Plynové osvětlení v Praze
 | |||
| Plynové osvětlení v Praze Ing. Pavel Sněhota, Přesto, že počáteční pokusy využít plyn jako energetické médium pro osvětlování sahají do druhé poloviny 17. století, bylo plynové osvětlení veřejnosti poprvé předvedeno až roku 1801 v Paříži. O pět let později již byla plynem trvale osvětlena prádelna v Manchesteru. Tuto instalaci realizoval William Mudroch, který vycházel ze zkušeností při výstavbě plynového osvětlení svého domu v Cornwellu.
Důležitým mezníkem ve veřejném plynovém osvětlení byla instalace několika plynových lamp v ulici Pall Mall v roce 1807. Ty byly napájeny z centrální plynárny, kterou zbudoval Frederick Albert Winsor. Po částečném úspěchu v Anglii získal Winsor patent na výrobu svítiplynu a založil plynárenskou společnost v Paříži. V roce 1815 předvedl plynové osvětlení v Pasages de Panorames. Přestože sám nebyl při realizaci plynového osvětlení úspěšný, napomohl dalšímu rozvoji veřejného plynového osvětlení.
Rozmach veřejného plynového osvětlení Po prvních úspěšných pokusech při zavádění plynového veřejného osvětlení v Londýně a Paříži následovaly realizace také v dalších pokrokových evropských městech. V roce 1825 bylo vybudováno plynové osvětlení v Hannoveru a v období 1832 až 1933 ve Vídni. Pražané si na plynové osvětlení museli počkat ještě dalších patnáct let. Ačkoliv systémy plynového osvětlení v té době nebyly po technické stránce dokonalé a čistota svítiplynu nezaručovala příliš spolehlivý provoz, představovalo plynové osvětlení značný pokrok a přinášelo mnoho výhod. Technické řešení Zpočátku byl pro svícení plynem využíván jednoduchý hořák umístěný ve svítidle ve svislé poloze. Byl tvořen jednoduchou tenkou trubičkou, do které byl zaveden plyn s přetlakem asi 3 kPa. Zdrojem světla byly rozžhavené částice uhlíku obsažené ve spalinách plynu, které představovaly teplotní zářič o teplotě přibližně 1 200 °C.  Významného zlepšení světelných vlastností hořáku bylo dosaženo tvarováním jeho plamene. Zakončení trubky plynu bylo ukončeno ucpávkou, která byla proříznuta. Plyn se tak při hoření rozprostřel do tvaru vějíře a tím byla zvýšena jeho svítivost. Takto vyvinutý skulinový hořák byl používán několik desítek let. Pod tlakem postupného zavádění žárovek vývoj dále pokračoval. Spočíval ve zvětšování plochy plamene a v zlepšování podmínek při spalování. Jedním z řešení byl hořák inspirovaný tvarem a funkcí dutého knotu. Byl tvořen úzkým mezikružím; vzduch byl přiváděn po obou stranách plamene. Významný byl i hořák s předehřátým plynem a vzduchem, který umožňoval vertikální uložení směrem dolů. Tak bylo dosaženo vyššího světelného toku a lepšího rozložení svítivosti. Počátky plynového osvětlení v Praze Plynové osvětlení čítající 200 světelných míst bylo v Praze slavnostně rozsvíceno vpodvečer 15. září 1847. (Osvětlovací soustava byla centrálně zásobena plynem z Vratislavské plynárny v Karlíně.) Ve druhé fázi jeho budování byl uložen rozvod v Karlově mostě a plynové osvětlení hlavních ulic Prahy bylo rozšířeno o 150 světelných míst na Malé Straně a Hradčanech. Pro osvětlování byly využívány nejrůznější typy hořáků i svítidel. Ve vedlejších ulicích byly stále instalovány olejové lampy. Během působení Vratislavské plynárny jako monopolního dodavatele plynu k dalšímu rozvoji plynového osvětlení v Praze již nedošlo.  Po vypršení monopolního práva zmíněné plynárny na osvětlování Prahy bylo osvětlení rekonstruováno a plyn začala dodávat plynárna na Žižkově, zřízená magistrátem (1867). V následujících letech nastal značný rozvoj plynového osvětlení. V roce 1871 bylo nainstalováno již 2 598 plynových lamp. Na návrzích jednotlivých prvků plynového osvětlení se podíleli přední architekti té doby. Tak byla vytvořena široká škála typových, ale i zcela originálních řešení. Lucerny byly zpočátku zapalovány lihovým zapalovačem umístěným na tyči, později byl v lucerně umístěn malý hořák, který byl stále v provozu a ostatní hořáky zapálil po otevření ventilu. Experimenty se samostatným zapalovačem umístěným v každé lucerně a řízeným hodinovým strojkem se pro příliš vysokou cenu neosvědčily. Souboj plynu a elektřiny Na počátku 20. století, kdy pražské plynové osvětlení zažívalo největší rozmach (4 034 luceren), byly postupně vyvíjeny a aplikovány i jiné technologie při osvětlování veřejných prostranství. Především byly využívány žárovky a obloukové lampy. Plynové osvětlení však ještě jednou dokázalo technicky předčit ostatní zdroje. Hořák plynové lucerny byl upraven tak, aby bylo možné spalování plynu při vyšších teplotách (Siemens). Zdrojem světla již nebyly rozžhavené částečky uhlíku ve spalinách plynu, ale punčoška žhavená plamenem plynu na teplotu přibližně 2 100 °C. Punčoška byla podle výsledků Auerova výzkumu namáčena v dusičnanech vzácných zemin (ceru a thoria), které představovaly teplotní zářiče. Světelný tok tohoto typu hořáku byl až desetkrát větší než světelný tok předchozích typů. Život punčošky dosahoval asi 1 000 h.  Ke spínání osvětlení v Praze byl v tomto období používán spínací ventil, který byl umístěn v lucerně a reagoval na tlak plynu v rozvodech. Osvětlení města tak mohlo být centrálně ovládáno např. při leteckých útocích za války. I přes značný pokrok plynové osvětlení postupně ustoupilo efektivnějším světelným zdrojům, především pod tlakem nutnosti energetických úspor v poválečném období. Plynové osvětlení zůstalo v Praze v provozu až do roku 1985, kdy byly naposledy rozsvíceny lampy na mohutných osmiramenných stožárech na Hradčanském a Loretánském náměstí. V následujících letech připomínaly plynové osvětlení v Praze pouze repliky plynových luceren osazené elektrickými zdroji světla. Tak je známe dodnes. Plynové osvětlení v současnosti Na přelomu tisíciletí byl přehodnocen pohled na veřejné osvětlení v historických a významných částech evropských metropolí. Účelem osvětlovací soustavy již nebylo pouhé osvětlování veřejných prostranství, ale jejím prostřednictvím byla a je dokreslována atmosféra historických míst. Hořáky s volně hořícím olejem jsou nově instalovány např. v Římě nebo Bruselu, původní historické plynové osvětlení je renovováno a rozšířeno ve Wiesbadenu, rovněž je provozováno v mnoha městech ve Velké Británii.  Na tradici plynového osvětlení dokreslujícího ráz uliček Prahy navazuje projekt plynofikace veřejného osvětlení v historických částech města. Z iniciativy magistrátu města je plynové osvětlení nově instalováno v ulici Michalská. Vpodvečer 31. října 2002 bylo do provozu slavnostně uvedeno devět plynových luceren. Po dvouletém zkušebním provozu je do konce roku 2004 plánováno rozšířit nynější počet svítidel o dalších 26 plynových luceren v ulicích Melantrichova, Vejvodova a na Uhelném trhu. Předlohou instalovaných replik plynových luceren byly dochované lucerny používané při rekonstrukcích plynového osvětlení v roce 1867. Nosné části replik luceren jsou vyráběny z šedé litiny, stejně jako původní plynové lucerny. Samotná světelná část je osazena hořákem s šesti hlavními bavlněnými punčoškami. Punčošky jsou zapalovány malým hořákem s nepřetržitým chodem. Spínání je možné zajistit ručně i dálkově pomocí řídicí jednotky – elektrickým impulsem.  Světelnětechnické parametry byly stanoveny pro referenční provozní podmínky: Budoucnost plynového osvětlení Plynové osvětlení, které navozuje v uličkách pražského Starého Města jedinečnou atmosféru a umocňuje význam a charakter okolních architektonicky skvostných staveb, by mělo být v blízké budoucnosti instalováno v dalších významných historických částech města. Rozsah rozšiřování plynového osvětlení je předmětem širší diskuse. Probírány jsou mimo jiné technické podmínky možnosti instalovat plynové rozvody k jednotlivým lucernám tak, aby nebyl příliš omezen provoz na komunikacích. O plynofikaci veřejného osvětlení se pro budoucnost uvažuje v celé délce Královské cesty a v některých přilehlých uličkách. Na další rozšíření plynového osvětlení je možné se těšit nejdříve v místech, kde je vybudován dostupný kolektorový systém. Správa a provoz plynového osvětlení v Praze: Výroba plynových luceren: | |||
