Světelný design v kostce – Část 47

Světelný design očima fotografa

V prvním letošním čísle časopisu Světlo se světelný designér Jan Komárek ve svém článku zmiňuje o tom, jak moc se fotografie váže ke světelnému designu, a letmo se kromě fotografie dotýká i světla ve filmu. Článkem v současném čísle chceme navázat a téma fotografie ještě rozvést. Tento nelehký úkol jsme přidělili našemu dlouholetému kolegovi v oboru tanečního divadla – právem to nemohl být nikdo jiný než fotograf Vojtěch Brtnický.

Co bylo dřív? Světlo, nebo performer?
Tato otázka je stejně záludná, jako jestli bylo dřív vejce, nebo slepice. Tedy vůbec. Dávno před slepicemi se stejným způsobem množili dinosauři. První tedy bylo vejce. Stejně jako první na scéně nebylo světlo, nýbrž ztracený performer.

Obr. 1. Ukázka využití profilu a barevné aberace; 7CIHEL, performerka Zuzana Drábová, světlo Profil 750 W 15° až 30°, Kulturní dům Mlejn (foto: respondent)

Tvá kariéra nabrala zajímavý vývoj. Můžeš ho nastínit?
Pokud máš na mysli můj návrat ke svícení představení, pak se možná o zajímavý vývoj jedná. Těch podnětů je trochu víc. Já pracuji rád, a mám-li třeba jen jednu zakázku během dne, zbude mi velká spousta energie. A nakonec mi po mojí několikaleté pauze začal ten kreativní proces při tvorbě light designu úplně obyčejně chybět. K fotografii je to jen krůček a vyžaduje stejnou pozornost jako při fotografování tance. Nutno zmínit, že nesvítím žádná činoherní představení. Jen tanec a nový cirkus, kde ve valné většině neexistují verbální narážky. Člověk tak musí mít neustále oči na scéně. Stejně jako s fotoaparátem. A když je potom komplexní představení hotové, ty máš naprogramovaných třeba 70 světelných změn a všechno šlape, jak má… Já z toho mám někdy i husí kůži, jak dobrý je to pocit.

V letech 2005 až 2007 jsem svítil představení Edisóni, vytvořené Jakubem Škrdlou a Divadlem T.E.J.P. (Teatro ekvilibristiko jokulatoro presto). Měli jsme v něm spoustu různých technických zařízení. Všude jsme si vozili vlastní podlahu, pod kterou se skrývala část světel, ventilátor, bomby se stlačeným vzduchem atd. Během hodinového představení jsem měl 128 narážek. Tam někde, myslím, se začala formovat ta moje pozornost k dění na scéně, kterou dnes a denně využívám ve fotografii.

Obr. 2. Pulsar, performeři Roman Zotov, Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Michal Záhora, chor. Michal Záhora, Divadlo Ponec (foto: respondent)

Když se zaměříme na tvou fotografickou praxi, jaký je tvůj nejoblíbenější světelný zdroj? Mění se v průběhu času tvé preference?
Z pohledu fotografa nemám výhradně oblíbený světelný zdroj. Podívám-li se na strop a vidím ho plný PARů a PCček, těžko mezi nimi budu dělat rozdíly. Často ale využívám svých znalostí světelného parku při rozhodování, kam se v sále před představením umístit. Těch variant a rozhodnutí je velká spousta, ale jeden příklad za mnohé je třeba tento: často si sedám na opačnou stranu od nejsilnějšího zdroje světla, které v sále najdu. Snadno tím předcházím stejnému efektu, který se odehrává při fotografování s bleskem ze stejného směru. Tedy ke zploštění fotografované scény.

Jaké světlo nejraději používáš, když svítíš show?
Nejraději používám klasický Profil 15° až 30°. Jde o světlo vybavené 750W žárovkou o teplotě chromatičnosti okolo 3000 K, optickým hranolem, noži a slotem pro gobo nebo iris clonu. S tímto typem světla lze vytvořit jakýkoliv myslitelný tvar paprsku. V případě, že potřebuješ vytvořit tvar, který se nedá udělat čtyřmi noži nebo iriskou, stačí použít kus přeložené aluminiové lepicí pásky a jakýkoliv tvar do ní nožem vyřezat. Jde o klasické konvenční světlo s možností modulovat a zaostřovat paprsek. (Na ukázce na obr. 1 byla cílem barevná aberace v okrajích paprsku.)

Obr. 3. Pulsar, performeři Roman Zotov, Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Michal Záhora, chor. Michal Záhora, Divadlo Ponec (foto: respondent)

Jaký je Tvůj nejneoblíbenější světelný zdroj?
V současné době se až příliš často setkáváme s projekcí jako primárním zdrojem světla na scéně. Je pravda, že jde o způsob, který tvůrci umožní měnit tvary, barvy a nálady ve velké míře. Bohužel tento „komfort“ často vede k větší absenci řemeslné kvality light designu. A velice často bývá používán nepříliš kvalitní zdroj s nízkou obnovovací frekvencí. Nastává tedy to samé, co se děje u levných LED zdrojů a zářivek. Fotograf je nucen prodloužit expoziční čas do délky, během které se stihne exponovat jeden celý cyklus. Jeden celý „blik“. Tedy mezi 1/30 a 1/60 s. Na první pohled se nejedná o nic složitého. Uvědomíme-li si však, že fotografujeme pohybujícího se člověka, okamžitě pochopíme, proč jsou takové expoziční časy pro fotografii destruktivní.

Dalším problémem u projekce jako zdroje světla je částečná absence polotónů. Laicky by to bylo možné popsat jako příliš velký kontrast mezi černou a bílou. Což v návaznosti na takzvanou expoziční pružnost materiálu (schopnost fotosenzitivního materiálu, popř. digitálního snímače, velké kontrasty absorbovat) může snadno vést třeba k takzvaným přepalům. Místům, kde byl zaznamenaný signál příliš silný a která postrádají kresbu a detaily. A to i když je fotograf s měřením expozice velice pečlivý. Jednou z mnou nejvyužívanějších metod je mírná přeexpozice při pořízení snímku (zvýšení hodnoty zaznamenaného signálu). A její následné snížení při postprocesu (snížení hodnoty zaznamenaného signálu). Cíleným důsledkem tohoto procesu je redukce digitálního šumu, způsobeného elektrickým zvyšováním hodnoty signálu. A to bez nutnosti použít k tomu určené algoritmické funkce v programech, jako je Photoshop nebo Lightroom. Což významně omezuje ztrátu detailů v obraze.

Během fotografování ve světle projektoru nemohu tuto metodu využívat, protože dnešní CMOS snímače nejsou schopny absorbovat dostatečně velkou část spektra mezi světlem a stínem. Zajímavostí je, že při použití této metody při svitu konvenčních světel je expoziční pružnost CMOS snímačů zcela dostačující.

Naprosto dílčím, ale častým problémem je teplota chromatičnosti. Samozřejmě jen velmi zřídka bývá projekce použita samostatně. A není nic složitějšího, než snažit se barevně korigovat snímek pořízený za svitu jak projektoru, tak konvenčních světel. Tento problém se už, podotýkám, přelévá mimo sféru mého oboru. Na takový světelný mišmaš se musí těžko dívat i běžnému divákovi.

Obr. 4. Využití projektoru jako světelného zdroje v představení Guide, performer Jaro Ondruš, chor. Věrka Ondrašíková, Divadlo Ponec (foto: respondent)

Když tvoříš světelný design k  představení, představuješ si výsledek zmražený na fotografii?
Pravdivou odpověď na tuto otázku by bylo možné rozdělit na dvě části. Přemýšlím-li nad konkrétním bodem v čase a prostoru představení, je odpověď ano. První myšlenky obíhají kolem jakéhosi zmraženého vizuálu nebo představy. V této části se zaměřuji na myšlenku a sdělení. Co má světlo vyjádřit nebo podpořit, co naopak musí skrývat.

Druhá část je vyloženě praktická, reagující na to, co se na scéně musí odehrát. Přičemž je nevyhnutelné, že nebude možné první část (myšlenku, představu) ani zcela dodržet, ani ji zcela opustit.

Tady by se možná slušelo se trochu rozpovídat o posledním projektu, kterého jsem se zúčastnil. Jedná se o novocirkusovou inscenaci představení Wendigo (AirGym Art Comp./Aventyr, chor. Michaela Kadlčíková). Mojí základní ideou bylo nepoužívat sprchy (světlo zavěšené přímo nad závěsným bodem hrazdy nebo šály), a dokud to jen bude možné, vyhnout se jakémukoliv jinému světelnému zdroji, který by svítil přímo na zem. Podlaha pokrytá černým baletizolem by tedy během celého představení zůstala divákovi zcela skryta. Z této v mých očích stěžejní myšlenky během zkoušení sešlo úplně. Často proto, že světla umístěná na zemi příliš oslňovala performery. Nebo protože v některých jiných scénách performeři potřebují vidět podlahu hodně dobře, aby poznali, jak jsou vysoko a kterým směrem jsou natočení. Zdá se to komické, ale vlastně to nebylo možné řešit jinak než tím, že jsem vzdal svůj původní záměr takřka úplně. Zlatá taneční představení, kde se performeři pohybují jen ve dvou rozměrech…

Jak scéna s nenasvícenou podlahou působí, si můžeme znázornit na příkladu z představení Pulsar (obr. 2).

Honza Komárek ve svém článku píše, že skrze uměleckou fotografii je možné pochopit principy pocitového svícení. Je ti tento přístup blízký?
Já bych se prvně krátce pozastavil nad termínem „pocitové“ svícení. Ale spíš jen protože necítím potřebu ho nějak blíž pojmenovávat. Jiné než „pocitové“ svícení totiž neznám.

Co se týče tvrzení samého, nelze než zcela souhlasit. Jistěže kvalitní umělecká fotografie napomáhá k chápání principů svícení. Na ničem jiném než na světle přece sama nestojí. Další nespornou výhodou fotografie je, že ji můžeš analyzovat neomezeně dlouho, zatímco performeři ti většinou okamžitě zdrhnou! A ti cirkusoví často někam do nezdolných výšin.

Rád bych ještě zmínil, že k těm pocitovým věcem samozřejmě nepatří jen to, že někam umístíš světlo, které někam svítí. Pro kvalitní scénografii je často velice důležité i to, jak to které světlo na scéně vypadá. V představení 7CIHEL (Zuzana Drábová) používám rozhoupaný PAR CP 61, zavěšený na skoro pět metrů dlouhém laně. Efekt, který vytváří, by bylo možné velice snadno udělat nějakým programovatelným chytrým světlem, které by ani nemuselo být vidět. Zatím jsem se však setkal pouze s pozitivními reakcemi na to, že jsem použil konvenční světlo, které jsem navíc divákovi přiznal.

Podobných příkladů znám samozřejmě hromadu. Jeden příklad, který si nedovolím nezmínit, je využití zrcadel v představení Pulsar (Michal Záhora/Pulsar). Scénograf Prokop Vondruška umístil po celé zadní straně scény úzké pruhy zrcadel, do kterých namířil světla schovaná za zadním výkrytem. Světlo se tedy divákovi zjevuje, jako by bylo zapuštěné v podlaze. A jeho skutečný zdroj zůstává úplně skrytý (obr. 3).

Obr. 5. One Step Before the Fall, performerka Cécile Da Costa, šestnáct světel shora – sprchy PAR CP 61, Divadlo Ponec (foto: respondent)

Naprostou a jedinou mně známou výjimkou z pravidla, že je projekce jako hlavní zdroj světla při taneční performanci nadužívaná a nevhodná, je představení Guide. Nebudu vyzrazovat, jakým způsobem jsou zde projektory používány. Nicméně efekt, který vytváří v tak sofistikovaném představení, je naprosto magický (obr. 4). Ohromně také oceňuji, že se autoři Věrka Ondrašíková a Dan Gregor vůbec neostýchají divákovi často svítit přímo do očí.

Rád bych zmínil ještě jednu naprostou tanečně fotografickou raritu (obr. 5). Martin Špetlík se při svícení představení One Step Before the Fall (Spitfire Company) rozhodl vsadit na jistotu. Použil šestnáct sprch zavěšených na stropě přesně ve tvaru ringu, ve kterém se představení odehrává. V jedné scéně je používá všechny najednou a úplně naplno. Jenom jednou za víc než deset let, co se fotografování tance věnuji, se mi díky němu podařilo vyškrábat se s expozičním časem na nejvyšší možnou hodnotu, kterou moje přístroje dovolují. A to 1/8 000 s. Pro fotografa vyloženě zvyklého na nedostatek světla byl neskutečně dobrý pocit žít pár minut beze strachu z pohybové neostrosti.

Obr. 6. 7CIHEL, performerka Zuzana Drábová, čtyři světla FHR ze stran, Kulturní dům Mlejn (foto: respondent)

Je nějaká metoda, způsob, druh svícení, které používáš rád?
Mám rád vysoké kontrasty, jasná světla a hluboké stíny. Ohromně rád svítím takzvanými průvany (pozn. red.: světla svítící z boku), tvořící hluboké kontrastní stíny (obr. 6). Často používám vyloženě užitečné filtry s odstínem číslo 201 (pozn. red.: Lee 201 Full C.T. Blue¹⁾), který z konvenční teple svítící žárovky udělá cosi velice podobného dennímu světlu. Rád používám dlouhé několikaminutové přechody do maličko odlišné teploty chromatičnosti. Divákovi se může snadno stát, že si vůbec nevšimne, že se nějaká světelná změna odehrála. A to i navzdory tomu, že na jeho dojem zcela nepopiratelně působí. A nejradši dodržuji první zákon svícení. A sice že správný osvětlovač musí hlavně umět úplnou tmu.

¹⁾ http://www.leefilters.com/lighting/colour-details.html#20

Vojtěch Brtnický (*1985) vystudoval Střední odborné učiliště v Jihlavě, obor fotografie, v oblasti se dále vzdělával i po absolutoriu. Specializuje se na reportážní a taneční fotografii. Fotografie ho již zavedla do Mexika, Jižní Koreje, Laponska, Makedonie, Francie, Německa, Švýcarska nebo Izraele. Na svém kontě má řadu samostatných i kolektivních výstav a spolupráci s významnými osobnostmi současného tanečního světa.
Jako jevištní technik začal pracovat těsně před nástupem na střední školu a toto povolání až na menší přerušení vykonává souběžně s fotografií po celou dobu své kariéry. Postupně se přesouvá ke světelnému designu a v roce 2017 vytvořil svou první inscenaci.