Příběh křišťálových svítidel

PhDr. Jitka Lněničková

Již kdysi dávno lidé zjistili, že odlesky plamenů jsou v blízkosti zrcadlících se leštěných kovových ploch, průhledných přírodních kamenů či skla výraznější a že i skromné světlo svící či olejových lampiček tak může nabýt lepší kvality. Cesta k bohatým svítidlům se skleněnými broušenými ověsy však byla ještě dlouhá. Vlastně ani dnes s úplnou jistotou nevíme, kde začala.

První svítidla s ověsy

První zmínky o svítidlech zdobených ověsy z horského křišťálu a později ze skla se dochovaly z doby kolem poloviny 16. století z Benátek. Není ale jisté, jaký byl jejich vzhled. Je pravděpodobné, že jejich základ tvořila kovová konstrukce, na které byly zavěšeny ozdoby z broušeného horského křišťálu či z čirého bezbarvého nebo barevného skla. Ty byly pravděpodobně foukané do podoby kapek. Je však třeba počkat, zda se neobjeví nové doklady o těchto raných svítidlech s ověsy. S vysokou mírou jistoty lze zde hovořit o benátských kořenech této výroby, neboť veškeré zmínky o lustrech se skleněnými ověsy z následujícího 17. století v každém případě souvisejí se severoitalskými sklárnami vyrábějícími „po benátském způsobu„.

Obr. 1. Luxusní lustr z doby kolem roku 1870, střední Evropa nebo Francie (archiv autorky)
Obr. 5. Návrh lustru z kalkulační knihy firmy Elias Palme, Kamenický Šenov, 1906 (archiv Sklářského muzea v Kamenickém Šenově)
Obr. 6. Ukázka současného křišťálového lustru, Preciosa-Lustry, a. s., Kamenický Šenov (propagační materiály firmy)
Obr. 7. Inzeráty firem vyrábějících skleněné ověsky, 20. léta 20. století (archiv autorky)

První známý lustr bohatě zdobený skleněnými ověsy byl podle tradice vyroben právě v jedné z takovýchto skláren ve Francii. Zhotovil jej mistr Bernard Perrot ve sklárně v Orleánsu v roce 1673. Perrot pocházel z města proslulého, stejně jako Benátky, již v 16. století vyspělou sklářskou výrobou – z Altare u Janova. Zdá se ale, že znalost výroby skleněných ověsů pro svítidla byla společná všem evropským sklárnám navazujícím na benátskou, resp. severoitalskou tradici. Šlo o jakési společné „know how„ té doby. Jen tak je možné vysvětlit, že zmínky o výrobě lustrů či ověsů z poslední čtvrtiny 17. století pocházejí z mnoha míst v Evropě, kde pracovaly sklárny navazující na zmíněnou tradici, české země nevyjímaje.

V našich zemích se dochovaly zmínky o výrobě křišťálových svítidel („Lampen von Cristallen„) a jakýchsi skleněných „řetězů“ k nim („Khetten darzue von Cristallen„) z roku 1677 ze sklárny v Borové, kterou v té době vedli Francouzi Decoré a Barrot. O skleněných svítidlech k roku 1685 se zmiňují také výkazy vídeňského skladu novohradských skláren hrabat Buquoyů a v souvislosti s nimi se zde hovoří o jakýchsi koulích, i tady by mohlo jít o ověsy. I tuto sklárnu vedl Francouz – Louis d´Ossimont. Podobně zaměřenou výrobu lze předpokládat i ve sklárně v moravských Olomučanech, kde pracoval d´Ossimontův společník Pietro del Bono, muž zatím nejisté národnosti. Krátce po roce 1687 vyrobil skelmistr Fiedler velké a nákladné lustry zdobené ověsy ve sklárně Juliovka u Zákup, která patřila vévodovi Sachsen-Lauenburg. I v jejich popisu je použita podobná terminologie jako dříve v Borové – např. „1 lampa s řetězy„. Jakkoliv jsou zmínky o výrobě svítidel s ověsy v Evropě poměrně časté, šlo v té době o mimořádnou a velmi luxusní produkci. Lustry z této doby jsou zhotoveny z nebroušených skleněných dílců, kovové konstrukce zdobí jednoduché koule a celek doplňují ověsy v podobě kapek.

Obr. 2. Kandelábry s křišťálovými svítidly, pravděpodobně Francie, kolem roku 1870 (archiv autorky)
Obr. 4. Svítidla z produkce firmy Karl Hosch, Nový Bor, kolem roku 1910 (archiv Sklářského muzea v Novém Boru)

Nástup broušeného skla

Na počátku 18. století nastala ve vývoji svítidel zdobených sklem zásadní technologická změna. S rozvojem výroby broušené čirého bezbarvého skla se rozvinula i technika broušení ověsů a dalších dílců těchto svítidel. Vybroušené plochy jednotlivých skleněných součástí neměly jen estetickou funkci, zbroušené hladké plochy dále zvyšovaly i svítivost a nový typ ověsů si rychle získal oblibu a záhy se stal synonymem luxusu. Starší typ lustrů zdobených nebroušenými skleněnými dílci se posunul mezi běžné spotřební zboží a již kolem roku 1725 byl označován jako nevhodný pro „lepšího„ zákazníka.

Byly to právě české země, kde během první čtvrtiny 18. století vznikl křišťálový lustr (či obecněji svítidlo) v té podobě, jak jej známe dnes. Byl to kolosální úspěch a české lustry porážely, podobně jako tomu bylo u stolního broušeného a rytého skla, zahraniční konkurenci. Evropa toužila po nových lesknoucích se ozdobách interiérů a čeští obchodníci se chopili příležitosti.

Obr. 3. Pohled do výrobních dílen firmy W. Tschinkel, Horní Chřibská – Krásné Pole, 20. léta 20. století (archiv Sklářského muzea v Novém Boru)

O obchodu s křišťálovými svítidly a ověsy se opět ví jen málo, jisté však je, že ti, kdo s nimi obchodovali, velmi rychle zbohatli. Byl to např. pražský sklenář Johann Ferdinand Bramberger, který – jistě mimo jiné zakázky – v roce 1722 dodal deset lustrů do Paříže (snad pro Zrcadlovou galerii ve Versailles) a roku 1727 dva lustry do Bruselu (Místodržitelský palác). Musely to být lustry mimořádné. Ty pro Paříž měly výšku 5,5 m a průměr zhruba 1,5 m, vedle broušených ověsů na nich byly upevněny také skleněné pyramidy a vázy. Není divu, že se Brambergerův roční výdělek v této době pohyboval kolem 600 zlatých; to byla suma pro sklenáře takřka astronomická. Dalším pražským obchodníkem byl Johann Moser a později jeho ovdovělá žena, která roku 1712 obchodovala např. s „křišťály v podobě mandlí“ (mohlo by jít o ověsy). Další pražskou sklenářskou dílnou, která obchodovala kolem roku 1726 s křišťálovými lustry, byl závod Evy Marie Pichlerové.

Výroba v severních Čechách

Centrum výroby a obchodu s křišťálovými svítidly se ale již kolem roku 1725 formovalo v Kamenickém Šenově a jeho okolí. Úspěšnost nového typu výroby zde ukazuje např. skutečnost, že se roku 1724 obchodník z Práchně Josef Palme rozhodl specializovat pouze na výrobu a vývoz křišťálových svítidel a jeho příklad brzy následovali další. Z drahého a vysoce ceněného předmětu se tak během druhé čtvrtiny 18. století stala nezbytná součást výbavy evropského šlechtického interiéru. Česká svítidla zdobená křišťálovým sklem byla v té době v zámcích a v palácích od Skandinávie, přes Rusko, Turecko, Španělsko a Francii až do Nizozemska.

Do poloviny 18. století to byly zpravidla lustry se středovou kovovou (někdy z leštěné oceli) tyčí zdobenou balustrovými broušenými dutými dílci, ze které vybíhala jednotlivá ramena, na nichž byly navlečeny další dílce, misky apod. a dále i jednotlivé ověsy (korunní lustr). Konstrukce svítidel byly také z vyřezávaného (zlaceného) dřeva. Na konci první poloviny 18. století se v Čechách objevila další inovace: nový typ lustru bez nosné středové tyče, jehož konstrukce spočívala na tyčích v podobě lyry, které tvořily jakousi „hrušku„. Poprvé byly tyto lustry instalovány před širší mezinárodní společností v Praze při korunovaci císařovny Marie Terezie v roce 1743, a proto jsou dodnes označovány názvem Marie Terezie. Lustry v této době již zpravidla pocházely ze severních Čech.

Obr. 8. Svítidla firmy R. Ditmar & Bří Brunnerové, Vídeň a Praha, kolem roku 1910 (knihovna Národního technického muzea v Praze)
Obr. 9. Svítidlo firmy Anýž, Praha, 30. až 40. léta 20. století (archiv Středočeského muzea v Roztokách u Prahy)
Obr. 11. Lustr firmy Elias Palme, Kamenický Šenov, kolem roku 1930 (archiv Národního technického muzea v Praze)

Ve druhé polovině 18. století zájem o křišťálové lustry neutuchal a jejich výroba i výroba ověsů se stále posunovaly do nových oblastí severních Čech – do Jizerských hor (rodina Riedelů a její sklárny, velké středisko brusičů ověsů bylo např. ve Smržovce), do Krkonoš (sklárna v Harrachově) a výnosné ověsy vyráběly také mnohé sklárny na Šumavě a v Posázaví. Vlastní konstrukce lustrů ale byla záležitostí specialistů z obchodních firem. Zde je možné zmínit např. Josefa Müllera z Polevska či Johanna Gottfrieda Zahna z Okrouhlé, kteří nepochybně patřili k mistrům svého oboru a byli schopni dodávat velmi rozměrné lustry zdobené broušeným sklem. Toto sklo bylo ve druhé polovině 18. století již zdobeno vyzlacovanou rytinou apod. Pro výrobu uvedených svítidel muselo být k dispozici kvalitní sklo i kvalitní pasíř, který byl schopen je osadit.

V 18. století se také objevil celoskleněný lustr, bez kovové konstrukce, jehož ramena byla z tvarovaného skla často zdobeného ve středu zatavenou vzduchovou spirálou. Také skleněné ověsy a další ozdoby lustrů se rozvíjely do ohromného bohatství tvarů a dekorů; jejich popis by daleko přesáhl možnosti prostoru věnovaného tomuto článku. Lustry měly mnoho ramen, která na sebe vzájemně navazovala, takže ve výsledném dojmu se základní konstrukce jakoby ztrácela. Mezi rameny byly zavěšeny skleněné girlandy, šňůry z pospojovaných ověsů, které na svítidlech tvořily bohaté kaskády. Také tvary a dekory ověsů se rozvíjely a jednotlivé typy začaly být označovány specializovanými názvy. Výrobci a obchodníci již byli schopni dodávat lustry přesně podle přání a představ zákazníků z jednotlivých zemí. Tak se na konci 18. století odlišovala produkce pro Francii, Anglii, Turecko, střední Evropu apod.

Svítidla 19. století

Úspěch svítidel zdobených křišťálem byl nezadržitelný a pokračoval rovněž v 19. století, kdy se ale spolu se změnou barokního a později rokokového vkusu, měnila i křišťálová svítidla. Na počátku 19. století se bohatě zdobené lustry jakoby zklidnily a do obliby přišly lustry se středovou tyčí a rameny, na nichž zpravidla visely ověsy jednoduchých tvarů s nekomplikovaným kaménkovým výbrusem. Například charakteristický empírový lustr má podobu protáhlé hrušky. Biedermeier přinesl v první čtvrtině 19. století nový typ lustru – malý košíček, jehož tvar je pokryt řadami drobných navlečených kulatých ověsů. Historizující styly druhé poloviny 19. století znamenaly návrat k tvarové složitosti baroka a rokoka, to již ale byly všechny typy lustrů vyráběny souběžně.

Obr. 10. Továrna na výrobu křišťálových lustrů firmy Elias Palme v Kamenickém Šenově, kolem roku 1900 (archiv Národního technického muzea v Praze)

V 19. století bylo centrum výroby křišťálových svítidel stále v oblasti okolo Kamenického Šenova a Nového Boru. Zde se v té době nacházel největší počet výrobců křišťálových svítidel – lze zmínit jen některé firmy: Josef Zincke z Práchně, Josef Zahn z Chřibské, Reinhold Palme z Práchně (jeho firma vybavovala kolem poloviny 19. století např. carské paláce v Moskvě a Petrohradu), Josef Helzel z Kamenického Šenova, Wilhelm Tschinkel z Chřibské, Karl Hosch z Nového Boru a další. Výrobci a obchodníci s křišťálovými lustry byli ale i jinde – Josef Dressler v Jablonci nad Nisou, Ferdinand Unger v Hodkovicích nad Mohelkou, Adolf Schönbeck ve Smržovce atd.

Nástup plynového a elektrického světla, jehož větší svítivost již nezbytně nevyžadovala její zvyšování v samé konstrukci svítidla, vedl k odklonu od křišťálového svítidla ke svítidlům z foukaného skla. Křišťálové svítidlo se ale neztratilo, podrželo si svou podobu velmi vhodného doplňku luxusního interiéru. Na konci 19. století bylo již možné vidět i hybridní podoby elektrických svítidel, která kombinovala kryty z foukaného skla s křišťálovými ozdobami. Takové lustry vyráběla na konci 19. století např. firma Františka Křižíka či firma Reinhold Palme synové v Novém Boru. Návrat slavily ve druhé polovině 19. století také benátské křišťálové lustry s ozdobami ze štípaného skla v podobě košíčků, květin, listů a skleněných řetězů. Ty byly často doplňovány ozdobami z barevného skla. S nástupem lisovaného skla se také výroba skleněných ověsů a dalších doplňků křišťálových svítidel zlevnila. Přesto zůstal zmiňovaný typ svítidla i po celé 20. století oním synonymem luxusu, jakým byl v době svých počátků.

Na malé ploše vyhrazené článku bylo možné jen pootevřít dveře do světa tak bohatého a krásného, jakým jsou křišťálové lustry a jejich výroba. Není náhoda, že právě křišťálovým svítidlům je věnován článek vycházející v tuto dobu. Má souvislost s výstavou Spoutané paprsky, která se v polovině února stěhuje ze Šumavy do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, kde budou v jejím rámci představena další svítidla ze sbírek jabloneckého muzea. Jde většinou právě o křišťálová svítidla a jejich jednotlivé komponenty.