Plynová svítidla salonů, kuchyní a ložnic

Jitka Lněničková

„Svítí-li se v příbytcích plynem, budiž o to postaráno, aby trubice plynové nekladly se příliš blízko komínův a kamen; též nelze schvalovati, jsou-li vedeny z jednoho prostoru teplého místností studenou do druhého. Dále nebuďtež nikdy tou měrou zakřiveny, aby kapalina srážející se ochlazením plynu, mohla se sbírati v takových místech, konečně buďtež trubice se všech stran co možná nejpřístupnější dozoru a opravám.„ (Kronika práce I., Praha 1872, s. 217)

Počátky plynového osvětlování domácností

Používat plyn, ať již zemní či uměle vyrobený, k osvětlování se v Evropě začalo ve druhé polovině 18. století. Šlo o ojedinělé pokusy vědců (často lékárníků) a průmyslníků. Tehdy bylo plynové světlo využíváno především k osvětlování kanceláří a prostor v továrnách, ale dochovaly se i zmínky o jeho použití při osvětlování domácností. Například v roce 1786 osvětloval anglický průmyslník Dundonald svůj dům v Cuross-Abbey svítiplynem získaným z černého uhlí, vedlejším produktem z jeho koksárny. V roce 1792 osvětlil stejným typem svítiplynu svůj dům v Redruthu Angličan William Murdock, jeden ze zakladatelů plynárenství. V posledním desetiletí 18. století přišla vlna tzv. termolamp, v nichž se svítiplyn získával spalováním dřeva. Průkopníkem v tomto oboru byl Francouz Philipp Lebon d´Hambersin, který např. roku 1796 osvětlil takovýmito termolampami hotel v Paříži a roku 1801 vlastní pařížský dům.

Obr. 1. Lebonova termolampa z počátku 19. století
Obr. 2. Anglická interiérová plynová svítidla z doby kolem roku 1815 vlevo – interiérový kandelábr, nahoře zleva – arabeskový lustr s hořáky v podobě ptáků, korunní lustr v antikizujícím stylu, lustr v gotickém stylu, dole zleva – figurální lampa v antikizujícím stylu, lampa v podobě vázy se čtyřmi hořáky, girandola, vpravo – interiérový kandelábr
Obr. 3. Anglická mosazná plynová svítidla v antikizujícím stylu instalovaná v roce 1814 v Ackermannově knihkupectví ve Výmaru
Obr. 6. Nástěnná plynová lampa z poloviny 19. století, firma William Potts z Birminghamu (ilustrační obrázek přívodu plynu k této lampě)

První zmínky o osvětlování interiérů plynovým světlem v českých zemích jsou z roku 1790, kdy lékárník Christian Polykarp Erxleben v Lanškrouně osvětloval svůj podnik svítiplynem získávaným pálením kostí. Dalším krokem bylo zavádění termolamp, které na počátku 19. století v Rakousku prosazoval majitel výrobny ledku ze Znojma Zacharias Andreas Winkler. Ten odjel roku 1801 do Paříže k Lebonovi, aby „viděl hořet kouř místo vosku„ (poté se stal vášnivým propagátorem termolamp). Již roku 1802 osvětlil termolampou vlastní dům ve Znojmě a v příštích dvaceti letech se podílel na jejich zavádění v průmyslových provozech i dalších soukromých domech. Zřejmě to byly termolampy, které si do svých domů pořídili A. Mebold ve Vrchlabí (1815), Ch. C. André v Brně (1818) či A. Wagner v Litoměřicích (1818). Podle soudobých svědectví se termolampy vyznačovaly jasnějším světlem, než jaké vyzařovaly lampy na svítiplyn z uhlí; při jejich provozu navíc vznikalo kvalitní dřevěné uhlí.

Obr. 4. Anglická plynová svítidla z doby kolem roku 1815 z mosazi, s argandskými hořáky a s kryty z čirého skla matovaného brusem, některá vertikálně posuvná na tyčích
Obr. 5. Příklad rozvodů osvětlení schodiště, 90. léta 19. století

Rozhodující krok k podstatnému rozšíření plynového světla byl ale učiněn v Anglii, kde byly v prvních dvou desetiletích 19. století zakládány první plynárny na výrobu svítiplynu z uhlí, jenž však byl primárně určen pro využití ve veřejném osvětlení. Rozvoj výroby svítiplynu pro osvětlování bytů zde nastal od druhého desetiletí 19. století a v kontinentální Evropě postupně od druhé poloviny třicátých let 19. století. Zde se na jeho propagaci a zavádění podílely zejména anglické společnosti.

První plynová interiérová svítidla

Jaká byla první plynová svítidla v českých zemích, není příliš jasné. Určitým vodítkem mohou být anglické a francouzské předlohy, kterými byla s největší pravděpodobností ovlivněna. Termolampy se patrně podobaly těm, jaké používal Lebon v Paříži. Anglická plynová svítidla využívala nejrůznější styly od antikizujících forem, jaké byly použity např. roku 1814 ve výmarském Ackermannově knihkupectví, až po inspiraci gotikou a renesancí. V některých svítidlech byly nekryté motýlové hořáky, v jiných svítidlech byly hořáky zakryty kulovitými či baňatými skleněnými kryty, které nejčastěji kopírovaly tvary cylindrů. Vyskytovaly se již i s kryty v podobě zvonů či kalichů z čirého skla matovaného brusem.

Obr. 7. Plynové lustry, firma R. W. Winfield, Birmingham, polovina 19. století
Obr. 8. Plynová svítidla ze 60. let 19. století, Francie, Anglie a Rakousko

Zcela novým faktorem, s nímž se museli konstruktéři a designéři nových plynových svítidel vyrovnat, bylo napojení svítidel na plynové vedení a dále nové řešení hořáků. Zpočátku byly v Anglii používány kruhové hořáky vycházející z olejových Argandových lamp či jednoduché kruhové vývody, vedle toho se postupně prosazovaly výkonnější motýlové (skulinové) hořáky, kde plamen tvořil jakoby motýlí křídla a vyznačoval se větší svítivostí. Plyn byl k hořákům svítidel určených pro použití v domácnosti nebo v luxusnějším interiéru přiváděn ze stěny, stropu či stolu trubkami, které byly součástí celkové konstrukce svítidla. Zde byly mosazné a často povrchově upravované hlavní přívodové trubky doplňovány stejně povrchově upravovanými ozdobami, často bohatě ornamentálně i figurálně dekorovanými. Mnohdy byly také vývody plynu součástí figur. Většina tvarů plynových svítidel volně vycházela z tvarů olejových lamp a svícnů.

Další otázkou, kterou bylo třeba v domácnostech řešit, byl přívod plynu. Litinové trubky vedoucí ke svítidlům byly zpočátku napojeny na malé plynárny v bezprostředním okolí domu či přímo v domě. Teprve s rozšiřováním veřejných plynových rozvodů bylo možné se v městských aglomeracích připojit k tomuto vedení. To umožnilo levnější zavedení plynového osvětlení i v domácnostech.

Obr. 9. Plynový lustr a nástěnná plynová lampa, střední Evropa kolem roku 1900 (ze stálé expozice Plynárenského muzea v Praze-Michli; foto Marek Vaneš)
Obr. 12. Nástěnné plynové lampy (Národní technické muzeum a Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy; foto Marek Vaneš)

Možnosti nových plynových svítidel

Nová svítidla současníky fascinovala tím, že jimi vyzařované paprsky prosvětlily všechny části místnosti. Také bylo dosud nevídanou novinkou, že se intenzita světla neměnila na rozdíl od olejových lamp a svíček při ohořívání knotu. Plynové lampy nevyžadovaly tak náročnou údržbu a jejich technické řešení umožňovalo instalovat je do různých míst – na stěnu, na strop, na stůl apod. Svítidla mohla mít také různé tvary, protože již tak nezáleželo na zvýšení výkonu plamene, jehož svítivost byla ve srovnání s dosavadními světelným zdroji mnohonásobně vyšší.

Vláda plynových svítidel

Ve dvacátých letech 19. století byly tvary plynových svítidel bohaté a jejich skleněné kryty měly již také podobu květů – tulipánů, aster, slunečnic apod. Plynové osvětlení mohlo mít také různé odstíny podle typu látky vložené do skulinového hořáku. Kostry plynových lamp byly v první polovině 19. století nejčastěji vyráběny z černě lakované litiny nebo z mosazi, lampy byly zpravidla umístěny na pohyblivém kloubu a na konstrukci byl upevněn jeden nebo více hořáků s cylindry či bez nich podle typu svítidla. Na hořáky byly po obvodu nasazeny misky zpravidla z matovaného či broušeného skla a nad hořákem často byly umístěny stříšky ze slídy, plechu nebo porcelánu, které zabraňovaly přehřátí konstrukce. Skleněné kryty plynových lamp byly nejčastěji z méně průhledného matovaného skla (někdy s matovanými dekory) nebo z mléčného skla (někdy malovaného). Některá luxusní svítidla zdobily šňůrky navlečených korálků nebo ověsy. Kryty rovněž bývaly ze smaltovaného nebo jinak upraveného plechu. Lampy mohly být opatřeny i jednoduchými hladkými cylindry. K zapínání a vypínání svítidel byl zpočátku využíván kohout a svítidla byla ovládána z jednoho místa, později již měly lampy vlastní kohouty či kovové řetízky na pohyblivém rameni pro zapnutí nebo vypnutí jednotlivých svítidel.

Výhodou, někdy ale i nevýhodou bylo, že spolu se světlem plynové lampy vydávaly také teplo, s tím bylo třeba počítat zejména při zajišťování větrání ve společenských místnostech. Náklady na osvětlování plynem byly nižší než u ostatních tehdy dostupných svítiv, a to asi o 30 %.

Ještě na začátku druhé poloviny 19. století byl svítiplyn v místech s rozvodem plynu tím nejlepším z možných řešení osvětlování. Olejové lampy a svíčky nepředstavovaly konkurenci, plyn byl ve srovnání s těmito světelnými zdroji stále levnější a bezpečnější. Jeho nesporné výhody ve městech neohrozil ani masový nástup petrolejových lamp v průběhu šedesátých let 19. století.

Obr. 10. Závěsná a stolní plynová lampa, 20. léta 20. století a kolem roku 1900 (Národní technické muzeum v Praze; foto Marek Vaneš)
Obr. 11. Auerovy punčošky, 1910 až 1930 (Národní technické muzeum v Praze; foto Marek Vaneš)

Ústup ze slávy

Teprve v osmdesátých letech 19. století vyvstal plynu konkurent, který jej nakonec i porazil – elektřina. Zejména při použití v domácnostech měla elektrická energie nesporné přednosti – větší svítivost, byla čistá, snadno se ovládala a především byla univerzálně použitelná. Z domácností tak, na rozdíl od ulic, plyn velmi rychle vytlačila. S postupným rozšiřováním elektrických sítí byly také plynové lampy postupně odkládány na půdy a do sklepů nebo byly předělávány na elektrické osvětlení. To je jeden z hlavních důvodů, proč se v celé Evropě dochovalo tak málo plynových svítidel pro domácnosti.

Konec plynového osvětlení i v domácnostech oddálilo (od poloviny devadesátých let 19. století) používání Auerovy punčošky, která vyrovnala úroveň svítivosti plynu a elektřiny. Ale plyn jako světelný zdroj v domácnostech se i přesto již s konečnou platností přestal používat. Ještě v posledním desetiletí 19. století a v době do první světové války byly dále vyvíjeny nové typy plynového osvětlení, ale to byla již jen „labutí píseň“ plynového osvětlení v domácnostech.

V současnosti je plynové osvětlení na propan-butan v lahvích používáno v některých odlehlých oblastech bez elektřiny, v ČR jsou to např. některé samoty v Beskydech.