Poklady světelné techniky ve sbírkách Národního technického muzea v Praze

 

Pro mnohé z čtenářů může být překvapením, že mimo jiné význačné technické exponáty je v Národním technickém muzeu v Praze také uložena rozsáhlá a zajímavá sbírka osvětlovací techniky. Pražské technické muzeum je nejstarší v České republice a patří k nejstarším v Evropě. Roku 1908 se na podnět C. a k. České vysoké školy technické v Praze konala zakládající schůze Technického muzea pro Království české, které spravoval Spolek technického muzea. Pro budoucí Technické muzeum zajistil přípravný výbor díky pochopení šlechticů rodu Schwarzenbergů prostor v jejich renesančním paláci na Hradčanském náměstí. Nebylo to sice ideální míto pro vystavování technických předmětů, ale tehdy se vhodnější umístění nenašlo, a tak vzápětí započala adaptace interiéru této budovy. První expozice ve Schwarzenberském paláci byly představeny vybrané užší společnosti koncem roku 1909. Byly sestaveny z darovaných exponátů, předaných do muzea po výstavě Hospodářské a obchodní komory v roce 1908. Samotné Technické muzeum bylo oficielně ustanoveno až 13. března 1910. Jeho základ tvořily následující odborně zaměřené skupiny: strojírenství, elektrotechnika, hornictví a hutnictví, dopravní technika, železniční a silniční doprava, sklářství a keramika, textilní výroba, polygrafie a papírenství, chemický průmysl, cukrovarnictví a pivovarnictví a rovněž architektura se stavitelstvím. Jednotlivé odborné skupiny prováděly akviziční činnost a sbírky se utěšeně rozrůstaly o kvalitní fondy. Mimoto jednotlivé obory navrhovaly, připravovaly a pečovaly o své expozice a také organizovaly přednášky a exkurze. Po instalaci nejlepších exponátů ve výstavních sálech bylo Technické muzeum otevřeno pro veřejnost 28. září 1910 sedmi malými expozicemi, mezi nimi i z oblasti elektrotechniky. V dalších letech se tyto expozice stále doplňovaly novými přírůstky a postupně přibývaly výstavní sály dalších oborů. Ačkoliv bylo umístění Technického muzea v renesančním paláci chápáno jako provizorium, vzbudilo záhy zájem odborné i široké veřejnosti. Po roce 1918 přispělo založení nového československého demokratického státu k celkovému zlepšení postavení muzea a stát finančně podpořil činnost muzea tehdy přejmenovaného na Československé technické muzeum. Představitelé Spolku technického muzea usilovali o novou, vyhovující budovu a zakoupili pro ni pozemek na Letné. Přáli si moderní budovu s depozitáři, s prostornými výstavními a přednáškovými sály, knihovnou a archivem. Avšak teprve v polovině třicátých let dvacátého století byla vypsána soutěž na muzejní budovu, ve které zvítězil návrh architekta Milana Babušky. Ten současně vyprojektoval dvě nové sousedící budovy muzeí na Letné – zemědělského a technického. K vypracování projektu osvětlení byl vyzván světelný technik a odborník na

slovo vzatý, Ing. Miloslav Prokop, který pro muzeum pracoval jako kurátor sbírky světelných zdrojů. Pro budovu koncipovanou v duchu klasicizujícího, střídmého funkcionalismu vybral jednoduchá svítidla od firmy Franta Anýž. Stavba muzea byla zahájena až v roce 1938. Technické muzeum bylo svým exteriérem takřka identické s budovou vedlejšího Zemědělského muzea, lišilo se však velkorysejším vnitřním uspořádáním a velkou halou pro dopravní techniku. Výstavba muzea pokračovala za ztížených materiálních podmínek i za okupační správy od března 1939 a byla dokončena v roce 1941. Nová budova muzea však byla okamžitě využívána okupační správou pro její potřebu, nikoliv k původně plánovanému účelu. Zároveň však muselo Technické muzeum vyklidit dosud využívaný Schwarzenberský palác v Praze na Hradčanech pro plánované německé vojenské muzeum. Byly zrušeny dosavadní expozice a všechny sbírky se musely urychleně přestěhovat do nevhodného objektu karlínské Invalidovny. Exponáty byly proto chvatně zabaleny a po převozu většiny z nich byly ponechány v bednách, uskladněných ve vlhkém prostoru Invalidovny. I v tomto nepříliš vyhovujícím prostředí se díky práci nadšenců ustavovaly provizorní expozice, takže muzeum mohlo být v provozu i během druhé světové války. Po jejím skončení v roce 1945 se pozvolna začala vyklízet nová muzejní budova na Letné, nicméně ještě do roku 1948 sloužila muzeu pouhá její třetina. Až 1. března 1951 bylo muzeum státem převzato od Spolku technického muzea, přijalo název Národní technické muzeum (NTM) a získalo nový statut pro svoji činnost. Stalo se vědeckým a vzdělávacím ústavem pro dějiny techniky a průmyslu. V letech 1952 až 1953 byl v podzemí budovy vystavěn velkoryse projektovaný uhelný a rudný důl. Spolek technického muzea ztrácel po zestátnění muzea své opodstatnění, a byl tedy roku 1957 zrušen. Tím však přišlo muzeum o mnoho důležitých kontaktů. V šedesátých letech minulého století se postupně stěhovaly sbírky osvětlení z Invalidovny do podzemních depozitářů na Letné. Jejich stav zdaleka nebyl optimální, mnoho z předmětů bylo poškozeno neustálým balením a přemisťováním.

 

Vraťme se ke sbírce světelných zdrojů a armatur – svítidel, založené a mnoho let spravované, tedy koncepčně doplňované a rozšiřované o vybrané exponáty, Miloslavem Prokopem, inženýrem elektrotechnikem. Prokop byl bezesporu silnou a citlivou osobností s širokým polem zájmů. Traduje se o něm, že se pro Karla Čapka stal předobrazem postavy Ing. Prokopa z románu Krakatit. Svým technickým zaměřením, tvůrčí erudicí a živým zájmem o dění okolo sebe nejen v oboru elelektrotechniky výrazně prospěl Technickému muzeu. Sbírku světelných zdrojů a armatur spravoval jako člen Spolku technického muzea od druhé poloviny dvacátých do počátku padesátých let minulého století. Svou profesí byl zaměřen na tehdy mladý obor – elektrické osvětlení, přednášel a psal odborně erudované články pro vzdělávání jak elektrotechniků, tak uživatelů elektřiny. Stanovil a propagoval také kritéria pro správné, účelné a hospodárné využívání osvětlení v interiéru i exteriéru. Zároveň byl velkým obdivovatelem funkcionalistické architektury a moderního umění. Jako konstruktér svítidel citlivě vnímal funkci a kvalitu osvětlení a jako designér dokázal projektovat funkční moderní tvary svítidel na vysoké estetické úrovni. Sbírka světelných zdrojů a armatur byla již představena ve Schwarzenberském paláci v Praze na Hradčanech, kde byla instalována zcela bez architektonického řešení, v podobě dnes odborně nazývané „otevřený depozitář“. Největší část Prokopovy sbírky tvořily světelné zdroje, vystavil je v přehledných řadách a všechny vystavené unikáty bylo možné s použitím reostatu pomalu rozsvěcet tak, že bylo vidět žhavení různých tvarů vlákna v žárovkách. Pro budoucí Technické muzeum si Prokop nejen připravil nový systém uložení v depozitářích, ale především chtěl tento celý soubor světelných zdrojů a svítidel prezentovat veřejnosti. To se mu však nepodařilo.

Sbírku světelných zdrojů doplňoval soubor tzv. světelných armatur, který měl veřejnosti předvést konkrétní využívání žárovek. Tvořila jej svítidla vybraná z výrobků z konce devatenáctého století do konce třicátých let století dvacátého. Jsou v něm zastoupeny obloukovky a svítidla českých firem, převážně pražských, která vytvářejí zajímavý přehled o slohovém a technickém provedení té které doby. Prokop si také vybíral svítidla od jednotlivých renomovaných výrobců z Evropy, jejichž výrobky se po roce 1920 bezesporu stávaly vzorem začínajícím výrobcům svítidel v Československu. Jako kurátor sbírky si Miloslav Prokop tento soubor sám řadil a evidoval na ručně psaných dokumentačních kartách, z nichž se bohužel zachovala převážně ta část, která evidovala světelné zdroje s unikátními žárovkami vyrobenými po roce 1981. Prvním exponátem ve sbírce osvětlovacích těles je stolní lampa i. č. 6.797, darovaná v roce 1925. Mimo ukázky dobových svítidel závěsných, nástropních a stolních jsou v souboru zastoupeny i světelné reklamy z neonových trubic a velké množství různých technických svítidel.

 

Součástí souboru jsou také svítidla Modul, se kterými sklidil Ing. Prokop velký úspěch. Navrhl je pro sklárnu a rafinerii Josefa Inwalda v Praze Zlíchově, se kterou tehdy intenzivně spolupracoval. V kolekci Modul byly zastoupeny jak malé reflektory pro osvětlení výkladů, tak i velké exteriérové typy k osvětlování budov a prostranství. Především však tento skvěle promyšlený soubor zahrnoval tvarově jednoduchá interiérová svítidla určená k sériové výrobě. Rok 1928 byl pro Ing. Miloslava Prokopa velmi úspěšný a rozhodující v celé jeho pracovní kariéře – stal se žádaným spolupracovníkem moderních architektů pro osvětlování budov. Pro velkolepou akci – Výstavu soudobé kultury, uvádějící nové brněnské výstaviště, vypsal Elektrotechnický svaz československý a Svaz československého díla soutěž na moderní bytová svítidla. Miloslav Prokop se přihlásil se svou novou kolekcí interiérových svítidel Modul a získal první cenu. Předností těchto svítidel byla variabilita sestavování z jednoduchých skleněných dílů, které bylo možné vzájemně kombinovat v různých modifikacích, sestavovaných vždy tak, aby nepropouštěly přímé světlo. Bytová neoslňující svítidla Modul zcela vyhovovala funkcionalisticky projektujícím architektům a byla také úspěšně prodávána Krásnou jizbou v Praze. Tato ve své době moderní svítidla si nezadala s tvarově podobnými svítidly, která v podstatě v téže době navrhovala pro lipskou firmu Kandem výtvarnice Mariane Brandtová a její žáci z Bauhausu v Desavě. Bytová svítidla Modul byla doporučována odborníky v mnoha populárních časopisech pro svou novost, účelnost, vynikající světelné vlastnosti a jednoduchý elegantní vzhled. Prokopova svítidla svou tvarovou střízlivostí a neokázalou funkčností znamenala velký přínos v tvarosloví svítidel a navodila nový trend, který byl v naprostém protikladu k nevkusným historizujícím reminiscencím mnoha tehdejších československých výrobců. Prokop projektoval interiérová svítidla označovaná značkou TYP a pořadovým číslem. Nabízel je k výrobě pražským kovozpracovatelským firmám, např. firmě Franta Anýž, Napako, Josef Vorel, i tato svítidla jsou většinou součástí „Prokopovy“ sbírky.

 

Stal se tak tehdy jedním z prvních, odborně a technicky erudovaných designérů funkcionalistických svítidel, neboť byl vybaven vrozeným estetickým cítěním, posíleným jeho zájmem o soudobé moderní umění a architekturu.