Neony začínají zářit do noci
| Neony začínají zářit do noci PhDr. Jitka Lněničková Večerní osvětlení měst bylo oblíbené již před staletími. Tehdy byly pořádány slavnostní iluminace, při kterých lidé ověsili lucernami s barevnými skly své domy nebo je postavili do oken. Na ulicích planuly pochodně a nad řekami a náměstími létaly hvězdice z ohňostrojů. Později, když doba technicky pokročila a přišlo elektrické světlo, si lidé při slavnostním osvětlení oblíbili pásy žárovek, které se vinuly po hranách různých staveb. Již v 90. letech 19. století byly bílé i barevné pásy žárovek využity vedle slavnostního osvětlení i v reklamě pro upoutání pozornosti na zboží ve výlohách obchodů. K vynálezu výbojky určené pro dekorativní účely a reklamu již zbýval jen kousek cesty. Princip byl znám již delší dobu. Byly to Geisslerovy trubice, které byly využívány spíše k předvádění možností elektřiny, a nebyly vhodné k osvětlování. Mnoho dalších vědců a techniků pokračovalo ve výzkumu elektrických jevů v trubicích naplněných nejrůznějšími plyny. Teprve s objevem vzácných plynů v roce 1898 se však otevřela cesta k využití tohoto principu v praxi. Bylo tomu tak proto, že právě tyto plyny jsou v ionizovaném stavu skvělé vodiče elektrického proudu. Z nich to byl především neon, proto se také tehdy i dnes nejčastěji hovoří o neonových reklamách. V trubicích bylo ale používáno také helium, dusík, páry rtuti či páry sodíku či jiné plyny, např. argon, xenon, krypton. Plyny a páry byly používány v různých kombinacích. I v tomto textu se píše obecně o neonových reklamních a dekoračních trubicích (Pozn. red.: Pro svíticí trubicové výbojky plněné různými plyny existuje ve světelné technice termín svíticí trubice, který se v dalším textu také používá.); je to ale označení zjednodušené pro přehlednost textu. Obr. 1. Reklama na neonové osvětlení firmy Dr. G. Lewin a spol., Praha, z roku 1934 (archiv autorky)
První, kdo využil vzácné plyny pro osvětlování, byl francouzský chemik, fyzik a továrník Georges Claude (1870–1960). Claude začal v roce 1910 vyrábět výbojky plněné neonem, ve kterých vznikal obloukový výboj ve zředěném neonu (asi 270 Pa), v továrně firmy Société L´Air Liquide v Boulogne-sur-Seine ve Francii. V témž roce dělal pokusy s neonovými výbojkami také W. Moore ve Wrocławi. Na tyto první úspěšné kroky navázali další odborníci. V letech 1912 až 1915 jako první zhotovil neonovou výbojku s katodou na bázi draslíku Angličan Skoupy. Neonovou výbojku dále zdokonalili Angličan J. Strull nebo Němec May. Se svíticími trubicemi plněnými argonem experimentoval v roce 1916 rovněž německý fyzikální chemik a elektrotechnik Fritz Schrötter (1886–1973). Doba první světové války ale rozvoji dekorativního osvětlení nepřála, a tak tyto nové trubice začala až roku 1918 vyrábět německá firma Julius Pintsch A.-G. v Berlíně, u které byl Schrötter zaměstnán jako vedoucí vývojového oddělení. Obr. 3. Reklamní osvětlení obchodu v roce 1937 (archiv autorky)
Na počátku „zlatých„ 20. let se začaly barevně svíticí trubice plněné inertními plyny rychle prosazovat v reklamě, při osvětlení plášťů budov i při dekorativním osvětlování interiérů veřejných místností. Architekti a designéři byli okouzleni možnostmi nového světla a používali je takřka všude. Po první světové válce byly svíticí trubice oproti původním Schrötterovým a Claudelovým konstrukcím dále zdokonaleny. Při jejich napájení začal být používán střídavý proud o vysokém napětí, kterým se zajistil rovnoměrný jas po celé délce trubice a místo obloukového výboje se začal využívat doutnavý výboj. Život těchto trubic se prodloužil na 2 000 a později (okolo roku 1937) až na 10 000 hodin. Velkou předností svíticích trubic ve srovnání s žárovkami byla také jejich nízká spotřeba energie, která se pohybovala přibližně okolo desetiny spotřeby žárovek při stejném světelném efektu. Zanedbatelné byly také náklady na údržbu. Obr. 4. „Neonové žárovky“ firmy Osram, okolo roku 1934 (archiv autorky)
Instalace neonového reklamního osvětlení byla náročná a vyžadovala speciální znalosti. Proto svíticí trubice zpravidla instalovaly pracovníci specializovaných firem, které v Evropě vznikaly velmi rychle po první světové válce. Důležitým předpokladem rozvoje neonových reklamních a dekoračních svítidel byl také dostatek neonu. Ve střední Evropě se největším dodavatelem neonu stala německá firma Griesheim-Elektron, jejíž výrobky v Praze prodávala např. firma Hydroxigen. Se zdokonalováním svíticích trubic plněných plyny se rozvinula také barevná škála používaných výbojek. Již ve 30. letech dvacátého století bylo z čeho vybírat. Neon v čiré nebo opálové trubici dával červenou barvu, v trubici ze světle žlutého skla oranžovou barvu. Helium dávalo v čiré trubici světle růžovou barvu, ve žluté trubici tmavě žlutou a ve světle žluté trubici žlutou barvu. Neon s parami rtuti obohatil škálu o další barvy – v čiré nebo opálové trubici svítil modře a ve světle žluté zeleně. Sodíkové páry v čiré trubici svítily žlutě atd. Různými kombinacemi zabarvených trubic a plynů bylo dosahováno různých dalších odstínu modři, červeně, žlutě či zeleně. Ke konci 30. let dvacátého století začaly být pro světelné reklamy používány i trubice vyrobené z barevné skloviny s přídavky uranu, ceru či sirníku kademnatého (vyznačují se fotoluminiscencí). Použitím takovýchto skel byly získány nové barevné odstíny trubic.
Obr. 6. Reklama z roku 1937 (archiv autorky) Ze skleněných trubic bylo možné tvořit nejrůznější tvary – figurky, nápisy, předměty apod. Ve firmách zhotovujících neonová reklamní a dekorativní zařízení byli zaměstnáni skláři-foukači, kteří byli vyškoleni např. pro výrobu laboratorního skla nebo vánočních ozdob. Zpočátku zde domácí skláře zaškolovali sklofoukači např. z Německa. Tato práce byla prováděna přímo ve specializovaných firmách, kde byly trubice také plněny plyny. Tato fáze výroby byla nejnáročnější a vyžadovala zařízení, které stálo ve 30. letech dvacátého století tehdy závratnou sumu okolo půl milionu korun. Před polovinou 30. let se uvažovalo o možnosti, že by trubice byly zhotovovány jako polotovary v domácích dílnách. Ale bylo konstatováno, že firmy zabývající se světelnou reklamou mají vlastních sklofoukačů dostatek a domácká výroba by pro nově vyškolené dělníky byla riziková, protože by jejich polotovary nenašly odbyt. V téže době se rovněž uvažovalo o normalizaci komponent pro neonové reklamní či dekorativní osvětlení a dále o omezení nabídky na tři stavebnicově pojaté typy písmen. Za touto akcí stály především tři velcí výrobci komponent pro neonové osvětlení – Osram, Philips a Inwald. Ale jejich snaha o normalizaci se neprosadila. Obr. 7. Reklama z roku 1933 (archiv autorky)
Byly to právě zmíněné velké firmy, které byly prvními dodavateli neonových reklam a dekorativních svíticích trubic před polovinou 20. let dvacátého století. Takto se snažily vyřadit menší firmy, které se specializovaly v oboru neonové světelné reklamy a etablovaly se v Československu kolem poloviny 20. let dvacátého století. První z nich byla zřejmě firma Ing. Pavla Adlera v Praze, která se od počátku specializovala pouze na dodávky neonových reklam. Poptávka po neonových reklamách stále rostla a oboru se věnovalo stále více firem, které si nemohly stěžovat na nedostatek práce. Na počátku 30. let již bylo v Československu nejméně deset firem, které se touto výrobou zabývaly; v průběhu 30. let rychle přibývaly, protože zájem o světelnou reklamu trvale rostl. Obr. 10. Reklama v Praze v Rytířské ulici, realizace firma Elektroneon Praha, 1932 až 1934 (archiv autorky)
Již na počátku 30. let dvacátého století musela instalace reklamních a dekoračních svíticích trubic odpovídat elektrotechnickým předpisům a jejich použití na fasádách bylo vázáno také na stavební povolení. Zde sehrálo roli i to, že např. v Praze bylo použití neonových výbojek na historických budovách limitováno přísnými předpisy a velké neonové reklamy byly povolovány zpravidla jen na nových stavbách. Nástup neonového osvětlení šel tak v československých městech současně s nástupem funkcionalistické architektury, jejíž čisté linie večer zpravidla rozzářily barevné světelné trubice obchodů, restaurací a dalších podniků. Množství svíticích trubic bylo konstruováno tak, aby při postupném zhasínání a rozsvěcení vytvářely dojem pohybu, v jiných se střídaly barvy apod.
Neonové výbojky se objevily také ve výlohách. Například již zmíněná firma Ing. Pavla Adlera vyráběla i stojany s neonovými světly a poličkami na nejrůznější zboží. Neonové trubice se používaly i jako dekorativní osvětlení interiérů. Například byly součástí mobiliáře ve veřejných prostorách, doplňkem svítidel v kinosálech, kavárnách či kabaretech. Text o počátcích neonových reklam by nebyl úplný bez zmínky o výbojkách zatavených v žárovkových baňkách, ve kterých byla např. písmena stočená ze skleněných trubiček plněných neonem nebo jiným plynem. Těm se říkalo „neonová lampa„ či „neonová žárovka„ a vyráběly je např. firmy Osram nebo Tunsgram. Jedna z takových „neonových žárovek„ je dnes ve sbírce Národního technického muzea.
Neon byl používán nejen v oblasti reklamy, kouzlu barevně svítících trubic podlehli i umělci, kteří citlivě vnímali to, jak barevné výbojky postupně stále více dobývaly večerní ulice měst. Jde např. o objekty z výbojových trubic pražského výtvarníka Zdeňka Pešánka (1896–1965) z konce 30. let dvacátého století, na kterých technicky spolupracoval Ing. Miroslav Prokop (1896–1954). Některé z těchto cenných a unikátních objektů jsou dnes ve sbírce Národní galerie v Praze. Zdeněk Pešánek byl ve spolupráci s Ing. Prokopem také autorem největší neonové reklamy realizované ve 30. letech v Praze na paláci Koruna na Václavském náměstí. Světelné reklamy prozařovaly v Československu večerní ulice měst po celá 20. a 30. léta dvacátého století. Za druhé světové války ulice potemněly, ale po osvobození se opět rozzářily barevnými reklamami. V 50. letech neonové nápisy opět pohasly a začaly se na fasády vracet v 60. letech již v moderním výtvarném provedení. Patřily do ulic československých měst až do přelomu 60. a 70. let, kdy se znovu postupně ztrácely. Návrat slavilo reklamní osvětlení svíticími trubicemi po roce 1989, kdy se nad mnoha obchody, na restauracích, hotelích, hernách, firemních budovách, vydavatelstvích novin a nakladatelstvích opět rozzářila pestrobarevná písmena či figurky. Snad jen jsou oproti 20. až 60. létům dvacátého století statičtější. V současnosti se již objevily v reklamním osvětlení i nové možnosti – optická vlákna či diody LED. To je ale zcela jiná kapitola z historie reklamního a dekorativního osvětlení, která patří již někomu jinému než historikům. Ani z historického pohledu však není téma svíticích reklamních trubic vyčerpáno. | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
V trubici muselo být dosaženo napětí vyššího než 220 V, a proto bylo mezi anodou a katodou vně trubice přimontováno zařízení složené z přerušovače a samoindukční cívky, kde vznikal indukční proud jdoucí do trubice. Tyto svíticí trubice byly určeny pro stejnosměrné napětí 220 V, měly příkon asi 70 W a jejich život byl asi 1 000 hodin. Jejich nevýhodou bylo zejména to, že jas nebyl ve všech místech trubice stejný, zářil především její střed.