Kdo byl Leonard Beitler
| Kdo byl Leonard Beitler Jana Pauly, vedoucí kurátor odd. průmyslového designu, „Byl pozoruhodným, typicky prvorepublikovým „selfmademanem“, který se dokázal vypracovat opravdu z nuly. Přestože měl jenom základní vzdělání, tak označení jako průmyslový výtvarník a světelnětechnický odborník by si plně zasloužil. Jeho výrobky byly nápadité, funkčně spolehlivé, levné a tím i dostupné“. Takto hodnotí svého bývalého mistra odborník, restaurátor kovů Ivan Houska. Leonard Beitler (narozen roku 1892) byl zajímavou osobností. Ambiciózní a houževnatý pasíř, výtvarně talentovaný autodidakt se dokázal prosadit v konkurenčním prostředí Prahy od poloviny 20. let minulého století. Po vyučení pasířem u firmy Henl v Brně putoval jako tovaryš na zkušenou po četných dílnách v Rakousku-Uhersku. Po návratu začínal v Praze-Podolí, kde v bytě na kuchyňském stole letoval a drátoval kostry lampiček, které jeho manželka potahovala látkou. Dále nejprve krátce pracoval v nově zřízených Elektrických podnicích města Prahy. Po zralé úvaze si v nově vznikající čtvrti Vořechovka (nyní Ořechovka) na hypotéku postavil dům s dílnou. Dům č. p. 511 stál v centru Ořechovky na její hlavní třídě (u lékárny). Zde Beitler od roku 1924 provozoval vlastní rodinnou firmu. Provozní místnosti byly v suterénu jeho nového domu. V práci mu pomáhali jeho žena i oba synové, starší Leonard a mladší Zdeněk, vyučení pasíři a cizeléři. Leonard Beitler zpočátku dělal nejrůznější pasířské a cizelérské práce pro interiéry nově stavěných domů a vil na Ořechovce, jako byla kování, zábradlí, věšáky a další drobné pasířské práce. Brzy se pro svoji řemeslnou solidnost a originální výtvarný projev stal váženým občanem s vyhledávanou firmou. Byl společensky založený a to mu vyneslo funkci jednatele spolku Beseda, který soustřeďoval nové obyvatele Ořechovky. Na počátku 30. let dvacátého století byla Praha již takřka zcela elektrifikována. Proto Beitler svůj hlavní zájem postupně zcela orientoval na nová, originální elektrická svítidla. Svoji první vzorkovnu se stálou výstavou bytových lustrů, stolních svítidel i hedvábných stínidel měl ve svém domě. K lustrům nejen dodával žárovky, ale nabízel i veškeré části elektroinstalace. Zprvu v jeho tvorbě převažovala ještě slohová historizující svítidla; vyráběl je také podle donesených návrhů svých zákazníků a jejich architektů. Poptávku po nových typech moderních svítidel se snažil naplnit především vlastními vzory. Ve 30. letech se inspirací pro jeho práci stala tvarově čistá funkcionalistická svítidla. Možná, že to byly i typy moderních svítidel IAS od firmy Franta Anýž, které po roce 1928 nabízela prostřednictvím Družstevní práce prodejna Krásná jizba. Beitler si většinou sám kreslil návrhy svítidel, která nejen svým vzhledem a kvalitním řemeslným provedením mohla směle konkurovat renomovaným pražským firmám, jako byl Anýž, Vorel nebo Napako. V meziválečném období svou uměleckořemeslnou práci převážně uplatňoval v nově stavěných rodinných vilách pražské čtvrti Střešovice a Hanspaulka. Vily stavěli význační architekti a Beitlera si vybírali jako kvalitního výrobce svítidel a interiérových kovových doplňků. Beitlerova rodinná firma se prezentovala svou kolekcí tvarově a konstrukčně jednoduchých funkcionalistických svítidel také ve své nové vzorkovně, ale i v prodejně svítidel Na Špejchaře a v Celetné ulici v Praze. V době největšího rozmachu Beitler zaměstnával až dvanáct lidí. V dílně pracovalo šest až osm dělníků. Dále to byli tři až pět stálých montérů, kteří instalovali svítidla při zařizování škol, ministerstev, úřadů, ale také vil a bytů. Rovněž zaměstnával obsluhu v prodejně a vzorkovně. Stal se žádaným výrobcem; mimo jiné mu světelnětechnická kancelář Ing. Pavla Grundfesta zadala zakázku na osvětlení proslulé prodejny lahůdek Josefa Lipperta v Praze. Šlo o nové moderní lustry nepřímého osvětlení, které bylo úspornější než původní projektované (viz časopis Zepop č. 6 z roku 1933). Leonard Beitler získal několik prestižních zakázek a zvítězil i nad firmou Anýž v ofertním řízení na rekonstrukci historických lustrů restaurace a velkého sálu pražského Žofína. Spolupráce s architekty Pavlem Janákem a Otou Rothmayerem mu přinesla další zajímavé zakázky. Rekonstruoval a přestavoval velké korunní lustry Španělského sálu z původní svíčkové verze na moderní elektrické provedení a zároveň je renovoval, dále následovala rekonstrukce historických svítidel letohrádku královny Anny, Belveder. Další prestižní zakázkou pro Pražský hrad byla výroba postav českých lvů, vytepaných z tombaku a cizelovaných. Beitler si sám vychovával kvalitní řemeslníky-spolupracovníky. Ivan Houska vzpomíná: „Za první republiky u pana Beitlera nastoupil do učení Jan Hercik, který s menší přestávkou za války u něj pracoval celý život. Po vzniku Uměleckých řemesel Praha sice pracoval v této organizaci, ale stále ve stejné dílně, na stejných strojích a u stejného ponku. Pan Hercik pracoval deset let přes důchod. A když zemřel ve věku 70 let, tak jeho mistr – L. Beitler, který ho vyučil, stále mistroval. Já když jsem nastoupil do učení, tak oba dva pro mne byli „dědkové“ s tím rozdílem, že pan Hercik mu celý život říkal pane mistře a Beitler mu celý život říkal Jeníku.“ Svoji uměleckořemeslnou práci si firma Beitler v menším rozsahu udržela i během druhé světové války. Vyráběla svítidla z obecných kovů a lakovala je barvami, opravovala elektrospotřebiče, především žehličky. Po roce 1945 navázal mistr Beitler na předválečné kontakty a získal zakázku na renovaci všech svítidel Národního muzea v Praze. Roku 1954 byla jeho malá pasířská dílna při další vlně znárodňování včleněna do organizace Umělecká řemesla Praha. Díky svému odbornému renomé byl Beitler ve svých 62 letech jmenován mistrem pasířského učňovského výcviku, a mohl dokonce zůstat bydlet ve svém vlastním domě. Vychoval mnoho pasířů-odborníků, kterým předával své bohaté zkušenosti. I ve svém vyšším věku se podílel na mnoha prestižních zakázkách zadávaných Uměleckým řemeslům Praha. Mimo jiné jako mistr svého oboru realizoval zakázku pro bruselskou výstavu EXPO 58. Podle sádrového modelu 1 : 1 spájel středový stojan z tombakového plechu, sestavený z vytepaných kónických tvarů, který nesl sedmnáct těžkých skleněných mís pro fontánu zhotovenou podle návrhu malířky Dany Hlobilové, a to pod supervizí architekta Adolfa Benše. Fontána v oválném mozaikovém bazénu byla umístěna v interiéru expozice skla našeho národního pavilonu, oceněného Zlatou hvězdou, na této první poválečné světové výstavě v Bruselu v roce 1958. V 50. letech mohl Beitler také navrhovat nová interiérová svítidla pro veřejné prostory význačných institucí v Praze, jejichž zakázky Umělecká řemesla realizovala. Svoje návrhy se svými spolupracovníky většinou i vyráběl. V jeho tvorbě převažovala svítidla pro nepřímé osvětlení, používal především kombinace tabulového skla v nejrůznějším tvarovém pojetí vsazované do mosazných montur. Jeho střízlivé návrhy vždy reflektovaly dobové trendy, které Beitler velmi citlivě vnímal. Proslulé bylo jeho nástropní svítidlo z poloviny 50. let pro pracovnu ministra vnitřního obchodu v paláci ministerstva na Staroměstském náměstí. Tato podélná osminásobná vlna byla velmi poetickým nástropním svítidlem, jež bylo vytvořeno jednoduchými prostředky jako kryt zářivek. I většina dalších Beitlerových svítidel byla fantazijně vytvářena ze sestav nařezaných proužků a destiček čirého nebo opálového i pískovaného tabulového skla vsazovaných do mosazných, do vysokého lesku vyleštěných konstrukcí. Beitler dobře pracoval rovněž s lisofoukanými skleněnými baňkami, které svěšoval opět z jednoduchých mosazných konstrukcí. V polovině 50. let navrhl nástropní svítidlo pro jídelnu Jánského dvora v Jánských Lázních, které z podhledu znázorňovalo členitou větev stromu. Po roce 1960 vedl za podnik Umělecká řemesla Praha také rekonstrukci svítidel Domu kultury (železničářů) v Praze na Vinohradech, podílel se na restaurování svítidel Obecního domu v Praze, velkých pylonových luceren Mánesova mostu a mnoha dalších akcí. Sám navrhl působivá moderní zářivková svítidla pro pražský Dům módy a také pro bývalý interiér divadla Semafor v pasáži Alfa, divadla v Třebíči, čítárnu městské knihovny v Praze, obřadní síň v Braníku, svítidla pro sanatorium ve Vráži a do mnoha dalších veřejných interiérů, která byla v dílně UŘ také vyrobena. Aktivně se zajímal o vše, co souviselo s dobrým osvětlením veřejných prostorů. Proto také vehementně kritizoval špatné a nepěkné osvětlení podhledů v pražském metru na trase C. Neúspěšně se utkal s týmem projektantů, ale ze svého názoru neslevil. Ještě v 70. letech dvacátého století vedl rekonstrukci svítidel Smetanova divadla v Praze. I zde zůstal věrný svému typickému pojetí svítidel a navrhl několik nových moderních typů svítidel z mosazi v kombinaci s tabulovým sklem. Také ve vedlejší nové budově Národního shromáždění jsou svítidla, jež vyráběla Umělecká řemesla Praha za účasti Leonarda Beitlera, některá opět podle jeho návrhů. V oboru aktivně působil až do věku 94 let (zemřel roku 1986). Jeho bývalí učňové a kolegové, např. Ivan Houska, na něj vzpomínají s velkým vděkem, neboť Leonard Beitler byl jako mistr přísný, náročný, ale rád předával své bohaté zkušenosti. Národní technické muzeum získalo od rodiny část Beitlerovy pozůstalosti, kolekci svítidel, fotografickou dokumentaci a také velký pozoruhodný soubor originálních kreseb svítidel. Obr. 1. Leonard Beitler při renovaci ověskových lustrů Španělského sálu (konec 30. let dvacátého století) Celý příspěvek lze ve formátu PDF stáhnout zde | |