Prostor bez denního světla v našich bytech

Modelový příklad zrušení denního i sdruženého osvětlení obytné místnosti

Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanovují podmínky ochrany zdraví při práci [1], rozeznává z hlediska přítomnosti denního světla tři druhy pracovišť. Kritériem pro hodnocení je činitel denní osvětlenosti D (%). Jestliže se zde výklad omezí jen na boční osvětlení, zjednodušeně řečeno jde o tyto tři kategorie:
1. pracoviště osvětlená denním světlem D ≥ 1,5 %, 
2. pracoviště se sdruženým osvětlením D ≥ ≥ 0,5 % (sdružené osvětlení je současné použití denního světla spolu se světlem umělým), 
3. pracoviště bez denního světla D < 0,5 %.

Pracoviště bez denního světla lze navrhovat pouze v případech, kdy technologické či stavební podmínky neumožňují zřídit denní osvětlení nebo alespoň osvětlení sdružené – blíže odst. (6) §45 nařízení [1]. Návrh pracovišť bez denního světla je tedy vždy nutné zdůvodnit. Kromě požadavků na denní osvětlení pracovišť jsou z hlediska ochrany zdraví stanoveny požadavky také na denní osvětlení všech typů škol od mateřských po střední, a to ve vyhlášce č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých [2]. Denní osvětlení bytů zdravotnictvím garantováno není. Požadavky pro byty jsou závazné podle vyhlášky č. 268/2009 Sb., o  technických požadavcích na stavby [3], která je podzákonným předpisem ke stavebnímu zákonu č. 183/2006 Sb. [4]. Za osvětlení denním světlem v bytech tedy není zodpovědný rezort zdravotnictví, ale Ministerstvo pro místní rozvoj.

Souvislost mezi denním osvětlením v bytech a na pracovištích však nelze přehlédnout. Byty i pracoviště dlouhodobě užívají titíž lidé se stejným zrakem a stejnými potřebami zrakové pohody. Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody, nikoliv pouze jako absenci nemoci či vady [5]. Ztráta zrakové pohody způsobená nedostatečným denním osvětlením proto už znamená ztrátu zdraví uživatelů budovy bez ohledu na to, zda a jakou nemoc závadné osvětlení u nich časem způsobí. Z hlediska veřejného zdraví i zdraví jednotlivce je přitom jedno, v jakém prostředí závady vznikají. I v bytech dlouhodobě a opakovaně probíhá výuka a koná se zde práce. Představa bytu jako místa přespání před odchodem do práce neodpovídá většinovému způsobu bydlení. Byt je domovem, kde lidé trvale žijí přinejmenším řadu let po svém narození, léčí se zde ze svých nemocí a bydlí tu mnoho let na sklonku svého života. I pro populaci v tzv. produktivním věku je byt stále více místem dlouhodobého pobytu i přes den. Současný rychlý rozvoj komunikačních technologií umožňuje stále většímu počtu lidí pracovat doma. Ještě před epidemií covid-19 provozovala tzv. home office 4 % českých pracujících, ale už 14 % Nizozemců nebo Finů [6]. Současná pandemie tento trend posiluje. Provedené průzkumy [7] vypovídají o tom, že home office aktuálně využívá 20 % českých zaměstnanců. Jedna z moderních urbanistických teorií „město krátkých cest“ se snaží omezit každodenní dlouhé dojíždění lidí do zaměstnání a tím šetřit čas a omezit plýtvání energií. Je to naprosto správné a není kratší cesty do práce než z ložnice do pracovního koutu v obývacím pokoji. Vzhledem k těmto stále posilujícím trendům spolu se skutečností, že životnost dnes stavěných obytných domů se počítá na desítky let, je třeba dennímu osvětlení v projektovaných bytech věnovat stejnou pozornost jako pracovištím a školám.

  
Obr. 1. Prostor bez denního světla v obytné místnosti z roku 1992 (vlevo)
Obr. 2. Prostor bez denního světla v obytné místnosti z roku 2007

O historii požadavků na denní osvětlení bytů bylo již na stránkách tohoto časopisu psáno. V článku [8] je názorný obrázek o tom, jak se požadavky za posledních 70 let vyvíjely v podstatě stále směrem k jejich menší náročnosti. Nejdříve byla snaha prostory bez denního světla z obytných místností vyloučit. Ještě v normě [9] z roku 1992 je požadováno v obytných místnostech dodržet minimální hodnotu činitele denní osvětlenosti D_min = 0,5 %. Vzhledem k metodice stanovení této hodnoty a v důsledku zaokrouhlení však ani tehdy nebyla přítomnost malé části prostoru bez denního světla v obytných místnostech vyloučena (obr. 1). Norma [10] z roku 2007 požadavek D_min = 0,5 % zrušila, ale zachovala požadované hodnoty uprostřed hloubky místnosti (obr. 2). Důvodem zrušení byla potřeba kladně posuzovat byty, které se tehdy hromadně adaptovaly z opuštěných průmyslových budov s hlubokými trakty. V takových místnostech ale skutečně může prostor bez denního světla převládat (obr. 3).

Tvorba normových požadavků na osvětlení denním světlem je vždy věcí kompromisu mezi představou ideálních podmínek pro zdraví uživatelů budov a mezi reálnými technickými a ekonomickými možnostmi stavebnictví. Bohužel malá angažovanost rezortu zdravotnictví ve věci denního osvětlení bytů je příčinou toho, že obrazně řečeno ohled na zdraví uživatelů budov tahá při sjednávání tohoto kompromisu za kratší konec pomyslného provazu. Pro posuzování denního osvětlení a proslunění bytů nemá zdravotnictví ani legislativní nástroj, ani odbornou kapacitu. Proto se k těmto problémům staví zády [11]. Tak pod tlakem stavební a urbanistické praxe dochází (stále ještě na půdorysu platných norem a předpisů) k zónování obytných místností [12], které je ale spojeno s dalším nárůstem přítomnosti prostoru bez denního světla (obr. 4).

  
Obr. 3. Prostor bez denního světla v obytné místnosti s hlubokým traktem (vlevo)
Obr. 4. Prostor bez denního světla v zónované obytné místnosti

Obr. 5. Situace k modelovému příkladu

Ve výčtu požadavků na denní osvětlení dosud nebyly zmíněny jejich začátky. Ty byly jako vždy těžké. První normovači denního osvětlení, vyzbrojeni dobromyslným odhodláním a logaritmickým pravítkem, během 50. let minulého století stanovili, že plocha okna má být nejméně 1/8 plochy podlahy obytné místnosti a plocha okna příslušenství nejméně 1/12 [13]. Jak takový požadavek může fungovat v praxi, to si autor tohoto článku dovoluje ukázat na modelovém příkladu, ve kterém je použit poměr 1/10 mezi plochou stanovenou ze skladebných rozměrů okna a plochou podlahy obytné místnosti. Tento poměr totiž v článku (7) § 45 uvádí nařízení č. 10 Rady hlavního města Prahy ze dne 27. 5. 2016 (tzv. pražské stavební předpisy) [14]. Urbanistická situace pro modelový příklad byla vytvořena pomocí tzv. diagramu odstupového úhlu rovněž podle [14] tak, aby i z hlediska tohoto úhlu zadání příkladu vyhovovalo pražským stavebním předpisům (obr. 5). O odstupovém úhlu bylo už zajímavě pojednáno spíše z urbanistického hlediska na stránkách tohoto časopisu [15]. V uvedeném modelovém příkladu ale půjde výhradně o vliv hodnocení odstupovým úhlem na množství denního světla uvnitř obytné místnosti. V modelovém příkladu jde o dvůr půdorysných rozměrů 20 × 15 m. Převýšení budov nad středem posuzovaného okna je 15 m s výjimkou jedné z budov ve výhledu, jejíž výška je 30 m (obr. 7). Taková situace by mohla nastat např. při dostavbě vnitřního prostoru bloků obytných domů postavených na přelomu 19. a 20. století. Posuzovaná obytná místnost má půdorysné rozměry 5 × 4 m, světlou výšku 2,6 m a je osvětlena oknem 1,25/1,60 (0,85) m. Plocha okna 1,25 × 1,60 = 2,0 m² je právě 1/10 plochy podlahy. V příkladu jsou použity běžné hodnoty činitelů prostupu pro trojité zasklení čirým sklem 0,92³ × 0,9 × 0,95 × 0,8, běžné činitele odrazu povrchů místnosti 0,3; 0,5; 0,7 a činitel jasu stínících překážek k = 0,1 podle předpokladů ČSN 73 0580-1 [16]. Výpočty byly provedeny programem SVĚTLO+ a výsledek lze sledovat na obr. 6, ze kterého je patrné, že prostor bez denního světla již zaplnil téměř celou obytnou místnost. A mohlo by být ještě hůře, kdyby např. nad oknem byl balkon. Je zřejmé, že požadavek velikosti okna jako 1/10 plochy podlahy ve spojení s tzv. odstupovým úhlem podle pražských stavebních předpisů bez dalších požadavků vázaných na platné české technické normy žádné denní osvětlení obytných místností nemůže garantovat, ale naopak snadno může znemožnit nejen denní, ale i sdružené osvětlení místností, které mají sloužit jako obytné.

  
Obr. 6. Prostor bez denního světla v místnosti s oknem plochy 1/10 podlahy (vlevo)
Obr. 7. Trojrozměrné zobrazení situace

Literatura: 
[1] Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanovují podmínky ochrany zdraví při práci.
[2] Vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých. 
[3] Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby.
[4] Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon. [5] Preambule k Ústavě WHO (1946).
[6] https://www.businessinfo.cz/clanky/z-domova-bezne-pracuji-jen-4-cechu-home-office-je-nejbeznejsi-v-nizozemsku/ 
[7] https://www.lmc.eu/cs/magazin/data-a-pruzkumy/zamestnanci-chteji-home- -office-splnte-tyto-2-podminky-aby-prace-z-domu-fungovala/
[8] KAŇKA, J. Příběh normalizace denního osvětlení včeských zemích. Světlo. 2019, (6). 
[9] ČSN 730580-2. Denní osvětlení obytných budov. 1992. 
[10] ČSN 730580-2. Denní osvětlení obytných budov. 2007.
[11] Odpověď MZd Čj. MZDR 12634/2018-3/ /MIN/KAN z 3. dubna 2018 na žádost IPR Prahy o stanovisko ke zrušení požadavků na proslunění bytů v Praze. 
[12] KAŇKA, J. Denní osvětlení velkých obytných místností. Světlo. 2018, (1).
[13] ČSN 73 0020. Obytné budovy. 1954. 
[14] Nařízení č. 10 Rady hlavního města Prahy ze dne 27. 5. 2016.
[15] ZWIENER, V. Pražské stavební předpisy – odstupový úhel versus denní osvětlení. Světlo. 2019, (6), 2020 (1). 
[16] ČSN 73 0580-1. Denní osvětlení budov – základní požadavky. 2007.