těžkou nohu, tak aby pevně stála na stole, ... hořák musí mít správnou konstrukci ...“ atd. Buchner také dodával, že se při koupi svítidel nesmí hledět jen na cenu, proto­že např. tenký plech hořáků, který se při nasazování cylindru ohýbá, nic nevydr­ží. Také kladl důraz na používání kva­litních světelných zdrojů. Nemalou po­zornost věnoval ve své obsáhlé publikaci i bezpečnosti používání svítidel na teku­té uhlovodíky.

 

Nevíme, zda se tehdejší zákazníci dr­želi dobrých rad odborníka, ale nejspíš knihu v převážné většině neznali. A jak se lze dozvědět z dobové krásné i odbor­né literatury, kupovali svítidla spíš podle toho, co se jim líbilo a na co měli. A mohli si tehdy vybírat z nepřeberných řad typů svítidel. Vyráběly se bohatě zdobené lam­py do salonů, praktické lampy k osvětlo­vání v továrnách, lampy s rámem do stá­jí, speciální nepřeklopitelné nebo signální lampy pro vlaky, divadelní lampy, svíti­dla do výkladů (viz Světlo 2/2007), ko­čárové svítilny, světla pro majáky, stolní lampy, petrolejové lustry, závěsné lampy pro nejrůznější použití, lampy se zrcátky nebo plechovými listy pro zvýšení svíti­vosti, pouliční lucerny apod. (viz obr. 2 až obr. 9).

 

Na trh přicházely různé novinky. Bylo to především nepřeberné množství no­vých typů stále zdokonalovaných hořá­ků (např. Kosmo, Matador, Regina, Bril­liant, Meteor, Marcella atd.), speciální mechanická zhasínadla lamp, patentova­né byly konstrukce svítidel pro speciální účely – široká je např. řada svítilen pro že­leznice. Objevila se ale i zcela nová řešení, jakými byly např. bezknotové lampy, pro jejichž potřebu byl petrolej před přívo­dem k plameni zplynován. Na tuto kon­cepci přišel v roce 1879 slavný německý technik a podnikatel Werner von Siemens a Julius Schülke ji poté s využitím hořá­ku Regina úspěšně zdokonalil jako tzv. regenerativní petrolejovou lampu nebo Glanzlichtlampe (viz obr. 10 a obr. 11).

 

Výroba petrolejových lamp a rafinace petroleje se staly důležitým průmyslovým i řemeslným odvětím, které bylo svázá­no s mnoha subdodavateli. Mnoho sub­dodavatelů později, po masivním nástu­pu elektřiny, přešlo téměř plynule na do­dávky komponent pro elektrická svítidla.

 

Někteří kovovýrobci se specializovali na díly pro hořáky se strojky, které byly nejčastěji z mosazi, méně z niklu nebo mědi. Na trhu byly jednoduché hladké hořáky i hořáky s prořezávanými a tepa­nými ornamenty. Jiní kovovýrobci často vyráběli bohatě zdobené kovové nohy, zásobníky na petrolej a také více či méně ozdobné konstrukce pro upevnění skleně­ných krytů. Postavce byly mnohdy v po­době lidských figur nebo zvířat, často byly zdobeny rostlinnými či ornamentál­ními motivy. Tyto komponenty dodáva­ly továrny na bronzové zboží (těch bylo ve druhé polovině devatenáctého století velké množství), cínaři a továrny na zboží z cínu a jeho různých slitin. Některé díly dodávaly i smaltovny (viz obr. 12).

 

Další komponenty petrolejových lamp dodávaly sklárny a rafinerie skla. Tady šlo především o cylindry ze speciálních sklo­vin odolávajících změnám teploty, o hlad­ké či různě zdobené (malované, leptané, ryté, broušené, zlacené, stříbřené apod.) kryty a zásobníky na petrolej a zejména kryty cylindrů. S ohledem na nové poža­davky finálních výrobců petrolejových svítidel bylo tehdy také zapotřebí tech­nologicky vylepšovat skloviny. Například byly rozvíjeny různé typy vrstvených sklo­vin, kde se kombinovaly opálové a čiré vrstvy tak, aby byl zaručen dobrý rozptyl světla. Jakkoliv v tomto případě ještě ne­lze hovořit o vědeckém přístupu ke světel­né technice, jsou zde zřejmé její zárodky.

 

Vzhledem k tomu, že sklárny a rafi­nerie často uváděly specializaci výroby, lze vyjmenovat některé dodavatele skle­něných komponent petrolejových svíti­del. Kryty svítidel, nádržky na petrolej, nohy apod. dodávaly následující sklár­ny a rafinerie skla: Edmund Kralik – An­nina Huť a Jedlová v Orlických horách, A. Kittel dědicové – Chřibská, Adolf Pock – Svor u Cvikova, S. Reich & Co. – hlav­ně Krásno nad Bečvou a Vsetín, Johann Löetz – Klášterský Mlýn, Wilhelm Kra­lik – Lenora, C. Stölzle – Suchdol nad Lužnicí, Bratři Rindskopfové – sklárna Barbora u Teplic, W. & J. Stork – Vilé­mova Huť a Terezín u Radnic na Plzeň­sku, Franz Welz – Hrob u Teplic, apod. (viz obr. 13 až 16).

 

Cylindry vyráběly např. firmy: Ste­fan Baudisch – Markoušovice u Trut­nova (značka Non plus ultra), S. Reich & Co. – Krásno nad Bečvou a Vsetín (značka S. Reich), Josef Inwald – Pra­ha (značky Haubitzen-Zylinder, Pri­ma prima crystal), Rakouská společ­nost sklářských hutí – Ústí nad Labem (značky Monopol, Vienna monopol), Eduard Horn – Kamenický Šenov, Alois Stankmüller – Nový Bor (vlastní patent), Josef Jeikal – Na Hrádku u Lu­dic, Josef Kavalier – Sázava, L. Reich – Boškov na Moravě, Bratři Rindskop­fové – Teplice/Duchcov, W. & J. Storck – Terezín u Radnic, F. & S. Zahn – Ska­lice u České Lípy.

 

Zakázky na polotovary pro výrobu pet­rolejových lamp dostávali také výrobci ke­ramiky, kameniny, majoliky a porcelánu (srov. níže R. Ditmar). Zde šlo zejména o nádržky na petrolej a nohy lamp. Dal­šími významnými subdodavateli byli vý­robci knotů.

 

Ve finále petrolejová svítidla komple­tovali specializovaní výrobci svítidel, ale mohli je dodávat také různí výrobci jed­notlivých komponent (např. rafinerie skla nebo kovovýrobci), jestliže k tomu měli příslušné technické zázemí. Mohlo zde jít o velké komplexy továren, o jednot­livé menší továrničky, větší manufaktu­ry i malé řemeslnické dílny. Výroba vel­kých firem se pohybovala v milionech kusů ročně, např. u významné německé firmy Wild & Wessel – Berlín šlo asi o dva miliony kusů (tato firma si m.j. nechala v roce 1865 patentovat hořák Cosmo). Vídeňská firma R. Ditmar zaměstnávala v roce 1890 ve svých závodech ve Vídni, Miláně, Znojmě, Varšavě a Berlíně 700 zaměstnanců a pracovaly pro ni desítky subdodavatelů. Velkých firem bylo v Ev­ropě několik desítek.

 

Hlavními dodavateli svítidel v českých zemích i celé habsburské monarchii byly především dvě vídeňské firmy. Obě vyrá­běly široké spektrum petrolejových svíti­del, od typů pro průmysl až po nejluxus­nější. Starší z nich, firma Rudolf Ditmar, (založena 1841) zahájila v roce 1880 pro­voz ve vlastní továrně na keramické zbo­ží (majoliku) ve Znojmě, kde vyráběla do roku 1909 m.j. i díly pro svítidla (viz obr. 17 až obr. 18). Tato firma, podobně jako mladší firma Bratři Brünnerové, (za­ložena 1857) měla zastoupení ve všech větších městech monarchie (v roce 1907 se obě firmy spojily; to již ale dodávaly hlav­ně elektrická svítidla). Obě také měly nej­více patentů na jednotlivé komponenty petrolejových lamp a patřily k největším zákazníkům subdodavatelů (viz obr. 19 a obr. 20). Menší výrobci z českých zemí se vedle těchto dominantních producen­tů na trhu prosazovali jen velmi obtížně.

 

V devatenáctém století byla pravděpo­dobně jediným specializovaným velkový­robcem petrolejových svítidel v českých zemích Továrna na petrolejové lampy Flo­riana Krajíčka v Karlíně, jež je doložena mezi léty 1871 až 1895. O produkci firmy se však zatím nepodařilo nalézt žádné do­klady. Výroba petrolejových svítidel v devatenáctém století je prokázána i u několika vý­robců se širším výrobním pro­gramem – např. továrna Sieg­munda Egera na Novém Měs­tě (existovala nejméně v letech 1893 až 1917) nebo závod Ema­nuela Mimry (později Mimra & syn) na Královských Vino­hradech. Vlastní petrolejové lampy dodávaly také mnohé rafinerie skla: Karl Hosch – Nový Bor, Julius Mühlhaus – Nový Bor, S. Reich & Co. – Ví­deň/Praha (sklárny a rafinerie na severní Moravě a v sever­ních Čechách), apod. A lze ji předpokládat u mnoha dalších (viz obr. 21).

 

Finální výrobci dodávali malé petrolejové lampy ně­kdy v celku, někdy rozložené v krabicích. Velké luxusní pe­trolejové lampy byly ale pro transport rozloženy na jed­notlivé díly a uloženy zpra­vidla v dřevěných bednách. A zde je možné skončit po­dobně, jako jsme začínali – u Ignáta Hermanna: „Zne­náhla bylo zjevno, co obsahuje záhadná bedna. Ze sena, z drtin a z hrubé­ho i hedvábného papíru vynořily se součást­ky dvou – velikých, skvostných petrolejových lamp. Vejvara je pomalu na stole sestavoval, nasazoval a šrouboval, mistr Kondelík beze slova cpal seno do prázdné bedny...“

 

V devadesátých letech devatenácté­ho století se zdálo, že petrolejová svíti­dla jdou cestou do zapomnění, že nemají oproti elektřině šanci a že se ztratí jako to­lik jiných před nimi. Ale nestalo se to. Jak to bylo s petrolejovými svítidly ve dvacá­tém století, o tom bude příští díl.

 

 

Obr. 2. Petrolejové lampy v mnoha podobách patřily do každé domácnosti; ilustrační obrázek Klára Sedlo

Obr. 3. Čtyřramenný petrolejový lustr v pra­covně císaře Františka Josefa I. v Hofburgu ve Vídni

Obr. 6. Petrolejová železniční signální lucerna firmy E. Heger – Vídeň z doby okolo roku 1910

Obr. 7. Běžný typ petrolejového svítidla, které bylo možné použít jako závěsné i přenosné, okolo roku 1900

Obr. 8. Petrolejový lustr s jedním hořákem byl v českých zemích nejčastější, okolo roku 1880

Obr. 11. Regenerativní petrolejová lampa ve zdokonalené podobě od Julia Schülkeho, okolo roku 1885

Obr. 12. Inzerát klempířské dílny Antonína Brunnera v Praze z roku 1895

Obr. 14. Petrolejová lampa z nabídky sklářské rafinerie Julius Mühlhaus – Nový Bor z doby okolo roku 1905; Sklářské muzeum Nový Bor

Obr. 17. Závěsná petrolejová lampa s alpakovým reflektorem a kruhovým hořákem Jupiter od fir­my R. Ditmar – Vídeň z doby okolo roku 1900

Obr. 18. Petrolejová lucerna s bezpečnostní mřížkou pro hospodářské provozy od firmy R. Ditmar – Vídeň

Obr. 19. Inzerát firmy Bratři Brünnerové – Ví­deň z roku 1903

Obr. 21. Značka firmy S. Reich & Co. – Vídeň//Praha používaná do roku 1918

Obr. 22. Běžný typ závěsné lampy se zrcátkem české proveni­ence z doby kolem roku 1900 (Foto Jana Kotková)