Nový zákon o výrobcích s ukončenou životností

Parlament České republiky finálně schválil balíček odpadových zákonů, které začaly platit od 1. ledna 2021. Patří mezi ně i zákon o výrobcích s ukončenou životností (tzv. VUŽ), který upravuje zpětný odběr použitých výrobků. Jedním z hlavních účelů vzniku nového zákona VUŽ je transpozice nové evropské odpadové směrnice.

Nový zákon VUŽ konečně zavádí instituty, které tu léta chyběly a které jistě přispějí k rychlému narovnání prostředí zpětného odběru elektrozařízení v České republice tak, aby se přiblížilo prostředí ve vyspělých západoevropských zemích.

Nejdůležitější novinkou VUŽ jsou povinné cíle sběru a recyklace pro ty skupiny elektroodpadu, které jsou nebezpečným odpadem, tzn. zejména zářivky, televizory a lednice. Tyto cíle jsou od 1. ledna 2021 povinné pro výrobce a dovozce elektrozařízení nebo pro kolektivní systémy, ve kterých se tito sdružují za účelem plnění svých povinností. Doposud u nás žádné cíle sběru elektroodpadu – tedy závazná a jasně stanovená množství elektroodpadu, která má ten či onen kolektivní systém sebrat a zrecyklovat – stanoveny nebyly. Zatím byla praxe v České republice taková, že kolektivní systém mohl vybrat od výrobců stovky milionů korun ročně na sběr a recyklaci elektroodpadu, potom sebrat 1 kg elektroodpadu, mít v zásadě splněno a nemuset dělat nic dalšího. Občas se v médiích objevily reportáže o tom, jak ten či onen nechce sbírat od obcí ty či ony televizory, ale jinak se v podstatě nic nedělo. Povinné minimální kvóty sběru konečně zavedou sběrovou povinnost pro všechny kolektivní systémy za stejných podmínek.

Další zcela zásadní, netrpělivě očekávanou novinkou je povinnost kolektivních systémů sdělovat státu, kolik který konkrétní výrobce uvádí elektrozařízení na trh. Tyto údaje jsou základem pro výpočet povinného cíle sběru a recyklace elektroodpadu. Stát doposud dostával od kolektivních systémů pouze jedno souhrnné číslo za všechny výrobce, a nebylo proto možné pořádně zkontrolovat, zda budou cíle sběru vypočítané správně, nebo ne. Uvedený postup lze přirovnat k situaci, kdy by finanční úřad nedostával daňová přiznání od jednotlivých firem, ale obdržel by vždy pouze ekonomický výsledek za např. sektor dřevozpracující nebo sektor kožedělný. Stát by tak nevěděl, kolik má která konkrétní firma odvést na dani, a nemohl by proto ani řádně zkontrolovat případné daňové úniky. V oblasti sběru elektroodpadu to ale doteď takto fungovalo. Povinnost pro kolektivní systémy sdělovat údaje za jednotlivé výrobce přitom již dlouho platí téměř ve všech členských státech EU. Nové opatření tedy zabrání falšování (úmyslnému snižování) sběrové povinnosti některých výrobců či kolektivních systémů.

Důležitou změnou je i povinnost stanovit stejnou cenu za sběr a recyklaci stejného typu elektrozařízení pro všechny výrobce účastné v jednom konkrétním kolektivním systému. Všichni výrobci bez rozdílů velikosti tudíž musí platit do kolektivního systému stejné finanční příspěvky (za 1 ks nebo 1 kg) určené na sběr a recyklaci elektroodpadu. Toto je jedna z nejdůležitějších novinek nové evropské odpadové směrnice, která zakazuje cenovou diskriminaci malých a středních výrobců. Novým zákonem je tedy jasně zakázán princip „velkoobjemových slev“ pro velké výrobce. Do tohoto zákazu spadají různé „vratky“ či „marketingové spolupráce“, prostřednictvím kterých bylo dosud možné velkým výrobcům kompenzovat „objemové slevy“ za sběr a recyklaci jejich elektroodpadu. Napříště půjde o zcela jasný podvod s trestněprávními důsledky, a to jak pro kolektivní systém, tak pro zmíněné „vybrané“ výrobce. Navíc by neadekvátně nízké příspěvky museli tito výrobci doplatit zpětně.

S jednotným příspěvkem souvisí i povinně viditelné příspěvky. Nově platí povinnost na účtenkách zákazníků, kteří si koupí nové elektrozařízení, odděleně uvádět výši recyklačního příspěvku. Důvodem je možnost kontrolovat, zda je tento příspěvek skutečně pro všechny výrobce stejný. Výše příspěvku musí být zároveň uvedena na webových stránkách kolektivního systému. Tak potom kontrolní orgány jednoduše zjistí, zda je příspěvek opravdu stejný pro všechny výrobce bez rozdílu a zda je účtován ve výši odpovídající oficiálnímu ceníku daného kolektivního systému.

Odpovědnost výrobce je nepřenositelná a s účastí v kolektivním systému nezaniká

Důležitým institutem zákona o výrobcích s ukončenou životností je nepřenositelnost odpovědnosti výrobce na kolektivní systém. To v praxi znamená, že i když je výrobce účastníkem kolektivního systému, je stále odpovědný za sběr a recyklaci svých vysloužilých produktů, včetně ostatních povinností výrobce v rámci zpětného odběru, a to v plném rozsahu. Uvedené ustanovení má předejít tomu, aby vznikaly účelové kolektivní systémy, které by lákaly výrobce na nízké příspěvky a sebraný elektroodpad by místo recyklace např. sypaly do lesa, aby ušetřily za drahou recyklaci. Proto bylo stanoveno, že odpovědnost výrobce je nepřenositelná na kolektivní systém a s účastí v kolektivním systému nezaniká. Výrobci tedy musí soustavně a důkladně prověřovat, jak jejich kolektivní systém funguje, aby následně nebyli překvapeni, až příslušné kontrolní orgány „zakleknou“ nejen na tento účelový kolektivní systém, ale i na ně, výrobce. Zde výmluva – my jsme o ničem nevěděli, to řeší kolektivní systém – nepomůže. Důležité je také poznamenat, že nabídka jakési „kompenzace pokut“ ze strany kolektivního systému je pouhým marketingovým tahem. Zákon VUŽ stanovuje výši pokuty až do 50 milionů korun v každém jednotlivém případě pochybení. Jestliže tedy dostane 500 výrobců účastných v kolektivním systému každý pokutu „pouhý“ 1 milion korun, jde celkem o 500 milionů korun. Je nasnadě, že takovou sumu není žádný kolektivní systém schopen uhradit, aniž by zbankrotoval.

Povinné audity kolektivních systémů a výrobců

Další novou povinností v novém zákoně je provádět audity kolektivních systémů a výrobců do nich zapojených. Jejich cílem je ověřit zejména toky sebraných a zrecyklovaných zařízení vykazovaných kolektivním systémem. Kromě toho mají kolektivní systémy nově povinnost vykonávat audity u výrobců, aby ověřily a zkontrolovaly, kolik elektrozařízení výrobci uvádějí na trh. Výrobce musí při takové kontrole podle zákona s auditory plně spolupracovat. Ze všech druhů auditů vzniknou zprávy, které budou předkládány ke kontrole ministerstvu životního prostředí. Jde o další institut napomáhající zvýšení transparentnosti a důvěryhodnosti trhu kolektivních systémů.

Všechna tato a další ustanovení v zákoně VUŽ pomohou zlepšit zpětný odběr elektrozařízení v České republice – aby žádný občan nemusel řešit, zda mu spotřebič té či oné značky ve sběrném dvoře obce vezmou, či nevezmou, a aby se obec nemusela obávat, zda jí budou kolektivní systémy svážet elektroodpad ze sběrných dvorů.