Komparace přístupů světelných projekcí s edukativním charakterem z prostředí ČR a Francie
V současné době je stále aktuálnější, že se mnohé muzejní a galerijní instituce prostřednictvím svých programů zaměřují na dětského návštěvníka. Ani v případě světla tomu není jinak. Uvedený trend se netýká jen „klasických“ výstavních zařízení, je možné ho vnímat i u dalších blízkých disciplín (literatura, kinematografie, divadlo atd.).
Světelné umění a jeho možnosti v rámci edukativního přesahu
Pro české, ale i zahraniční prostředí je příznačné, že realizované události si zakládají na množství primárních i rozšiřujících programů, ze kterých může (nejen) dětský participant vybírat. Důraz není kladen „pouze“ na formální stránku a zpracování, ale naopak, podstatnou funkci zde sehrávají obsahové souvislosti. Lze tak sledovat úroveň edukativního přístupu zacíleného na jedinečnost dítěte, procesy a zákonitosti interakce, preferenci kolektivních aktivit poskytujících místo pro společenské začlenění, součinnost, rovněž i zážitkové učení s akcentem na autentičnost prožitku, neboť jak uvádí D. Fontana: Děti si nejlépe pamatují to, co má přímo vztah k jejich vlastním zkušenostem a citům [1]. Dalším přiléhavým rysem, který u dětí přidává na atraktivitě, je „hra“ zakomponovaná do nabízených programů. Mnohokrát se člověku přihodí, že ho určitá aktivita uchvátí do takové míry, že není schopen vnímat svět kolem sebe. Obzvláště pro dítě je tento moment „zabrání se“ do činnosti bezprostřední. Během chvíle pozmění svou totožnost, popř. ve všedním objektu spatří něco výjimečného [2].
Při hře jde o podstatnou bytostnou možnost „stát se někým/něčím“. Jaký význam má toto přejímání rolí pro psychiku jedince ve spojitosti s tvůrčí výtvarnou činností? Zásadní je pravá zkušenost a přímá participace, možnost vzájemného bytí s dalšími členy, kdy účastník dospívá k zespolečenštění prostřednictvím sociálního učení [3]. Ideální pro osvojování si vědomostí a zkušeností je metoda zážitkového učení s důrazem na autenticitu prožitku. V případě rozmanitých výstav, přehlídek a festivalů založených na práci se světlem, a s tím souvisejících doprovodných programů kreativního, vzdělávacího či výtvarně- -pedagogického zaměření, jde o ideální situaci. Co si ovšem představit pod pojmem zážitek? Jde o individuální, subjektem „filtrovanou“ část situačního obsahu. Obsah je přitom chápán jako vše, co si člověk ze situací může pamatovat, zasadit do kontextu své zkušenosti a tvořivě to vyjadřovat tak, aby tomu do potřebné míry porozuměl a mohl se o tom dorozumět s ostatními lidmi [4]. A za jakých podmínek je takové učení efektivní? Jedinec by měl být v pozici objevitele a tato činnost by měla být radostná, měla by přinášet mentální uspokojení. Člověk by měl informace přijímat vícero smysly souběžně, kdy se nabytá zkušenost váže na osobní prožitek. Získaná fakta formují asociační vazby s již dříve naučenými znalostmi a vědomostmi. Podstatné je, aby se popisované dělo bez jakýchkoliv stresových situací. Informace a poznatky, které dítě získává tímto sice intuitivním, ale současně nesmírně efektivním učením, se velmi pevně ukládají do dlouhodobé paměti dítěte, a vytvářejí tak postupně vnitřní poznatkový systém dítěte, pomocí něhož si dítě vysvětluje svět, který ho obklopuje [5].
V následujícím textu budou blíže představeny dva vybrané výstavní projekty z evropského prostředí, kde z výtvarně- -edukativního pohledu hraje primární roli umělé světlo coby výrazový prostředek. Konkrétně jde o tuzemskou výstavu Jiří Trnka – V zahradách imaginace [6] v Galerii Středočeského kraje (GASK), konfrontovanou s digitální přehlídkou v pařížském Atelier des Lumières [7]. V obou případech je možné oceňovat harmonicky laděný celek, kdy za bravurně zvládnutou formální podobou lze nacházet bohaté a nosné obsahové spojitosti.
pokračování...